ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.107.2012:35
sp. zn. 2 As 107/2012 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. A.,
zastoupený Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí
21, Praha 1, proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, P.O. Box 78, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 14. 5. 2012, č. j. 44 A 6/2012 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) byl policií zajištěn dne 24. 7. 2011 z důvodu podezření,
že neoprávněně pobývá na území ČR. Následujícího dne s ním bylo zahájeno správní řízení
o vyhoštění na základě §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců.
V pohovoru konaném dne 25. 7. 2011 stěžovatel uvedl, že do ČR přicestoval roku 2008 za prací,
je si vědom, že od zrušení pracovního víza ke dni 28. 1. 2011 pobývá na českém území nelegálně,
ovšem v ČR má otce, matku, tři sourozence a družku, se kterou má malého syna, proto by zde
chtěl zůstat. Ve správním spise byl také založen na č. l. 34 oddací list, prokazující, že dne
27. 7. 2011 stěžovatel uzavřel se svou družkou manželství. Krom toho je zde založen na č. l. 32
trestní příkaz Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. 6. 2010, č. j. 2 T 108/2010 - 33,
kterým byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců
s odkladem na zkušební dobu dvou let a k zákazu činnosti řízení motorových vozidel na třicet
měsíců za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestního zákoníku, kterého se dopustil řízením osobního automobilu, když měl obsah alkoholu
v krvi nejméně 2,17 promile.
[2] V návaznosti na toto řízení vydala Policie ČR, Krajské ředitelství policie
Středočeského kraje, odbor cizinecké policie, rozhodnutí ze dne 27. 9. 2011,
č. j. KRPS-104026/ČJ-2011-010022, kterým stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců uložila správní vyhoštění a dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, stanovila na dva roky od vykonatelnosti rozhodnutí.
Prvostupňový správní orgán konstatoval, že stěžovatel přijel do ČR v prosinci 2008, poté mu byl
povolen dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání, který si prodlužoval, ovšem poslední doba
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu uplynula dne 1. 1. 2011. Od 2. 1. 2011 tedy pobýval
na českém území nelegálně, čímž byly splněny podmínky pro vyhoštění podle citovaného
ustanovení. Správní orgán posoudil podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců i přiměřenost
z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života a shledal, že se v ČR sice nachází
stěžovatelova manželka, dítě, rodiče a sourozenci mongolského původu, nicméně návrat do země
původu by pro něj neměl být komplikovaný, protože Mongolsko opustil koncem roku 2008, což
není tak dávno. Konstatoval také, že ve stěžovatelově případě převažuje zájem nad ochranou
veřejného pořádku, ohroženého stěžovatelovou trestnou činností a nepovoleným pobytem, nad
stěžovatelovým soukromým životem. Pokud chce stěžovatel žít s manželkou a dítětem, nic jim
nebrání, aby tak učinili v Mongolsku, jehož jsou všichni občany. Prvostupňový správní orgán
dále zdůraznil, že stěžovatelovo manželství bylo uzavřeno a otcovství k dítěti přiznáno až v době
zahájeného správního řízení, takže na území ČR nepřicestoval z důvodu sloučení rodiny a jeho
rodinné vazby nelze označit za trvalé a pevné.
[3] Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž prvostupňovému rozhodnutí
vytkl, že dostatečně nezohlednilo dopad do stěžovatelova rodinného a soukromého života
ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.,
dále jen „Evropská úmluva“). Odvolání zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 2. 2012,
č. j. CPR-11651-2/ČJ-2011-9CPR-V234. V něm konstatoval, že prvostupňový správní orgán
dostatečně zjistil skutkový stav a že byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle §119
odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. I přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného
života stěžovatele byla posouzena správně, neboťstěžovatel svým protiprávním jednáním
vědomě porušoval české zákony a jeho chování, tedy neoprávněný pobyt na českém území bez
víza, nevycestování z území ČR a spáchání úmyslného trestného činu, za který byl pravomocně
odsouzen, představuje dostatečně závažné ohrožení veřejného zájmu. Žalovaný se ztotožnil
i s tvrzením, že legální pobyt stěžovatelovy manželky a syna na území ČR nejsou relevantní
důvody, které by podmiňovaly aplikaci §119a zákona o pobytu cizinců, neboť celá jeho rodina
může žít v jejich domovském státě. Účelem stěžovatelova pobytu navíc již od jeho příjezdu bylo
zaměstnání, svůj pobyt nikdy nezměnil například na pobyt za účelem sloučení rodiny, což mohl
jistě udělat, kdyby jeho rodinné vazby byly opravdu tak zásadní. Ze stěžovatelova hlášeného
pobytu nevyplývalo, že by stěžovatel bydlel se svými rodiči, sourozenci ani se svou současnou
manželkou a synem. Uzavření manželství a zapsání otcovství do rodného listu stěžovatelova syna
až během správního řízení pak žalovaný označil za účelové a uzavřené ve snaze znemožnit
správním orgánům vyhoštění z českého území. K námitce porušení článku 8 Evropské úmluvy
žalovaný uvedl, že by byl porušen až v případě, že by došlo k odloučení osob, které spolu mají
dlouholetý a intenzivní vztah, typicky dlouholeté manželství. Stěžovatel se dopustil zásadního
porušení veřejného pořádku, takže zásah do jeho soukromého a rodinného života je přiměřený.
Stěžovatel může realizovat společné soužití s manželkou a synem například ve své vlasti, přičemž
jejich společná integrace do mongolské společnosti je zcela reálná.
[4] Stěžovatel napadl toto rozhodnutí žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, v níž
vytýkal žalovanému nepřezkoumatelnost a zmatečnost jeho rozhodnutí, přeceňování ohrožení
veřejného zájmu stěžovatelovým jednáním, bagatelizování dopadů správního rozhodnutí
do stěžovatelova rodinného života, porušení čl. 9 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 (publ.
pod č. 104/1991 Sb.) a článku 8 Evropské úmluvy, a konečně nepřípustné spojení doby,
po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území, s vykonatelností rozhodnutí. Městský soud
v Praze svým usnesením ze dne 1. 3. 2012, č. j. 1 A 10/2012 - 17, postoupil věc podle §7 odst. 2
a 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), k vyřízení místně příslušnému
Krajskému soudu v Praze, neboť rozhodnutí bylo vydáno žalovaným, jehož obvod působnosti
je ve Středočeském kraji.
[5] Krajský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 14. 5. 2012, č. j. 44 A 6/2012 - 39.
Soud souhlasil s tím, že stěžovatel pobýval na území ČR od 2. 1. 2011 do 24. 7. 2011 nelegálně,
jednak kvůli uplynutí doby povoleného dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání, jednak
v důsledku odsouzení za úmyslný trestný čin. Soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že stěžovatel
porušil veřejný pořádek, když nehlásil své aktuální místo pobytu a dopustil se řízení motorového
vozidla pod vlivem alkoholu, tedy úmyslného trestného činu. Žalovaný pečlivě hodnotil
přiměřenost mezi veřejným zájmem na vyhoštění stěžovatele a zájmem na ochraně jeho
rodinného života, k němuž ostatně přistupoval s určitou pochybností. Podle evidence pobytu
totiž stěžovatel nebydlel ani se svými rodiči a sourozenci, ani s manželkou a synem. Z toho sice
nelze automaticky usuzovat na kvalitu vztahu mezi stěžovatelem a těmito osobami, nicméně
pokud s nimi fakticky bydlel, znamená to, že neplnil svou povinnost hlásit pobyt. Zásah
do stěžovatelova rodinného života navíc není nepřiměřený, neboť u něj není vyloučena možnost
žít v jeho vlasti, eventuálně i s rodinou, přičemž stěžovatelovo vycestování do Mongolska
nepředstavuje porušení mezinárodních závazků České republiky. V souladu se zákonem bylo i to,
že prvostupňový správní orgán spojil dobu, po kterou stěžovateli nelze umožnit vstup na území,
s vykonatelností rozhodnutí. Zákonnost takového výroku byla potvrzena v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 - 83 (publ. pod
č. 2586/2012 Sb. NSS).
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Stěžovatel napadl tento rozsudek kasační stížností z důvodů obsažených v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s., konkrétně pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a pro
nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu.
[7] Stěžovatel nejprve namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů, které
porušily ustanovení §3 a §68 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neboť dostatečně
nezjistily skutkový stav, neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem, zejména výslech jeho
matky, a argumenty v rozhodnutích obou stupňů si odporují. Na jedné straně správní orgány
vyjadřují pochybnosti nad skutečným soužitím stěžovatele s jeho manželkou a dítětem, na druhé
straně uvádějí, že byť místním šetřením ověřily stěžovatelův rodinný život, má nad ním převážit
zájem na ochraně veřejného pořádku. Správní orgány přitom vycházely v podstatě pouze
z formálního výpisu z evidence cizinců, dle kterého stěžovatel údajně nebydlel s rodiči
a manželkou ve společné domácnosti. Navíc prvostupňový správní orgán odmítl jako údajně
nadbytečný výslech stěžovatelovy matky, která mohla faktický stav potvrdit či vyvrátit. Krajský
soud se přitom těmito námitkami téměř nezabýval a nedostatečně se vypořádal i se zcela zásadní
otázkou přiměřenosti zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Následně krajský
soud pokračoval ve zjevné nezákonnosti, když se spokojil se zcela nepřezkoumatelným
konstatováním o možnosti rodiny žít v Mongolsku, navzdory skutečnosti, že stěžovatelova rodina
má v ČR vytvořeno funkční rodinné a sociální zázemí. Krajský soud také zcela opomněl,
že otázka přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života podle §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců není totožná pouze s otázkou možnosti či nemožnosti vycestování, ale je třeba
ji v souladu s §174a zákona o pobytu cizinců zkoumat i v širších souvislostech. Posouzením
napadeného rozhodnutí pohledem tohoto ustanovení se ovšem krajský soud téměř vůbec
nezabýval.
[8] Dále stěžovatel vytýká správním orgánům, že dostatečně nezohlednily dopad svých
rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života, neboť na českém území žije se svou
manželkou a nezletilým synem, matkou, otcem i sestrou, kteří jsou zde v režimu trvalého pobytu,
takže si lze těžko představit výraznější zásah do jeho rodinného života, než povinnost vycestovat
z území České rpeubliky. Stěžovatel opět připomíná právo na respektování soukromého
a rodinného života obsažené v čl. 8 Evropské úmluvy a právo dětí nebýt odděleny od svých
rodičů proti jejich vůli, leda na základě soudního rozhodnutí souladného s platným právem
a zájmy dítěte obsaženými v čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Naopak správní orgány zjevně
přecenily intenzitu ohrožení veřejného zájmu stěžovatelovým jednáním. Porušení zákona
o pobytu cizinců pobytem bez víza se dopustil pouze po relativně velmi krátkou dobu, což
by mělo být řešeno pokutou, nikoli rozhodnutím o správním vyhoštění. Ke kasační stížnosti
stěžovatel přiložil také vyjádření stěžovatelovy matky a jeho manželky.
III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[9] Z povahy kasačního přezkumu je nutné nejprve se vypořádat se stěžovatelovou námitkou
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Co se rozumí nepřezkoumatelností
pro nesrozumitelnost, vymezil zdejší soud například v rozsudku ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52 (publ. na ww.nssoud.cz): „Pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského
soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření
závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s .“
V rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73 (publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS), pak
zdejší soud vymezil další typickou vadu zakládající nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu
takto:„Opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu
ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“
[10] Takové vady však Nejvyšší správní soud v nyní napadeném rozsudku krajského soudu
nespatřuje. Stěžovatel ostatně nevytýká krajskému soudu přímo to, že by se s některou jeho
žalobní námitkou nevypořádal, pouze tvrdí, že se jimi „téměř nezabýval“, či že se s nimi
nedostatečně vypořádal. Nejde tedy o výtku opominuté žalobní námitky, ale spíše o výtku,
že stěžovatele nepřesvědčilo, obsahem či podrobností, jak se s jeho jednotlivými žalobními
námitkami krajský soud vypořádal. K tomu ovšem zdejší soud shledává, že podle něj
je vypořádání s žalobními námitkami skutečně stručné, ve svém celku však dostatečné
a přesvědčivé a stěžovatelovy námitky je tak třeba chápat spíše jako vyjádření nesouhlasu
s právním názorem krajského soudu, nikoli s neseznatelností či vnitřní rozporností tohoto
právního názoru.
[11] To Nejvyšší správní soud přivádí k přezkumu napadeného rozsudku pohledem kasačních
námitek podřaditelných pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pod údajně nesprávné
posouzení některých právních otázek krajským soudem. Stěžovatel tyto své námitky podřadil
právě pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přestože zároveň napadá také
nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů, jež by spadala pod ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., které však stěžovatel výslovně nenamítá. Svými výtkami nicméně kritizuje
zejména to, jak klíčové právní otázky posoudily správní orgány obou stupňů a jak následně jejich
úvahy a závěry akceptoval krajský soud, což lze podřadit i nesprávnému posouzení právních
otázek podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[12] Klíčovou je přitom právní otázka, zda ve stěžovatelově případě opravdu měl převážit
zájem na ochraně veřejného pořádku nad ochranou jeho rodinného a soukromého života. Tato
otázka vyvstala při aplikaci ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců
ve vztahu k §119a odst. 2 téhož zákona na stěžovatelovu situaci.
[13] Prvé z těchto ustanovení stanoví: „Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který
pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské
unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, … až na 3 roky,… pobývá-li cizinec na území
bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu,..“
[14] Mezi účastníky není spor o to, zda stěžovatel naplnil podmínky §119 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatel skutečně pobýval na území ČR bez platného víza,
a to po dobu přibližně půl roku. Jediné, co stěžovatel v rámci aplikace tohoto ustanovení
zpochybňoval, byla doba, na kterou byl z území vyhoštěn. I podle názoru Nejvyššího správního
soudu ovšem byla tato délka vyhoštění plně odůvodněna tím, že zde stěžovatel pobýval nelegálně,
při vědomí, že prodloužení pobytu by pravděpodobně nedosáhl z důvodu svého odsouzení pro
úmyslný trestný čin, který spáchal na území České republiky. V tomto ohledu není přiléhavé
u půlročního nelegálního pobytu a úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové
látky, i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel řídil, maje v krvi alespoň 2,17 promile alkoholu, aby
tyto své činy stěžovatel bagatelizoval tvrzením, že šlo o „porušení zákona nejnižší intenzity“.
[15] Skutečně spornou však mezi účastníky byla aplikace ustanovení §119a odst. 2 zákona
o pobytu cizinců: „(2) Rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem
by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“ Proti aplikaci tohoto ustanovení
nejprve správními orgány a poté krajským soudem, má stěžovatel námitky skutkové i právní.
[16] Skutkově stěžovatel vytýká prvostupňovému správnímu orgánu a žalovanému,
že nedostatečně zjistili skutečnost jeho soukromého a rodinného života na českém území, že vyšli
jen z místních šetření a evidence pobytu a neprovedli výslech jeho matky. Námitku, že správní
orgány neprovedly navrhovaný výslech matky, je nicméně třeba odmítnout, neboť ji stěžovatel
uplatnil teprve v žalobě, a nikoli již ve správním odvolání, takže se s ní žalovaný pochopitelně
nemohl ve svém rozhodnutí vypořádat. Co se pak týče ostatních okolností prokazujících
skutečnost stěžovatelova soukromého a rodinného života, lze se ztotožnit s žalovaným
a s krajským soudem v tom, že ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn výpisem z evidence
cizinců, místními šetřeními i na základě dokladů doložených stěžovatelem během správního
řízení, lze mít pochybnosti o skutečnosti jeho rodinného života v České republice.
[17] Pokud se týká jeho rodinného života ve vztahu k synovi a k manželce, nelze vytýkat
správnímu orgánu, že o skutečnosti tohoto rodinného života pochyboval za situace, když byly
oba tyto vztahy formalizovány, uzavřením manželství a zapsáním do synova rodného listu,
až poté, co stěžovatel čelil správnímu řízení o vyhoštění. Co se týče jeho vztahu k rodičům
a sourozencům, stěžovatel sice vytýká správním orgánům, že vycházely pouze z výpisu z evidence
cizinců, sám však nepřišel se svou verzí skutkových okolností, neboť dosud ani netvrdil, zda
ve skutečnosti s rodiči a sourozenci opravdu nebydlel, jak vyplývalo z jeho evidovaného pobytu;
nebo zda s nimi bydlel v rozporu s evidovaným pobytem. V prvém případě by se pochopitelně
nemohl dovolávat toho, že jeho vycestování z České republiky by přetrhalo jeho soužití
s rodinou, které nerealizoval ani v době svého pobytu na českém území; v druhém případě
by prokázal, že porušoval povinnosti plynoucí ze zákona o pobytu cizinců ještě předtím, než byl
odsouzen pro úmyslný trestný čin a než zde začal pobývat nelegálně.
[18] Z těchto důvodů ani Nejvyšší správní soud neshledává, že by stěžovatelovo vyhoštění
založilo nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života. Na jedné straně
posouzení přiměřenosti zde totiž stojí jeho úmyslný trestný čin a jeho následný nelegální pobyt
na území České republiky, na druhé straně stojí jednak jeho rodinná vazba k rodičům
a sourozencům, která je sice nepochybná, ale její intenzitu v době, kdy zde legálně pobýval,
stěžovatel dosud ani nespecifikoval, a jednak jeho vazba k manželce a synovi, která díky
načasování své formalizace budí podezření z účelovosti. Ani v řízení před Nejvyšším správním
soudem přitom stěžovatel přesvědčivě nevysvětlil, co mu a jeho manželce a synovi brání
v případném návratu do země původu, pokud by vzhledem k tvrzené vážnosti svých vazeb chtěli
setrvat spolu. Pokud má tímto důvodem být to, že v České republice měl během svého
nelegálního pobytu stěžovatel občas práci, stejně jako jeho manželka, pak podle Nejvyššího
správního soudu takové důvody rozhodně nejsou dostatečnými k tomu, aby české státní orgány
upustily od správního vyhoštění osoby, která zde spáchala úmyslný trestný čin a nelegálně zde
pobývala. Právě k takovému závěru vede posouzení přiměřenosti vyhoštění z pohledu všech
kritérií vyjmenovaných v §174a zákona o pobytu cizinců, na nějž stěžovatel odkazuje, tedy
pohledem závažnosti a druhu protiprávního jednání cizince, délky pobytu cizince na území, jeho
věku, zdravotního stavu, povahy a pevnosti rodinných vztahů, ekonomických poměrů,
společenských a kulturních vazeb navázaných na území a intenzity vazeb ke státu, jehož je cizinec
státním občanem. Pohledem těchto kritérií je třeba konstatovat, že stěžovatel zde nelegálně
pobýval a spáchal zde úmyslný trestný čin; pobýval zde v době rozhodnutí žalovaného tři roky,
z toho pouze dva roky legálně; netvrdil, že by mu jeho věk a zdravotní stav byly na překážku
návratu do vlasti; povaha a pevnost jeho rodinných vztahů je problematická, jak bylo vyloženo
výše; a k dalším kritériím zakládajícím případnou nepřiměřenost stěžovatel nic neuváděl. Lze tedy
konstatovat, že krajský soud posoudil právní otázku přiměřenosti stěžovatelova vyhoštění
do země původu správně a souladně se zákonem o pobytu cizinců.
[19] Nic na tom nemění ani stěžovatelův poukaz na dva mezinárodní instrumenty k ochraně
lidských práv. Co se týče čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, ten na řešenou situaci nedopadá,
neboť předmětem napadených správních rozhodnutí není oddělení stěžovatelova syna od
stěžovatele. Jak bylo vyloženo výše, stěžovateli a jeho manželce právně nic nebrání v tom, aby
jejich rodina formalizovaná úkony provedenými v průběhu řízení o správním vyhoštění
stěžovatele zůstala pohromadě, byť nikoli v České republice.
[20] Co se pak týče namítaného porušení článku 8 Evropské úmluvy, je třeba připomenout,
že toto ustanovení umožňuje zásah do práva na respektování rodinného a soukromého života,
pokud by do něj ve stěžovatelově případě bylo skutečně zasaženo, a to pokud je to v souladu
se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné
bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany
zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tyto podmínky jsou ve stěžovatelově
případě splněny. Dané rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona. Veřejná bezpečnost
by potenciálně mohla být ohrožena pobytem cizince, který zde již byl odsouzen za úmyslný
trestný čin a pobýval na českém území nelegálně. Nezbytnost v demokratické společnosti je pak
dána tím, že je tento možný zásah do rodinného a soukromého života přiměřený, jak bylo
souhrnně vyloženo výše. Nelze také přehlédnout, že i z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva vyplývá, že v případě, že cizinec zakládá svůj rodinný život až ve chvíli, kdy jeho pobyt
v hostitelské zemi je nejistý, bude jeho vyhoštění jen zcela výjimečně rozporné s článkem
8 Evropské úmluvy. To vyplývá např. z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva Nunez
proti Norsku ze dne 28. 6. 2011, stížnost č. 55597/09, kde soud také opět připomněl, že článek 8
nezakotvuje obecnou povinnost státu respektovat imigrantovu volbu země pobytu a schválit
sloučení rodiny právě na svém území. I v nyní posuzovaném případě stěžovatel formalizoval svůj
rodinný život až ve chvíli, kdy již byl jeho pobyt vystaven přímé hrozbě vyhoštění, v čemž je jeho
případ podobný případu Solomon proti Nizozemí (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 5. 9. 2000, stížnost č. 44328/98), kde porušení práva na rodinný a soukromý život
nebylo shledáno.
[21] V rozsudku ve věci Boultif proti Švýcarsku ze dne 2. 11. 2001, stížnost č. 54273/00, pak
Evropský soud pro lidská vypracoval relevantní kritéria, která by použil pro potřeby zvážení, zda
je vyhoštění opatřením nezbytným v demokratické společnosti a proporčním ke sledovanému cíli.
Tato kritéria jsou následující: povaha a vážnost trestního činu spáchaného stěžovatelem; délka
stěžovatelova pobytu v zemi, z níž byl vyhoštěn; doba, jež uplynula od spáchaného trestného
činu, a stěžovatelovo chování v průběhu té doby; občanství různých zúčastněných osob;
stěžovatelova rodinná situace jako např. doba, která uplynula od svatby, a jiné faktory vyjadřující
úspěšnost rodinného života páru; jestli manželka věděla o činu v době, kdy vstupovala
do rodinných vztahů; jestli mají manželé děti, a pokud ano, kolik jich je a jakého jsou věku;
a vážnost problémů, do nichž se může manželka dostat v zemi, kam má být stěžovatel vyhoštěn.
Ve stěžovatelově případě ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že stěžovatel se dopustil
úmyslného trestného činu, a to pouze rok před svým vyhoštěním, přičemž dobu mezi svým
odsouzením a správním vyhoštěním strávil v ČR zčásti nelegálně. Celkem zde stěžovatel v době
vyhoštění pobýval pouze necelé tři roky. Všechny zúčastněné osoby jsou mongolského občanství
a nejsou známy žádné závažné problémy, do nichž by se v Mongolsku mohly dostat. Ani
pohledem judikatury Evropského soudu pro lidská práva tak nelze shledat, že by stěžovatelovo
vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života porušující
článek 8 Evropské úmluvy.
IV. Závěr
[22] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou ze shora
uvedených důvodů zamítl.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu