ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.137.2011:31
sp. zn. 2 As 137/2011 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 7. 1. 2011, č. j. 26/11, č. j. 27/11, č. j. 29/11, ze dne 24. 1. 2011, č. j. 186/11,
ze dne 25. 1. 2011, č. j. 203/11 a ze dne 31. 1. 2011, č. j. 261/11, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2011, č. j. 8 A 29/2011 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo vysloveno, že se žalobci
nepřiznává osvobození od soudních poplatků za řízení o výše uvedené žalobě. Městský soud
v odůvodnění uvedl, že stěžovatel zneužil institut osvobození od soudního poplatku podle §36
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovateli totiž nejde
primárně o ochranu jeho práv, ale smyslem řízení je samotné vedení sporu.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném právním názoru městského
soudu.
Stěžovatel má za to, že mu osvobození od soudního poplatku nebylo přiznáno především
proto, že Městským soudem v Praze zjištěná „samoúčelnost sporů vedených žalobcem“
je pouhým „nepochopitelným žehráním soudu, že vykonává svěřenou moc“. Dále tvrdí,
že „povídačky o navrhovateli“ nemohou odůvodnit potenciální závěr o zjevné bezúspěšnosti
žaloby, Žádná osoba není povinna „přistupovat na podmínky“ stanovené Advokátní komorou
a má právo na přezkum takovéhoto rozhodnutí soudem. Městský soud v Praze nevzal v potaz,
že mezi náklady soudního řízení patří i poštovní papír, inkoust, tužky, uhlový papír, které nemusí
být pro osobu v hmotné nouzi bagatelní. Akty jiných soudních senátů, a to dokonce v skutkově
odlišné věci, nemají sílu zákona či precedentu, proto na ně nelze odkazovat, tím spíše pak
„vybírat účelově některé judikáty a jiné zamlčovat“. Stěžovateli není zřejmé, zda soud dospěl
k závěru o bezúspěšnosti či zjevné bezúspěšnosti žaloby; hraní si se slovy ze strany soudu
je nezákonné i neústavní. Stěžovatel nezneužívá práva, nýbrž soud obchází zákon v jeho
neprospěch. Úvaha o zneužitelnosti institutu individuálního osvobození je zcestná, neboť
přiznané osvobození lze kdykoliv odejmout během procesu. Žádný účastník řízení není povinen
si domýšlet odůvodnění výroku.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná [jakkoliv sám stěžovatel tvrdí opak, je třeba vyjít z toho, že daný typ
rozhodnutí je sice rozhodnutím procesního charakteru, avšak se závažnými důsledky pro další
řízení, nespadá tedy pod rozhodnutí, jež má na mysli §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.; viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 - 97,
www.nssoud.cz]. Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a související zaplacení soudního
poplatku, Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť
opak by znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou
hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz). Důvodnost kasační stížnosti pak
zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. (ve znění
účinném ke dni rozhodování městského soudu, tj. před novelou provedenou zákonem
č. 303/2011 Sb.) platilo, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však
soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané
osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže
se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s.,
podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat
věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje
rovněž na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole.
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního poplatku
v kontextu uvedených právních úprav, zaujal již názor i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, v němž uvedl: „Nejvyšší správní soud předně uvádí,
že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon
od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup
k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu.“
V posuzované věci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků Městským soudem
v Praze proto, že soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva
a za nichž vede spory s Českou advokátní komorou, jako projev svévolného uplatňování práva.
Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně odůvodnění napadeného rozhodnutí vztahujícího
se k osobě stěžovatele a konkrétnímu případu musí Nejvyšší správní soud konstatovat,
že Městský soud v Praze se správným a korektním způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho
procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. Pokud
by se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí osobou stěžovatele a jeho procesní aktivitou
nezaobíral, nemohl by jeho žádost o osvobození od soudních poplatků vůbec posoudit. Městský
soud také správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva v tomto konkrétním posuzovaném
případě, a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel vede mnoho sporů.
V tomto případě (obdobně jako v množství dalších sporů vedených stěžovatelem před
správními soudy) stěžovatel požaduje zrušení výše uvedených rozhodnutí žalovaného, kterými
bylo rozhodnuto o určení advokáta stěžovateli. Spor vychází ze žádosti o bezplatnou právní
službu ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, přičemž jeho průběh
je v důsledku přístupu stěžovatele v ostatních jeho sporech tohoto charakteru stereotypně
předvídatelný – stěžovatel požádá žalovaného o určení advokáta, ten mu advokáta určí, nicméně
stěžovatel není ochoten přistoupit na podmínky stanovené v rozhodnutí, případně s advokátem
nespolupracuje a dává najevo mínění o nevalné právní způsobilosti daného advokáta. Stěžovatel
následně brojí proti rozhodnutí žalovaného žalobou, přičemž samotné soudní řízení je provázeno
pro stěžovatele typickým přístupem. Stejně jako v předchozích sporech tohoto typu, i zde lze
z jednotlivých podání stěžovatele seznat, že má zálibu v atakování domnělých formálních
nedostatků, jimiž dle jeho názoru trpí soudní úkony, které jsou však pro řešení samotné podstaty
sporu podružné, opakovaně napadá nesprávné uvedení sídla žalovaného apod.
Tvrdí-li v kasační stížnosti stěžovatel, že soud nepřihlédl k tomu, že mezi jeho náklady
patří i prostředky vynaložené na samotnou komunikaci se soudem, které jsou pro osobu
v hmotné nouzi značné, musí Nejvyšší správní soud opětovně poukázat na to, že Městský soud
v Praze nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že by stěžovatel nedoložil svou
nemajetnost, ale pro svévolné uplatňování práv. Je pravda, že komunikace se soudem může pro
stěžovatele představovat určitou finanční zátěž, jak je však Nejvyššímu správnímu soudu z jeho
činnosti známo, stěžovatel si komunikaci se správními soudy usnadňuje zasíláním souborných
podání, kdy do jedné obálky vloží desítky různých podání vztahující se k různým řízením, často
navíc fakticky adresovaným i jiným soudům. Při rozhodování o přiznání či nepřiznání osvobození
od soudních poplatků však Městský soud v Praze správně přihlížel k dalším okolnostem případu,
nejen k majetkové situaci stěžovatele, jak je zdůvodněno shora.
Nejvyšší správní soud také odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným
účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví
(fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení
soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce)
- srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II.ÚS 2432/08.“
Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě
majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního
postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před
tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí posouzení
specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů
žadatele je také úvaha, zda tento žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem
(viz uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby
účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva anebo ústícímu
do neúspěšnosti návrhu.
Argumentačně nesprávnou je dále námitka stěžovatele, že Městský soud v Praze nemůže
odkazovat na rozhodnutí jiných soudních senátů ve skutkově jiných věcech, když tyto nemají sílu
zákona. Naopak jednotný soudní výklad ustanovení právního řádu významně přispívá k posílení
právní jistoty adresátů právních norem a tím i k naplnění zásady materiálního právního státu.
Rovněž nelze přisvědčit námitce nesrozumitelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí
soudu, kdy stěžovatel namítá, že není zřejmé, zda Městský soud v Praze došel k závěru
o bezúspěšnosti či zjevné bezúspěšnosti žaloby. Nejvyšší správní soud však v napadeném
ustanovení nenachází vadu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř . s., neboť Městský soud v Praze své
odůvodnění opřel o zjištění, že stěžovatel svá práva uplatňuje šikanózním způsobem a za této
situace se pak soud nemusel zabývat jinými důvody ospravedlňujícími zamítnutí žádosti
o osvobození od soudního poplatku.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném
případě stěžovatel své právo uplatňuje zjevně šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí
se nikoli se snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Za takové situace
nelze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků. Závěrem zdejší soud poukazuje
i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti
Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05. Zde je uvedeno, že osvobozen od soudních
poplatků nemusí být účastník vytvářející velké množství kverulatorních soudních případů,
aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném případě může převýšit zájem státu
na ochraně před kverulantstvím.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu