ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.3.2012:34
sp. zn. 2 Afs 3/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: Ing. J. P.,
zastoupené JUDr. Jiřinou Surynkovou, advokátkou se sídlem Rašínova 2, Brno, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2011, č. j. 30 Ca 63/2008 - 99,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti
shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým soud zamítl její žalobu
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále též „žalovaný“) ze dne 14. 1. 2008,
č. j. 15152/07-1500-705268. Tímto rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno IV ze dne 4. 5. 2007,
č. j. 101377/07/291940/2692, tj. proti rozhodnutí o obnově řízení ve věci rozhodnutí
č. j. PEX/3984/94/Sg-Z ze dne 24. 11. 1994 a rozhodnutí č. j. PEX/3984/94/Sg-Z-1 ze dne
24. 11. 1994, vydaných ve věci vymezení rozsahu zástavního práva k nemovitostem podle
ustanovení §72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v rozhodném znění
(dále jen „daňový řád“).
[2.] Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že v daném případě nebyly splněny
podmínky pro obnovu řízení. Stěžovatelka spatřovala důvod pro obnovu řízení v pravomocném
rozsudku o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“), který nabyl právní
moci dne 1. 1. 2007. Tento rozsudek totiž nemůže vyvrátit závěr správce daně učiněný
při rozhodování o vymezení rozsahu zástavního práva k předmětným nemovitostem, tedy
že v mezidobí od právní moci rozsudku o rozvodu manželství (7. 11. 1990) do právní moci
rozsudku o vypořádání BSM (1. 1. 2007) se tyto nemovitosti nacházely v nevypořádaném
bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Novou skutečností ostatně nemůže být skutečnost
nastalá až po proběhlém řízení ukončeném pravomocným rozhodnutím o vymezení rozsahu
zástavního práva (viz rozsudek NSS sp. zn. 8 As 18/2010; veškerá rozhodnutí NSS viz
www.nssoud.cz). Rozsudek o vypořádání BSM nemůže být ani novým důkazem, který
by dodatečně umožňoval prokázat již dříve tvrzené skutečnosti, jelikož předmětné nemovitosti
se nacházejí ve výlučném vlastnictví stěžovatelky až od 1. 1. 2007. Nad tento rámec krajský soud
uvedl, že stěžovatelce muselo být při vypořádání BSM známo, že nemovitosti jsou zatíženy
zástavním právem pro daňové pohledávky vzniklé po rozvodu manželství; navíc krajský soud
tuto skutečnost při vypořádání BSM výslovně zohlednil. Krajský soud tak dospěl k závěru
že důvody pro obnovu řízení nebyly splněny, takže nebylo třeba zabývat se dodržením ostatních
podmínek, zejména posuzováním subjektivní a objektivní lhůty.
II. Obsah kasační stížnosti
[3.] Stěžovatelka uplatňuje kasační důvody zakotvené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
tzn. namítá nezákonnost napadeného rozsudku krajského soudu a vady správního řízení.
[4.] Vytýká finančnímu úřadu, že vydal rozhodnutí v době právní nejistoty ohledně
vlastnických vztahů k majetku, který byl součástí BSM, aniž by si učinil úsudek o dosud
nevypořádaných vlastnických vztazích ve smyslu ustanovení §28 daňového řádu. Dotkl se tak
práv třetí osoby, která nebyla účastníkem řízení. Rozhodnutí jí sice doručeno bylo, nicméně
odvolání proti němu bylo zamítnuto pro opožděnost. Přitom z obsahu odvolání bylo patrno,
že zástavním právem byl postižen majetek v nevypořádaném BSM pro dluhy vzniklé až
po rozvodu manželství a zániku BSM. Přitom daňový dlužník je znovu ženatý a protože dluhy
vznikly za trvání nového manželství, jsou součástí nového BSM.
[5.] Stěžovatelka spatřuje důvodnost obnovy řízení v tom, že rozhodnutí záviselo
na posouzení předběžné otázky [§54 odst. 1 písm. c) daňového řádu]. Pravomocným rozsudkem
o vypořádání BSM nastala nová skutečnost, zakládající obnovu řízení. Finanční úřad měl proto
situaci řešit tak, že nejprve měl zodpovědět předběžnou otázku a teprve poté rozhodovat
o zástavním právu.
[6.] Dne 23. 1. 2012 stěžovatelka doplnila svoji argumentaci o poukaz na dva odborné texty,
převzaté z ASPI: jde o články Hany Erbsové Smlouva vyhrazující vznik SJM ke dni zániku manželství
a Martiny Radkové Případová studie: soudní přezkum zástavního práva; zástava k věci v nevypořádaném
BSM/SJM.
[7.] Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit Krajskému soudu v Brně
k dalšímu řízení.
[8.] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Vlastní argumentace soudu
[9.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[10.] Stěžovatelka uplatnila kasační důvody ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. S ohledem na použitou argumentaci nicméně považuje zdejší soud za smysluplné pojednat
o obou těchto důvodech současně.
[11.] Z obsahu spisu plynou k uplatněným námitkám následující skutečnosti:
• Finanční úřad Brno IV rozhodnutími ze dne 24. 11. 1994, č. j. PEX/3984/94/Sg-Z
a PEX/3984/94/Sg-Z-1, ve věci daňového dlužníka Ing. S. M. vymezil rozsah
zástavního práva, a to ve vztahu k parcelám č. 9 v k. ú. Litava a č. 328/1 a 785/ 60
v k. ú. Jistebník. Tyto nemovitosti se nacházely v BSM stěžovatelky a daňového dlužníka.
• Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 39 C 73/90, který nabyl právní moci dne
7. 11. 1990, bylo manželství stěžovatelky a ing. M. rozvedeno.
• Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2004, č. j. 21 C 544/91 - 437, došlo
k vypořádání společného jmění ing. S. M. a stěžovatelky, a to tak, že výše specifikované
nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví stěžovatelky. V odůvodnění rozsudku
soud výslovně uvedl, že neakceptoval stanovisko stěžovatelky, že by předmětné
nemovitosti měly být pojímány v nulové hodnotě s ohledem na jejich zatížení zástavními
a jinými právy, neboť soud sice rozhoduje se značným časovým odstupem od zániku
SJM, nicméně s účinky ex tunc.
• Tento rozsudek v podstatných bodech potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
19. 10. 2006, sp. zn. 13 Co 142/2005. Soud v něm výslovně vycházel i z existence
zástavního práva k předmětným nemovitostem, když výslovně s odvoláním na znění
§151 a násl. občanského zákoníku konstatoval, že jediným omezením vlastnického práva
k nemovitosti, která je zatížena zástavním právem je, že vlastník musí strpět, aby
se zástavní věřitel v případě nesplnění zajištěné pohledávky uspokojil ze zástavy. Toto
omezení působí i na každého nového vlastníka. Protože zástavní práva váznoucí
na nemovitostech v BSM je znehodnocují, přikazují-li se nemovitosti spoluvlastníkovi,
který není daňovým dlužníkem, nelze po něm požadovat, aby při rovnosti podílů vyplatil
daňovému dlužníkovi jeho podíl v penězích. Současně však nelze označit za přiměřené,
aby se v daném případě dostalo stěžovatelce vedle vlastnictví nemovitostí ještě finanční
náhrady od jejího bývalého manžela.
• Finanční úřad Brno IV shora označeným rozhodnutím ze dne 4. 5. 2007 zamítl návrh
na obnovu řízení, když konstatoval, že skutečnosti nebo důkazy, které stěžovatelka
uplatnila, již existovaly v době předchozího rozhodování. V daném případě totiž
z citovaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2006 plyne,
že o zástavních právech váznoucích pro dluhy bývalého manžela stěžovatelka věděla
a byla s daným stavem při vypořádání BSM srozuměna, neboť se domáhala u soudu
zohlednění toho, že nabývá z BSM majetek zatížený těmito zástavními právy. Odvolací
soud se touto námitkou zabýval a při majetkovém vypořádání ji zohlednil. Proto nelze
tento rozsudek považovat za důvod obnovy daňového řízení.
• Finanční ředitelství v Brně citovaným rozhodnutím ze dne 14. 1. 2008 zamítlo odvolání
proti tomuto rozhodnutí správce daně, nicméně zabývalo se pouze otázkou promlčení
práva vymáhat zástavním právem zajištěné daňové nedoplatky na dani z obratu za roky
1991 a 1992, když nesprávnost posouzení důvodů uvedených v návrhu na obnovu
řízení stěžovatelka nenamítala.
[12.] Nejvyšší správní soud při hodnocení důvodnosti kasační stížnosti vycházel z ustanovení
§54 odst. 1 daňového řádu, podle něhož se „řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví
na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže
a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce
daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí,
b) rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, křivé výpovědi svědka nebo
křivého znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo jiným trestným činem,
c) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a rozhodl-li příslušný orgán o ní dodatečně v podstatných
skutečnostech ovlivňujících výši stanovené daně nebo procesní postavení daňového subjektu jinak.“
[13.] Jak plyne z citovaného zákonného ustanovení, při rozhodování o obnově řízení zkoumá
správce daně jen to, zda je tu dán některý z důvodů obnovy; průběhem ani výsledkem
vyměřovacího řízení se nad rámec těchto důvodů již nezabývá (viz např. rozsudek NSS ze dne
28. 5. 2008, č. j. 1 Afs 59/2008 - 58). Přitom však platí, že nastanou-li podmínky zákonem
předpokládané, řízení ukončené pravomocným rozhodnutím se obnoví a zákon nedává
správnímu orgánu na výběr, zda tak učiní či nikoli, ale správní orgán je povinen takové řízení
zahájit, tedy rozhodnout o povolení (nařízení) pravomocně ukončeného řízení, a to ať již
z podnětu účastníka nebo ex officio, zjistí-li naplnění podmínek sám. Při naplnění zákonných
podmínek má účastník na povolení obnovy řízení právní nárok (viz rozsudek NSS ze dne
7. 8. 2007, č. j. 5 Afs 94/2006 - 85).
[14.] V nyní projednávaném případě stěžovatelka v návrzích na obnovu řízení ze dne
23. 2. 2007 a 26. 3. 2007 argumentovala zejména tím, že si finanční úřad učinil nesprávný úsudek
o vlastnictví zajišťovaných nemovitostí, neboť věděl, že majetek nespadá do BSM a daňové
nedoplatky vznikly až po jeho zániku. Finanční úřad Brno IV se s touto argumentací vypořádal
shora uvedeným způsobem. Jeho rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, v němž však
namítala již pouze to, že předmětné daňové nedoplatky z let 1991 a 1992 jsou zaniklé. Teprve
v žalobě podané ke krajskému soudu dne 17. 3. 2008 opět uvedla, že důvodem pro obnovu
řízení je pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně o vypořádání BSM.
[15.] K argumentaci stěžovatelky, podle níž pravomocný rozsudek o vypořádání BSM
představuje novou skutečnost, zakládající obnovu řízení, Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji
ustálenou judikaturu, podle níž např. platí, že „za novou skutečnost/důkaz ve smyslu §54 odst. 1
písm. a) daňového řádu nelze považovat trestní rozsudek vydaný po pravomocném skončení řízení, jehož
obnovy se daňový subjekt domáhá, a to zejm. za situace, kdy tento subjekt mohl již v původním řízení
uplatnit skutečnosti uvedené v trestním rozsudku“ (viz rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2011,
č. j. 8 Afs 20/2011 - 68). Obdobně platí (viz rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2004,
č. j. 3 Afs 27/2003 - 67) že „rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení o otázce, kterou správní orgán v
daňovém řízení řešil jako otázku předběžnou, vydané až poté, co správní orgán poslední instance ve věci rozhodl,
nemůže být samo o sobě (bez toho, aby rozhodnutí správního orgánu trpělo jinými vadami) důvodem ke zrušení
rozhodnutí správního orgánu. Takové občanskoprávní rozhodnutí může být toliko důvodem obnovy řízení podle
§54 odst. 1 písm. c) daňového řádu.“
[16.] Nejvyšší správní soud dále připomíná (viz též jeho rozsudek ze dne 6. 12. 2006,
č. j. 1 Afs 36/2006 - 87), že smyslem obnovy daňového řízení je umožnit nové správné
a spravedlivé rozhodnutí ve věci, pokud při původním rozhodování nebyly z určitých důvodů
dostatečně objasněny všechny skutkové okolnosti, popřípadě proces trpěl některými podstatnými
vadami. Tento obecný zájem je pak determinován ustanovením o lhůtách pro podání žádosti
o obnovení řízení, jakož i případy její nepřípustnosti, neboť za touto hranicí již opět převažuje
potřeba zachování právní jistoty nad potřebou znovu rozhodnout v důsledku některých vad
původního rozhodnutí.
[17.] V nyní projednávaném případě stěžovatelka spatřuje důvod obnovy řízení v ustanovení
§54 odst. 1 písm. c) daňového řádu a tvrdí, že pravomocným rozsudkem o vypořádání BSM
(nyní SJM) nastala nová skutečnost a že finanční úřad pochybil, když nezodpověděl předběžnou
otázku.
[18.] K tomu soud uvádí, že se stěžovatelka mýlí, pokud má za to, že pravomocným
rozsudkem městského soudu o vypořádání SJM nastala situace předvídaná citovaným zákonným
ustanovením, tedy že došlo k podstatnému ovlivnění výše stanovené daně nebo k ovlivnění
procesního postavení daňového subjektu a že o této předběžné otázce rozhodl soud jinak než
správce daně. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, skutečnost rozvodu manželství stěžovatelky
s daňovým dlužníkem ing. M. byla již v době rozhodování o rozsahu zástavního práva známa.
Rovněž je z obsahu odůvodnění rozsudku městského soudu, kterým došlo k vypořádání SJM,
zřejmé, že soud si byl při svém rozhodování vědom existence předmětného zástavního práva a
toto i zohlednil.
[19.] Jinými slovy řečeno, citované zákonné ustanovení předpokládá situaci, kdy rozhodnutí
správního orgánu záviselo na posouzení předběžné otázky a tuto otázku si vyhodnotil správní
orgán v podstatných skutečnostech jinak, než o ní nakonec rozhodl k tomu kompetentní orgán.
V daném případě však nastala situace značně odlišná: civilní soudy totiž při rozhodování
o vypořádání SJM výslovně již vycházely z existence předmětného zástavního práva, takže nedává
žádnou logiku tato správní rozhodnutí revidovat poukazem na rozhodnutí civilních soudů, jelikož
tímto způsobem by došlo k „zacyklování“ rozhodovacích procesů.
[20.] Nelze ostatně ani přehlédnout, že stěžovatelka citovaná rozhodnutí o vymezení rozsahu
zástavního práva ze dne 24. 11. 2004 napadla odvoláním, v němž výslovně poukázala
na skutečnost rozvodu jejího manželství s daňovým dlužníkem a na to, že probíhá řízení ohledně
vypořádání BSM. Toto odvolání však bylo zamítnuto pro opožděnost
(viz rozhodnutí Finančního úřadu Brno IV ze dne 15. 2. 1995, č. j. PEX/3984/94/Sg-Z,
PEX/2130/94/Sg-Z-1). Je tak zřejmé, že stěžovatelka vlastním pochybením zapříčinila to,
že původní správní rozhodnutí, jehož revize se v rámci řízení o žádosti o obnovu řízení
domáhala, nebylo meritorně přezkoumáno, a to případně i v rámci správního soudnictví. Přitom
je třeba mít neustále na zřeteli, že žádost o obnovu řízení představuje mimořádný opravný
prostředek, který nemůže mít ambici nahrazovat opravné prostředky řádné a v řízení o něm
proto nelze dodatečně „dohánět“ dřívější liknavost účastníků tak, jak se snaží v projednávaném
případě činit stěžovatelka.
[21.] Lze tak uzavřít, že správní orgány i krajský soud dospěly ke správnému právnímu závěru,
že zákonné podmínky pro nařízení obnovy řízení v dané věci dány nebyly, jelikož bylo dostatečně
prokázáno, že nevyšly najevo žádné nové skutečnosti či důkazy, které by nemohly být uplatněny
dříve, a rozhodnutí městského soudu o vypořádání SJM nelze považovat ani za rozhodnutí
o předběžné otázce, o níž bylo rozhodnuto jinak než správce daně.
[22.] Konečně k dodatečně připojeným dvěma textům (autorky H. Erbsová a M. Radková)
soud konstatuje, že se s nimi seznámil, nicméně za situace, kdy stěžovatelka nikterak
nekonkretizuje, které jejich části podporují její právní argumentaci, nepovažuje za potřebné a ani
vhodné, aby s nimi polemizoval, případně vyslovoval souhlas, jelikož tím by se fakticky pouštěl
do odborných diskusí, přesahujících roli soudu coby státního orgánu vrchnostensky
rozhodujících v konkrétní věci.
IV. Shrnutí
[23.] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uplatňované
kasační důvody nebyly naplněny, a proto kasační stížnost pro její nedůvodnost zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
[24.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s.ř.s.) a úspěšnému žalovanému náklady nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu