ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.106.2011:70
sp. zn. 2 As 106/2011 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Moravského
rybářského svazu, o. s., se sídlem Brno, Soběšická 83, zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou,
advokátem se sídlem Brno, Kobližná 19, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství, se sídlem
Praha 1, Těšnov 17, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) Ing. J. H., 2) J. H., v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011,
č. j. 5 Ca 37/2008 - 41,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2011, č. j. 5 Ca 37/2008 - 41,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 19. 11. 2007, č. j. 42366/2007-16230,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě
a kasační stížnosti částku 13 592 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Kubici.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 11. 2007, č. j. 42366/2007-16230 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), vydaným podle §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z roku 1967“), rozhodl žalovaný o odvolání
žalobce tak, že: „Odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 15. 7. 2007
(ve skutečnosti ze dne 15. 8. 2007 – pozn. NSS) č.j.: KUJI 56183/2007, OLVHZ 17901/2005 Dr.,
se potvrzuje a odvolání se zamítá.“ Rozhodnutím Krajského úřadu kraje Vysočina (dále jen „správní
orgán prvého stupně“) ze dne 15. 8. 2007, č. j. KUJI 56183/2007, sp. zn. OLVHZ 17901/2005
Dr., byl, podle §4 odst. 6 a §10 odst. 1 písm. f) zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu
rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých
zákonů (zákon o rybářství), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rybářství“),
na základě žádosti osob zúčastněných na řízení, z rybářského revíru č. 461 150 Třešťský potok 1
vyňat rybník Pod vsí, nacházející se na pozemcích parc. č. 138/2 a 138/13 v k. ú. Otín u Stonařova;
současně bylo žalobci, jakožto uživateli tohoto rybářského revíru, odňato povolení výkonu
rybářského práva na zmiňovaném rybníku. Dále bylo tímto rozhodnutím správního orgánu
prvého stupně změněno rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina o vyhlášení rybářského
revíru číslo 461 150 Třešťský potok 1 ze dne 30. 12. 2003, č. j. KUJI 15341/5/2003 OLVHZ,
KUJIP001L8JL, a to tak, že v popisné části přílohy rozhodnutí, nazvané jako Dekret rybářského
revíru číslo 461 150 Třešťský potok 1, nebude uveden rybník Pod vsí, čímž se celková výměra
rybářského revíru sníží na 10,6 ha a počet vydaných povolenek pro tento rybářský revír se sníží
na 250 ks; ve zbytku zůstává částečně změněné rozhodnutí ze dne 30. 12. 2003 v platnosti.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji rozsudkem ze
dne 30. 6. 2011, č. j. 5 Ca 37/2008 - 41, zamítl.
Městský soud v odůvodnění rozsudku přisvědčil žalobci v tom, že žalovaný skutečně
označil v napadeném rozhodnutí jako účastníky řízení Ing. J. H., J. H. a Mgr. Petra Kubicu,
přičemž však posledně jmenovaný nebyl účastníkem správního řízení, nýbrž zástupcem žalobce.
Městský soud však shledal, že toto pochybení nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Konstatoval, že již správní orgán prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zaměňoval Mgr.
Kubicu za účastníka řízení, nicméně již z tohoto rozhodnutí je naprosto zřejmé, že uživatelem
rybářského revíru a účastníkem řízení, o jehož práva jde, je žalobce, a nikoliv jeho advokát.
Zmatení pojmů pak pokračovalo i v odvolacím řízení, neboť správní orgány si neujasnily vztah
mezi pojmy účastník řízení a jeho zástupce. Městský soud uzavřel, že namítané pochybení nezkrátilo
skutečného účastníka řízení – žalobce – na jeho právech.
Dále se městský soud zabýval namítanou vadou výroku napadeného rozhodnutí, který
je podle žalobce nesrozumitelný. Žalovaný formuloval výrok
takto:„Odvolání proti rozhodnutí (…)
se potvrzuje a odvolání se zamítá.“ Městský soud uznal, že v tomto znění výrok skutečně nedává
smysl, nicméně z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaké stanovisko žalovaný zaujal
a že argumenty žalobce (odvolatele) nebyly shledány důvodnými. Podle městského soudu
je formulace výroku spíše zjevnou chybou, kterou by bylo lze opravit postupem podle §70
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád z roku
2004“). Podstatné je, že z kontextu rozhodnutí není pochyb o tom, jak žalovaný s odvoláním
naložil. Městský soud proto výrok napadeného rozhodnutí nesrozumitelným neshledal.
Důvodnou neshledal městský soud ani námitku, že správní orgán prvého stupně měl
řízení o žádosti osob zúčastněných na řízení ze dne 30. 9. 2005 zastavit pro překážku
litispendence (dosud totiž mělo běžet řízení o stejné žádosti týchž účastníků, která byla podána
dne 13. 6. 2001).
Městský soud konečně žalobci nepřisvědčil, ani pokud jde o jeho výhrady týkající
se charakteru posuzované vodní nádrže. Odmítl názor, že nejde o rybník, ve smyslu §2 písm. c)
zákona o rybářství. Uvedl, že bez ohledu na to, zda by povaha tohoto vodního díla byla
posuzována dle definice pojmu rybník podle §4 odst. 1 již zrušeného zákona č. 102/1963 Sb.,
o rybářství (vycházelo-li by se již z původní žádosti zúčastněných osob ze dne 13. 6. 2001), či dle
právní úpravy současné, obě úpravy (byť nejsou zcela identické) považují za rybník vodní dílo,
jehož součástí je především hráz a další technická zařízení, jimiž lze regulovat vodní hladinu.
Pokud žalobce namítal, že na rybníku Pod vsí nelze za stávajícího stavu regulovat vodní hladinu,
pak k tomu městský soud uvedl, že špatný technický stav zařízení, která jsou nezbytná pro
rybniční hospodaření (hráz, výpustné zařízení), neznamená zánik statusu rybníku, pokud
je zároveň nepochybné, že taková zařízení na rybníku jsou. Osobám zúčastněným na řízení bylo
rozhodnutím ze dne 23. 5. 2001 povoleno nakládání s vodami na rybníku Pod vsí; z tohoto
rozhodnutí se lze dočíst i o parametrech rybníku, například že má sypanou hráz o délce 64 m
a že výpustné zařízení je nefunkční. Pro účely řízení o vynětí rybníka z rybářského revíru bylo
vyžádáno stanovisko Magistrátu města Jihlavy, odboru životního prostředí ze dne 14. 5. 2007,
v němž byly parametry rybníka zopakovány, a bylo konstatováno, že je vodním dílem. Ve spisu
je pak i založena i průvodní technická zpráva projektu na obnovu rybníka u obce Otín z listopadu
1961. Městský soud tak uzavřel, že obsah správního spisu svědčí o tom, že rybník Pod vsí má hráz
a rybniční zařízení, jakkoliv nemusí být ve funkčním stavu. Zákon o rybářství nepodmiňuje status
rybníka kvalitou jeho hráze a technického provedení a ani již neobsahuje ustanovení o možnosti
prohlásit rybník za trvale nezpůsobilý k řádnému rybníkářskému hospodaření (§6 odst. 2 zákona
č. 102/1963 Sb., o rybářství).
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
opírající se o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatel v kasační stížnosti především nesouhlasil s názorem městského soudu,
že chybné označení účastníka odvolacího řízení nemohlo nijak zasáhnout do jeho práv.
Ve správním řízení došlo k evidentní záměně účastníka řízení za jeho zástupce, který byl jako
účastník řízení označen ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na §27,
§28, §67 a §68 správního řádu z roku 2004, a zdůrazňuje, že rozhodnutím se určují práva
a povinnosti jmenovitě určené osobě; ve výrokové části je proto správní orgán povinen označit
účastníky řízení. Městský soud se vůbec nezabýval možnými dopady chyby v označení účastníků
řízení do sféry zákonných práv a povinností stěžovatele. Podle stěžovatele je zjevnou
nezákonností již to, že jako účastník řízení je proti jeho vůli (a v rozporu s §27, §28 a §68
odst. 2 správního řádu z roku 2004) označen Mgr. Petr Kubica, advokát; ten byl pouze
zástupcem skutečného účastníka řízení. Tvrzení městského soudu, že postačuje, je-li
z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že účastníkem řízení byl stěžovatel, je nesprávné.
Předmět řízení a okruh jeho účastníků je podle §68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 závazně
řešen právě ve výrokové části, a nikoliv v odůvodnění rozhodnutí. Pokud nebyl stěžovatel
označen v napadeném rozhodnutí jako účastník řízení, pak vůči němu není napadené rozhodnutí
účinné a vykonatelné a nemohly vůči němu nastat žádné právní účinky. Stěžovatel se nachází
v nejistém postavení, neboť z hlediska dotčených práv a povinností neexistuje v této věci
do dnešního dne pravomocné rozhodnutí. Pokud by byl připuštěn výklad, který provedl městský
soud, znamenalo by to, že by bylo možné rozhodovat o právech a povinnostech účastníka řízení,
aniž by byl označen ve výrokové části rozhodnutí; to je v rozporu s principy právního řádu ČR.
Stěžovatel z těchto důvodů považuje rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný pro
nedostatek důvodů.
Dále stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost
jeho výroku; městský soud měl z toho důvodu napadené rozhodnutí zrušit. Výrok napadeného
rozhodnutí, který zní: „Odvolání proti rozhodnutí (…) se potvrzuje a odvolání se zamítá.“, nedává podle
stěžovatele smysl a je proto nesrozumitelný - z výroku rozhodnutí nelze zjistit, jak žalovaný
o odvolání rozhodl. Názor městského soudu, že vada výroku je zhojena tím, že z odůvodnění
napadeného rozhodnutí lze seznat, jak žalovaný rozhodl, je nesprávný. Podle §68 odst. 2
správního řádu z roku 2004 je předmět řízení závazně vyřešen ve výrokové části rozhodnutí; je-li
výroková část nesrozumitelná, nelze to zhojit poukazem na odůvodnění.
Závěrem stěžovatel namítl, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, a sice
charakter vodní nádrže, označované jako rybník Pod vsí. Stěžovatel je přesvědčen, že z pohledu
zákonné definice rybníka podle §2 písm. c) zákona o rybářství je třeba hodnotit nejen to, zda
rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními, ale současně je třeba vzít v úvahu
fakt, zda je funkční a slouží tak účelu, který zákon předpokládá. Podle stěžovatele rybník Pod vsí
nesplňuje svým charakterem zákonem definované náležitosti vodního díla. Především není
vybaven takovým funkčním technickým zařízením, které by umožňovalo regulovat jeho vodní
hladinu, vypustit jej a slovit. Rybník Pod vsí nelze vypustit a voda jím celoročně a nepřetržitě
protéká mimo hráz. Nefunkčnost technického zařízení byla opakovaně konstatována i Odborem
životního prostředí Magistrátu města Jihlavy, naposledy dne 14. 5. 2007. Podle stěžovatele
nemůže vodní nádrž Pod vsí za stávajícího stavu technického zařízení objektivně plnit funkci
rybníka, a to především z důvodu nemožnosti regulace vodní hladiny.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí se závěry městského soudu.
Je toho názoru, že stěžovatel celou dobu ve správním řízení uplatňoval svá práva a tím, že nebyl
uveden jako účastník řízení, nebyl nikterak zkrácen na svém procesním postavení. Označit výrok
napadeného rozhodnutí za nesrozumitelný, je příliš formalistické. K výkladu pojmu rybník
žalovaný uvedl, že jde o vodní dílo, které, ve smyslu §2 písm. c) zákona o rybářství, současně
splňuje jak definiční znaky materiální (hráz, nádrž a další technická zařízení) tak i funkční
(primární určenost k chovu ryb a schopnost regulovat vodní hladinu včetně možnosti vypouštění
a slovení) a zároveň se nejedná o uzavřenou vodu ani vodní tok (§4 odst. 3 zákona o rybářství).
Zároveň dodal, že běžné změny v technickém stavu rybníka jako například poruchy výpustného
zařízení, dílčí poškození hráze, průtočnost rybníka či to, že na něm nelze v daném období
intenzivně rybníkářsky hospodařit, jsou nepodstatné. Opačný výklad by znamenal, že například
při poruše výpustného zařízení, by se rybník v tu chvíli stával uzavřenou vodou nebo vodním
tokem; tím by byla ohrožena právní jistota vlastníků rybníků.
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Úvodem je nutno předeslat, že předcházející správní řízení bylo zahájeno ještě před
nabytím účinnosti správního řádu z roku 2004 (1. 1. 2006). Správní orgány proto zcela správně,
v souladu s ustanovením §179 odst. 1, věty první správního řádu z roku 2004, dokončily řízení
podle dosavadních předpisů, tedy podle správního řádu z roku 1967. Stěžovatel nicméně používá
ve své argumentaci opakovaně odkazy na jednotlivá ustanovení správního řádu z roku 2004,
ačkoliv ten, jak bylo konstatováno, se na dané řízení neaplikoval. Jelikož však použitá procesní
úprava stojí na stejných principech jako úprava recentní, lze jednotlivé kasační námitky (které jsou
jinak formulovány jasně a podrobně) meritorně projednat, a to i přihlédnutím k tomu,
že vytýkané deficity rozhodnutí žalovaného by musely být soudy zohledněny i ex officio.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti výroku
rozhodnutí žalovaného pro nesrozumitelnost, respektive způsobem, jakým tuto otázku posoudil
městský soud. Jak již bylo uvedeno, žalovaný rozhodl v odvolacím řízení tak, že s odkazem
na §59 odst. 2 správního řádu z roku 1967 vyslovil: „Odvolání proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje
Vysočina ze dne 15. 7. 2007 (ve skutečnosti ze dne 15. 8. 2007 – pozn. NSS) č.j.: KUJI 56183/2007,
OLVHZ 17901/2005 Dr., se potvrzuje a odvolání se zamítá.“ Stěžovatel považuje takto formulovaný
výrok za nesrozumitelný, neboť jednoduše nedává smysl.
Ustanovení §59 odst. 2 správního řádu z roku 1967 stanovilo, že jsou-li pro to důvody,
odvolací orgán rozhodnutí změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006 – 46, publikovaného pod
č. 1109/2007 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz), se k tomu podává, že „[p]odle požadavků kladených §59 odst. 2 správního řádu
(č. 71/1967 Sb.) na výrokovou část rozhodnutí odvolacích správních orgánů je rozhodnutí ve druhém stupni
nepřezkoumatelné, pokud v něm není výslovně vyjádřeno nebo alespoň způsobem nevzbuzujícím pochybnosti
vysloveno, jakým způsobem odvolací správní orgán naložil s přezkoumávaným rozhodnutím jako celkem a jeho
případnými jednotlivými výroky.“ Jinými slovy, již z výrokové části odvolacího rozhodnutí musí být
jednoznačným způsobem patrné, jak odvolací orgán rozhodl a jak naložil s rozhodnutím
správního orgánu prvého stupně jako celkem. Účastník řízení musí mít při pohledu na výrok
odvolacího rozhodnutí bez pochybností jasno, jak bylo v jeho věci rozhodnuto, a to bez toho,
že by takový výrok musel konfrontovat s odůvodněním. Judikatura byla (a i pokud jde o recentní
úpravu správního řízení, stále je) v této otázce shovívavá, jedná-li se například o pouhé
nedodržení doslovné zákonné dikce, uvedení nadbytečné (nikoliv však matoucí) formulace,
apod., je-li přesto z výroku bezpochyby zřejmé, jak bylo rozhodnuto (k tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2012, č. j. 2 As 95/2011 – 74, který se týká již
správního řádu z roku 2004). Výrok nyní přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného však netrpí
takovými drobnými deficity, ale naopak nesrozumitelností, která nemůže být „doháněna“
odkazem na odůvodnění rozhodnutí, jak uvedl městský soud. Struktura správního rozhodnutí
a jeho náležitosti byly vymezeny v §47 správního řádu z roku 1967. Podle odst. 2 platilo, že výrok
obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto (…). Z jeho
odst. 3 se podávalo, že v odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvede, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých
rozhodoval. Z uvedeného je evidentní, že každá tato část rozhodnutí slouží k jinému účelu a zákon
předpokládá jejich určitý obsah. V případě, že tento obsah v některé části rozhodnutí chybí, nelze
jej bez dalšího nahrazovat a dohledávat v jiné části rozhodnutí, která slouží jinému účelu.
Požadavek na jednoznačnou a srozumitelnou formulaci výroku rozhodnutí je pak umocněn tím,
že pouze výrok je pro adresáta správního rozhodnutí závazný; odůvodnění slouží pouze k jeho
vysvětlení, pochopení, přímo však do právní sféry takové osoby nezasahuje. Na to ostatně zcela
přiléhavě upozorňuje i stěžovatel.
Výrok rozhodnutí, který na jedné straně „odvolání potvrzuje“ a na straně druhé „odvolání
zamítá“, tak není udržitelný. V takto podaném výroku totiž není vůbec vymezeno, jak bylo
naloženo s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně a způsob, jak bylo naloženo
s odvoláním, si přímo protiřečí. Nelze navíc přehlédnout, že i prvostupňové rozhodnutí, proti
kterému směřovalo „potvrzené“ odvolání, je ve výroku označeno nesprávným datem vydání.
Takovými vadami zatížený výrok nelze než označit za nesrozumitelný. Nejvyšší správní soud tak
dospěl k závěru, že je naplněn kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť městský
soud měl pro tuto důvodně vytýkanou vadu napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatel dále tvrdil, že došlo k chybnému označení účastníka ve správním řízení
a ohradil se proti názoru městského soudu, že postačuje, je-li z odůvodnění zřejmé,
že účastníkem řízení byl (zde) stěžovatel, a nikoliv jeho zástupce. Jakkoliv tuto námitku stěžovatel
podřadil pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. s tím, že jde o nepřezkoumatelnost rozsudku pro
nedostatek důvodů, je zřejmé, že uvedená námitka může představovat spíše vadu řízení před
správním orgánem, která byla namítána již v řízení o žalobě a měla být důvodem pro zrušení
napadeného správního rozhodnutí; fakticky tak jde spíše o kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Tato skutečnost ovšem nemá na meritorní projednatelnost předmětné námitky
žádný vliv, neboť právní subsumpce kasační argumentace pod konkrétní písmeno ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., je věcí právního hodnocení Nejvyššího správního soudu (viz například
rozsudek zdejšího soudu ze 8.1.2004, č. j. 2 Afs 7/2012 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb.
NSS).
Pokud jde o námitku samotnou, zde (i s ohledem na závěry výše uvedené) musí Nejvyšší
správní soud stěžovateli přisvědčit, že jde o pochybení správního orgánu, které nelze bez dalšího
jednoduše zhojit tvrzením, že kdo je skutečným účastníkem řízení, lze seznat z odůvodnění
rozhodnutí. Ustanovení §47 správního řádu z roku 1967 upravovalo náležitosti správního
rozhodnutí, přičemž z jeho odst. 5 vyplývalo, že v písemném vyhotovení rozhodnutí se uvede též orgán,
který rozhodnutí vydal, datum vydání rozhodnutí, jméno a příjmení účastníků řízení. Přestože zákon
výslovně nestanovil, ve které části rozhodnutí má být označení účastníků řízení uvedeno
(jak to činí správní řád z roku 2004, který v §68 odst. 2 explicitně uvádí, že jde o součást výroku),
je zřejmé, že jinde, než ve výrokové části to být nemůže. Stěžovatel správně poukazuje na fakt,
že jsou-li rozhodnutím přiznávána práva, či ukládány povinnosti, musí být již z výroku
samotného zřejmé, kdo je jejich nositelem; pouze tato část správního rozhodnutí je, minimálně
pro účastníky řízení (dle povahy rozhodnutí), závazná. Pouze účastník řízení je nositelem práv
a povinností, o kterých je autoritativně rozhodováno, zatímco jeho zástupce pouze za účastníka
vykonává procesní práva a povinnosti v rozsahu svého zmocnění. Pokud tedy správní orgán
ve výroku rozhodnutí (respektive jeho úvodní části, která výrok uvozuje a tvoří tak jeho nedílnou
součást) zamění osobu účastníka řízení za jeho zástupce, pak jde jistě o vadu řízení; je pak nutno
posoudit, zda taková vada mohla mít v konkrétním případě vliv na zákonnost rozhodnutí.
Jak již bylo uvedeno, shora popsané pochybení by nezákonnost rozhodnutí způsobilo
v situaci, kdy by správní orgán uložil povinnost nebo přiznal, odňal, či deklaroval právo
jmenovitě jiné osobě, než účastníkovi. V nyní projednávaném případě (na který tento předpoklad
dopadá) došlo k záměně účastníka a jeho zástupce až v rozhodnutí odvolacím, přičemž je třeba
přihlédnout k tomu, že v rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je přímo ve výroku
správně uveden účastník řízení (stěžovatel) a ve vztahu k němu je konkrétně uvedeno, že se mu
odnímá povolení výkonu rybářského práva. Nejvyšší správní soud tak má za to, že se chybné
označení účastníka v odvolacím řízení nemohlo dotknout právního postavení stěžovatele, neboť
vymezení práv, ve vztahu k jeho osobě, jmenovitě vyplývalo z výroku rozhodnutí správního
orgánu prvého stupně. Jelikož správní rozhodnutí v obou stupních tvoří jeden celek (jde o řízení
vystavěné na principu apelace), lze, dle názoru Nejvyššího správního soudu, dovodit,
že o identifikaci účastníků řízení nemohou panovat rozumné pochybnosti, a nejedná se tedy
o vadu, pro kterou by muselo být napadené rozhodnutí bez dalšího zrušeno. Jelikož však bude
žalovaný ve věci rozhodovat opětovně, bude na místě, aby v dalším řízení dbal o to, aby
se podobného pochybení stran označení účastníků řízení nedopustil.
Konečně stěžovatel, ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., namítal, že městský soud
nesprávně posoudil právní otázku stran charakteru vodní nádrže, označované jako rybník Pod vsí,
přičemž vystavěl svou argumentaci na tom, že předmětná vodní nádrž nemůže být rybníkem,
neboť z důvodu technické závady není možné regulovat její vodní hladinu, vypustit ji a slovit.
K této kasační námitce je potřeba především uvést, že stěžovatel pouze opakuje svou
argumentaci, uplatněnou již v žalobě. Jelikož se městský soud s obsahově stejnou žalobní
námitkou bezezbytku vypořádal, přičemž tak učinil způsobem, který Nejvyšší správní soud
považuje za zcela správný a vyčerpávající, lze v podrobnostech na odůvodnění napadeného
rozsudku odkázat. Postačí proto jen ve stručnosti uvést, že městský soud správně vycházel
z definice rybníka, podávající se z §2 písm. c) zákona o rybářství, přičemž správně akcentoval
hledisko účelového určení tohoto vodního díla, nikoli jeho faktickou (zde omezenou) funkčnost.
Ze správního spisu lze taktéž považovat za prokázané, že posuzované vodní dílo vykazuje
stavebně technické znaky rybníka; listiny ve spise založené jasně prokazují, že vodní nádrž Pod vsí
je tvořena hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními, třebaže ty nejsou v dobrém stavu.
Stěžovatel přitom nezpochybňoval stavebně technickou stránku definice rybníka,
tj. netvrdil, že by vodní nádrž Pod vsí nebyla rybníkem, protože nemá hráz, nádrž či další
technické zařízení. Zpochybňoval pouze funkční vlastnosti vodní nádrže, kdy poukazoval
na (nesporný) fakt, že na vodní nádrži nelze regulovat vodní hladinu, nelze ji vypustit a slovit,
a to z důvodu nefunkčnosti technických zařízení. Nejvyšší správní soud nicméně plně sdílí názor
městského soudu, že samotná skutečnost, že v době rozhodování správních orgánu aktuálně
nebylo možné, z důvodu špatného technického stavu zařízení, provádět stěžovatelem popsané
nakládání s vodou, ještě nezpůsobuje zánik statusu rybníka. To, že osoby zúčastněné na řízení
do doby rozhodování žalovaného neuvedly výpustné zařízení do funkčního stavu, nemá rovněž
žádný vliv na status rybníka; pouze to znamená, že nedodržely podmínky rozhodnutí o povolení
k nakládání s vodami. Žalovaný logicky poukazuje i na to, že kdyby v případě poruchy
technického zařízení, které by dočasně znemožnilo vypustit rybník, mělo dojít k přechodnému
zániku statusu rybníka až do doby odstranění závady, způsobovalo by to právní nejistotu
vlastníků rybníků. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že zákon o rybářství nepodmiňuje status
rybníka aktuálním funkčním stavem jeho hráze, nádrže či dalších technických zařízení; rozhodné
je, zda se tyto stavebně technické prvky na rybníku nachází a zda je zde dána potencialita
funkčního využití rybníka. Z uvedených důvodů tedy shledal Nejvyšší správní soud tuto kasační
námitku nedůvodnou.
S ohledem na konstatovanou podstatnou vadu správního řízení, spočívající
v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaného pro nesrozumitelnost, pro níž měl
městský soud toto rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], Nejvyššímu správnímu soudu
nezbylo, než rozsudek městského soudu zrušit (§110 odst. 2 s. ř. s.). Jelikož pro zrušení
napadeného rozhodnutí žalovaného byly dány důvody již v řízení před městským soudem, který
by v dalším řízení, při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v tomto
rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení, nemohl postupovat jinak, než
rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, Nejvyšší správní soud současně
se zrušením rozsudku městského soudu rozhodl také o zrušení žalobou napadeného správního
rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného
použití §76 odst. 1 písm. a) a §78 odst. 4 s. ř. s.]. Žalovaný je v dalším řízení vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu za přiměřeného použití §78 odst. 5 s. ř. s.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud v případě, kdy zruší rozsudek
městského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného správního orgánu, povinen rozhodnout
o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému
rozhodnutí městského soudu. O nákladech řízení zdejší soud rozhodl ve smyslu §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán, který byl v řízení
před správními soudy z celkového pohledu procesně neúspěšný, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Pokud jde o procesně úspěšného stěžovatele – žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení
představovány zaplacenými soudními poplatky a odměnou advokáta. Na soudní poplatky
stěžovatel vynaložil částku 5000 Kč (2000 Kč za žalobu, 3000 Kč za kasační stížnost). Náklady
zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba
a kasační stížnost) po 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů
v celkové částce 900 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 7200 Kč. Vzhledem k tomu,
že zástupce stěžovatele je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající
této dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů
odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Při výpočtu daně z přidané hodnoty je třeba přihlédnout k tomu, že dva úkony právní služby byly
učiněny v roce 2008, kdy výše daně z přidané hodnoty činila 19%, a jeden úkon pak v roce 2011,
tj. v době kdy již výše daně z přidané hodnoty činila 20%. Částka daně z přidané hodnoty,
vypočtená s ohledem na uvedené, činí 1392 Kč (912 Kč za úkony a náhradu hotových výdajů
v roce 2008 a 480 Kč za úkon a náhradu hotových výdajů v roce 2011). Celkem tak náklady řízení
představují částku 13 592 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Kubici.
V případě osob zúčastněných na řízení Nejvyšší správní soud odkazuje na §60 odst. 5
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen
těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem
k tomu, že osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti městským soudem ani Nejvyšším
správním soudem uloženy nebyly, bylo v jejich případě rozhodnuto tak, že nemají právo
na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení taktéž nenavrhly, aby jim, z důvodů
zvláštního zřetele hodných, bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu