ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.13.2012:14
sp. zn. 2 As 13/2012 - 14
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného č. j. 1905/11, doručeného žalobci dne 14. 7. 2011, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011,
č. j. 44 A 76/2011 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení
krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto, že se jeho návrh na provedení opravy usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2011, č. j. 44 A 76/2011 - 4, zamítá. Stěžovatel podal
žalobu proti rozhodnutí žalovaného č. j. 1905/11, které mu bylo doručeno dne 14. 7. 2011,
Krajskému soudu v Praze. Jelikož však rozhodnutí vydala Česká advokátní komora, která má své
sídlo v hlavním městě Praze, postoupil Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 8. 2011 věc
Městskému soudu v Praze s poukazem na ustanovení §7 odst. 6 a §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel následně přípisem navrhl, aby Krajský soud provedl podle §54 odst. 4
ve spojení s §55 odst. 5 s. ř. s. opravu svého shora uvedeného usnesení. Krajský soud v Praze
vydal dne 12. 10. 2011 usnesení (nadepsané jako „opravné usnesení“) č. j. 44 A 76/2011 - 12,
kterým návrh na opravu usnesení ze dne 9. 8. 2011, č. j. 44 A 76/2011 - 4, zamítl. V odůvodnění
mj. uvedl, že usnesení neobsahuje žádné chyby v psaní či počtech ani jiné zjevné nesprávnosti.
V kasační stížnosti proti tomuto usnesení stěžovatel zejm. namítá, že soud byl při jeho
vydání nesprávně obsazen a že nejde ve skutečnosti o opravné usnesení, když jím není nic
opraveno.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že usnesení o návrhu žalobce na opravu dřívějšího
usnesení je v tomto případě nutno považovat pouze za rozhodnutí upravující vedení řízení.
Takovými rozhodnutími jsou v zásadě usnesení vydávaná v průběhu řízení, nemající vliv
na rozhodnutí ve věci samé. Tak tomu je i v případě usnesení, kterým soud zamítne návrh
na opravu zjevných nesprávností. Pokud totiž tyto nesprávnosti mohou mít dopad do právní
sféry účastníka řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, nebrání předmětnému účastníkovi
nic v tom, aby sám proti vadnému rozhodnutí podal kasační stížnost.
Soud poukazuje i na ustanovení §54 odst. 4 s. ř. s., dle něhož předseda senátu opraví
v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li
se oprava výroku, vydá o tom opravné usnesení a může odložit vykonatelnost rozsudku do doby,
dokud opravné usnesení nenabude právní moci. Toto ustanovení se použije i tehdy, je-li
rozhodnutí vydáno nikoliv ve formě rozsudku, nýbrž usnesení (§55 odst. 5 s. ř. s.). Z citovaného
ustanovení plyne, že sice lze podat návrh na opravu zjevných nesprávností, nicméně v případě,
že usnesení chyby neobsahuje, není třeba usnesení, které tuto skutečnost konstatuje, nazývat
usnesením opravným (neboť nic neopravuje). Ani toto formální pochybení Krajského soudu
v Praze však nemůže založit přípustnost kasační stížnosti v dané věci.
Závěr o nepřípustnosti kasační stížnosti proti usnesení, jímž se zamítá návrh na opravu
chyb v psaní a počtech či jiných zjevných nesprávností, podporuje i znění §106 odst. 2 s. ř. s., dle
něhož kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno
opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Zákon tedy zřetelně
preferuje možnost podat kasační stížnost proti rozhodnutí, které bylo opraveno, nikoliv proti
rozhodnutí, jímž bylo opraveno. V daném případě platí tento závěr o to silněji, že napadené
usnesení návrh na opravu zamítlo.
Za této situace soud již nečinil procesní úkony, které by v případě přípustné kasační
stížnosti činit musel (např. nebylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele, aby mu byl ustanoven
zástupcem advokát a aby byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků). Lze přiměřeně
poukázat v tomto směru i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 7 Afs 34/2008 - 103, www.nssoud.cz, z něhož plyne, že je-li Nejvyššímu správnímu soudu
předložena zjevně opožděná kasační stížnost, aniž bylo krajským soudem rozhodnuto o žádosti
stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, bylo
by přepjatým formalismem a v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení, aby kasační
soud vracel spis zpět krajskému soudu k odstranění nedostatku v podmínkách řízení, resp.
k postupu podle §108 odst. 1 s. ř. s., namísto toho, aby sám rozhodl o odmítnutí kasační stížnosti
podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Na základě uvedeného proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobce podle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s ve spojení s §120 s. ř. s jako nepřípustnou odmítl.
Podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu