ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.34.2012:28
sp. zn. 2 Afs 34/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: Mgr. S. Č.,
zastoupené společností Rambousek a partner, a. s., se sídlem Křišťanova 4, Praha 3,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 2. 200 5, č. j. 655/05 – 130, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2012, č. j. 8 Af 59/2011 - 272,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů kasačního řízení
částku 2880 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
18. 2. 2005, č. j. 655/05 – 130. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti
platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2002, vydanému Finančním
úřadem v Kolíně dne 16. 3. 2004, pod č. j. 28867/04/034912/4576, kterým jí byla vyměřena
daňová povinnost v částce 238 160 Kč.
Napadený rozsudek městského soudu je v dané věci již pátým v pořadí. První rozsudek
(ze dne 16. 5. 2006, č. j. 8 Ca 244/2005 - 61) vyšel z toho, že žalovaný věc posoudil správně
po stránce hmotného práva (otázka daně z přidané hodnoty v případě zájezdů pořádaných
cestovní kanceláří), avšak došlo k procesním pochybením v daňovém řízení. Ve věci totiž bylo
zahájeno vytýkací řízení, ačkoliv reálně šlo o daňovou kontrolu. Proto napoprvé městský
soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek městského
soudu byl ovšem zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2007,
č. j. 2 Afs 169/2006 - 87, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení se závazným právním
názorem, aby posoudil, zda vedení vytýkacího řízení mohlo mít v daném případě vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného, popř. do jakých práv žalobkyně zasáhlo. Městský soud
v Praze tedy dne 23. 7. 2007 vydal pod č. j. 8 Ca 158/2007 - 96 rozsudek, jímž žalobu zamítl,
neboť dospěl k závěru, že vedení vytýkacího řízení v inkriminovaném případě nemělo vliv
na zákonnost rozhodnutí žalovaného. V poučení soud (nutno podotknout, že nesprávně) uvedl,
že proti tomuto rozsudku není kasační stížnost př ípustná podle §104 odst. 3 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Žalobkyně proto přímo proti rozsudku
městského soudu podala ústavní stížnost. O ní rozhodl Ústavní soud dne 19. 6. 2008 nálezem
sp. zn. IV. ÚS 3114/07 tak, že rozsudek zrušil. Důvodem bylo, že (ve věci druhý) rozsudek
městského soudu byl vydán bez jednání, aniž by s takovým postupem strany vyslovily souhlas,
a žalobkyni tak bylo upřeno právo na soudní ochranu. Městský soud proto ve věci nařídil jednání
a dne 30. 9. 2008 vydal pod č. j. 8 Ca 267/2008 – 138 třetí rozsudek, kterým žalobu zamítl.
V něm městský soud vyšel opětovně z toho, že vedení vytýkacího řízení v inkriminovaném
případě nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně tento rozsudek posléze
napadla kasační stížností, jíž zdejší soud rozsudkem ze dne 24. 7. 2009, č. j. 2 Afs 30/2009 – 182,
vyhověl, neboť shledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Městskému soudu vytkl opomenutí žalobních námitek, které se týkaly postupu správce daně
v rozporu s pokynem Ministerstva financí DS-75 (dále jen „pokyn DS-75“), porušení zásady
dvojinstančnosti daňového řízení a aplikace nesprávného znění zákona č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty (dále též „zákon o DPH“), jakož i to, že se městský soud prakticky nezabýval
hmotněprávní problematikou věci. Žalobkyni však nepřisvědčil v názoru, že se městský soud
nezabýval tím, zda na otázky, které její zástupce pokládal správci daně při ústním jednání, dostala
od správce daně adekvátní odpověď. Nejvyšší správní soud tedy městský soud zavázal k tomu,
aby žalobu stěžovatelky projednal v plném rozsahu žalobních bodů. Městský soud čtvrtým
rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 8 Ca 267/2008 - 201, žalobu zamítl, neboť v postupu
žalovaného neshledal zásah do stěžovatelčiných práv a ztotožnil se s jeho hmotněprávním
posouzením. I tento rozsudek byl v kasačním řízení zrušen, a to rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 9. 2011, č. j. 2 Afs 26/2011 - 241. Důvodem bylo, že se městský soud
opomenul řádně vypořádat s žalobní námitkou porušení správní praxe zavedené pokynem DS-75
a s žalobní námitkou porušení zásady dvojinstančnosti; k této druhé námitce kasační soud
zejména poukázal na závěry vyslovené v rozsudku tohoto soudu ze dne 29. 6. 2006,
č. j. 2 Afs 143/2004 – 105, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06.
Městský soud v pátém rozsudku, jenž je předmětem této kasační stížnosti, akceptoval
hmotněprávní posouzení věci žalovaným a uzavřel, že provedení vytýkacího řízení namísto
daňové kontroly nemělo vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť při vytýkacím řízení byl dostatečně
zjištěn skutečný stav věci a práva daňového subjektu byla respektována na úrovni obvyklé při
kontrole. Nezbytnost provedení daňové kontroly neplynula ani z označeného pokynu DS-75.
Městský soud ovšem přisvědčil námitce porušení zásady dvojinstančnosti. Při jednání dne
12. 3. 2004 zástupkyně finančního úřadu výslovně sdělila, že předmětnou záležitost konzultovala
na Finančním ředitelství v Praze, kam odjela s celým spisem a kde jí bylo potvrzeno, že postupuje
správně. Při jednání soudu zástupkyně žalovaného uvedla, že konzultaci poskytla pouze v obecné
rovině pracovnice Š., kdežto o odvolání rozhodovala ing. P. Městský soud se cítil vázán
judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, a proto rozhodnutí žalovaného
zrušil.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti namítá, že se městský soud nesprávně vypořádal
s důkazními prostředky, které mu byly dodatečně předloženy a že proto nesprávně posoudil
právní otázku porušení zásady dvojinstančnosti řízení. V označeném protokolu ze dne 12. 3. 2004
je pouze uvedeno, že správce daně věc konzultoval na Finančním ře ditelství v Praze a nikoliv,
že tam odjel s celým spisem. Toto tvrzení je ničím nepodloženou spekulací, kterou městský soud
vzal za prokázanou z tvrzení žalobkyně. Stejnou spekulací je i potvrzení správnosti postupu
správce daně žalovaným. Stěžovatel podáním ze 13. 10. 2011 doložil soudu list docházkové knihy
Finančního úřadu v Kolíně, z něhož je zřejmé, že konzultace se uskutečnila dne 22. 4. 2003 a kdo
se jí zúčastnil. Stejně tak žalovaný doložil poznámky z konzultace, titulní stránku referátníku,
z něhož plyne, kdo konzultaci vyřizoval, kdo rozhodnutí aproboval, kdo poskytl konzultaci a kdo
zpracovával odvolání. Předložil prohlášení pracovnice, která zpracovávala odvolání, i pracovnice,
která poskytla konzultaci; rovněž navrhl jejich výslech. Stěžovatel tím hodlal prokázat rozdíl mezi
totožností pracovnice poskytnuvší konzultaci a pracovnice vyhotovující rozhodnutí o odvolání.
Konzultace byla vedena v obecné rovině, ve vztahu k provizím placeným prodejcům zájezdů,
zdanění jejich odměn, kombinacím služeb a užití §17 odst. 6 zákona o DPH. Stěžovatel se tedy
nijak nepodílel na rozhodování správce daně, nijak neovlivnil vyměření daně ani nedoporučoval
správci daně, jak má rozhodnout.
Městský soud nerespektoval rovnost stran ve sporu tím, že neprovedl důkazy
stěžovatelem navržené a ani neuvedl, proč je ne provedl. Pokud by metodická konzultace byla
porušením zásady dvojinstančnosti, pak by jejím porušením byl i metodický pokyn Ministerstva
financí ze dne 13. 11. 2000, č. j. 181/75 225/200 (D -218) upravující uplatňování daně z přidané
hodnoty v cestovním ruchu. Tento pokyn byl v době rozhodování správce daně dostupný jak
správcům daně, tak i daňovým subjektům; fakticky nebylo co konzultovat nad jeho rámec.
Městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že námitce přisvědčil s ohledem na rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 143/2004 - 105 a na nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 493/06. V označených rozhodnutích však šlo o zcela odlišné situace. Ve věci
rozhodované Ústavním soudem nadřízený správce daně zaslal sdělení s instrukcí, jak má být
rozhodnuto a týž pracovník pak rozhodoval o odvolání – tam nepochybně nešlo o pouhé
metodické řízení. Městský soud shledal všechny ostatní žalobní námitky nedůvodnými; metodická
konzultace nemohla zákonnost platebního výměru nijak ovlivnit, neboť správce daně byl povinen
rozhodovat podle metodického pokynu Ministerstva financí D-218.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud i tento rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na skutečnost,
že stěžovatelova argumentace o pouze obecném charakteru konzultace je jím uplatněna poprvé
až po osmi letech. Je otázkou, nakolik si jsou pracovníci schopni takto detailně po takové době
vzpomenout na průběh konzultace a nakolik je jejich tvrzení ovlivněno tím, že pochybili.
Předložené důkazní prostředky byly vyhotoveny stěžovatelem a v daňovém spise se nenacházely.
Zdrojem poučení pro stěžovatele tak mohl být citovaný nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 493/06, neboť v daném případě došlo ke spornému jednání před jeho vydáním,
kdy se konzultace takto přísně neposuzovaly. Žalobkyně odmítá i argumentaci žalovaného
o shodě jeho postupu s metodickým pokynem D-218. Tento pokyn je totiž skutečně obecný, tedy
není pokynem, jak postupovat v konkrétním případě. Návrh stěžovatele na provedení důkazů byl
městským soudem při jednání odmítnut jako nadbytečný, což je dostatečným vyjádřením soudu
k návrhům.
Po zjištění, že kasační stížnost splňuje veškeré formální náležitosti, vážil Nejvyšší správní
soud, zda kasační stížnost není nepřípustná ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto
ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy
jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je -li jako důvod
kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Výklad tohoto ustanovení provedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, publ. ve Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 37, nález č. 119, str. 519; zde citovaná
judikatura ÚS je dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz. V něm je uvedeno, že předmětné
ustanovení „zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již
jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil,
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení
též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní
pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vést
k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť tento soud by mohl v každé
projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou)
procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout
i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva.“
Nejvyšší správní soud zrušil předchozí (čtvrtý) rozsudek městského soudu proto,
že se nevypořádal se všemi žalobními námitkami, mj. i s námitkou porušení
zásady dvojinstančnosti. Poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 6. 2006,
č. j. 2 Afs 143/2004 – 105 a na nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06,
z nichž citoval. Spornou právní otázku však sám věcně neposuzoval a nezavázal tedy městský
soud konkrétním právním závěrem, jak ji má posoudit. Vytkl mu pouze nepřezkoumatelnost jeho
rozsudku, pokud tak sám neučinil. Směřuje-li tedy kasační stížnost proti tomu, jakým způsobem
městský soud uvážil o námitce porušení zásady dvojinstančnosti, nejde o kasační stížnost
nepřípustnou, neboť nezpochybňuje závazný právní názor tímto soudem již vyslovený.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Stěžovatel, aniž to výslovně uvedl, vznáší kasační důvod pod le §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení a kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající ve vadě v postupu soudu, který neprovedl
navržené důkazy.
K věci samé ze spisu vyplynulo, že za 3. čtvrtletí 2002 poda la žalobkyně daňové přiznání
na daň z přidané hodnoty, ve kterém uplatnila nadměrný odpočet v částce 229 938 Kč.
V rozhodném období žalobkyně působila s Ing. Š. a Ing. B. ve sdružení Dopravní kancelář
MONATOUR a s Ing. Š. ve sdružení Cestovní kancelář MONATOUR. Výzvou podle §43
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád z r. 1992“), ze dne
14. 11. 2002 byla žalobkyně vybídnuta k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání.
Proběhlo několik místních šetření podle §15 daňového řádu u účetní žalobkyně M. R. (dne 7. 1.,
19. 2., 21. 3., 28. 3. a 2. 4. 2003). Jak vyplynulo z úředního záznamu správce daně, skutečnosti
zjištěné při místním šetření byly sděleny dne 30. 6. 2003 Ing. Š. (člen sdružení). Dále
se uskutečnila ústní jednání – jak za účasti jmenované účetní (dne 12., 13. a 14. 11. 2003),
tak žalobkyně a daňového poradce Ing. Rambouska (dne 26. 11. 2003 a 12. 3. 2004). Jak
vyplynulo z protokolu, naposledy uvedeného dne byli žalobkyně i její zástupce (daňový poradce)
seznámeni s provedeným šetřením a jeho výsledky a žalobkyni, resp. jejímu zástupci, bylo
umožněno klást správci daně k těmto výsledkům otázky, na něž pracovník správce daně
odpovídal. K jednotlivým dotazům sdělil právní závěry, načež byl položen dotaz, zda tyto názory
byly při konzultaci odsouhlaseny i finančním ředitelstvím; správce daně odpověděl, že „zjištěné
skutečnosti konzultoval na Finančním ředitelství v Praze“. Platebním výměrem vydaným Finančním
úřadem v Kolíně dne 16. 3. 2004 byla žalobkyni vyměřena vlastní daňová povinnost na dani
z přidané hodnoty v částce 238 160 Kč. Proti tomu podala žalobkyně odvolání, které však
žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 2. 2005 zamítl.
Námitka, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti, byla součástí žalobních bodů (část
IV. žaloby) a byla spatřována v tom, že správce daně v průběhu řízení konzultoval postup ve věci
s odvolacím orgánem. Stěžovatel se k této námitce vyjádřil ve svém písemném vyjádření k žalobě
ze dne 14. 11. 2005 pouze obecně, když uvedl, že řízení finančních úřadů v sobě zahrnuje
i metodickou pomoc při odborném posouzení případů, což neznamená účast na rozhodování
správce daně; k tomu poukázal na §24 odst. 3 písm. b) daňového řádu z r. 1992“). Při jednání
soudu dne 16. 5. 2006 žalobce tuto námitku opět výslovně označil, žalovaný se k ní nevyjádřil.
Otázka dvojinstančnosti byla znovu jmenovitě nastolena v kasační stížnosti žalobce podané proti
rozsudku městského soudu ze dne 30. 9. 2008; žalovaný ve svém vyjádření ze dne 13. 2. 2009
pouze obecně uvedl, že jeho veškerý procesní postup byl v souladu se zákonem. Teprve poté, kdy
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 9. 2011, č. j. 2 Afs 26/2011 - 241, označil námitku
porušení zásady dvojinstančnosti za opomenutou a pojednal o ní v obecné rovině, doplnil
stěžovatel podáním ze dne 13. 10. 2011 své vyjádření k žalobě o tvrzení, že konzultaci poskytla
jeho pracovnice paní Š., přičemž za finanční úřad se jí zúčastnili pracovníci V. a B. Odvolání pak
vyřizovala ing. P., a ona, ani pracovníci aprobující rozhodnutí o odvolání, se na konzultaci
nepodíleli. K tomu stěžovatel předložil vyjádření pracovnic V. a Š. o obecnosti konzultace, kopii
listu docházkové knihy Finančního úřadu v Kolíně a navrhl výslech jmenovaných pracovníků.
Tvrzené doklady byly předloženy při jednání soudu dne 6. 3. 2012. Zástupce žalobkyně zde uvedl,
že při jednání dne 12. 3. 2004 pracovnice finančního úřadu V. výslovně sdělila, že na Finanční
ředitelství odjela s celým spisem a při konzultaci jí bylo řečeno, že postupuje správně. K dotazu
pak zástupkyně žalovaného uvedla, že pracovnice Š. a P. byly z téhož oddělení, nicméně, že
konzultace byla pouze obecná.
Namítá-li stěžovatel porušení rovných práv v procesu, je třeba poukázat na skutečnost,
že námitka porušení zásady dvojinstančnosti byla uplatněna přímo v žalobě, a že měl možnost
na ni reagovat způsobem, jaký uznal za vhodný a potřebný. Pokud jeho vyjádření bylo obecné
a teprve po šesti letech se v doplnění vyjádření k žalobě dovolával možnosti provedení důkazů
tuto žalobní námitku zpochybňujících, musel k tomuto návrhu městský soud přistupovat tak, jak
obvykle činí při návrhu důkazů podaných se značným časovým odstupem, byť zpravidla
s takovými návrhy přicházejí žalobci. Výslech pracovníků žalovaného by s takovým časovým
odstupem (ke konzultaci mělo dojít v roce 2003) těžko obstál jako nezpochybnitelný důkaz
za situace, kdy žalovaný nepovažoval v rozhodné době za potřebné, aby o konzultaci a jejím
obsahu byl učiněn úřední záznam do spisu. Tvrzení žalobkyně o způsobu a obsahu konzultace
je sice opřeno jen o stručné vyjádření pracovnice finančního úřadu do protokolu, ovšem svůj
podklad ve spise má a v současné době je nelze spolehlivě vyvrátit. Návrh žalobkyně na výslech
jejího daňového poradce, který byl jednání na finančním úřadě přítomen, soud rovněž
neakceptoval. Tak jako je nižší důkazní síla obvykle přiznávána svědkům žaloby právě s ohledem
na časový odstup od rozhodné události, nemůže tomu být jinak ani při důkazním prodlení
žalovaného. Žalovaný obvykle není tím účastníkem sporu, který by před soudem navrhoval
provedení důkazů, neboť to je on, kdo vede správní řízení a v jeho průběhu prokazuje
skutečnosti podstatné pro rozhodnutí. V daném případě však byla mj. napadena i správnost jeho
postupu, která ze spisu není zřejmá. Je věcí žalovaného, jakým způsobem se brání proti
žalobnímu (případně kasačnímu) tvrzení, které přesahuje rámec skutečností zjevných
ze správního spisu a napadeného rozhodnutí. Pokud však přišel s procesní obranou s časovým
odstupem, který se nepochybně musí projevit na věrohodnosti navrhovaných důkazů, musí to jít
k jeho tíži. Městský soud tak svým postojem nenarušil rovnost stran v procesu.
Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku poukázal na judikaturu k zásadě
dvojinstančnosti. Lze zopakovat, že v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, č. j. 2 Afs 143/2004 – 105,
zdejší soud uvedl: „Zásada dvojinstančnosti daňového řízení tak vyjadřuje subjektivní právo účastníků
správního řízení napadnout rozhodnutí vydané v prvém stupni řádným opravným prostředkem, konkrétně
odvoláním, za podmínek stanovených daňovým řádem (srovnej např. §48 odst. 1 nebo §51 odst. 5 daňového
řádu). O odvolání rozhoduje v zásadě orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který napadené
rozhodnutí vydal. Smyslem této zásady ovšem není, aby o odvolání rozhodl pouze jiný orgán, ale aby o něm také
rozhodla jiná osoba, která doposud s konkrétním případem neměla nic spo lečného a není tak zatížená úvahami
a myšlenkovými pochody pracovníka správce daně, který o věci rozhodoval v prvém stupni. Tak tomu ovšem v dané
věci nebylo. Z předkládací zprávy prvoinstančního správce daně nesporně plyne, že v konkrétní věci žalobkyně b ylo
konzultováno s pracovníkem jiného orgánu, že tento pracovník vyjádřil na věc svůj názor, správce daně prvého
stupně se s ním ztotožnil a podle něj rozhodl. Z následného jednání u správce daně druhého stupně je pak zřejmé,
že onen pracovník, který konzultaci poskytl, pracuje ve stejném oddělení jako pracovnice pověřené vyřízením
odvolání žalobkyně. (…) Rovněž Ústavní soud se vyjádřil k významu a podstatě zásady
dvojinstančnosti daňového řízení v nálezu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, v němž
uvedl: „Zakotvil-li zákonodárce jako jednu ze zásad daňového řízení dvojinstančnost tím, že mimo jiné vyloučil
pracovníky odvolacího orgánu z činnosti orgánu prvostupňového, je legitimním očekáváním daňových subjektů
nestranné posouzení jejich věci odvolacím orgánem. Případné nerespektování zásady dvojinstančnosti stanovené
v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpi sů, spočívající např. v tom,
že odvolací orgán dá v konkrétní věci orgánu prvního stupně pokyn, jak má být roz hodnuto, vedlo by k tomu,
že by odvolání nemohlo dosáhnout zákonem sledovaného účelu dvojího posouzení věc i ve správním řízení, což
by ve svém důsledku podkopávalo důvěru občanů ve veřejnou správu, a tím i v demokratický právní stát samotný.“
Rozhodnutí zdejšího soudu tedy vycházelo ze situace obdobné, jakou tvrdí stěžovatel,
tedy z předpokladu odlišnosti pracovníka poskytujícího konzultaci a pracovníka rozhodujícího
o věci v odvolacím řízení, při shodě oddělení, v němž pracovali. Navíc tento soud, jak vý še
uvedeno, považuje v současné době rozdíl v totožnosti těchto osob za neprokazatelný. Nelze
odhlédnout ani od situace, že v daném případě byla konzultace poskytována v době před
vydáním obou označených rozhodnutí, která nepochybně vedla ke zpřísnění náhledu soudů
na odvolací řízení, pokud ve věci byla odvolacím orgánem poskytována konzultace. Přitom
se nejedná o popření metodické činnosti správce daně vyššího stupně; ta ovšem musí být
prováděna tak, aby nevznikla pochybnost, že odvolací orgán v rozporu se zákonem zasáhl
do rozhodování správce daně v konkrétní věci. Daňový řád z r. 1992 vymezil instančnost
rozhodování v §50 odst. 1, přičemž shodu účasti téhož pracovníka na řízení v jednotlivých
instancích označil za důvod vyloučení pro podjatost v §26 odst. 2. Pokud městský soud
označenému rozhodnutí zdejšího soudu podřadil i případ nyní posuzovaný, nepochybil.
Existenci tvrzených kasačních důvodů tedy Nejvyšší správní soud neshledal.
Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že odůvodnění napadeného rozsudku
městského soudu v rozhodné části zdůvodňující zrušení rozhodnutí stěžovatele jen obtížně
dostojí zákonným požadavkům na přesvědčivost. Pokud by ovšem zdejší soud zrušil i tento
(v pořadí již pátý) rozsudek s tím, že městský soud musí důvody dopracovat, vedlo
by to k dalšímu prodloužení řízení. Je třeba si uvědomit, že se jedná o daňovou povinnost, která
měla vzniknout v roce 2002 a kdy byla žaloba podána v roce 2005. Délku soudního řízení lze již
v této době považovat za narušující právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny
základních práv a svobod. Rovněž nelze přehlédnout vliv běhu času na prekluzivní lhůty.
Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kas ační stížnost podle §110
odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel neměl v tomto kasačním řízení úspěch, podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. mu tak
nenáleží právo na náhradu nákladů řízení . Úspěšné žalobkyni vznikly náklady spojené
se zastoupením specializovaným právním poradcem (§35 odst. 2 s. ř. s). Náklady spočívají
v jednom úkonu právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti); náklady tedy činí částka 2100 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve
spojení s §35 odst. 2 věta druhá s. ř. s. ] a částka 300 Kč jako náhrada hotových výdajů (§13
odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2400 Kč. Zástupce rovněž doložil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, jeho odměna se tak zvyšuje o tuto daň (§57 odst. 2 s. ř. s.) a celkem činí 2880 Kč.
Stěžovateli proto bylo uloženo zaplatit žalobkyni tuto částku na náhradu nákladů řízení
v přiměřené lhůtě k rukám jejího zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu