ECLI:CZ:NSS:2012:15.KSE.7.2012:65
sp. zn. 15 Kse 7/2012 - 65
ROZHODNUTÍ
Kárný senát Nejvyššího správního soudu ve složení: JUDr. Lenka Matyášová,
JUDr. Vladimír Veselý, Mgr. MUDr. Radan Kuča, JUDr. Jindřich Psutka, JUDr. Gabriela
Vilímková a Mgr. Martina Douchová, projednal dne 25. 9. 2012 návrh na zahájení kárného řízení
o kárné odpovědnosti soudních exekutorů ze dne 14. 5. 2012 podaný předsedou kontrolní
komise Exekutorské komory ČR proti Mgr. J. H., soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad
Brno-město, Hlinky 41/104, Brno,
takto:
Kárné řízení pro skutek spočívající v tom, že v exekučním řízení vedeném
pod sp. zn. 030 EX 10837/08 soudní exekutor vydal exekuční příkaz čj. 030 EX 10837/08-23
přikázáním pohledávky z účtu proti osobě odlišné od osoby povinného proti
kárně obviněnému soudnímu exekutorovi
Mgr. J. H.,
Exekutorský úřad Brno-město, Hlinky 41/104, Brno
s e podle ust. §14 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních
zástupců a soudních exekutorů. v platném znění.
z a s t a v u j e,
neboť kárná žaloba byla podána opožděně.
Odůvodnění:
Kárný žalobce podal dne 16. 5. 2012 u Nejvyššího správního soudu, jakožto kárného
soudu (ust. §3 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů), kárnou žalobu ze dne 14. 5. 2012., ve které činí soudního exekutora vinným
pro skutek, že dne 4. 1. 2011 vydal prostřednictvím svého kandidáta JUDr. J. Ř. exekuční příkaz
čj. 030 EX 10837/08-23 přikázáním pohledávky z účtu X u České spořitelny, a.s., kde v záhlaví je
sice uveden povinný J. H., (s uvedením RČ), ale ve výroku je uveden povinný J. H. (s uvedením
odlišného RČ), tj. osoba odlišného příjmení a rodného čísla. Soudní exekutor následně provedl
exekuci a vydal oznámení o skončení exekuce.
Kárný žalobce uvádí, že se soudní exekutor svým postupem dopustil kárného provinění
spočívajícím v hrubém porušení ust. §36 odst. 3 exekučního řádu, prováděl-li exekuci
proti jinému než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný; soudní exekutor provedl exekuci
proti osobě jiného příjmení a rodného čísla než byla uvedena v usnesení o nařízení exekuce,
tj. v rozhodnutí soudu, kterým je při provádění exekuce zcela vázán, dále porušil ust. §48
písm. d) a §49 exekučního řádu tím, že označil v exekučním příkaze jako účastníka řízení třetí
osobu a stejně tak označil jako účet povinného účet třetí osoby. Soudní exekutor rovněž porušil
ust. §13 exekučního řádu, obhajoval-li postup svých zaměstnanců a jím řízeného úřadu
spočívající ve ztotožnění povinné osoby v rozporu s usnesením o nařízení exekuce a následném
vydání exekučního příkazu vůči třetí osobě.
Kárně obviněný předně stran vymezeného skutku vysvětlil, jak k předmětné situaci došlo
a namítá, že pro uvedený skutek je dána kárná odpovědnost exekutorského kandidáta,
který exekuční příkaz vydal. V dané věci kárně obviněný zmocnil svého kandidáta k provedení
jednotlivých činností v předmětném exekučním řízení; v této souvislosti konstatuje, že dne
29. 5. 2012 obdržel kárnou žalobu proti exekutorskému kandidátovi JUDr. Ř., jsou zde tedy
v téže věci vedena současně dvě řízení; takový postup považuje soudní exekutor za porušení
zásady ne bis in idem.
Kárně obviněný soudní exekutor současně namítá, že kárná žaloba byla podána
po uplynutí zákonné lhůty stanovené v §117 odst. 3 exekučního řádu; tvrdí, že okamžik,
od kterého lhůta počala běžet, nastal dne 10. 10. 2011, kdy stížnost byla doručena Exekutorské
komoře, tj. i kontrolní komisi, která jako poradní orgán prezidia Komory připravuje podklady
a navrhuje opatření týkající se vyřizování stížností na exekutory. Ve stížnosti bylo zcela přesně
popsáno jednání, které stěžovatel považoval za nesprávné a které shodně kárný žalobce vymezil
poté v žalobě jako kárné provinění. Soudní exekutor doručil své vyjádření ke stížnosti
Exekutorské komoře dne 24. 10. 2011, přičemž v něm vysvětlil okolnosti vydání předmětného
exekučního příkazu, přitom provedení exekuce stěžovatelem uvedeným způsobem nezpochybnil;
kárný žalobce tak měl veškeré informace potřebné proto, aby kárnou žalobu podal; ostatně tyto
také nakonec v kárné žalobě uplatnil.
Kárně obviněný nesouhlasí s tvrzení kárného žalobce v návrhu, že od 10. 10. 2011
do podání kárné žaloby (16. 5. 2012) prováděl přípravné úkony v délce dvou měsíců,
neboť veškeré informace uvedené v žalobě mu byly známy již z podané stížnosti, z listin
předložených stěžovatelem a z vyjádření soudního exekutora ze dne 24. 10. 2011. Výzvu kárného
žalobce ze dne 4. 1. 2012 považuje kárně obviněný za zcela irelevantní, prekluzivní lhůta k podání
kárné žaloby uplynula dle názoru kárně obviněného již dne 25. 4. 2012, kdy kárný žalobce
obdržel vyjádření kárně obviněného.
Kárný senát dříve než přistoupil k projednání věci in meritum a prior se musel zabývat
námitkou prekluze, kterou kárně obviněný uplatnil.
Kárný žalobce v návrhu předestřel časový průběh následovně:
Dne 10. 10. 2011 podal J. H. stížnost k Exekutorské komoře ČR na kárně obviněného
s tím, že tento provedl exekuci proti jiné osobě, než proti které byla nařízena, dále vylíčil průběh
neúspěšných jednání s kárně obviněným.
Dne 26. 10. 2011 se kárně obviněný vyjádřil tak, že svůj postup ve věci považuje za zcela
v souladu se zákonem, když povinného bylo možno údajně nezpochybnitelně ztotožnit
dle jména, příjmení, adresy, přičemž neshodu v rodném čísle vysvětlil kárně obviněný tak,
že dle něj se nejedná o obligatorní náležitost soudního rozhodnutí; neshodu v příjmení
nevysvětlil. Věc byla v rámci EK ČR postoupena členovi kontrolní komise JUDr. J. P. dne 20. 12.
2011, který věc předal kárnému žalobci Mgr. M. R. k podání kárné žaloby; tento mezitím
odstoupil a novým kárným žalobcem byl s účinnosti od 1. 4. 2012 zvolen JUDr. J. P. Dne 1. 4.
2012 jmenovaný vyzval kárně obviněného k nápravě závadového stavu a k prokázání přijetí
pracovněprávních opatření vůči osobě, která provedla chybné ztotožnění povinného.
Kárně obviněný se dne 4. 5. 2012 vyjádřil tak, že nápravu sice sjednal a vrátil prostředky J.
H. a omluvil se, avšak se stále nedomnívá, že by jeho postup byl v rozporu se zákonem. Stejně
tak odmítl sdělit skutečnosti ohledně pracovněprávních opatření vůči osobě, která provedla
chybně ztotožnění povinného.
Kárný žalobce konstatuje, že lhůta pro podání kárné žaloby končí nejméně dne
10. 6. 2012, když v období od 10. 10. 2011 do podání kárné žaloby byly činěny přípravné úkony
směřující ke zjištění, zda došlo ke kárnému provinění, a to v době 2 měsíců.
Kárný senát argumentaci kárného žalobce stran dodržení lhůty k podání kárné žaloby
nepřisvědčil.
Z předloženého spisového materiálu je nesporné, že stížnost na postup kárně
obviněného, včetně veškerých písemností prokazujících jeho jednání v kopii přiložených, byla
Exekutorské komoře ČR doručena dne 10. 10. 2011. Dále se ze spisu podává, že kárně obviněný
reagoval na žádost Exekutorské komory ČR ze dne 11. 10. 2011 ve věci podané stížnosti a k této
se vyjádřil, skutečnosti ve stížnosti uvedené nepopíral, současně přiložil listiny osvědčující úkony,
které byly v řízení provedeny, přípisem ze dne 24. 10. 2011, čj. 030 EX 10837/08-46, který byl
EK ČR doručen dne 26. 10. 2011 (nikoli 25. 10. 2012, jak uvádí kárně obviněný). Od tohoto data
nebyly ze strany kárného žalobce činěny žádné úkony směřující k prověřování stavu věci
a k jejímu doplnění; za takový úkon nelze považovat tvrzenou výzvu k nápravě, neboť takový
úkon nemá zcela žádnou souvislost se zjišťováním skutkového stavu věci, tedy toho,
zda se tvrzený skutek zakládající kárné provinění stal, tj. zda se kárně obviněný dopustil jednání,
které je mu kladeno za vinu; tato skutečnost byla kárnému žalobci známa již z vyjádření kárně
obviněného, který skutkový stav nikterak nerozporoval, pouze stav věci odůvodnil; spáchání
skutku rovněž musel kárný žalobce presumovat, požadoval-li přijetí opatření k nápravě.
Podle ustanovení §117 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech
a exekuční činnosti musí být kárná žaloba podána do 6 měsíců ode dne, kdy se kárný žalobce
o kárném provinění dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo.
Do šestiměsíční lhůty se nezapočítává doba, po kterou se provádějí přípravné úkony k prověření,
zda ke kárnému provinění došlo, nejvýše však v délce dvou měsíců.
Subjektivní lhůta 6 měsíců i objektivní lhůta 3 roky jsou lhůty prekluzivní, to znamená,
že jejich uplynutím zaniká právo podat kárnou žalobu. Termín dozvědět se o kárném provinění
přitom neznamená, že již v tomto okamžiku musí být najisto podstaveno, že k jednání
zakládajícímu kárné provinění došlo; zde postačí, že vzniklo důvodné podezření, že se tak stalo.
Prokázání toho, že ke kárnému provinění došlo, a kdo je za ně odpovědný je až předmětem
kárného řízení. Významný je proto okamžik vědomosti kárného žalobce o skutkových
okolnostech v takovém rozsahu, který umožní i jejich předběžné právní hodnocení v tom směru,
zda je zde dáno důvodné podezření, že ke kárnému provinění došlo či nikoli. Byť jde
o subjektivní lhůtu, je nutno „vědomí“ kárného žalobce, tedy v daném případě předsedy
kontrolní komise EK ČR, založit na objektivní skutečnosti, tj. na datu, kdy EK ČR došla stížnost
na postup exekutora, která svým konkretizujícím obsahem zcela dostačujícím způsobem skutek
popisovala, a to s přihlédnutím i k tomu faktu, že skutkové okolnosti nebyly následně
zpochybněny ve vyjádření samotného exekutora. Nelze dovozovat, že běh zákonné subjektivní
lhůty k podání návrhu na kárné řízení počíná teprve dnem, kdy konkrétnímu členovi kontrolní
komise (zde předsedovi) byla např. oficiálně předána informace o podané stížnosti,
neboť tím by počátek běhu uvedené lhůty se nutně stal věcí nahodilosti. Byl-li kárně obviněný
vyzván k vyjádření se ke stížnosti, přitom současně předložil relevantní listiny, implikuje nicméně
tento postup, že lhůta k podání návrhu začíná běžet již dnem, kdy se o konkrétním případě kárný
žalobce dozvěděl, tedy stížnost obdržel. Počátek běhu lhůty nemůže být v žádném případě
odvislý až od okamžiku předání věci předsedovi kontrolní komise, která je poradním orgánem
prezidia Komory při provádění jeho dohledové pravomoci. Z logiky věci předseda kontrolní
komise, jakožto její řídící „orgán“, se o podání stěžovatele, v němž byly činěny ze strany komise
další úkony (výzva k vyjádření se) musel dozvědět minimálně tehdy, věděli-li o něm členové
komise, kteří s kárně obviněným komunikovali, nejpozději však dne 26. 10. 2011, kdy bylo
doručeno vyjádření kárně obviněného, které skutkový stav postavilo najisto.
Kárný senát již ve svém rozhodnutí ze dne 10. 11. 2010, č. j. 15 Kse 3/2010 - 63
konstatoval, že „(p)očátek běhu lhůty nemůže být v žádném případě odvislý až od okamžiku předání věci
ministru spravedlnosti poté, kdy se k ní až po prošetření stížnosti příslušnými odděleními ministerstva, tato vyjádří
a předloží stanovisko, tedy od zcela neuchopitelných postojů pracovníků (např. jejich odbornosti, znalosti práva,
pracovitosti, pohotovosti nebo od personálního obsazení). S takovými právně irelevantními skutečnostmi počátek
běhu lhůty stanovené pro zahájení kárného řízení nelze spojovat, neboť by tím byl popřen především ústavněprávní
požadavek právní jistoty. Lhůta 6 měsíců je zcela postačující k tomu, aby podaná stížnost byla vyhodnocena
a vyvozeny z ní případné závěry a zpracovány podklady, ze kterých se podává důvodnost k podání kárné
žaloby.“
V projednávané věci není sporu ani pochyb o tom, že kárný žalobce se dozvěděl
o zcela konkrétním konání exekutora, tzn., dozvěděl se o konkrétním skutku, tak jak byl popsán,
již z podání stěžovatele ze dne 6. 10. 2011 označeného jako stížnost na postup exekutora,
které bylo EK ČR doručeno dne 10. 10. 2011. V něm přitom stěžovatel dostatečným způsobem
vyjádřil své důvodné podezření, že došlo k porušení zákona, přitom stěžovatel zcela přesně
identifikoval předmětnou provedenou exekuci, popsal postup exekutora. V podané stížnosti byly
detailně specifikovány veškeré listiny stran předmětné exekuce spisovými značkami, veškerá
tvrzení ve stížnosti uvedená byla doložena listinnými důkazy, ke stížnosti byly přiloženy listiny
obsahujících skutečnosti, o které se stížnost opírá.
Soudní exekutor zaslal dne 26. 10. 2011 své vyjádření, v němž nečiní nikterak sporným
skutek, který byl ve stížnosti popsán, vysvětluje zde pouze důvody svého jednání s tím,
že je nepovažuje za nesprávné ani odporující zákonu. V příloze k vyjádření rovněž doložil listiny
s věcí související. Minimálně od tohoto data, kdy bylo postaveno vyjádřením kárně obviněného
najisto, že uvedený skutek se stal tak jak bylo ve stížnosti uvedeno, je třeba počítat běh
subjektivní lhůty dle §117 odst. 3 exekučního řádu, lhůta tedy skončila dne 26. 4. 2012.
Kárný senát má za to, že již dne 26. 10. 2011, kdy nebylo sporu o tom, zda a kým došlo
k tvrzenému jednání contra legem, měl k dispozici kárný žalobce dostatek informací pro podání
kárné žaloby. Od data 26. 10. 2011 však nebyly konány žádné úkony, které by bylo lze považovat
in eventum za přípravné úkony nezbytné pro podání kárné žaloby a k nimž by bylo lze ve smyslu
ust. §117 odst. 3 exekučního řádu přihlédnout. Podle cit. ustanovení se do šestiměsíční lhůty
nezapočítává doba, po kterou se provádějí přípravné úkony k prověření, zda ke kárnému
provinění došlo, nejvýše však v délce 2 měsíců. (max. by bylo možno zohlednit pouze dobu
od vyžádání stanoviska kárně obviněného ke stížnosti do jeho doručení EK ČR , tj. 11. 10. 2012
do 26. 10. 2012). Toto omezení brání tomu, aby nebyly podávány nepodložené kárné žaloby
(tak tomu však není v případě, je-li jak stížnost tak i vyjádření exekutora, který nadto své jednání
nezpochybní, podložena listinnými důkazy) a také zbytečnému a neodůvodněnému prodlužování
subjektivní lhůty k podání kárné žaloby. Uvedené ustanovení však zásadně nelze interpretovat
tak, že lhůta pro podání žaloby, jsou-li činěny přípravné úkony, je 8 měsíců. Úkony,
které má citované ustanovení na mysli, nelze však přitom rozumět jakékoli úkony, ale pouze
takové úkony, které jsou důvodné a nezbytné pro podání kárné žaloby, tedy takové úkony,
kterými se zejm. zjišťuje a priori, zda se vůbec popsaný skutek stal, tak jak je v podaném podnětu
popsáno a zda lze z podnětu (stížnosti) bez dalšího vycházet. I tyto úkony je však třeba činit
bez zbytečného odkladu, tedy vždy již v šestiměsíční lhůtě. Pouze o dobu, po kterou jsou takové
úkony prokazatelně činěny, se staví šestiměsíční lhůta a pouze o tuto dobu, po kterou se tak děje,
se fakticky šestiměsíční lhůtu prodlouží, maximálně však o dva měsíce. V této souvislosti
lze konstatovat, že není zřejmé, jaké přípravné úkony, k prověření jakých skutečností,
v jakém rozsahu a zda tedy vůbec, byly třeba provést, a to zvláště k přihlédnutím k tomu,
že kárná žaloba zcela bez dalšího převzala zjištění i hodnocení obsažené ve stížnosti.
Kárný senát má v projednávané věci za to, že již v okamžiku podání stížnosti
a poté i z vyjádření obviněného exekutora měl kárný žalobce nejpozději dne 26. 10. 2011
(doručení vyjádření kárně obviněného) dostatek nesporných a relevantních informací pro podání
kárné žaloby, přitom od této doby nečinil žádné úkony, které by bylo lze považovat za přípravné
úkony nezbytné pro podání kárné žaloby, které by bylo lze zohlednit ve smyslu ust. §117 odst. 3
exekučního řádu Lhůta pro podání kárné žaloby tak končila 26. 4. 2012, resp. i při zohlednění
doby, po kterou běžela lhůta k vyjádření se kárně obviněného k návrhu (tj. 15 dnů), tato skončila
dne 11. 5. 2012. Byla-li kárná žaloba podána až dne 16. 5. 2012, byla podána opožděně.
Vzhledem k tomu, že kárná žaloba byla podána po zákonem stanovené lhůtě, kárný senát
v souladu s ust. §14 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů) řízení o kárném návrhu zastavil a návrhem in meritum se nemohl zabývat.
Obiter dictum:
Nad rámec uvedeného považuje kárný senát za vhodné korigovat názor kárně
obviněného stran uplatnění zásady ne bis in idem.
Zásada ne bis in idem je ústavně zakotvena v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod, podle kterého nemůže být nikdo trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně
odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Téměř identicky je tato úprava promítnuta do §11 odst. 1
písm. f) trestního řádu, podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno,
nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání
pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu
nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo
v předepsaném řízení zrušeno. Omezení dané uvedenou zásadou je však nutno vztahovat vždy
k témuž pachateli a témuž skutku. V případě kárně obviněného soudního exekutora se však
o takový případ nejedná, neboť kárné návrhy byly podány a řízení jsou vedena proti dvěma
pachatelům, resp. obviněným. (neexistuje totožnost skutku a pachatele). Jakkoli by tedy
např. nemusel být shledán soudní exekutor vinným ze spáchání skutku, který lze přičítat
exekutorskému kandidátovi nebo koncipientovi (např. překročil-li tento rozsah zmocnění, apod.),
u nichž je založena samostatná kárná odpovědnost (na rozdíl od jiných zaměstnanců,
za které odpovídá soudní exekutor bezvýhradně), není ještě vyloučena kárná odpovědnost
soudního exekutora z důvodu jiného, resp. pro skutek odlišné kvalifikace (např. §13 exekučního
řádu předpokládá odpovědnost za chod úřadu, kontrolu a dohled nad všemi zaměstnanci, …).
Jinými slovy samotná skutečnost, že pro určitý skutek je kárně obviněn kandidát či koncipient
soudního exekutora ještě sama o sobě bez dalšího nevylučuje možnost podat kárnou žalobu
i na soudního exekutora.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání (§21 zákona
č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů).
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně kárného senátu