ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.149.2012:11
sp. zn. 2 As 149/2012 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2012, č. j. 7 A 13/2012 -
63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 3. 2010,
č. j. 545/10 (kterým žalovaná rozhodla o určení advokáta žalobci), usnesením ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 7 A 13/2012 - 63, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. Tento postup,
s odkazem na ustanovení §36 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odůvodnil tím,
že podaná žádost představuje zneužití tohoto institutu.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Důvody, pro které městský soud nevyhověl žádosti o osvobození od soudních poplatků,
považuje stěžovatel za absurdní, iracionální, svévolné a skandalizující jeho osobu. Městský soud
podle stěžovatele toliko opsal odůvodnění rozhodnutí jiných senátů v „naprosto neobdobných
případech“, přičemž ani nevysvětlil, v čem je charakter daného sporu samoúčelný. Stěžovatel
rovněž namítal, že poučení o opravném prostředku je vadné; kasační stížnost je podle jeho
názoru nepřípustná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka
19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost
je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání, za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem
zákona o soudních poplatcích. Podle §36 odst. 3 s. ř. s. pokud účastník doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi plné osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Městský soud konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel je nemajetný
a tudíž jeho majetkové poměry by osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly. Přihlédl však
k tomu, že stěžovatel vede neúměrné množství podobných sporů, přičemž bylo nutno se zabývat
tím, zda v této souvislosti nezneužívá dobrodiní institutu osvobození od soudních poplatků
a neuplatňuje práva svévolně či šikanózním způsobem. Městský soud uvedl, že má za to, že spor
vyvolaný stěžovatelem v posuzované věci není takové povahy, aby měl vztah k podstatným
okolnostem jeho životní sféry, neboť stěžovateli již právní služba poskytnuta byla (o předmětné
kasační stížnosti i ústavní stížnosti stěžovatele již bylo rozhodnuto). Konstatoval, že stěžovatel
zneužívá institutu osvobození od soudních poplatků, přičemž vycházel z toho, jakým způsobem
stěžovatel své soudní spory vyvolává a co je jejich podstatou. Následně městský soud popsal, jak
zpravidla vypadají soudní spory vedené stěžovatelem u městského soudu, a poukázal na jejich
stereotypní průběh. Uzavřel, že stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků
s ohledem na fakt, že v daném případě, stejně jako v jiných, popsaných, případech, uplatňuje své
právo šikanózním způsobem, svévolně a účelově a soudí se nikoli se snahou o meritorní řešení
sporu, nýbrž pro jeho samotné vedení.
Nejvyšší správní soud se již k otázce posuzování možného svévolného či šikanózního
způsobu vedení sporu, jak byl popsán městským soudem, vyjádřil například v rozsudku ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, a to tak, že „(m)á-li soud v každém jednotlivém případě vážit
konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí
se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem.
Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení
od povinnosti platit soudní poplatek v případě ´svévolného uplatňování práva´, úvaha v naznačeném smyslu musí
být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně
brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu“. Lze tedy uvést, že dochází-li ze strany účastníka řízení ke svévolnému výkonu práva,
a z toho plynoucímu zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu tuto
výhodu přiznat. Taková ochrana účastníka řízení, byť v tíživé finanční situaci, by se již míjela
se samotným účelem tohoto institutu, potažmo účelem vedení soudních sporů. Na druhou stranu
je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné pečlivě
posoudit s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že případné rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení
musí být odůvodněno právě s přihlédnutím k individuální povaze posuzovaného případu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 – 29).
Nejvyšší správní soud dospěl k názoru, že usnesení městského soudu se dostatečným
způsobem vypořádává s konkrétními okolnostmi daného případu, přičemž je konfrontuje
s jinými případy soudních sporů vedených stěžovatelem, kde již byla svévolnost a účelovost jejich
vedení dříve konstatována. Městský soud tak poukázal na stereotypní jednání stěžovatele v jeho
sporech obdobného charakteru, přičemž uvedl, že o typově stejný případ jde i v nyní posuzované
věci; zdůraznil, že stěžovatel se domáhá (stejně jako v mnoha dalších případech) zrušení
rozhodnutí, kterým mu byl ustanoven zástupce, přičemž však toto zastoupení již zaniklo,
v souvislosti s ukončením řízení, pro které bylo určeno. Městský soud tak neustal na obecném
konstatování o způsobu vedení sporů stěžovatelem, ale též vyložil, které konkrétní okolnosti nyní
posuzovaného případu, jej řadí do kategorie sporů, v nichž lze po právu žalobci (stěžovateli)
odepřít osvobození od soudních poplatků, pro které by jinak podmínky splňoval. Takový postup
je tedy plně v souladu s požadavky judikatury k této otázce, jak byla konstatována výše.
Pokud stěžovatel namítal chybné poučení o opravném prostředku a tvrdil, že kasační
stížnost je v tomto případě nepřípustná, lze jen stručně konstatovat, že Nejvyšší správní soud již
sám mnohokrát judikoval (například rozsudek ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 – 97,
publikovaný pod č. 581/2005 Sb. NSS), že rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků nelze podřadit pod případy uvedené v ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
(rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení, proti němuž je podání kasační stížnosti
nepřípustné), neboť se jím rozhoduje o podstatném procesním právu účastníka řízení. Poučení
o opravném prostředku bylo tedy zcela v pořádku.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji, postupem dle
ustanovení §110 odst. 1, in fine s. ř. s., zamítl.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel byl v dané věci
neúspěšný; právo na náhradu nákladů řízení mu proto nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného
účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo zjištěno, že by jí v souvislosti s tímto řízením
nějaké náklady vznikly. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti jí proto nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu