ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.121.2012:4
sp. zn. 2 As 121/2012 - 4
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení
o návrhu žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2012,
č. j. 30 A 23/2012 – 12,
takto:
I. Návrh se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „navrhovatel“) svým návrhem brojí proti shora označenému usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové, kterým krajský soud postoupil Městskému soudu v Praze
jako soudu místně příslušnému podle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“), řízení o navrhovatelově žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 2. 2012,
č. j. 315/12, č. j. 316/12, 317/12, 318/12, 321/12, 323/12, 324/12, 326/12, 329/12, 333/12
a 334/12, kterými žalovaný reagoval na žádost navrhovatele o určení advokáta.
Součástí napadeného usnesení je i poučení o tom, že je proti němu přípustná kasační
stížnost. Navrhovatel ovšem podal v reakci na toto usnesení návrh, v němž trvá na tom,
že kasační stížnost proti němu není přípustná, a brojí proti dosavadní judikatuře Nejvyššího
správního soudu, která označuje kasační stížnost proti usnesení o postoupení věci místně
příslušnému soudu za přípustnou (konkrétně proti nepublikovanému usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 12. 2007, sp. zn. Nad 22/2007, rozsudku ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 6 Ads 31/2004 – 35, či rozsudku ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 As 38/2012 - 50, rozhodnutí
dostupná na www.nssoud.cz). Navrhovatel především namítá „místní nepříslušnost MěS v Praze
k vedení řízení a navrhuje, aby adresovaný soud vydanému rozhodnutí na listě 12-13, doručenému 9. srpna, odňal
účinnost jeho kasací i dal závazný pokyn KS v Hradci Králové, aby proces nadále vedl.“
Takový návrh je nutno odmítnout jako nepřípustný.
Jak správně uvedl krajský soud v poučení svého usnesení, proti usnesení o postoupení
věci místně příslušnému soudu je obecně přípustná kasační stížnost a navrhovateli nic nebránilo
takovou kasační stížnost podat. On ovšem v podstatné části svého návrhu zjevně vyjadřuje vůli
nepodat kasační stížnost ve smyslu §102 a násl. s. ř. s. a brojí proti judikatuře, jež její podání
umožňuje. Za této situace by bylo v rozporu s jednoznačně projevenou vůlí navrhovatele, kdyby
Nejvyšší správní soud v přímém rozporu s vyjádřeným právním názorem navrhovatele chápal
jeho návrh jako kasační stížnost. Kasační stížností tedy jeho návrh není.
Není-li ovšem tento návrh kasační stížností, není ani žádným jiným návrhem, o němž by
zákon dovoloval Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout. Navrhovatel se totiž domáhá toho,
aby Nejvyšší správní soud „odňal účinnost“ usnesení krajského soudu ze dne 17. 7. 2012 a aby
dal krajskému soudu „závazný pokyn“, aby řízení nadále vedl. Takto formulovaný návrh ovšem
nelze podřadit žádnému typu návrhů, o nichž Nejvyššímu správnímu soudu přísluší podle s. ř. s.
rozhodovat. Jde tedy o návrh nepřípustný ve smyslu §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a Nejvyššímu
správnímu soudu proto nezbylo, než jej odmítnout. Za této situace nebylo ani namístě
odstraňovat další vady podání.
Uvedený závěr v žádném případě nemůže být pro navrhovatele překvapivý, neboť
ke shodnému závěru Nejvyšší správní soud dospěl již v usnesení ze dne 11. 7. 2012,
č. j. 2 As 105/2012 - 7, kterým Nejvyšší správní soud rozhodoval o návrhu v naprosto shodném,
pouze aktualizovaném znění a se stejnými „argumenty“ jako v nyní posuzovaném případě.
Na uvedeném závěru nic nemůže změnit ani nesouhlas navrhovatele s již ustáleným výkladem
Nejvyššího správního soudu ohledně určení místní příslušnosti Městského soudu v Praze
v řízeních směřujících proti rozhodnutím České advokátní komory, obsaženým mj. právě
i v cit. rozsudku č. j. 2 As 38/2012 - 50, neboť ani nyní posuzovaný (v minulosti opakovaně
předkládaný) návrh, jenž představuje směsici navrhovatelových příkazů či pokynů a argumentů
pohybujících se na samotné hranici srozumitelnosti, nepřesvědčil Nejvyšší správní soud,
že by měl svůj právní názor změnit. Pokud navrhovatel krajskému soudu vytýká, že svým
nesprávným poučením o možnosti podat kasační stížnost a tedy případný přezkum „toliko
protahuje zahájené řízení“, Nejvyšší správní soud je toho názoru, že je to naopak navrhovatel,
kdo nepřeberným množstvím svých podání a procesních návrhů (velmi často totožného znění)
činěných před krajskými soudy, resp. Nejvyšším správním soudem, oddaluje meritorní řešení
sporů, a spíše tak prokazuje, že jejich motivem je pouhé opětovné vyvolávání a vedení sporů,
nikoliv ochrana práv.
V souladu s ustanovením §60 odst. 3 věta prvá s. ř. s. bylo vysloveno, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu