ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.138.2011:27
sp. zn. 2 As 138/2011 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, č. j. 5 A 235/2011 -
12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 6. 2011,
č. j. 1588/11, kterým žalovaná rozhodla o určení advokáta žalobci (dále jen „napadené
rozhodnutí“), usnesením ze dne 1. 11. 2011, č. j. 5 A 235/2011 - 12, nepřiznal žalobci osvobození
od soudních poplatků. Městský soud toto osvobození podle §36 odst. 3 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“) žalobci nepřiznal především proto, že jeho žádost představuje
zneužití tohoto institutu.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl několik pochybení městského soudu, která jsou podle
jeho názoru důvodem pro zrušení napadeného usnesení. Především soudu vytýká rozpor mezi
skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich vyvozuje. Dále poukazuje na údajnou
značnou libovůli městského soudu při výkladu právních norem a hodnocení skutkových zjištění,
která má výrazně snižovat šanci stěžovatele na ochranu jeho práv. Stěžovatel rovněž namítá
neznalost částí českého práva ze strany městského soudu a „velenepravdivost“ některých závěrů
obsažených v jeho odůvodněních.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 19
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen
od soudních poplatků. Jak vyplývá z tohoto ustanovení, účastník může být osvobozen
od soudních poplatků při splnění těchto předpokladů: 1. podání žádosti o osvobození
od soudních poplatků, 2. podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, 3. doložení
nedostatku prostředků.
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba vycházet
z konstantní judikatury (viz např. rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27,
in: www.nssoud.cz), podle níž „dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků, není možné mu tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit,
že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě
posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní
ze strany účastníka řízení musí být řádně odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této svojí povinnosti
městský soud dostál, když uvedl konkrétní důvody, pro které nebylo lze vyhovět žádosti
o osvobození od soudních poplatků v daném řízení. Vedle počtu vedených sporů, což by samo
o sobě ještě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal
na průběh tohoto sporu, který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti
rozhodnutím žalované o určení či o neurčení advokáta stěžovateli v různých právních věcech
s tím, že stěžovatel v rámci prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli formální nepřesnosti
v postupu žalované, lpí na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž jeho snahou již není
vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů žalované i soudu;
tento postup přitom stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský soud konstatoval,
že žalobní námitky v této věci (žalovaná neoznačila určeného advokáta evidenčním číslem
a nevymezila v napadeném rozhodnutí rozsah služeb, polemika se zákonnými podmínkami určení
advokáta, tvrzení že určený advokát po něm nemůže chtít náhradu hotových výdajů atd.) jsou
opět jen úsilím o jakousi samoúčelnou procesní čistotu.
Nejvyšší správní soud ostatně nemohl ani přehlédnout, že v dané věci stěžovatel žalobou
brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát k poskytování
právní služby. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele projednávané Nejvyšším správním
soudem i soudy krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah
k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo,
stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory
vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové
spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení
takových sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát
formou osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být
institutem umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly
(neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil
v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, dostupné na www.nssoud.cz). Takovou povahu však předmětný spor
nemá.
Lze tak učinit závěr, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu
je dostatečně patrno, že plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, rozumné a přesvědčivé.
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (např. vytýkané
používání minulého času v odůvodnění, polemika s jinými rozhodnutími stejného soudu atp.).
Další námitky se obsahově vztahují k rozhodnutí žalované o určení advokáta stěžovateli, což však
není předmětem tohoto řízení, neboť v daném případě městský soud rozhodl o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků a nikoliv o tom, zda bylo zákonné určení advokáta stěžovateli
a jeho následné zrušení. Konečně poslední skupina námitek brojí proti důvodům, pro které
stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, které však – jak plyne ze shora
uvedeného – vyhodnotil a odůvodnil městský soud správně a v souladu s judikaturou zdejšího
soudu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, věty druhé s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě úspěšné žalované
nebylo prokázáno, že by jí vznikly náklady nad rámec její běžné činnosti. Nejvyšší správní soud
proto rozhodl tak, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu