ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.15.2012:46
sp. zn. 2 Afs 15/2012 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce PEQ Invest,
s. r. o., se sídlem Staré Město, Hradišťská 1955, zastoupeného JUDr. Tomášem Kapounem,
advokátem se sídlem Brno, Gorkého 11, proti žalovanému Městskému úřadu v Uherském
Hradišti, se sídlem Uherské Hradiště, Masarykovo nám. 19, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011, č. j. 29 A 45/2011 - 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 6. 2011, č. j. MUUH-OD/50164/2011/7560/2011- platebního výměru
za užívání veřejného prostranství za období 1. 1. 2010 až 30. 4. 2010, kterým byl žalobci vyměřen
poplatek v celkové výši 949 920 Kč. Krajský soud tuto žalobu odmítl.
Z odůvodnění usnesení krajského soudu se podává, že soud vycházel z ustanovení §46
odst. 1 písm. d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť návrh na zahájení řízení
považoval za nepřípustný. Odvolal se přitom na §68 písm. e) s. ř. s. , dle kterého je žaloba
nepřípustná, domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání vyloučeno.
O takový případ jde i v nyní posuzované věci, neboť podle §5 s. ř. s. se ve správním soudnictví
lze domáhat ochrany práv jen po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní
zákon. Tím byl v případě žalobce zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“), který v §108 odst. 1 písm. a) stanoví, že rozhodnutí vydané při
správě daní lze přezkoumat na základě řádného opravného prostředku, kterým je odvolání nebo
rozklad. Žalobce však tohoto opravného prostředku nevyužil a žalobou napadl rozhodnutí
prvoinstanční. Krajský soud nadto zjistil, že v dané věci probíhá odvolací řízení u Krajského
úřadu Zlínského kraje. Na základě výše uvedených skutečností proto žalobu jako nepřípustnou
odmítl.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
opírající se o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá na tvrzenou
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby.
Stěžovatel v úvodu své kasační stížnosti sdělil, že si je vědom ustanovení §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., ve vazbě na §68 odst. 1 písm. a) s. ř. s., i konstantní judikatury k této otázce,
nicméně zdůraznil, že jeho situace je zcela specifická. Poukázal zejména na skutečnost,
že mu v téže věci (tj. na stejné pozemky, pouze za jiný časový úsek) již byla poplatková povinnost
vyměřena; zde stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky (řádné i mimořádné) a v současné
době je v této věci vedeno řízení u Krajského soudu v Brně, ke kterému se nyní podanou žalobou
chtěl toliko připojit. Kromě toho ve věci stěžovatele docházelo k velmi výrazným prodlevám,
a to zjevně ve snaze jej poškodit.
Dále stěžovatel uvedl, že akceptuje názor Nejvyššího správního soudu, dle kterého musí
účastník řízení zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své
procesní dispozici. Teprve pak se může domáhat soudní ochrany, neboť soudní přezkum
správních rozhodnutí je koncipován až jako následný prostředek ochrany veřejných subjektivních
práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy. Stěžovatel
má ovšem za to, že nemožnost ingerence správního soudnictví není bezvýjimečná, tudíž
v okamžiku, kdy soustava správních orgánů naprosto fatálně selhala, je zde potřeba zásahu
soudní moci. Stěžovatel tak již v této chvíli nemá, vyjma trestního řízení ohledně pochybných
praktik správce daně, možnost jiné, spravedlivé ochrany svých práv.
Na časové přímce stěžovatel znázornil průběh celého „sporu“ a zdůraznil strategické
a likvidační načasování vyměření poplatkové povinnosti k téže věci, za jiné období, ke kterému
došlo okamžitě poté, co stěžovatel uspěl s žádostí o odklad vykonatelnosti prvního platebního
výměru z roku 2010. Správci daně nic nebránilo tento poplatek vyměřit již v roce 2010, nicméně
záměrně tak učinil až v okamžiku, kdy již nemohl vymáhat první platební výměr v téže věci.
Stěžovatel dále podtrhl smysl daného řízení, s ohledem na požadavek jeho hospodárnosti
a ekonomie, a odkázal na §39 s. ř. s., s tím, že spatřuje jako zbytečnou zátěž účastníků řízení
i soudů, aby se vedly v téže věci tři separátní spory. Rovněž sdělil, že odvolací orgán již vyjádřil
svůj právní názor, a je tak zcela jisté, že podané odvolání stěžovatele zamítne. Stěžovatel tak
má za to, že vyčerpal všechny řádné a de facto i mimořádné opravné prostředky, avšak s jeho
argumenty se ani jeden ze správních orgánů nevypořádal.
Závěrem stěžovatel upozornil, že vzhledem k tomu, že v tomto případě došlo k odvolání
jiného účastníka řízení v téže věci a odvolací orgán napadené rozhodnutí změnil v neprospěch
žalobce, má zato, že jeho žaloba je přípustná, s ohledem na výjimku stanovenou v §68 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti věcně nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ještě před samotným posouzením (ne)správnosti závěrů krajského soudu stran nesplnění
požadavku vyplývajícího z ustanovení §5 s. ř. s., coby podmínky meritorního projednání věci,
je nutno uvést, že soudní řád správní obsahuje v §68 písm. a) speciální důvod nepřípustnosti
žaloby (nevyčerpání řádných opravných prostředků, pokud je předcházející správní řízení
připouští) jež má před obecným ustanovením §68 písm. e) aplikační přednost. V posuzované
věci krajský soud žalobu sice odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , s odkazem
na ustanovení §68 písm. e) s. ř. s. (ve spojení s §5 s. ř. s. ), to však samo o sobě ještě není
důvodem pro závěr o nezákonnosti takového usnesení. Obě zmiňovaná ustanovení totiž vedou
k stejnému výsledku, tj. k odmítnutí žaloby z důvodu její nepřípustnosti; korekcí dílčí právní
argumentace, na níž je vystavěn závěr o nepřípustnosti podaného návrhu, nedochází ke změně
nosných důvodů napadeného usnesení a stěžovatel tak není nikterak krácen v jeho procesních
právech.
Pokud jde o samotný důvod, pro který byla žaloba krajským soudem odmítnuta,
tj. nevyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení, tato podmínka soudního
přezkumu je zakotvena v §5 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze
se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků,
připouští-li je zvláštní zákon. Jelikož je v řízení vedeném v procesním režimu daňového řádu
připuštěn proti rozhodnutí v něm vydanému řádný opravný prostředek, kterým je odvolání,
respektive rozklad [§108 odst. 1 písm. a) daňového řádu], je zcela evidentní, že soudní ochrana
nastupuje teprve poté, kdy jsou tyto prostředky nápravy nezákonného či vadného správního
rozhodnutí vyčerpány. Krajský soud tedy zcela správně akcentoval princip subsidiarity soudního
přezkumu, přičemž v odůvodnění napadeného rozhodnutí důvod odmítnutí žaloby stěžovateli
srozumitelně vyložil. Stěžovatel ostatně sám v kasační stížnosti zmiňuje konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu, od které se zdejší soud nemá v této věci důvod odchýlit
(například rozsudky ze dne 20. 6. 2007, č. j. 9 Afs 14/2007 – 39, nebo ze dne 12. 5. 2005,
č. j. 2 Afs 98/2004 – 65, publ. pod č. 672/2005 Sb. NSS; všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Z námitek stěžovatele je zcela zřejmé, že nesprávně chápe pojem „tatáž věc“. Stěžovatel
má za to, že vyčerpal všechny opravné prostředky (řádné i mimořádné) a v současné době
se o „téže věci“ vede již řízení u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 29 A 8/2011. Tento názor
vychází z přesvědčení, že byla-li mu vyměřena poplatková povinnost za užívání stejných
pozemků, byť za různá období, jde o stejnou právní věc, přičemž proti předchozímu vyměření
(za předcházející období užívání) brojil opravným prostředkem a následně i správní žalobou.
Tento názor však není správný, neboť, obecně vzato, je totožnost (právní) věci dána jak
totožností účastníků řízení (žalobce a žalovaného), tak i totožností předmětu řízení. O totožnost
předmětu řízení se jedná v případě, že v řízení jde o tentýž nárok, opírající se o stejný právní
důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu, jako v jiném
řízení. V projednávané věci sice jde o stejný druh místního poplatku (za užívání stejných
pozemků - veřejného prostranství), nicméně vyměření se vztahuje k jinému období (tedy
k jinému skutkovému stavu), než ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 29 A 8/2011. Nejde tedy o stejné právní věci, přičemž je nutno upozornit, že v řízení
vedeném dle části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. je totožnost věci dána především
totožností přezkoumávaného správního rozhodnutí, což v této věci není splněno (srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 4 Ads 108/2011 - 249). Pro úplnost lze dodat, že v dané
věci nelze hovořit ani o totožnosti účastníků, neboť žalovaným v aktuálním řízení
je prvostupňový orgán, kdežto v stěžovatelem uváděné „totožné věci“ je (alespoň z logiky tvrzení
stěžovatele v kasační stížnosti) žalovaným Krajský úřad Zlínského kraje (odvolací orgán).
Z uvedených důvodů tak nemůže byt uznána námitka stěžovatele, že vyčerpal všechny
opravné prostředky, neboť ty, jak bylo právě uvedeno, byly uplatněny vůči jinému rozhodnutí,
v jiné věci.
Tvrdí-li dále stěžovatel, že jeho žaloba je přípustná na základě výjimky uvedené
v ustanovení §68 písm. a) in fine s. ř. s., tedy, že odvolací orgán napadené rozhodnutí změnil
v neprospěch stěžovatele k odvolání jiného účastníka, této argumentaci Nejvyšší správní soud
nerozumí. Z obsahu žalobou napadeného platebního výměru (i z povahy věci) je zřejmé, že jeho
jediným adresátem (a tedy i účastníkem řízení o vyměření místního poplatku) byl výlučně
stěžovatel. Není tedy zřejmé, kdo má být oním dalším účastníkem správního řízení, završeného
předmětným platebním výměrem; stěžovatel k tomu nic bližšího neuvádí. I za situace, kdy by
žalobou napadené rozhodnutí bylo následně ve správním řízení změněno (krajský soud
v odůvodnění svého usnesení zmiňuje, že ve věci byl podán opravný prostředek, o kterém nebylo
dosud rozhodnuto), nic to nemění na podstatě věci, a sice že předmětem řízení (vymezeným
žalobou) bylo výlučně prvoinstanční správní rozhodnutí. To, jak, již bylo konstatováno,
předmětem meritorního přezkumu být nemůže, přičemž shora zmiňované ustanovení s. ř. s.
pouze otevírá možnost domáhat se zrušení konečného rozhodnutí, vydaného po vyčerpání
řádných opravných prostředků, byť žalobce sám tyto prostředky správního řízení nevyužil.
Nedůvodná je také námitka, že stěžovatel neměl v důsledku selhání prostředků uvnitř
veřejné správy, vyjma ochrany v trestním řízení, možnost jiné spravedlivé ochrany svých práv,
přičemž odvolací orgán již v „téže věci“ vyjádřil svůj právní názor, a je tak zcela jisté, že podané
odvolání stěžovatele ve věci nyní napadeného platebního výměru zamítne. S tímto typem
argumentace se judikatura zdejšího soudu již v minulosti opakovaně vypořádala; zmínit lze
například rozsudek ze dne 4. 3. 2004, č. j. 3 Ads 58/2003 – 51, dle kterého „nevyčká-li žalobce
rozhodnutí odvolacího orgánu o řádném opravném prostředku a podá žalobu s konstatováním, že by odvolací
orgán rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stejně potvrdil, nenaplnil podmínku vyčerpání řádných
opravných prostředků v řízení před správním orgánem (…); žaloba je nepřípustná a soud ji podle §46 odst. 1
písm. b) s. ř. s. odmítne.“
Nelze konečně akceptovat ani odkaz stěžovatele na ustanovení §39 s. ř. s. (spojení věcí)
a zásadu hospodárnosti řízení, neboť žaloba proti napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí není
pro nevyčerpání opravných prostředků přípustná, a skutková souvislost s věcí projednávanou
krajským soudem v jiném řízení nemůže sama o sobě tento nedostatek podmínek řízení zhojit.
K ostatním námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud dodává, že tyto se vztahují
k vlastnímu postupu správního orgánu (žalovaného), a netýkají se tak podmínek soudního řízení,
tedy důvodů, na kterých krajský soud při svém rozhodování ustal.
Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Nezbylo mu proto, než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu
nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného,
v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu