ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.35.2012:27
sp. zn. 2 Afs 35/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: T. H. T.,
zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Dělnická 1a, Havířov-
Město, proti žalovanému: Celní ředitelství Ostrava, se sídlem nám. Sv. Čecha 8, Ostrava-
Přívoz, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
29. 3. 2012, č. j. 22 Af 30/2010 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 2880 Kč, a to k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Marcely
Neuwirthové do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Ostravě pro vady řízení zrušil rozhodnutí
žalovaného (dále jen „stěžovatele“) ze dne 15. 2. 2010, č. j. 1164/2010-140100-21, a rozhodnutí
(platební výměr) Celního úřadu Karviná ze dne 20. 10. 2009, č. j. 5046-19/2009-146100-024.
Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Uvedeným rozhodnutím stěžovatel k odvolání
žalobce změnil text platebního výměru Celního úřadu Karviná, jímž byla žalobci vyměřena
spotřební daň z lihu ve výši 436 455 Kč, připadající na vybrané výrobky, u nichž vznikla
povinnost podat daňové přiznání a zaplatit daň první pracovní den po vzniku skutečností
zakládající tuto povinnost dne 2. 7. 2007.
[2.] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Ostravě domáhal přezkoumání a zrušení
uvedených rozhodnutí, neboť měl především za to, že v dané věci již bylo dříve pravomocně
rozhodnuto. Krajský soud následně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vycházel při tom
z následujících zjištění, obsažených ve správních spisech Celního úřadu Karviná, resp. Celního
ředitelství Ostrava a ve spise Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Af 30/2010. U žalobce byly
dne 2. 7. 2007 při kontrole provedené Celním ředitelstvím Ostrava dle §41 odst. 3 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o spotřebních daních“) zjištěny skutečnosti, které odůvodňují zahájení daňového řízení ve věci
stanovení, předepsání a vybrání spotřební daně, a následně pak došlo k zajištění výrobků,
ve vztahu k nimž Celní úřad Karviná vydal dne 26. 5. 2008 platební výměr,
č. j. 2186-6/08-146100-024, kterým byla žalobci vyměřena spotřební daň z lihu ve výši
436 455 Kč. K odvolání žalobce byl nicméně tento platební výměr rozhodnutím Celního
ředitelství v Ostravě ze dne 15. 5. 2009, č. j. 4731/08-140100-21, zrušen dle ustanovení §50
odst. 3 a odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném znění (dále
jen „ZSDP“). Celní ředitelství svůj zrušující výrok odůvodnilo především tím, že „daňové řízení
nebylo správcem daně (Celní úřad Karviná) vedeno v jednotlivých úkonech postupem, který pro zjištění základu
daně a daně stanoví ZSDP, a jelikož tuto zjištěnou procesní vadu (absence výzvy k podání daňového
přiznání – pozn.) nelze vzhledem k jejímu charakteru zhojit ani v odvolacím řízení, nezbylo Celnímu ředitelství
Ostrava než napadené rozhodnutí zrušit.“ Jak dále vyplývá z daňového spisu č. 5046/2009, Celní úřad
Karviná následně dne 23. 6. 2009 vyzval žalobce k podání daňového přiznání ke spotřební dani
z lihu a provedl další úkony v rámci vytýkacího řízení dle §43 ZSDP. Uvedené řízení poté
vyústilo ve vydání výše citovaného platebního výměru Celního úřadu Karviná ze dne
20. 10. 2009, který byl posléze pouze formálně pozměněn uvedeným rozhodnutím Celního
ředitelství Ostrava ze dne 15. 2. 2010.
[3.] Krajský soud v Ostravě shledal důvodnou žalobcovu stěžejní námitku existence překážky
věci rozhodnuté, když dospěl k závěru, že bylo-li ve věci samé rozhodováno i poté, co byl
platební výměr Celního úřadu Karviná ze dne 26. 5. 2008 zrušen rozhodnutím stěžovatele ze dne
15. 5. 2009, postupovaly celní orgány v rozporu s překážkou věci již rozhodnuté. Byl-li platební
výměr zrušen, tento již nemůže být vydán znovu a nepřichází v úvahu ani pokračování daňového
řízení. Na podporu své argumentace krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního
soudu k uvedené otázce (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS, či ze dne 24. 11. 2009,
č. j. 1 Aps 2/2008 - 76, publ. pod č. 1997/2010 Sb. NSS aj.). Krajský soud tak především
nepřisvědčil klíčovému tvrzení stěžovatele, že jeho dřívější zrušující rozhodnutí je nutné,
s ohledem na jeho obsah, považovat za toliko písemnost deklarující nicotnost prvního
z uvedených platebních výměrů Celního úřadu Karviná. Tímto rozhodnutím tak nemohlo dojít
k vyměření daně, neboť celní úřad vůbec nezahájil vyměřovací řízení, ať už podáním daňového
přiznání či výzvou správce daně k jeho podání, rozhodnutí celního úřadu je tak nicotné, a proto
ani navazující rozhodnutí stěžovatele nelze považovat za meritorní rozhodnutí o daňové
povinnosti žalobce. Krajský soud se s uvedeným tvrzením ohledně nicotnosti či neplatnosti
platebního výměru celního úřadu ze dne 26. 5. 2008 neztotožnil, neboť předmětný platební
výměr netrpí vadami, které ZSDP definuje jako důvody neplatnosti, stejně tak jej nelze považovat
za nicotné, neboť nenaplňuje žádný z důvodů nicotnosti, jak jej do 31. 5. 2005 vymezovala
judikatura správních soudů, která nalezla následně odraz ve znění ust. §77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[4.] Stěžovatel v kasační stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí uplatňuje důvody
obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního („s. ř. s.“).
[5.] Stěžovatel v kasační stížnosti opětovně předkládá v podstatě shodnou argumentaci, která
byla již obsahem jeho vyjádření k žalobcem podané žalobě v průběhu řízení před krajským
soudem, tj. nesouhlas s názorem, že by se celní orgány vydáním žalobou napadených rozhodnutí
dostaly do rozporu se zásadou rei iudicatae. Stěžovatel tak polemizuje s právním závěrem
krajského soudu, že by rozhodnutím stěžovatele ze dne 15. 5. 2009, jímž k odvolání žalobce
zrušil platební výměr celního úřadu, bylo s konečnou platností rozhodnuto o dani a že tímto
rozhodnutím bylo ukončeno daňové řízení, neboť o dani s konečnou platností jím v žádném
případě rozhodnuto nebylo, žádné z uvedených rozhodnutí dlužnou daň ve svém důsledku
neobsahují a nebyla výsledkem žalobou dotčeného daňového vyměřovacího řízení, ani žádného
jiného existujícího a identifikovatelného daňového řízení, které by bylo zahájeno a vedeno
za účelem vyměření daně, vzniklé žalobci jako neregistrovanému daňovému subjektu z titulu
neoprávněného skladování vybraných výrobků. Účel vydání předmětného rozhodnutí stěžovatel
spatřuje v „deklaraci vady neexistence řízení, což je vada natolik intenzivní, že ji nebylo možné zhojit v rámci
opravných prostředků, a to ani autoremedurou, ani odstraněním vad řízení či jejich doplněním před odvolacím
orgánem či na jeho dožádání, neboť žádné řízení těmto dvěma rozhodnutím celních orgánů nepředcházelo …“
Stěžovatel tak zastává názor, že pokud soud z judikatury Nejvyššího správního soudu dovodil,
že rozhodnutím odvolacího orgánu proti platebnímu výměru daňové řízení končí, v případě
původních rozhodnutí celních orgánů jejich vydání žádné řízení nepředcházelo, tudíž žádné řízení
nemohlo rozhodnutím stěžovatele o odvolání skončit. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit
rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[6.] Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poté, co zrekapituloval dosavadní
průběh řízení, plně ztotožnil s právním závěrem Krajského soudu v Ostravě obsaženým
v napadeném rozsudku a námitky stěžovatele považoval za nedůvodné. Zejména polemizoval
s názorem stěžovatele, že za konečné rozhodnutí o dani nemůže být označeno takové
rozhodnutí, které bylo vydáno bez příslušného řízení před datem určujícím v dané věci zahájení
jediného existujícího a identifikovatelného vyměřovacího daňového řízení. Žalobce má naopak
za to, že skutečnost, že daňové řízení nebylo zahájeno zcela v souladu s procesními předpisy,
neznamená, že by ve věci nemohlo být meritorně rozhodnuto tak, jak se tomu rovněž stalo,
a pouhá vada řízení by nemohla být zhojena. „Ze samotného rozhodnutí stěžovatele ze dne 15. 5. 2009
vyplývá, že sám stěžovatel platební výměr ze dne 15. 5. 2008 (správně 26. 5. 2008 – pozn.) zrušil jako
nezákonný (nikoliv jako neplatný či nicotný), přičemž tuto nezákonnost sám stěžovatel zhojil zrušením tohoto
platebního výměru, čímž ve věci pravomocně rozhodl a založil tak ve vztahu k předmětným napadeným
rozhodnutím překážku věci pravomocně rozhodnuté.“ Dle stanoviska žalobce tak krajský soud rozhodl
zcela správně a v souladu se zákonem, své rozhodnutí náležitě odůvodnil, jeho právní názor
je plně v souladu s usnesením rozšířeného senátu NSS, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, a proto navrhuje,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[7.] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 3 s. ř. s.).
[8.] Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel ve své kasační stížnosti polemizoval s právním
závěrem krajského soudu, který dospěl k závěru, že bylo-li ve věci samé rozhodováno i poté,
co byl platební výměr Celního úřadu Karviná ze dne 26. 5. 2008 zrušen rozhodnutím stěžovatele
ze dne 15. 5. 2009, postupovaly celní orgány v rozporu s překážkou věci již rozhodnuté; byl-li
platební výměr zrušen, tento již nemůže být vydán znovu a nepřichází v úvahu ani pokračování
daňového řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vycházel z právního
názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v cit. usnesení rozšířeného senátu
č. j. 8 Afs 15/2007 – 75. Nejvyšší správní soud zde podrobně rozvedl principy odvolacího
správního řízení a vymezil určité odlišnosti vyplývající z právní úpravy podle správního řádu
a ZSDP, zejména ve způsobech rozhodnutí o odvolání, přičemž konstatoval, že „daňový řád nezná
možnost zrušení platebního výměru a vrácení věci správci daně prvního stupně k dalšímu řízení. Z toho plyne,
že rozhodnutím o odvolání daňové řízení končí, bez ohledu na to, o jaké rozhodnutí se jedná. Změna rozhodnutí
(platebního výměru), nebo jeho zrušení jsou rozhodnutím konečným. Jiný závěr zákon neumožňuje. … Vady
postupu či rozhodnutí správce daně musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení cestou autoremedury nebo
postupem odvolacího orgánu podle §50 odst. 3 daňového řádu, který se uplatní jak v řízení o odvolání proti dani
stanovené dokazováním, tak v řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek.“ Proto Nejvyšší správní
soud uzavřel, že „rozhodnutím o zrušení platebního výměru daňové řízení končí a toto rozhodnutí zakládá
překážku věci rozhodnuté.“
[9.] Nejvyšší správní soud tak v nyní posuzovaném případě neshledal pochybení krajského
soudu, pokud s odkazem na výše předestřené závěry rozšířeného senátu napadeným rozsudkem
zrušil předmětné rozhodnutí stěžovatele ze dne 15. 2. 2010 a platební výměr Celního úřadu
Karviná ze dne 20. 10. 2009 pro jejich rozpor s překážkou věci již rozhodnuté, když v téže věci,
na základě shodných skutečností a vůči stejnému daňovému subjektu, byl dříve dne 26. 5. 2008
Celním úřadem Karviná vydán platební výměr vyměřující žalobci povinnost zaplatit daň
ve stejné výši jako v pozdějším případě, který byl však rozhodnutím stěžovatele ze dne
15. 5. 2009 dle §50 odst. 3 a odst. 6 ZSDP zrušen pro existenci závažných procesních vad.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit fakt, že se celní úřad (jak vyplývá z daňového spisu
č. 5046/2009) následně pokusil zhojit procesní vady vytýkané mu předtím ve stěžovatelem
vydaném zrušujícím rozhodnutí, neboť, jak již naznačil Nejvyšší správní soud v citovaném
usnesení rozšířeného senátu, „skutečnost, že daňový řád neumožňuje zrušení rozhodnutí a vrácení věci
prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení, nemůže být vykládána tak, že správce daně prvního stupně může
pokračovat v řízení po té, kdy byl platební výměr zrušen.“ Aprobace takového postupu, kdy
by po zrušení platebního výměru odvolacím orgánem pro procesní vady mohl správce daně
prvního stupně v daňovém řízení pokračovat, by představovala obcházení zákonné zápovědi
možnosti zrušení a vrácení věci v odvolacím daňovém řízení. Jak rovněž Nejvyšší správní soud
v citovaném usnesení rozšířeného senátu dovodil, vydá-li i přesto správce daně po zrušení
platebního výměru v odvolacím řízení znovu platební výměr, je třeba takové rozhodnutí
považovat „za nezákonné, přičemž nezákonnost tohoto rozhodnutí musí být v řízení před soudem namítána“,
což také v nyní posuzovaném případě žalobce v jím podané žalobě ke krajskému soudu učinil.
Rozhodnutí stěžovatele, jímž bylo odvolání žalobce proti pozdějšímu platebnímu výměru
prakticky zamítnuto jako nedůvodné, je z uvedeného důvodu třeba rovněž považovat
za nezákonné rozhodnutí.
[10.] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu ani ve způsobu, jakým
se vypořádal s námitkou stěžovatele stran nicotnosti či neplatnosti zrušeného platebního
výměru a charakteru samotného zrušujícího rozhodnutí stěžovatele. Stěžovatel v kasační
stížnosti zaujímá stanovisko, že předešlé řízení ústící do vydání následně zrušeného platebního
výměru bylo nicotné a tedy „neexistující a nijak neidentifikovatelné“, přičemž rozhodnutí
stěžovatele, jímž byl tento platební výměr zrušen, tuto neexistenci řízení pouze deklarovalo.
S uvedeným názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud shodně jako krajský soud
neztotožňuje, neboť jej považuje za zcela nesprávný a argumentaci stěžovatele ohledně
neexistence původního daňového řízení, které by bylo zahájeno a vedeno za účelem vyměření
daně a jež by bylo ukončeno vydáním rozhodnutí vyměřující žalobci dlužnou daň, dokonce
za ryze účelovou.
[11.] Jak krajský soud v napadeném rozhodnutí předestřel, ZSDP s pojmem nicotnosti
neoperoval, znal pouze tzv. neplatnost rozhodnutí, kterou ověří správce daně podle §32
odst. 7. Výslovná zákonná úprava institutu nicotnosti rozhodnutí byla zakotvena až přijetím
„nového“ správního řádu s účinností k 1. 1. 2006, nebylo však důvodu, aby byl v daňovém
řízení pojem nicotnosti chápán odlišně (k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, publ. pod č. 791/2006 Sb. NSS).
Přijetím zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (nahrazujícím dosavadní úpravu daňového řízení
v ZSDP) pak zákonodárce opustil právní úpravu ověřování neplatnosti rozhodnutí a ve shodě
s tradičním vymezením nicotnosti doktrínou, jejím rozpracováním soudní judikaturou
a legislativním vyjádřením v §77 a násl. správního řádu, jej zakotvil v nové úpravě (§105).
Proto obdobně jako v ust. §77 odst. 1 a odst. 2 správního řádu, i v ust. §105 odst. 2 daňového
řádu je za nicotné považováno rozhodnutí, které vydal správní orgán (správce daně), který
k jeho vydání nebyl vůbec věcně příslušný; dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně
vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami,
pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu, resp. které bylo vydáno
na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného správcem daně.
[12.] Podle ustálené judikatury správních soudů a teorie správního práva byla nicotnost
rozhodnutí vždy chápána jako vadnost o intenzitě vylučující právní účinky aktu. Za paakt byla
doktrínou označována rozhodnutí vydaná orgánem, který vůbec není orgánem veřejné moci
nebo nemá příslušnou pravomoc. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2004,
č. j. 6 A 44/2001 - 71 (publ. pod č. 502/2005 Sb. NSS) vyslovil, že „rozhodl-li orgán, který neměl
pravomoc ve věci rozhodovat, má tato vada, spočívající v absolutním nedostatku pravomoci o věci rozhodovat,
za následek nicotnost takového aktu (§76 odst. 2 s. ř. s.)“, v rozsudku ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 6 A 76/2001 - 96 (publ. pod č. 793/2006 Sb. NSS) rozšířený senát dovodil, že „nicotný
je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze.
Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního
orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost,
nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva
něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí.
K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Dílčí nedostatky platebního výměru nemohou způsobit jeho
nicotnost.“, anebo v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74 (publ. pod
č. 1629/2008 Sb. NSS) rozšířený senát za důvod nicotnosti platebního výměru označil
skutečnost, že směřoval vůči zemřelému poplatníkovi.
[13.] V případě nicotnosti správního aktu se tak jedná o případy nejtěžších vad, pro které
vydaný správní akt právně neexistuje a není schopen vyvolat právní následky, což je z rozhodnutí
zjevné, a váží se toliko k samotnému rozhodnutí, nikoliv k řízení, které jeho vydání předcházelo.
Proto nelze přisvědčit námitce stěžovatele ohledně nicotnosti a tedy „neexistenci“ daňového
řízení, neboť v případech, kdy nebylo řízení, které lze zahájit i bez návrhu (což bylo nepochybně
dle §43 a násl. ZSDP u vytýkacího řízení možné), řádně zahájeno, může být nedostatek řádného
zahájení řízení vadou tohoto řízení, a to i s možným vlivem na zákonnost následně vydaného
rozhodnutí [srov. §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], nikoliv však důvodem nicotnosti rozhodnutí,
jak již správně konstatoval i krajský soud a v obecné rovině i Nejvyšší správní soud
v cit. rozsudku rozšířeného senátu č. j. 6 A 76/2001 - 96. Na skutečnost, že stěžovatel zrušil
předmětný platební výměr, neboť Celní úřad Karviná v předmětném daňovém řízení
nepostupoval v souladu s postupy či způsoby pro zjištění a stanovení daně upravenými v ZSDP
a sám jej zatížil vadou (absence výzvy k podání daňového přiznání), kterou stěžovatel shledal jako
nezhojitelnou a která měla vliv i na zákonnost rozhodnutí (platební výměr) jej ukončující, proto
nelze nahlížet tak, že by uvedené daňové řízení a v jeho rámci provedené procesní úkony byly
nicotné, neexistující či dokonce jako by nebyly provedeny. Tím spíše, že již jejich samotným
prováděním vždy v konečném důsledku nevyhnutelně dochází k omezení základních práv
a svobod daňového subjektu.
[14.] Účelovost argumentace stěžovatele Nejvyšší správní soud spatřuje především
ve skutečnosti, že Celní úřad Karviná jako správce daně, resp. stěžovatel v rámci onoho
„neexistujícího a nijak neidentifikovatelného“ daňového řízení od samého počátku činil
veškeré procesní úkony (např. zajištění vybraných výrobků, postoupení věci, předvolání, ústní
jednání - vše založené v daňovém spise č. 2186/2008) právě se záměrem vyměřit žalobci
spotřební daň z lihu, připadající na vybrané výrobky, u nichž vznikla povinnost podat daňové
přiznání a zaplatit daň první pracovní den po vzniku skutečností zakládající tuto povinnost dne
2. 7. 2007, což také následně učinil dne 26. 5. 2008 vydáním platebního výměru vyměřujícího
žalobci povinnost zaplatit spotřební daň z lihu ve výši 436 455 Kč. V této souvislosti nelze
opomenout, že tento platební výměr byl v souladu se ZSDP vykonatelným ihned poté, kdy byl
daňovému subjektu řádně sdělen, přičemž stěžovatelem mohl být zrušen pouze až díky procesní
aktivitě žalobce, tj. na základě jím podaného odvolání, neboť se v žádném případě nejednalo
o nicotné rozhodnutí. Nadto je možné konstatovat, že ostatně stěžovatel sám se svým následným
jednáním dostal do rozporu s uvedeným tvrzením, když např. zjištění z provedené kontroly
ze dne 2. 7. 2007, samotné zabrané výrobky či protokoly o ústním jednání, vše uskutečněné právě
v rámci onoho „neexistujícího“ daňového řízení, zcela zjevně (jak vyplývá z daňového spisu
č. 5046/2009) celnímu úřadu sloužily jako důkazní prostředky a podklad pro vydání nového
platebního výměru ze dne 20. 10. 2009.
IV. Závěr
[15.] Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[16.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
[17.] Nejvyšší správní soud přiznal právní zástupkyni žalobce odměnu za jeden úkon právní
služby, a to za sepsání vyjádření ke kasační stížnosti, ve výši 1 x 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], a náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 300 Kč
(§13 odst. 3 téže vyhlášky), přičemž tuto částku navýšil o 20% daně z přidané hodnoty, jejímž
plátcem tato advokátka podle předložených listin je; celkem tedy tato částka činí 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. července 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu