ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.61.2012:58
sp. zn. 2 Afs 61/2012 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce:
STAR ZLÍN a. s., se sídlem Kvítkovická 1527, Napajedla, zast. Mgr. Františkem Kelem,
advokátem se sídlem Kovářská 126, Kroměříž, proti žalovanému: Celní ředitelství Olomouc,
se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 7. 2010,
č. j. 3412-2/2010-130100-21, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2012, č. j. 22 Af 79/2010 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 2880 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Františka Kela do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Ostravě domáhal přezkoumání a zrušení
rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 12. 7. 2010, č. j. 3412- 2/2010-130100-21,
kterým podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v tehdy platném
znění (dále jen „daňový řád“) změnil platební výměr Celního úřad u Zlín ze dne 3. 3. 2010,
č. j. 5077/2010-136600-021, jímž žalobci podle §260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon,
v tehdy platném znění (dále jen „celní zákon“), uložil zaplatit částku 1 484 Kč jako nedoplatek
celního dluhu z titulu ručení za společnost EXPLORER group s.r.o. „v likvidaci“ (dále jen
„dlužník“), a to tak, že „ve výroku rozhodnutí se slova „1.484,- Kč“ nahrazují slovy „53.516,- Kč.“
Celní úřad Zlín rozhodnutím ze dne 24. 5. 2007, č. j. 07CZ137400- 1101929-4 (dále jen
„JSD“) propustil dlužníkovi do celního režimu volného oběhu zboží (příslušenství k jízdním
kolům) pocházející z Čínské lidové republiky. Celní dluh byl zajištěn individuální celní zárukou
s použitím záruční listiny ze dne 24. 5. 2007, reg. č. BJ2007/334, v níž se žalobce za podmínek
stanovených v ust. §260l celního zákona zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem splnit celní
dluh, kterým se rozumí „povinnost uhradit clo, daně a poplatky, vybírané při dovozu, včetně jejich příslušenství
s výjimkou pokut“, zajištěný touto zárukou a nesplněný v zákonné lhůtě nebo ve lhůtě stanovené
rozhodnutím, a to nejvýše do částky 55 000 Kč. V odst. 33 JSD dlužník uvedl doplňkový TARIC
kód A563, kterým deklaroval, že je osvobozenou stranou, a proto byl osvobozen od placení
rozšířeného antidumpingového cla podle Nařízení Komise (ES) č. 88/97 ze dne 20. 1. 1997,
o povolování osvobození dovozu některých součástí jízdních kol pocházejících z Čínské lidové
republiky od rozšíření antidumpingového cla uloženého nařízením Rady (EHS) č. 2474/93,
stanoveného nařízením (ES) č. 71/97 (Úř. věst. L 17, s. 17; Zvl. vyd. 11/25, s. 158, dále jen
„Nařízení č. 88/97“).
Následnou kontrolou po propuštění zboží bylo zjištěno, že dlužník nedodržel podmínky
pro osvobození, když zboží prodal osobě, která není osvobozenou stranou ve smyslu čl. 1
odrážky 7 Nařízení č. 88/97, a porušil tak povinnosti uložené v čl. 8 odst. 1 písm. b) Nařízení
č. 88/97. Tímto jednáním došlo podle čl. 204 odst. 1 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/1992, ze dne
12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, 19. 10. 1992, s. 1 – 50,
zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 02 svazek 04 s. 307 – 356, dále jen „Celní kodex
Společenství“), ke vzniku celního dluhu, a proto Celní úřad Zlín vydal dne 19. 12. 2008
rozhodnutí, č. j. 14968-31/08-136600-021, kterým bylo dlužníkovi vyměřeno konečné
antidumpingové clo ve výši 107 631 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že vymáhání celního dluhu
na dlužníkovi bylo neúspěšné, byl v souladu s ust. §260l odst. 1 celního zákona výše citovaným
platebním výměrem ze dne 3. 3. 2010 ke splnění celního dluhu vyzván žalobce z titulu ručení.
Z jeho odůvodnění se mimo jiné podává, že celní dluh ve výši 53 516 Kč byl zajištěn do výše
55 000 Kč a uhrazen dne 1. 6. 2007. Původní zajištění celního dluhu zaniklo ve výši uhrazené
částky a po ručiteli je nyní požadován rozdíl mezi zaručenou částkou a uhrazenou částkou.
K odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí stěžovatel napadený platební výměr celního
úřadu ze dne 3. 3. 2010 změnil podle §50 odst. 3 a 6 daňového řádu tak, že „ ve výroku rozhodnutí
se slova „1.484,- Kč“ nahrazují slovy „53.516,- Kč.“ Stěžovatel se v odůvodnění neztotožnil
s odvolacími námitkami žalobce, neboť z obsahu záruční listiny dovodil, že finanční závazky
související s propuštěním zboží do volného oběhu ještě vypořádány nebyly, a je také zřejmé,
že povinnost zaplatit antidumpingové clo souvisí s propuštěním zboží do volného oběhu.
Na tyto případy právě pamatuje i záruční listina vystavená žalobcem, když stanovuje, že žalobce
se jako ručitel zavazuje splnit i ten celní dlu h, který by mohl vzniknout v souvislosti
s propuštěním zboží do režimu volného oběhu. Ke způsobu stanovení vyměřené částky
stěžovatel uvedl, že clo, které bylo vyměřeno v souvislosti s propuštěním zboží do volného
oběhu na základě JSD ze dne 24. 5. 2007, b ylo za dlužníka uhrazeno třetí osobou. „Z toho vyplývá,
že po odvolateli je stále možno požadovat ručení za celní dluh až do výše 55 000 Kč“, přičemž částka
1484 Kč již byla žalobcem uhrazena, a proto zbývá uhradit částku 53 516 Kč.
V žalobě podané proti tomuto rozhodnutí žalobce označil postup stěžovatele
za nezákonný, přičemž (obdobně jako v odvolání) opětovně namítal, že na základě předmětné
individuální celní záruky nikdy nepřevzal za dlužníka ručitelský závazek za antidumpingové clo,
ani žádnou jinou záruku pohledávky celního úřadu za dlužníkem z titulu porušení podmínek pro
propuštění zboží do režimu volného oběhu, a tedy za důsledky protiprávního jednání dlužníka.
Naopak konstatoval, že „záruční listinou převzal individuální celní záruku za konkrétní celní dluh dlužníka,
vzniklý v souvislosti s propuštěním zboží do režimu volného oběhu. Výše tohoto dluhu byla vždy přesně vyčíslena
v příslušném JSD, a to mimo jiné základem pro vyměření poplatku, sazbou poplatku a částkou cla. Všechny tyto
údaje z příslušného JSD se vztahovaly výlučně ke clu, jež souviselo s propuštěním zboží do režimu volného oběhu
a nikoli k jinému clu, např. antidumpingovému.“ Žalobce byl rovněž toho názoru, že k zániku
primárního celního dluhu, za který převzal v záruční listině záruku, došlo nejpozději uhrazením
dluhu, byť třetí osobou, a tedy došlo i k zániku akcesorického ručitelského závazku. Nadto
namítl, že v důsledku změny výroku rozhodnutí celního úřadu, jak ji učinil stěžovatel, se tento
výrok stal nesrozumitelným, a tedy nepřezkoumatelným.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem žalobním námitkám žalobce
zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů rozhodnutí podle §76 odst. 1 písm. a) zá kona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a pro podstatné porušení ustanovení
o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé
[§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]; proto krajský soud podle §78 o dst. 4 s. ř. s. věc vrátil stěžovateli
k dalšímu řízení. Při novém projednání věci krajský soud stěžovatele zavázal právním názorem,
v němž se ztotožnil s námitkou žalobce stran znění stěžovatelem změněného výroku rozhodnutí
celního úřadu, neboť výrok ve znění „… ukládá ručiteli, aby nedoplatek v celkové výši 53.516,- Kč (slovy
jedentisícčtyřistaosmdesátčtyřikoruny) uhradil za dlužníka…“, je skutečně nezbytné považovat
za nesrozumitelný a nejednoznačný, když číslicemi vyjádřená částka nesouhlasí s částkou
vyjádřenou slovy. Stejně tak krajský soud zčásti přisvědčil námitce žalobce ohledně zániku celního
dluhu, neboť vzal za prokázané, že celní dluh byl ke dni 1. 6. 2007 uhrazen, „ tedy byl splněn
ve smyslu §263 odst. 3 odst. 1 věty druhé celního zákona. Proto ve smyslu téže věty zajištění zaniklo. Podle
názoru krajského soudu zaniklo však toliko ve výši splněného celního dluhu, tj. ve výši 53.516, - Kč. Není přitom
rozhodné, zda dluh byl zaplacen ručitelem. Podstatné je, že byl splněn. … Názor žalovaného, že ža lobci svědčí
ručitelská povinnost v rozsahu celé původně poskytnuté záruky, proto považuje krajský soud za nesprávný
a nerespektující ust. §263 odst. 3 celního zákona .“ Zbylé žalobní námitky krajský soud neshledal
důvodnými, když se ztotožnil s názorem stěžovatele, že záruční listina se skutečně vztahuje i na
případy, kdy celní dluh vznikne později, než při propuštění zboží do volného oběhu a byť
záruční listina konkrétně neobsahuje pojem antidumpingové clo, neznamená to, že na tuto formu
cla nemůže dopadat.
Stěžovatel v kasační stížnosti směřující proti tomuto rozsudku uplatňuje důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky Krajským soudem
v Ostravě [§103 odst. 1 písm. a) s . ř. s.], resp. nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu
z důvodu jeho nesrozumitelnosti a nedostatků v odůvodnění napadeného rozhodnutí [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.] stěžovatel spatřuje především ve způsobu, jakým krajský soud dospěl
k právnímu závěru ohledně částečného zániku ručitelského závazku žalobce. Stěžovatel má za to,
že krajský soud zde vycházel jednak ze špatných skutkových zjištění, jednak také z aplikace
nesprávných či neplatných právních předpisů. Na rozdíl od krajského soudu je stěž ovatel stále
toho názoru, že celková výše antidumpingového cla vyměřená primárnímu dlužníkovi činila
107 631 Kč; z této částky zanikla část celního dluhu ve výši 53 516 Kč uhrazená třetí osobou,
stále však přetrvává celní dluh ve výši 54 115 Kč. Jelikož se žalobce, jako ručitel, zavázal k ručení
za celní dluh do výše 55 000 Kč, je vymáhání celního dluhu do této výše po žalobci zcela
legitimní a tento nárok ani částečně nezanikl. V odůvodnění rozsudku uvedené citace právních
předpisů, z nichž krajský soud vycházel, jsou dle stěžovatele pouze volným a neúplným přepisem,
anebo se dokonce jedná o právní předpisy v rozhodné době již neexistující či neaktuální.
Stejně tak stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud hodnotil jeho
rozhodnutím změněný výrok rozhodnutí celního úřadu, když se neztotožňuje s názorem
krajského soudu, že předmětný výrok v novém znění je nesrozumitelný a nejednoznačný. Přístup
krajského soudu považuje za „přepjatý formalismus“, kritizovaný judikaturou Ústavního soudu
i Nejvyššího správního soudu, neboť důvody, pro které došlo ke změně výše celního dluhu
vyměřeného žalobci, jsou v odůvodnění rozhodnutí stěžovatele detailně popsány.
Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s právním závěrem
Krajského soudu v Ostravě ohledně nesrozumitelnosti a nejednoznačnosti stěžovatelem
změněného výroku rozhodnutí celního úřadu, stejně jako s názorem soudu ohledně zániku
ručitelského závazku žalobce v důsledku uhrazení primárního celního dluhu třetí osobou.
Nicméně i nadále polemizoval se způsobem, jakým se krajský so ud vypořádal s jeho zbylými
žalobními námitkami, a pro stručnost odkázal na argumentaci obsaženou v jím podané žalobě
k těmto žalobním námitkám, na nichž i nadále trvá.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že není důvodná.
Nejvyšší správní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že skutková a právní
situace nyní posuzované věci je velmi obdobná té, kterou Nejvyšší správní soud řešil již ve svém
rozsudku ze dne 3. 9. 2012, č. j. 2 Afs 52/2012 - 104 (veškerá judikatura NSS je dostupná
na www.nssoud.cz), a to ve vztahu ke shodným účastníkům řízení, přičemž ani argumentace
předestřená stěžovatelem v kasační stížnosti, která se shoduje s námitkami uplatněnými
v uvedeném řízení, nemohla přesvědčit Nejvyšší správní soud, že by měl svůj právní názor
změnit či jakkoliv revidovat. Nejvyšší správní soud proto na podrobnější argumentaci a právní
závěry v odůvodnění citovaného rozsudku pro stručnost odkazuje, neboť plně dopadají i na nyní
posuzovaný případ.
Nejvyšší správní soud tak i nynější výrok předmětného rozhodnutí stěžovatele ve znění:
„…ukládá ručiteli, aby nedoplatek v celkové výši 53.516,- Kč (slovy jedentisícčtyřistaosmdesátčtyřikoruny)
uhradil za dlužníka …“, kdy se celková výše nedoplatku uvedená číslicemi liší od částky uvedené
slovy, považuje za nesrozumitelný, nejednoznačný a neodpovídající požadavkům vyplývajícím
z tehdy platného ust. §32 daňového řádu (v nyní platném zákoně č. 280/2009 Sb., daňový řád,
nově upraveno v ust. §102), dle něhož je částka peněžitého plnění základní náležitostí
rozhodnutí. Tento výrok nekoresponduje ani s právními závěry vyplývajícími z judikatury
Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73),
nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008, či nález sp. zn. IV. ÚS 772/02 ze dne 3. 11. 2003 (N 126/31 SbNU 133), dostupné na http://nalus.usoud.cz] i z judikatury Nejvyššího
správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 8 Afs 18/2005 - 78, publ. pod č. 699/2005 Sb. NSS), z níž vyplývá, jak blíže rozvedl Nejvyšší
správní soud v citovaném rozsudku č. j. 2 Afs 52/2012 - 104, že požadavek na srozumitelnost
a jednoznačnost výroku rozhodnutí sleduje legitimní cíl v podobě ochrany právní jistoty osob,
které jsou jeho důsledky dotčeny na svých právech, a proto důraz kladený na jeho dodržování
nelze považovat za přepjatý formalismus, jak naznačoval stěžovatel i nyní.
Stejně tak Nejvyšší správní soud i nadále považuje závěr krajského soudu o nemožnosti
akceptovat názor stěžovatele, že žalobci svědčí ručitelská povinnost v rozsahu celé původně
poskytnuté záruky, za obecně správný, a to s ohledem na akcesorickou povahu ručitelského
závazku, přičemž stěžovatel ani v nyní posuzovaném případě nijak nereflektoval skutečnost,
potvrzenou i celním úřadem v odůvodnění platebního výměru ze dne 3. 3. 2010, že původní celní
dluh ve výši 53 516 Kč, který byl na základě individuální celní záruky ze dne 24. 5. 2007 žalobcem
zajištěn až do výše 55 000 Kč, byl dne 1. 6. 2007 uhrazen třetí osobou. A přestože i v tomto
případě působí odůvodnění krajského soudu v části, v níž se vypořádává s žalobní námitkou
ohledně rozsahu zániku ručitelského závazku žalobce, místy nesrozumitelně, zejména kvůli
pochybením v podobě nepřesných a neaktuálních citací (viz např. §260l odst. 1 celního zákona)
či nesprávných („ust. §263 odst. 3 celního zákona “, zrušené ke dni 30. 4. 2004) až matoucích
(viz např. „ve smyslu §263 o dst. 3 odst. 1 věty druhé celního zákona “) odkazů na ustanovení celního
zákona, lze tato pochybení i zde kvalifikovat spíše jako formální a stylistické chyby či překlepy,
které ovšem na věcnou správnost uvedeného závěru a obecně na přezkoumatelnost rozhodnutí
krajského soudu nemají zásadní vliv.
Především pak Nejvyšší správní soud i nadále setrvává na svém stanovisku,
že argumentaci, kterou stěžovatel i krajský soud podpořili svůj právní názor ohledně rozsahu
žalobcem poskytované záruky za celní dluh, nelze považovat za dostatečnou a přesvědčivou, když
se dostatečně nevypořádali zejména s žalobní námitkou, že ke vzniku závazku dlužníka zaplatit
antidumpingové clo došlo na základě skutečností, které žalobce v době poskytnutí celní záruky
nemohl předvídat, tj. v důsledku následného porušení povinností ze strany dlužníka. Proto
z důvodů, které Nejvyšší správní soud již podrobně rozvedl v citovaném rozsudku
č. j. 2 Afs 52/2012 - 104, nebylo ani v nyní posuzovaném případě možno po žalobci jako ručiteli
legitimně požadovat splnění ručitelského závazku, jehož primárním účelem bylo poskytnutí jistoty
k zajištění úhrady celního dluhu, a tedy splnění jedné z podmínek pro propuštění předmětného
zboží do režimu volného oběhu, s odůvodněním, že se v záruční listině zavázal za dlužníka
uhradit celní dluh, který by v budoucnu mohl vzniknout „v souvislosti s propuštěním zboží do volného
oběhu“, a to i v důsledku následného porušení povinností dlužníka stanovených příslušnými
právními předpisy. Nadto na časově blíže neurčenou dobu „pro futuro“ („po dobu trvání celního
dohledu“ … či „jakmile je zboží vyvezeno nebo zničeno, nebo jakmile je povoleno z boží použít pro jiné účely,
než jsou účely uvedené v žádosti o částečné nebo úplné osvobození od cla, a dlužné clo je zaplaceno“), jak dovodil
stěžovatel.
Nejvyšší správní soud takový výklad rozsahu závazkové povinnosti žalobce jako ručitele,
zastávaný stěžovatelem i krajským soudem i v nyní projednávaném případě, považuje za příliš
extenzivní a nerespektující požadavky ochrany právní jistoty žalobce, neboť ten byl a je fakticky
ponecháván v dlouhodobé nejistotě, zda jeho ručitelský závazek k placení celního dluhu
„vzniklého v souvislosti s propuštěním zboží do volného oběhu“ již zanikl či zda bude muset v budoucnu,
za situace, že dlužník „nesplní podmínky podmínečného propuštění zboží do režimu volného oběhu “, dostát
své povinnosti ručitele a za dlužníka jeho závazek uhradit. V konečném důsledku jím dochází
i k zásahu do vlastnického práva žalobce, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, když je celními úřady nucen z titulu ručení uhradit celní dluh, vzniklý v důsledku
následného porušení povinností dlužníka, tedy za skutečnosti, které nemohl v době vystavení
záruky důvodně očekávat a předvídat. Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní
a ústavním pořádkem aprobovaná (čl. 11 odst. 5 Listiny), avšak musí respektovat předem jasně
daný zákonný rámec a není ji možné akceptovat, pokud je s ní spojeno nepřiměřené omezení
poskytovatele celní záruky [srov. k tomu judikaturu Ústavního soudu k pojmu „globální celní
záruka“, např. nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), nález
sp. zn. IV. ÚS 1329/07 ze dne 8. 1. 2008 (N 1/48 SbNU 3) či nález sp. zn. II. ÚS 732/06 ze dne
6. 2. 2008 (N 30/48 SbNU 403)].
Nejvyšší správní soud tak obdobně, jako ve věci vedené pod sp zn. 2 Afs 52/2012
či ve věcech vedených pod sp. zn. 2 Afs 58/2012 a 2 Afs 62/2012, neshledal pochybení
krajského soudu, pokud v napadeném rozhodnutí přisvědčil žalobním námitkám žalobce ohledně
nesrozumitelnosti a nejednoznačnosti výroku platebního výměru celního úřadu, změněného
v důsledku rozhodnutí stěžovatele a napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Stěžovatel tak bude muset v důsledku kasačního rozhodnutí krajského soudu
napravit svá pochybení, vytýkaná mu krajským soudem, přičemž při opětovném posouzení věci,
bude muset zohlednit i právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v tomto rozhodnutí,
vycházející z právních závěrů citovaného rozsudku č. j. 2 Afs 52/2012 - 104, a znovu se tak
vypořádat i s odvolacími námitkami žalobce, zejména pak posoudit klíčovou otázku týkající
se rozsahu žalobcem poskytnuté záruky v předmětné záruční listině za celní dluh dlužníka.
Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce, zastoupený na základě plné moci advokátem,
měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu
nákladů, které mu vznikly v podobě nákladů na zastoupení advokátem. Proto Nejvyšší správní
soud přiznal žalobci odměnu za jeden úkon právní služby, a to za sepsání vyjádření ke kasační
stížnosti, ve výši 1 x 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb.], a náhradu hotových výdajů ve výši 1 x 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhláš ky),
přičemž tuto částku navýšil o 20 % daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem tento advokát podle
předložených listin je. Celkem tedy tato částka činí 2880 Kč a žalovanému bylo uloženo uhradit
ji v přiměřené lhůtě k rukám žalobcova zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu