ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.36.2012:43
sp. zn. 2 Afs 36/2012 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Ing. A. S.,
zastoupeného Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1,
proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na příkopě 28, Praha 1, o kasační stížnosti
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 A 10/2011 - 88,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti v částce
2880 Kč k rukám jeho právního zástupce Mgr. Radka Pokorného, a to do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1.] Komise pro cenné papíry zahájila přestupkové řízení tím, že sdělila žalobci, coby
místopředsedovi představenstva a zároveň řediteli divize obchodu společnosti ČEZ, a. s.,
rozhodnutím ze dne 1. 7. 2005, č. j. 51/Se/35/2005/1, obvinění ze spáchání přestupku podle
ustanovení §178 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, kterého
se měl dopustit tím, že využil vnitřní informace, když na svůj účet nabyl a zcizil investiční nástroj,
jehož se týkala vnitřní informace a porušil tak povinnost stanovenou v §124 odst. 4 písm. a)
téhož zákona, a to tím, že dne 29. 4. 2005 realizoval na burze prostřednictvím obchodníka
s cennými papíry nákup 7500 ks akcií společnosti ČEZ, a. s., za cenu 394,50 Kč za kus a dne
17. 5. 2005 nákup dalších 10 000 ks týchž akcií za cenu 374 Kč za kus, následně pak 17. 6. 2005
realizoval prodej 17 500 akcií za cenu 476,60 Kč za kus.
[2.] Dne 10. 10. 2005 proběhlo ústní jednání Komise pro cenné papíry se žalobcem, poté
žalobce podal vyjádření, v němž Komisi pro cenné papíry především vytkl, že sice shromáždila
řadu informací týkajících se společnosti ČEZ, a. s., není ovšem zjevné, které z nich mají povahu
vnitřní informace a které z nich byly konkrétně zneužity, což mu znemožňuje řádně se hájit.
Krom toho odmítl podezření Komise pro cenné papíry, že by se dopustil porušení zákazu
obsaženého v §124 odst. 4 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, a vysvětlil,
že s výjimkou předmětných transakcí dosud aktivní obchody s akciovými tituly v ČR neprováděl.
Původně chtěl dlouhodobě investovat své úspory do akciových indexových fondů, ale vzhledem
k vysokým poplatkům a malé nabídce indexových fondů v ČR se rozhodl pro investice
do konkrétních akciových titulů. Na základě doporučení odborníků pak dospěl k závěru,
že jediná akcie s významným fundamentálním prostorem k růstu je akcie společnosti ČEZ, a. s.
Jeho záměrem též bylo, aby jako jeden ze zástupců managementu společnosti ČEZ, a. s., ukázal
víru v hodnotu a kvalitu tohoto cenného papíru. K následnému prodeji jej vedla potřeba mít
v hotovosti dostatečné volné finanční prostředky na nákup nemovitosti, jehož možnost
se mu naskytla. Trval na tom, že jednal v souladu s právními předpisy a interní směrnicí a všechny
transakce řádně ohlásil. Následně zaslal do spisu důkaz ve formě odborného vyjádření
společnosti Česká spořitelna, a. s., které bylo zařazeno do spisového materiálu; zároveň ovšem
Komise pro cenné papíry zamítla opakovanou žádost o prodloužení lhůty pro předložení dalšího
odborného vyjádření, neboť dosud poskytnuté lhůty pokládala za dostatečné. Po seznámení
s podklady rozhodnutí podal žalobce doplnění vyjádření, v němž Komisi pro cenné papíry vytkl
procesní vady a nelogičnost samotného podezření a uvedl, že jeho jednání nesplňovalo znaky
skutkové podstaty přestupku podle §178 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
Zároveň doplnil celou řadu vlastních důkazů podporujících jeho námitky.
[3.] Na těchto podkladech vydala Komise pro cenné papíry dne 13. 12. 2005 rozhodnutí
č. j. 51/Se/35/2005/13, kterým žalobce uznala vinným z přestupku podle §178 odst. 1 zákona
o podnikání na kapitálovém trhu, kterého se dopustil porušením povinnosti stanovené v §124
odst. 4 písm. a) téhož zákona, když jako zasvěcená osoba využil vnitřní informace tím,
že na základě pokynu k nákupu ze dne 29. 4. 2005 nabyl a posléze zcizil na svůj účet akcie
emitenta ČEZ, a. s., v počtu 7500 akcií, ačkoli v době podání pokynu k nákupu znal vnitřní
informaci týkající se výsledků hospodaření emitenta za rok 2004, vnitřní informaci týkající
se výsledků jeho hospodaření za 1. čtvrtletí roku 2005 a vnitřní informaci týkající se výše
dividendy navrhované valné hromadě ohledně rozdělení zisku emitenta za rok 2004; dále
na základě pokynu k nákupu ze dne 17. 5. 2005 nabyl a posléze zcizil na svůj účet akcie téhož
emitenta v počtu 10 000 akcií, ačkoli v době podání pokynu k nákupu znal vnitřní informaci
týkající se valné hromadě navrhované výše dividendy ohledně rozdělení zisku emitenta za rok
2004 ve spojení s vnitřní informací týkající se programu valné hromady emitenta, do něhož bylo
zařazeno též rozhodnutí o rozdělení zisku, včetně rozhodnutí o výplatě dividend a tantiém.
Za tento přestupek uložila Komise pro cenné papíry žalobci pokutu ve výši 4 000 000 Kč
a paušální částku náhrady nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Komise pro cenné papíry připomněla,
že žalobce realizoval uvedené obchody, které jí v souladu s §125 odst. 5 zákona o podnikání
na kapitálovém trhu oznámil. Jako místopředseda představenstva společnosti ČEZ, a. s., byl
žalobce osobou mající přístup k jejím vnitřním informacím a byl také přítomen zasedání jejího
představenstva dne 11. 4. 2005, kde bylo přijato usnesení o rozdělení zisku společnosti ve formě
výplaty dividendy ve výši 9 Kč na akcii, přičemž ke zveřejnění této vnitřní informace došlo až dne
8. 6. 2005. Dne 6. 5. 2005 byl také seznámen s vnitřní informací týkající se programu valné
hromady, jehož součástí byl i bod týkající se rozdělení zisku, včetně rozhodnutí o výplatě
dividend a tantiém, přičemž vnitřní informace týkající se tohoto programu byla v tisku zveřejněna
až dne 19. 5. 2005. Žalobce byl v dané době před zveřejněním seznámen také s vnitřní informací
týkající se konsolidované účetní závěrky Skupiny ČEZ, s výsledky hospodaření ČEZ, a. s.,
za 1. čtvrtletí 2005, přičemž tisková konference týkající se prezentace těchto výsledků se konala
až dne 2. 5. 2005. Komise pro cenné papíry uvedla, že z důvodu nadbytečnosti nepřipustila důkaz
výslechem generálního ředitele Burzy cenných papíru Praha, a. s., ohledně schopnosti
předmětných vnitřních informací vyvolat významné změny kurzů akcií ČEZ, ani avizovanou
odbornou právní analýzu doc. M. k objektivní a subjektivní stránce přestupku. Dále Komise pro
cenné papíry shledala, že výše uvedené informace lze označit za vnitřní informace ve smyslu §
124 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, neboť se týkaly emitenta či jeho akcií a byly
způsobilé ovlivnit kurs těchto akcií; ostatně byly jako vnitřní informace označeny přímo ČEZ, a.
s. Ke klasifikaci informace jako informace vnitřní stačí způsobilost ovlivnit kurs akcií, v tomto
případě ovšem po zveřejnění předmětných informací došlo k jasnému růstu ceny akcií: po
zveřejnění výsledků hospodaření skupiny ČEZ a čtvrtletních hospodářských výsledků ČEZ až o
1,75%; po zveřejnění oznámení o konání valné hromady, na jejímž pořadu mělo být také
rozhodnutí o výplatě dividend a tantiém, došlo k maximálnímu mezidennímu růstu hodnoty akcií
na úroveň takřka 3%; po zveřejnění návrhu na výplatu dividendy pak došlo k růstu o 2%.
V horizontu přibližně dvou měsíců mezi nákupem a prodejem akcií došlo k růstu kursu o více
než 20%. Šlo přitom o informace, které nebyly v době nákupu akcií žalobcem veřejně známy.
Žalobce byl zasvěcenou osobou ve smyslu §124 odst. 3 zákona o podnikání na kapitálovém trhu,
což Komise pro cenné papíry dokládala listinnými důkazy. K porušení žalobcovy zákonné
povinnosti přitom došlo již nákupem předmětných akcií; okolnosti následného prodeje jsou
z hlediska prokázání spáchání přestupku již nepodstatné a na daném porušení nic nemění ani to,
že žalobce splnil svou zákonnou povinnost příslušné transakce oznámit. Dále Komise pro cenné
papíry odkázala na §3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle nějž k odpovědnosti
za přestupek dostačuje spáchání přestupku z nedbalosti, není-li výslovně požadováno úmyslné
zavinění. Z okolností provázejících spáchání přestupku, zejména z načasování a objemu
transakcí, však Komise pro cenné papíry shledala, že ze strany žalobce šlo o přímý úmysl. Druhý
nákup byl navíc realizován po významném poklesu kursu akcií, ovšem bezprostředně před
zveřejněním vnitřní informace o programu valné hromady a informace o navrhované výši
dividendy, tedy za situace, kdy byl žalobce svými informacemi zvýhodněn oproti trhu. Jejich
prodej pak realizoval den poté, co sám jménem společnosti ČEZ, a.s., zveřejnil informace
o předpokládaném růstu cen energie, na jejímž základě došlo k růstu cen akcií o více než 5%. Při
určování výše sankce zohlednila Komise pro cenné papíry skutečnost, že žalobce se o nabytí
předmětných akcií nejen pokusil, ale nabyl je, takže zákonem chráněný zájem nejen ohrozil, ale
přímo porušil. Jednal v přímém úmyslu, došlo u něj k pokračování v přestupku a využil přitom
více vnitřních informací. Přihlédla také k významu společnosti ČEZ, a. s., a jejích akcií na českém
trhu. Žalobce navíc zastával vrcholné místo v managementu společnosti a měl tak přístup
ke všem jejím vnitřním informacím. Navíc měl možnost využít opční program; namísto toho
však profitoval z využití vnitřních informací, přičemž realizoval značný majetkový prospěch, když
rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou jím pořízených akcií činil 1 641 750 Kč. S ohledem na tyto
skutečnosti uložila Komise pro cenné papíry žalobci pokutu sice v dolní polovině zákonné sazby,
ovšem v souladu se zahraniční rozhodovací praxí ve výši zhruba jeden a půl násobku získaného
majetkového prospěchu.
[4.] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí rozklad. V něm namítal, že přestupek nespáchal,
neboť předmětné informace nesplňovaly znaky vnitřní informace podle §124 odst. 1 zákona
o podnikání na kapitálovém trhu, protože nebyly dostatečně určité a neměly kurzotvorný
potenciál. Nebylo navíc dostatečně prokázáno, že by žalobce byl osobou zasvěcenou. Kromě
procesních pochybení, spočívajících v neupřesnění předmětu řízení, brojil také proti tomu, jak
mu byla vyměřena pokuta. Řízení o rozkladu přešlo na základě čl. III. bodu 4 části druhé zákona
č. 57/2006 Sb., o změně zákonů v souvislosti se sjednocením dohledu nad finančním trhem,
na bankovní radu České národní banky (dále jen „bankovní rada“). Ta řízení o něm rozhodnutím
ze dne 20. 4. 2006, č. j. 2006/1524/110, přerušila, neboť Policie ČR zahájila na základě téhož
skutku stíhání žalobce pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání informací
v obchodním styku podle §128 odst. 1 a odst. 4 tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona.
[5.] Městský soud v Praze ovšem uzavřel toto trestní stíhání svým usnesením ze dne
18. 3. 2009, č. j. 3 T 8/2007-1818, kterým podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního
řádu, věc postoupil bankovní radě, neboť výsledky provedeného hlavního líčení ukazovaly,
že nejde o trestný čin, mohlo by však podle městského soudu jít o přestupek podle zákona
o podnikání na kapitálovém trhu. Stíhání pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku
v daném případě nebylo možné pro rozpor mezi §128 odst. 1 trestního zákona, který takzvané
manažerské obchody zcela zakazoval, a §125 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu,
který je pouze podřizoval oznamovací povinnosti. Krom toho městský soud konstatoval,
že se obžalobě nepodařilo prokázat, že by v době uskutečnění obou nákupů a následného prodeje
akcií byl žalobce z titulu svého postavení před jejich zveřejněním obeznámen s informacemi
o hospodářských výsledcích v podobě, jak byly známy vybraným vrcholovým orgánům
společnosti ČEZ, a.s. Podle městského soudu bylo tedy nade vší pochybnost prokázáno,
že se skutek popsaný ve výroku obžaloby stal, nenaplnil však všechny znaky skutkové podstaty
zneužívání informací v obchodním styku. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla
zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 To 45/2009-1849, jakkoli
vrchní soud nesouhlasil s právním názorem městského soudu, že by plnění oznamovací
povinnosti podle §125 odst. 5 zákona o podnikání na kapitálovém trhu mohlo prolomit zákaz
obsažený v §128 odst. 1 trestního zákona; naopak tato oznamovací povinnost je nástrojem
veřejnoprávní kontroly respektování tohoto zákazu. Vrchní soud se také na rozdíl od městského
soudu přiklonil k názoru, že předmětné informace splňovaly zákonný znak, že nebyly veřejně
známé, a byly zde i konkrétní indicie, že o nich byl žalobce vzhledem ke svému postavení alespoň
částečně informován. Se samotným rozhodnutím městského soudu o postoupení věci bankovní
radě se ovšem vrchní soud ztotožnil.
[6.] V rámci tohoto řízení postoupeného zpět k bankovní radě žalobce navrhl svým podáním
ze dne 12. 8. 2009, aby byl celý spisový materiál pořízený v rámci trestního řízení proti němu,
tedy zhruba devět svazků dokumentace týkající se stejného skutku, učiněn součástí správního
spisu a stal se podkladem pro vydání rozhodnutí ve věci. Připomněl, že tento důkazní návrh
pochopitelně nemohl učinit dříve, a zároveň požadoval, aby se k těmto doplněným podkladům
mohl následně vyjádřit.
[7.] Bankovní rada žalované poté rozhodla dne 13. 8. 2009 rozhodnutím č. j. 2009/2146/110
o rozkladu tak, že žalobci uložila pokutu ve výši 1 700 000 Kč a paušální částku náhrady nákladů
řízení ve výši 1000 Kč. Zároveň změnila výrok rozhodnutí tak, že informace o skutečnosti,
že na programu valné hromady společnosti ČEZ, a. s., se bude rozhodovat též o rozdělení zisku,
výplatě dividend a tantiém; a informace o konsolidované účetní uzávěrce, respektive výsledcích
hospodaření skupiny ČEZ, se nepovažuje za vnitřní informaci ve smyslu §124 odst. 1 zákona
o podnikání na kapitálovém trhu. Ve vztahu k informaci o hospodářských výsledcích
za 1. čtvrtletí roku 2005 byl žalobce osobou zasvěcenou jen vůči informacím o výsledcích
hospodaření za první dva měsíce roku 2005. Přiměřeně tomu také bankovní rada snížila uloženou
pokutu. Žalobcovy námitky ovšem v převážné většině odmítla. Zejména označila za dostatečně
zjištěný skutkový stav a provedené dokazování. Stanovisko docenta M. ani výpověď ředitele
Burzy cenných papírů Praha, Ing. P. K., nemohly mít na skutková zjištění žádný vliv. Potřebné
není ani doplnění o obsah trestního spisu v žalobcově věci, neboť podklady shromážděné dosud
ve správním řízení postačují k učinění závěru o podstatných skutkových okolnostech případu. Za
dostatečné proto bankovní rada označila zařazení obou výše citovaných soudních usnesení, která
jsou zásadní z hlediska běhu lhůt v řízení o přestupku. Požadavek na poskytnutí lhůty
na vyjádření k těmto podkladům pak bankovní rada označila za pokus dosáhnout marného
uplynutí prekluzivní lhůty k projednání přestupku, navíc žalobci musel být obsah těchto soudních
rozhodnutí znám, dokonce dříve než bankovní radě. Bankovní rada odmítla i námitku neurčitosti
předmětu prvostupňového řízení, neboť všechny vnitřní informace, kterých měl žalobce využít
při svém deliktním jednání, byly dostatečně přesně popsány jak ve sdělení obvinění, tak
v oznámení o zúžení předmětu řízení a následně v napadeném prvostupňovém rozhodnutí. Nic
zavádějícího nebylo ani na tom, že byly jednotlivé vnitřní informace označeny písmennými
zkratkami. Bankovní rada trvala i na tom, že uvedené informace byly informacemi vnitřními.
Setrvala na názoru, že žalobce byl zasvěcenou osobou, i na tom, že k deliktní odpovědnosti za
přestupek podle §178 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu dostačuje zavinění
z nedbalosti, ostatně tohoto přestupku se může dopustit i pachatel jednající v negativním
skutkovém omylu. Odpovědnosti pak žalobce jistě nezbavuje to, že mohl přestupek spáchat
rafinovanějším způsobem, ani to, že splnil svou oznamovací povinnost podle §125 odst. 5 téhož
zákona. Bankovní rada nevyloučila, že u žalobce mohl být dán dokonce přímý úmysl, ten nebyl
ovšem Komisí pro cenné papíry dostatečně prokázán. Bankovní rada se ztotožnila s Komisí pro
cenné papíry i v tom, jaké okolnosti měly být zohledněny při určení výše sankce, přihlédla však
k dosavadní žalobcově bezúhonnosti a snaze o nápravu vzniklého problému, když se žalobce od
sdělení obvinění zdržel dalších obchodů s akciemi ČEZ, a. s., a navrhl a prosadil novelizaci
vnitřních předpisů emitenta, aby k podobnému problému už v budoucnu nedocházelo. Pokuta
uložená Komisí pro cenné papíry tak byla nepřiměřená, a proto bankovní rada uložila pokutu
nižší, proporcionální k prospěchu, který měl žalobce z provedené transakce.
[8.] Žalobce napadl toto rozhodnutí žalobou k Městskému soudu v Praze. Vytkl bankovní
radě, že – jak zjistil při nahlížení do správního spisu – nebyl navzdory jeho důkaznímu návrhu
do správního spisu vůbec zařazen postoupený spisový materiál z trestního řízení, přestože
v tomto trestním řízení městský soud po tři roky shromažďoval podklady, mimo jiné,
pro posouzení charakteru a povahy údajně zneužitých informací. Nebyl tak dostatečně zjištěn
skutkový stav, jak požaduje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Jako absurdní odmítl žalobce
tvrzení bankovní rady, že tyto podklady byly nadbytečné, a naopak zdůraznil povinnost správního
orgánu rozhodovat v souladu se zásadou materiální pravdy, což v daném případě implikovalo
povinnost bankovní rady zhodnotit také důkazy, které byly podkladem soudního rozhodnutí.
Z trestního spisu byla do správního spisu založena jen soudní rozhodnutí, ani k těm ovšem
žalobce nedostal možnost se vyjádřit, neboť k tomu nebyl bankovní radou vyzván. Žalobce
přikládal rychlost rozhodování bankovní rady snaze vyhnout se zhodnocení nových relevantních
důkazů obsažených v trestním spise; naopak odmítl nařčení, že by usiloval o marné uplynutí roční
prekluzivní lhůty k projednání přestupku; ostatně na vyjádření k obsahu trestního spisu po jeho
zařazení mezi důkazy ve správním spise požadoval pouhých deset dnů, což by běh prekluzivní
lhůty jistě výrazně neohrozilo, neboť z ní zbývalo ještě přibližně pět měsíců. Dále žalobce
polemizoval s tím, zda jeho jednání naplňovalo skutkovou podstatu přestupku podle §178
odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. V případě informace o návrhu výše dividendy
za rok 2004, nešlo o informaci neveřejnou, neboť z dividendové politiky společnosti ČEZ, a. s.,
zveřejněné již v listopadu 2004 jednoznačně vyplývalo, že představenstvo bude navrhovat
dividendu ve výši 9 Kč na akcii, naprostá většina analytiků navíc předpokládala, že se její výše
bude pohybovat v rozpětí 9 až 12 Kč; nešlo tedy o informaci v rozhodné době veřejnosti
neznámou. Z analýz předložených žalobcem dále vyplývalo, že předmětná informace neměla
kurzotvornou povahu a trh na její zveřejnění nijak významně nereagoval. Navíc ani žalobce
neznal v době uskutečnění svých nákupů přesnou výši dividendy, neboť její návrh byl zveřejněn
až dne 8. 6. 2005 a konečné rozhodnutí valné hromady bylo vydáno až 20. 6. 2005. Jen na základě
předchozího průběhu valných hromad navíc nelze konstatovat, že každý návrh představenstva
společnosti bude valnou hromadou bez dalšího schválen. Závěrem vytkl bankovní radě také to,
že se při konečném určení výše pokuty opomenula vyjádřit ke způsobu spáchání údajného
přestupku a jeho následkům, nezabývala se ani okolnostmi, za nichž měl být přestupek spáchán,
mírou zavinění, pohnutkami ani osobou pachatele, jak jí přikazoval §12 odst. 1 zákona
o přestupcích. Její rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné.
[9.] Městský soud v Praze žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí žalované zrušil. Vyšel
z definice vnitřní informace podle §124 odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu
a z rozdílu mezi přestupkem podle §178 zákona o podnikání na kapitálovém trhu a trestným
činem podle §128 odst. 1 dříve platného trestního zákona, neboť k naplnění skutkové podstaty
daného přestupku nedochází samotným nákupem, ale stěžejní je skutečnost, zda zasvěcená osoba
zneužije vnitřní informaci k nákupu finančních nástrojů. Dále se městský soud neztotožnil
s názorem žalované, že postačovalo zařadit do správního spisu pouze usnesení městského soudu
a vrchního soudu, nikoliv celý trestní spis. Rozhodné skutečnosti přestupku a trestného činu byly
shodné, takže při posouzení trestní odpovědnosti žalobce je vycházeno v zásadě ze stejných
skutečností jako při posouzení jeho odpovědnosti za přestupek. Je tak logické, že žalobce
předpokládal, že důkazy, které předkládal na svou obhajobu v trestním řízení, bude moci
předložit i v řízení o přestupku. Návrh na provedení dokazování obsahem trestního spisu měl být
proto přijat a tyto důkazy měly být ve správním řízení provedeny, popřípadě mělo být uvedeno,
proč tyto důkazy na podstatu věci nedopadají. Pokud tak bankovní rada neučinila, nezjistila
skutečný stav věci a zatížila své rozhodnutí vadou podle §76 odst. 1 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Proto městský soud její rozhodnutí
zrušil a vrátil jí ho k dalšímu řízení; naopak označil za předčasné hodnotit správnost právních
závěrů žalované a její odůvodnění výše uložené pokuty.
II. Obsah kasační stížnosti
[10.] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti směřující proti tomuto rozsudku
uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a namítá tak nesprávné
posouzení právní otázky městským soudem a nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[11.] Stěžovatelka nejprve zdůrazňuje odlišnosti mezi ustanoveními §128 odst. 1 dřívějšího
trestního zákona a §124 odst. 4 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu, který odlišně
definuje vnitřní informaci a uvádí širší okruh zasvěcených osob. Navíc tento zákon nepožaduje
úmysl vedoucí k získání majetkového prospěchu a k naplnění skutkové podstaty stačí,
že zasvěcená osoba učiní nebo se pokusí o transakci s investičním nástrojem. Nyní platné znění
§124 odst. 4 písm. a) pak zákaz obchodování zasvěcené osoby formuluje naprosto pregnantně.
Takový zákaz vyplývá také ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/6/ES ze dne
28. 1. 2003, o obchodování zasvěcených osob a manipulaci s trhem (zneužívání trhu), jak byla
vyložena Evropským soudním dvorem v rozsudku C-45/08 ze dne 23. 12. 2009, Spector Photo
Group NV, Chris Van Raemdonck v. Commissie voor het Bank-, Financie-en Assurantiewezen
(CBFA). Pokud by ovšem Nejvyšší správní soud měl pochybnosti o eurokonformním výkladu
zákona o podnikání na kapitálovém trhu, navrhuje stěžovatelka, aby se zdejší soud obrátil
na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou.
[12.] K otázce nezařazení trestního spisu mezi důkazní materiály stěžovatelka připomněla,
že žalobce mohl uplatňovat důkazní návrhy po celou dobu správního řízení. Po skončení
trestního stíhání měl na takové návrhy bezmála měsíc, ovšem učinil tak obstrukčně až jeden den
před vydáním rozhodnutí o rozkladu, fakticky pak několik dnů před uplynutím lhůty pro uložení
sankce za přestupek. Nijak přitom svůj důkazní návrh nekonkretizoval, neuvedl konkrétní
důkazy, které chce provést, a neodůvodnil, která skutková zjištění se mají doplnit, a v žalobě pak
akcentoval pouze formální stránku odmítnutí důkazu. Přitom s jeho předchozími konkrétními
návrhy se stěžovatelka v rozhodnutí adresně vypořádala. Trestní spis jako celek je obsáhlý a jako
důkaz v podstatě neuchopitelný, navíc důkazy v něm obsažené se zčásti překrývají s důkazy
použitými ve správním řízení. Ve výsledku se navíc právní závěry stěžovatelky a právní závěry
trestních soudů lišily jen ve zjevně chybném skutkovém závěru vrchního soudu, že po zveřejnění
návrhu na rozdělení zisku a výši dividendy nedošlo k pohybu kurzu akcií společnosti ČEZ, a. s.
Při takové shodě nelze tvrdit, že neprovedením důkazu trestním spisem nebyl řádně zjištěn
skutkový stav věci. Navíc sám městský soud se ve svém zrušujícím rozsudku skutkovými
zjištěními stěžovatelky nijak nezabýval a pouze tautologicky uvedl, že žalobcem navrhované
důkazy jsou relevantní, protože se týkají věci. Namísto toho, aby městský soud konkrétně
posoudil, která konkrétní skutková zjištění nemají oporu ve správním spise, městský soud
konstruuje obecnou povinnost správního orgánu provést jako důkaz materiály sloužící k účelu
trestního řízení, čímž jej fakticky nutí nekriticky přijmout závěry trestních soudů, a tedy
rozhodnout jako ony. Pak by ovšem postrádalo smysl, aby zákonodárce odlišoval při vymezení
protiprávních jednání na kapitálovém trhu trestný čin podle §128 odst. 1 tehdejšího trestního
zákona a přestupek podle §178 zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Tím, že dospěl
k závěru, že skutečný stav nebyl řádně zjištěn, aniž by se reálně zabýval skutkovými zjištěními
stěžovatelky, zatížil městský soud své rozhodnutí vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Závěr městského soudu, že stěžovatelka řádně
neodůvodnila odmítnutí provedení důkazu trestním spisem, je v rozporu s odůvodněním
napadeného rozhodnutí o rozkladu, kde je žalobcův návrh řádně vypořádán.
[13.] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalobce
[14.] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti trvá na zásadnosti dokazování
provedeného v rámci jeho trestního řízení pro posouzení toho, zda informace, jichž se týkalo
i jeho přestupkové řízení, byly „vnitřními informacemi“ ve smyslu zákona o podnikání
na kapitálovém trhu. Brojí proti tomu, že stěžovatelka dospěla k opačnému závěru než oba trestní
soudy, což si žalobce vysvětluje tím, že stěžovatelka nevzala v úvahu důkazy provedené v rámci
trestního řízení. Trvá na tom, že důkazní návrh na doplnění správního spisu o obsah trestního
spisu učinil ve snaze řádně hájit své zájmy, nikoli obstrukčně. Za dostatečnou konkretizaci svého
návrhu pokládá uvedení, že chce provést důkaz obsahem trestního spisu, zejména pak
dokumenty, včetně znaleckých posudků a výsledků dokazování, zejména výslechů svědků. Trvá
také na tom, že prekluzivní lhůta podle §20 zákona o přestupcích by uplynula až více jak tři týdny
poté, co stěžovatelka vydala své rozhodnutí. Nepřihlédnutí k výsledkům tři roky trvajícího
trestního řízení bylo zásadním pochybením stěžovatelky. Takovým postupem stěžovatelka
porušila zejména §73 odst. 2 zákona o přestupcích a znemožnila žalobci navrhovat důkazy
na svou obhajobu.
[15.] Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[16.] Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17.] Stěžovatelka opírá svou kasační stížnost o dvě námitky, odpovídající dvěma důvodům,
pro něž městský soud její rozhodnutí zrušil. Klíčovým důvodem pro toto zrušení byl způsob,
jakým se stěžovatelka vypořádala se žalobcovým důkazním návrhem na zařazení trestního spisu
do správního spisu v jeho přestupkovém řízení. Stěžovatelka navíc tuto část rozsudku napadá
námitkou podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která z logiky soudního přezkumu musí být
vypořádána nejprve. Pohledem této námitky sice Nejvyšší správní soud musí konstatovat,
že způsob, jakým městský soud odůvodnil tuto klíčovou část svého zrušujícího rozsudku,
je na samé hranici nepřezkoumatelnosti, neboť v rámci svého rozsudku majícího celkem 24 stran
zabírá shledání důvodnosti této žalobcovy námitky pouhé dva odstavce. Klíčové argumenty pro
zrušení napadeného rozhodnutí jsou ovšem patrny i z takto stručného odůvodnění a Nejvyšší
správní soud se s nimi ztotožňuje.
[18.] Na straně jedné totiž musí zdejší soud stěžovatelce přitakat v tom, že žalobce
nepostupoval vhodně, když ve svém důkazním návrhu ze dne 12. 8. 2009 navrhl stěžovatelce, aby
do správního spisu zařadila celý jeho rozsáhlý trestní spis mající, jak žalobce sám uváděl, devět
objemných svazků dokumentace, a to velmi krátkou dobu před tím, než by v jeho přestupkovém
řízení uplynula prekluzivní lhůta pro projednání přestupku. V tomto směru lze se stěžovatelkou
souhlasit, že žalobce měl konkrétně označit, které důkazy z takto objemného trestního spisu
považuje za relevantní. Označit za důkaz celý takto rozsáhlý trestní spis, bez bližšího upřesnění,
je opravdu na samé hranici obstrukce.
[19.] Na stranu druhou se ale se stěžovatelkou nelze ztotožnit v tom, že žalobce měl
na obdobné návrhy bezmála měsíc po skončení trestního stíhání, ovšem obstrukčně je uplatnil
až na poslední chvíli. Ze správního spisu totiž vyplývá, že trestní řízení opravdu skončilo výše
označeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009. Po jeho doručení pokračovalo
přestupkové řízení v žalobcově věci. Nelze ovšem dost dobře vytýkat žalobci, že svůj důkazní
návrh uplatnil až měsíc poté, za situace, kdy procesně pasivní zůstala především sama
stěžovatelka, která žalobce patřičně neupozornila na pokračování v řízení, nevyzvala jej
k případnému doplnění dokazování, a pouze žalobcovou vlastní procesní aktivitou, totiž
nahlížením do spisu učiněným dne 12. 8. 2009, se mu podařilo zjistit, že rozkladová komise
stěžovatelky již chystá konečné rozhodnutí v jeho věci. Svůj návrh pak žalobce podal okamžitě
poté, co nahlédl do správního spisu, konkrétně téhož dne. Skutečnost, že jej učinil až takto
pozdě, tedy nelze přičítat jeho obstrukční vyčkávací taktice, ale spíše nedostatku komunikace
ze strany stěžovatelky. Zákonná úprava ji sice přímo nezavazovala k tomu, aby žalobci oznámila
pokračování v řízení a formálně vzato bylo možno, aby jejím prvním úkonem vůči žalobci
v tomto pokračování v řízení bylo až rozhodnutí ve věci samé. Na druhou stranu, vzhledem
k tomu, že přestupkové řízení v jeho věci bylo přerušeno po dobu více než tří let a během této
doby se podařilo nashromáždit v trestním řízení řadu důkazů, bylo skutečně namístě
předpokládat, že některé z těchto důkazů by mohly být relevantní i pro přestupkové řízení.
Materiálně vzato tedy byly dostatečně silné důvody dovodit, že se důkazní situace změnila oproti
době, kdy stěžovatelka ukončila dokazování. Za této situace bylo vhodné, aby dala žalobci
možnost uplatnit nové důkazy, ať už tou formou, že by jej okamžitě poté, co jí věc byla
postoupena trestním soudem, v tomto směru vyzvala; anebo tou formou, že poté, co jí došel
žalobcův důkazní návrh ze dne 12. 8. 2009, a tento se jí zdál oprávněně příliš nekonkrétní, by mu
dala lhůtu na upřesnění, které konkrétní důkazy z takto rozsáhlého trestního spisu považuje
za relevantní. Nic přitom stěžovatelce nebránilo, aby k tomuto upřesnění poskytla žalobci
i relativně velmi krátkou lhůtu odpovídající tomu, že lhůta pro projednání přestupku už se chýlila
ke konci.
[20.] Pokud se stěžovatelka namísto toho rozhodla na žalobcův důkazní návrh nijak
nereflektovat a po tříletém přerušení řízení rozhodnout bez dalšího hned následujícího dne, lze
jí právem vytknout, že žalobci nedala dostatečnou příležitost k tomu, aby obhájil svá práva.
Sebejisté tvrzení ze čtvrté strany jejího napadeného rozhodnutí, že „si učinila závěr o podstatných
skutkových okolnostech případu a žádné další podklady nemohou skutkové závěry zvrátit“,
a proto je žalobcův návrh na doplnění dokazování nadbytečný, nebyl rozhodně adekvátní reakcí
na žalobcův důkazní návrh. Je sice pochopitelné, že se stěžovatelce již v dané době mohl zdát
skutkový stav dostatečně prokázaným. V přestupkovém řízení, blížícím se svými nároky řízení
trestnímu, nicméně může správní orgán odmítnout nové důkazní návrhy obviněného jedině
zdůvodněním jejich konkrétní nadbytečnosti, nikoli tvrzením, že je nebude provádět, neboť již
„všechno ví“.
[21.] Stěžovatelčin postup tak svědčí snad o její snaze rozhodnout dříve, než uplyne prekluzivní
lhůta pro projednání přestupku. Takový postup však současně nemůže naplnit nároky, které jsou
kladeny na projednání přestupku, které musí splňovat jak nároky zákona o přestupcích, tak
nároky práva na spravedlivý proces, jak jsou vyjádřeny v trestní části článku 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Těmto nárokům způsob řízení
prováděného stěžovatelkou poté, co jí věc byla zpátky postoupena trestními soudy, rozhodně
nevyhovoval, a proto městský soud nepochybil, když pro toto pochybení stěžovatelčino
rozhodnutí zrušil.
[22.] Co se týče další stěžovatelčiny námitky, týkající se odlišnosti mezi ustanoveními §128
odst. 1 dřívějšího trestního zákona a §124 odst. 4 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém
trhu, ta v podstatě reaguje pouze na tvrzení městského soudu, že obě skutkové podstaty jsou
si v klíčových znacích podobné, což posloužilo jako podpůrný argument, jímž městský soud
odůvodnil, proč bylo namístě využít i pro účely přestupkového řízení podklady shromážděné
v řízení trestním.
[23.] Předmětné ustanovení §128 odst. 1 tehdy účinného trestního zákona znělo: „Kdo v úmyslu
opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou
získal z důvodu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje
rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace
na organizovaném trhu cenných papírů nebo zboží, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem
činnosti nebo peněžitým trestem.“
[24.] Oproti tomu ustanovení §124 odst. 4 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu
v době spáchání údajného přestupku, tedy v rozhodné době (§7 odst. 1 zákona o přestupcích),
znělo:
„(4) Zasvěcená osoba
a) nesmí využít vnitřní informaci tím, že na svůj účet nebo na účet třetí osoby přímo či nepřímo nabude nebo zcizí
investiční nástroj, jehož se vnitřní informace týká, nebo se o jeho nabytí či zcizení pokusí; to neplatí, jestliže
zasvěcená osoba plní svůj závazek ze smlouvy uzavřené před získáním vnitřní informace,…“
[25.] Při porovnání těchto dvou skutkových podstat lze na straně jedné přitakat stěžovatelce
v tom, že mezi nimi jsou značné odlišnosti v otázce obecnosti, respektive přesnosti vymezení
jednání, jež postihují, či okruhu osob, jež mohou být jejich pachateli. Na straně druhé však nelze
přehlédnout, že jsou mezi oběma skutkovými podstatami i značné průniky, tedy že mnohdy
mohly být podle obou těchto skutkových podstat postiženy obdobné skutky. Podstatné však
je hlavně to, že v nyní posuzovaném případě bylo předmětem jak trestního stíhání, tak
přestupkového řízení totéž žalobcovo jednání, tedy že v obou řízeních byly posuzovány stejné
skutkové otázky: zda nakoupil akcie společnosti ČEZ, a. s. (uskutečnil operace na organizovaném
trhu cenných papírů, respektive nabyl investiční nástroj), zda je následně prodal (uskutečnil
operace na organizovaném trhu cenných papírů, respektive zcizil investiční nástroj) a zda v době
nákupu, respektive i prodeje, měl k dispozici informace, které nebyly veřejnosti v dané chvíli
známy (neoprávněně užil informace dosud nikoli veřejně přístupné, respektive využil vnitřní
informace). Jakkoli by se pak lišilo právní posouzení těchto skutkových zjištění a zejména by
se lišilo posouzení subjektivní stránky daného trestného činu, respektive přestupku, dokazování
prováděné k těmto skutkovým otázkám bylo prováděno jak v trestním, tak v přestupkovém
řízení, a bylo zcela legitimní, že žalobce očekával, že alespoň část těchto důkazů, které byly
provedeny v trestním řízení, bude použitelná i v řízení přestupkovém.
[26.] Je sice pravdou, že žalobce měl toto své legitimní očekávání promítnout nikoli
do obecného důkazního návrhu zahrnutí celého trestního spisu do správního spisu, nýbrž
do konkretizovaného návrhu uvádějícího, které konkrétní důkazy z trestního spisu mají být
použity i v přestupkovém řízení. To, že se tak nestalo, padá ovšem na jeho vrub pouze zčásti,
neboť v první řadě je namístě vytknout stěžovatelce, že nejprve nevyzvala poté, co skončilo
přerušení přestupkového řízení, žalobce k vyjádření k dosud provedenému dokazování, k čemuž
mu mohla poskytnout lhůtu odpovídající blížícímu se uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání
přestupku podle §20 odst. 1 a odst. 2 přestupkového zákona; respektive že jej k upřesnění
v řádově ještě kratší lhůtě nevyzvala ani poté, co 12. 8. 2009 obdržela žalobcův obecný důkazní
návrh. V přestupkovém řízení je přitom třeba na správní orgán klást obdobné nároky, jako jsou
kladeny na soud v řízení trestním, takže nedostatečné vypořádání se s důkazním návrhem,
na jehož nedostatečnosti měla podíl jak stěžovatelka coby správní orgán, tak žalobce v pozici
obviněného, je třeba klást k tíži zákonnosti rozhodnutí stěžovatelky. Městský soud tak správně
zrušil stěžovatelčino rozhodnutí a jeho rozsudek v tomto ohledu není nepřezkoumatelný
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ani právně nesprávný ve smyslu jeho písm. a). Kasační
stížnost je proto třeba zamítnout.
[27.] K tomuto zamítnutí Nejvyšší správní soud přikročil s plným vědomím toho, že rozsudek
městského soudu vedl ke zrušení rozhodnutí stěžovatelky, tedy i k obnovení běhu prekluzivní
lhůty k projednání žalobcova přestupku, která tím pádem již patrně uplynula a Nejvyšší správní
soud tento stav svým zamítnutím stěžovatelčiny kasační stížnosti potvrzuje. Takový postup
je však jediný možný vzhledem k procesním nárokům kladeným na přestupkové řízení a nic
na něm nemůže změnit ani to, že hmotněprávně se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s klíčovým
právním názorem stěžovatelky ohledně toho, že nabytí nebo zcizení akcie, jíž se týká vnitřní
informace, kterou má obviněný k dispozici, je přestupkem i tehdy, pokud toto nabytí nebo
zcizení bylo řádně oznámeno Komisi pro cenné papíry. Toto oznámení nemá vůči přestupku
podle §124 odst. 4 písm. a) zákona o podnikání na kapitálovém trhu účinky liberační. Slouží spíše
k usnadnění dohledu nad osobami, které mohou vnitřními informacemi disponovat. Mezi nimi
je jistě řada osob, které mají v organizačních strukturách emitentů investičních nástrojů pouze
takovou pozici, že vnitřními informacemi nedisponují nikdy, nebo pouze výjimečně a dočasně.
U takových osob není nutné nabývání těchto investičních nástrojů zcela vyloučit, neboť
dostačuje učinit je transparentním, aby orgány dohledu mohly zjistit, zda v době provádění
transakcí s těmito investičními nástroji daná osoba vzhledem ke svému postavení mohla nějakou
vnitřní informací disponovat či nikoli. Kromě toho však existuje i řada osob, které
v organizačních strukturách emitentů cenných papírů zaujímají tak významné postavení,
že prakticky neustále disponují nějakými informacemi, které naplňují definici uvedenou v §124
odst. 1 zákona o podnikání na kapitálovém trhu, zvlášť pokud jde o emitenta, v němž - vzhledem
ke komplikovanosti jeho fungování - prakticky neustále koluje řada vnitřních informací ve smyslu
této zákonné definice. Pro osoby v takovém postavení by ustanovení §124 odst. 4 písm. a)
citovaného zákona mělo implikovat, že prakticky vždy disponují nějakou vnitřní informací, takže
by prakticky nikdy neměly investiční nástroje emitenta nabývat. Možnost transparentně takové
nabytí ohlásit na tom nic nemění. V tomto ohledu se tedy Nejvyšší správní soud věcně ztotožňuje
se stěžovatelčinými názory vyjádřenými v jejím zrušeném správním rozhodnutí. Ovšem vzhledem
k tomu, že pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti bylo nyní podstatné toliko procesní
pochybení stěžovatelky, nikoli její meritorní úvahy, činí tuto poznámku zdejší soud toliko obiter
dictum.
V. Závěr
[28.] Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[29.] Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, vůči stěžovatelce.
Nejvyšší správní soud přiznal zástupci žalobce odměnu za jeden úkon právní služby,
a to za sepsání vyjádření ke kasační stížnosti, ve výši 1 x 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], a náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 300 Kč (§13
odst. 3 téže vyhlášky), přičemž tuto částku navýšil o 20% daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem
tento advokát podle předložených listin je; celkem tedy tato částka činí 2880 Kč. Soud žalobci
nepřiznal druhý požadovaný úkon (převzetí a příprava zastoupení ve věci řízení o kasační
stížnosti), a to z toho důvodu, že stejný advokát zastupoval žalobce již v řízení o žalobě, takže
byl z předchozího řízení s věcí dostatečně seznámen a přiznání předmětného úkonu soudem
proto nemá rozumné opodstatnění.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu