ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.108.2011:91
sp. zn. 2 As 108/2011 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně: D. T. D.,
zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby
cizinecké policie, ze dne 28. 12. 2009, č. j. CPR-10492-1/ČJ-2009-9CPR-C220, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2011, č. j. 7 A 18/2010 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba
proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání
stěžovatelky proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké
policie Plzeň, ze dne 1. 6. 2009, č. j. CPPL-19698-1/ČJ-2009-034064-PP1, kterým bylo podle §46
odst. 1, §56 odst. 1 písm. h), §9 odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
rozhodnuto o nevyhovění stěžovatelčině žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu na území
České republiky.
Městský soud v napadeném rozsudku sice přisvědčil stěžovatelčině žalobní námitce
vztahující se k nepřesně vymezenému účelu žádosti, ovšem nepřiznal tomuto pochybení vliv
na zákonnost správního rozhodnutí. Za rozhodné označil, že stěžovatelka je evidována
v Schengenském informačním systému, což je podle §9 odst. 1 písm. g) a §56 odst. 1 písm. h)
zákona o pobytu cizinců důvodem pro neudělení dlouhodobého víza. Výluka z uvedeného
pravidla, vyplývající z §9 odst. 1 písm. g) věty za středníkem cit. zákona, dopadá pouze
na případy rozhodování o povolení či odepření vstupu na území, jak vyplývá z rozsudku
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 79/2010, a z tohoto důvodu se ve věci stěžovatelky
neuplatní. Podle městského soudu nebylo povinností správních orgánů přihlédnout v tomto typu
řízení k dopadům rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky; ona sama v tomto
smyslu ani neuvedla žádná konkrétní ústavní či zákonná ustanovení, z nichž by taková povinnost
vyplývala.
Stěžovatelka proti tomuto rozsudku v kasační stížnosti uplatňuje důvody, které
lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“). Podle jejího názoru jí správní orgán neudělil povolení k dlouhodobému pobytu
na území České republiky v důsledku chybného výkladu §56 odst. 1 písm. h) a §9 odst. 1
písm. g) zákona o pobytu cizinců, kterého se posléze dopustil i městský soud. Stěžovatelka
připouští, že byla evidována v Schengenském informačním systému, je však přesvědčena, že tato
skutečnost v jejím případě nebyla pro udělení víza rozhodující. V podrobnostech pak odkazuje
na své argumenty uplatněné v žalobě a bez bližšího upřesnění odmítá, že by na její případ byly
aplikovatelné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 79/2010,
na nějž městský soud v napadeném rozsudku odkázal.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že správní orgán některé okolnosti jejího případu
opomenul, což ostatně v rozsudku konstatoval i městský soud, přičemž nesouhlasí s tím,
že by uvedené pochybení nemělo na posouzení její věci vliv; v této souvislosti též zdůrazňuje
povinnost správního orgánu zjistit úplně skutkový stav věci. Stěžovatelka v kasační stížnosti
rovněž připomíná, že v České republice žije se svým manželem, který zde má povolení k pobytu,
a jejich dítětem, jež vyžaduje celodenní péči. V České republice si již vytvořila sociální vazby, plní
veškeré povinnosti, které pro ni vyplývají z českého právního řádu, a nedopouští se zde žádného
protiprávního jednání. Neudělení povolení k pobytu a s tím souvisící povinnost zemi opustit tak
představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života a je v rozporu se zájmy
jejího dítěte.
Na základě všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek
městského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podané kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, stěžovatelka je zastoupena advokátem a jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti jsou rozhodné následující skutečnosti
vyplývající ze správního spisu: Stěžovatelka podala dne 6. 5. 2009 žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky. V průběhu řízení o této žádosti zjistil
správní orgán prvního stupně, že je dotyčná evidována v Schengenském informačním systému
(dále i jen „SIS“), a její žádosti proto nevyhověl na základě §56 odst. 1 písm. h) s odkazem na §9
odst. 1 písm. g) zákona zákona o pobytu cizinců. V odvolání stěžovatelka zejména namítla,
že správní orgán vycházel z nedostatečně objasněného skutkového stavu, neboť se nezabýval
tím, z jakého důvodu byla do SIS zařazena, a že pochybil při výkladu §9 odst. 1 písm. g)
uvedeného zákona. Vyjádřila názor, že dle dikce věty za středníkem tohoto ustanovení, má
zařazení cizince do SIS význam pouze při udělení víza k pobytu ve všech smluvních státech
Schengenské dohody a nikoliv u víza k pobytu na území jediného státu, jak tomu bylo v jejím
případě. Stěžovatelka brojila i proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, v němž správní
orgán konstatoval, že vzal v úvahu i její soukromé a rodinné poměry, aniž by uvedl, z jakých
konkrétních poznatků při tom vycházel. Žalovaný v odvolacím rozhodnutí vyslovil, že zařazení
cizince v SIS je samo o sobě důvodem pro nevyhovění žádosti, a to bez ohledu na konkrétní
důvody, pro které je cizinec v tomto informačním systému evidován; v této souvislosti žalovaný
rovněž zdůraznil, že správní orgán prvního stupně v souladu s čl. 25 odst. 1 Schengenské
prováděcí úmluvy konzultoval před vydáním rozhodnutí příslušné polské orgány, které záznam
do SIS provedly. Žalovaný dále uvedl, že si správní orgán prvního stupně opatřil všechny
potřebné podklady pro rozhodnutí a vycházel z úplně zjištěného skutkového stavu,
a že přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého života žadatele se v tomto řízení
neposuzuje.
Stěžovatelka v kasační stížnosti v první řadě namítá nesprávnou interpretaci ustanovení
zákona o pobytu cizinců, domnívá se, že evidence její osoby v Schengenském informačním
systému nebyla překážkou udělení povolení k dlouhodobému pobytu, a namítá, že městský soud
při posouzení této otázky vycházel z judikátu Nejvyššího správního soudu, který však na danou
věc nedopadá.
Podle ustanovení §46 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí pro povolení
k dlouhodobému pobytu obdobně ustanovení §56 tohoto zákona, podle jehož odst. 1 písm. h)
se „(v)ízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle §33
odst. 3, policie nebo zastupitelský úřad cizinci neudělí, jestliže jsou zjištěny skutečnosti uvedené v §9 odst. 1
písm. a), b), g), h), i) nebo j)“.
Ustanovení §9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců stanoví: „Policie odepře cizinci
vstup na území, jestliže je zařazen do informačního systému vytvořeného státy, které jsou vázány mezinárodními
smlouvami o odstraňování kontrol na společných hranicích (dále jen "smluvní stát"), za účelem získání přehledu
o cizincích, jimž nelze umožnit vstup na území smluvních států (dále jen "informační systém smluvních států");
to neplatí, je-li cizinci uděleno vízum opravňující pouze k pobytu na území“.
Nejvyšší správní soud se výkladem citovaného ustanovení podrobně zabýval
v rozsudku ze dne 14. 10. 2010, č. j. 2 As 79/2010 – 79, publ. pod č. 2192/2011 Sb. NSS,
dostupném rovněž na www.nssoud.cz, z nějž vycházel i městský soud v nyní projednávané věci.
Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že závěry vyslovené zdejším soudem v tomto rozsudku
nebylo možné aplikovat na její věc, aniž by ovšem tento názor podepřela konkrétními argumenty.
Nejvyšší správní soud se přitom v citovaném rozsudku zabýval případem právně i skutkově
obdobným nyní projednávané věci, což ostatně sama stěžovatelka v kasační stížnosti do určité
míry připouští. V obou případech totiž došlo ve správním řízení v prvním stupni k zamítnutí
žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu zařazení žadatelky do Schengenského
informačního systému. Zdejší soud v uvedeném rozhodnutí podrobně vymezil právní základ,
z něhož je nutné při výkladu §9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců vycházet, a interpretací
tohoto ustanovení se zabýval v obecné rovině a nikoliv pouze ve vztahu ke konkrétní věci.
Stěžovatelce proto nelze přisvědčit v tom, že by výklad provedený soudem v tomto rozsudku
nebylo možno nyní uplatnit.
Podle názoru vyjádřeného tímto soudem v rozsudku sp. zn. 2 As 79/2010 je vízum
k pobytu nad 90 dnů za účelem zaměstnání vízem „národním“; nejedná se o tzv. jednotné
schengenské vízum. To vyplývá i z čl. 18 úmluvy podepsané dne 19. června 1990 v Schengenu
mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Francouzskou republikou,
Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení Schengenské dohody
o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (dále jen „Schengenská prováděcí
úmluva“), který se v České republice uplatňuje na základě rozhodnutí Rady 2007/801/ES ze dne
6. prosince 2007 o plném uplatňování ustanovení schengenského acquis v České republice,
Estonské republice, Lotyšské republice, Litevské republice, Maďarské republice, Republice Malta,
Polské republice, Republice Slovinsko a Slovenské republice (publ. v Úředním věstníku EU dne
8. 12. 2007, L 323, s. 34). Podle tohoto článku (v relevantním znění) jsou víza pro pobyt delší než
tři měsíce vnitrostátní víza udělovaná jednou ze smluvních stran podle jejích vnitrostátních
předpisů. „Toto vízum opravňuje držitele k průjezdu přes území ostatních smluvních stran až na území smluvní
strany, která vízum udělila, ledaže držitel nesplňuje podmínky vstupu uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. a), d) a e)
nebo je uveden na vnitrostátním seznamu osob, jimž má být odepřen vstup, smluvní strany, přes jejíž území
požaduje průjezd“. Odkazovaná ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a), d) a e) Schengenské prováděcí
úmluvy korespondují s (a byla nahrazena) ustanoveními čl. 5 odst. 1 písm. a), d) a e) nařízení
Evropského parlamentu a Rady č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex
Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex).
Podle těchto ustanovení pro pobyty, jejichž délka nepřekročí za období šesti měsíců dobu delší
než tři měsíce, platí pro vstup státních příslušníků třetích zemí tyto podmínky: mají platný cestovní
doklad nebo doklady, které je opravňují k překročení hranice, nejsou osobami vedenými v SIS, jimž má být
odepřen vstup, nejsou považováni za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo
mezinárodní vztahy kteréhokoliv z členských států, zejména nejsou osobami, jimž má být podle vnitrostátních
databází členských států odepřen vstup ze stejných důvodů.
Ustanovení §9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců je v případě dlouhodobého
víza nutné vykládat ve světle čl. 5 odst. 4 písm. a) ve spojení s čl. 18 Schengenské prováděcí
úmluvy. Článek 5 odst. 4 písm. a) Schengenského hraničního kodexu stanoví, odchylně
od odstavce 1 téhož ustanovení: Státním příslušníkům třetích zemí, kteří nesplňují všechny podmínky
stanovené v odstavci 1, ale kteří jsou držiteli povolení k pobytu nebo zpětného víza vydaného jedním z členských
států, nebo je-li to nezbytné, obou dokladů, je povolen vstup na území ostatních členských států pro účely průjezdu,
aby mohli dosáhnout území členského státu, který povolení k pobytu nebo zpětné vízum vydal, pokud jejich jména
nejsou na vnitrostátním seznamu osob, kterým má být odepřen vstup, vedeném členským státem, jehož vnější
hranice zamýšlí překročit, a pokud není tento záznam doplněn pokynem odepřít vstup nebo průjezd. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu tedy cizinci není zásadně možné odepřít vstup na území ČR,
pokud je držitelem povolení k pobytu nebo zpětného víza vydaného jedním z členských států,
za účelem průjezdu a následného vstupu na území tohoto členského státu. Výjimkou z tohoto
pravidla je situace, kdy by tento cizinec byl uveden na vnitrostátním seznamu osob státu, na jehož
vnější hranici vstup požaduje (v případě ČR se jedná o evidenci nežádoucích osob ve smyslu
§154 zákona o pobytu cizinců).
Stěžovatelka byla v době podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu držitelkou
dlouhodobého víza opravňujícího ji k pobytu na území České republiky, kde se v té době již
nacházela; proto se v tomto případě neřešila otázka jejího vstupu na území tohoto státu. Zdejší
soud přitom setrvává na závěru vysloveném ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 2 As 79/2010,
že právě k této otázce, která však nebyla ve věci stěžovatelky relevantní, se vztahuje věta
za středníkem v ustanovení §9 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců. Opačný výklad by byl
v rozporu s právem EU, neboť by směřoval k vyloučení možnosti správního orgánu rozhodnout
o neudělení povolení k dlouhodobému pobytu za situace, kdy je žadatel držitelem platného víza,
jež opravňuje cizince pouze k pobytu na území České republiky, navzdory tomu, že má záznam
v Schengenském informačním systému. Podle přesvědčení tohoto soudu se takový výklad příčí
smyslu právní úpravy. Městský soud v tomto případě nikterak nepochybil, pokud vycházel z výše
citovaného judikátu Nejvyššího správního soudu, a rozhodná ustanovení zákona o pobytu
cizinců interpretoval správně.
Stěžovatelka však nenamítá pouze nesprávnou interpretaci výše citovaných zákonných
ustanovení; poukazuje i na skutkové okolnosti své věci, které, dle jejího názoru, nebyly správními
orgány a posléze ani soudem dostatečně zohledněny, přičemž namítá, že neudělení povolení
k dlouhodobému pobytu na území České republiky představuje závažný zásah do jejího
rodinného a soukromého života. Zařazení a evidence v Schengenském informačním systému
má pro cizince závažné důsledky týkající se jeho vstupu a pobytu na území členských států, jak
bylo ostatně zdůrazněno i v rozsudku sp. zn. 2 As 79/2010. Jedná se zejména o odepření vstupu
na území smluvních států schengenského prostoru [čl. 5 odst. 1 písm. d) Schengenské prováděcí
úmluvy, resp. čl. 5 odst. 1 písm. d) Schengenského hraničního kodexu], zamítnutí udělení víza
[čl. 15 Schengenské prováděcí úmluvy, resp. čl. 32 odst. 1 písm. a) bod v) nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009, o kodexu Společenství o vízech]
či zamítnutí vydání povolení k pobytu (čl. 25 Schengenské prováděcí úmluvy). Schengenská
prováděcí úmluva stanoví v čl. 25 členským státům postup v případě, kdy rozhodují o vydání
povolení k pobytu cizinci vedeném v seznamu osob, jimž má být odepřen vstup.
Před rozhodnutím je členský stát povinen konzultovat se státem, který záznam do systému
pořídil, a přihlíží k jeho zájmům; „povolení k pobytu bude vydáno pouze ze závažných důvodů, zejména
humanitárních nebo z důvodů vyplývajících z mezinárodních závazků“ (čl. 25 odst. 1). V řízení o povolení
k dlouhodobému pobytu je tedy příslušný orgán členského státu, který zjistí, že cizinec (žadatel)
je v SIS veden jako osoba, které má být odepřen vstup, povinen konzultovat členský stát, který
záznam pořídil. S přihlédnutím k zájmům tohoto členského státu pak může povolení k pobytu
vydat pouze ze závažných důvodů.
V nyní projednávané věci nebylo sporu o tom, že byla stěžovatelka evidována
v Schengenském informačním systému jako osoba, které má být odepřen vstup. Na základě
konzultací s Polskou republikou, která záznam provedla, bylo zjištěno, že podkladem
pro provedení záznamu bylo rozhodnutí správního orgánu provincie Mazowieckie ze dne
28. 11. 2008, č. j. WSC.II.5143/284/08, z důvodu nelegálního překročení hranice z České
republiky do Polska a pobytu na tomto území bez platného víza opravňujícího ji k pobytu
na území tohoto státu. V odvolání proti zamítavému rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně stěžovatelka uvedla, že hranice Polské republiky sice překročila, učinila tak
ale nedopatřením a bez zlého úmyslu. Vytkla sice prvostupňovému rozhodnutí, že řádně
nezhodnotil dopady do jejího rodinného života, ovšem v průběhu správního řízení neuváděla
žádné skutečnosti, které by takovému hodnocení vůbec mohly podléhat. Teprve v žalobě uvedla,
že má známost s mužem disponujícím povolením k pobytu a mají úmysl uzavřít manželství.
Městský soud se přitom s touto námitkou v rozsudku vypořádal.
Z výše citovaného čl. 25 Schengenské prováděcí úmluvy vyplývá, že je možné cizinci,
který je evidován v SIS, udělit povolení k dlouhodobému pobytu ze závažných důvodů. Je přitom
třeba si uvědomit, že výčet závažných důvodů v čl. 25 odst. 1 Schengenské prováděcí úmluvy
je demonstrativní; výslovně zahrnuje pouze důvody humanitární a důvody vyplývající
z mezinárodních závazků. Na druhou stranu je však nutné zdůraznit, že žadatel o vydání povolení
k dlouhodobému pobytu má v tomto ohledu povinnost tvrzení a důkazní; musí uvést a prokázat
skutečnosti, jež by mohly být pod závažné důvody podřazeny. Stěžovatelka však ve svých
podáních neodůvodnila svůj nelegální vstup na území Polské republiky žádnými vážnými důvody
(na rozdíl od věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 2 As 79/2010, v níž žadatelka
ospravedlňovala překročení hranice návštěvou svého otce, který náhle onemocněl a musel být
hospitalizován). Ani ohledně své osobní a rodinné situace ve správním řízení nesdělila žádné
podrobnosti, ačkoliv správnímu orgánu v odvolání vytýkala, že se těmito otázkami dostatečně
nezabýval. Navíc k uzavření manželství a k narození dítěte došlo až v průběhu soudního řízení.
Nelze tedy správnímu orgánu ani obecně vytýkat, že ve svém rozhodnutí nezohlednil skutečnosti,
které v té době ani neexistovaly. Městský soud byl také povinen při přezkoumání správního
rozhodnutí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Skutečnosti, které stěžovatelka podrobněji rozvedla až v žalobě
a zejména v kasační stížnosti, tedy péče o nezletilé dítě, úmysl a posléze uzavření manželství
se svým partnerem žijícím v České republice a náklady na dopravu do Vietnamu, nejsou v případě
cizinců pobývajících v zemích značně vzdálených zemím jejich původu neobvyklé, a ačkoliv
situaci stěžovatelky nikterak neulehčují, nelze je dle názoru Nejvyššího správního soudu
považovat za závažné důvody ve smyslu čl. 25 odst. 1 Schengenské prováděcí úmluvy.
Na základě všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že tvrzené kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. nebyly naplněny; kasační
stížnost proto jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Vzhledem k věcnému rozhodnutí o kasační stížnosti již Nejvyšší správní soud
nerozhodoval o žádosti o přiznání odkladného účinku.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1,
§120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu