ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.52.2012:13
sp. zn. 2 As 52/2012 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím
žalované ze dne 15. 6. 2011, č. j. 1587/11, ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1900/11, a ze dne 21. 7. 2011,
č. j. 2010/11, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
3. 1. 2012, č. j. 5 A 295/2011 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli
nepřiznává osvobození od soudních poplatků v řízení o jeho žalobě ze dne 18. 7. 2011 proti výše
uvedeným rozhodnutím žalované.
Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatel splňuje první podmínku pro
přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť je nemajetný; přesto mu osvobození od soudních poplatků
nepřiznal, protože dospěl k závěru, že stěžovatel zneužívá institutu osvobození od soudních
poplatků k procesní aktivitě, která nesvědčí o jeho snaze dobrat se vyřešení sporné právní otázky,
ani o tom, že by žalobce uznal předcházející rozhodnutí správních soudů, resp. Ústavního soudu.
Městský soud poukázal na „typický“ průběh řízení před žalovanou, kdy žalobce nejprve žádá
o určení advokáta, s podmínkami určení však nesouhlasí a odmítá s určeným advokátem
spolupracovat více, než uzná sám za vhodné; žalovaná určení advokáta proto zruší. Proti
rozhodnutím žalované směřuje vzápětí žaloba, které se žalobce věnuje „specifickým“ způsobem
prostřednictvím návrhů na určení lhůty, návrhů týkajících se sídla žalované a oprav zřejmých
nesprávností v rozhodnutí soudu. Žalobce opakovaně napadá místní příslušnost Městského
soudu v Praze a zpochybňuje doručení písemností navzdory tomu, že je následně obdržel. Toto
chování žalobce popsal městský soud poukazem na přístup žalobce v řízeních vedených před
Městským soudem v Praze pod sp. zn. 5 A 88/2010 a sp. zn. 5 A 188/2010. Městský soud proto
dospěl k závěru, že žalobci nejde o věc samu a hájení jeho práv, ale o úsilí o jakousi formální
procesní čistotu, k jejímuž nastolení žalobce využívá jakýchkoli procesních prostředků, což je dle
městského soudu v rozporu se smyslem soudního řízení, a o samotné vedení sporu s ustoupením
původního smyslu vedení pře. Za takovéto situace městský soud považoval za spravedlivé, aby
žalobce vedl řízení s vědomím existence nákladů řízení.
Stěžovatel námitky obsažené v kasační stížnosti nepodřadil pod konkrétní zákonná
ustanovení; z obsahu kasační stížnosti je přesto patrné, že namítá kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost napadeného usnesení spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Jmenovaný v kasační stížnosti a v jejím
doplnění uvádí, že městský soud o jeho žalobě nesprávně hovoří v minulém čase. Městský soud
rovněž neměl hodnotit racionálnost jednotlivých úkonů stěžovatele před žalovanou a správními
soudy. Přetížení městského soudu nelze klást k tíži stěžovatele. Stěžovatel je rovněž přesvědčen,
že nemusí respektovat rozhodnutí správních soudů v jiné věci, natož je chápat; naopak zastává
názor, že v dalších věcech mohou soudy postupovat jinak. Stěžovatel o neúspěšnosti svých žalob
nebyl správními soudy poučen, naopak v poučení městského soudu se mu dostalo informace,
že může žádat o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel se domnívá, že mu nelze klást
k tíži to, že podává opravné prostředky. I kdyby stěžovatel podal zjevně neúspěšnou kasační
stížnost, nelze mu to podle jeho závěru klást k tíži v jiném řízení. Úvahu soudu o tom,
že odmítnutí kasační stížnosti znamená její neúspěšnost, považuje stěžovatel za nesmyslnou. Údaj
o stovkách nevyřízených věcí svědčí dle stěžovatele o nízké vymahatelnosti práva před Městským
soudem v Praze. Závěry městského soudu o tom, že stěžovatel odmítá přistoupit na podmínky
stanovené rozhodnutím žalované o určení advokáta, stěžovatel považuje za absurdní, neboť
to popírá jeho právo podat žalobu. Nerozhoduje-li městský soud přednostně o návrhu
na přiznání odkladného účinku žaloby, vzniká stěžovateli právo podat návrh na určení lhůty
k provedení procesního úkonu. Stěžovatel je toho názoru, že každý účastník se může mýlit
ohledně sídla žalované, tudíž správní soudy jej za to nemohou sankcionovat. Stěžovatel rovněž
poukazuje na to, že vinou městského soudu dochází k nesprávnému doručování, a že má právo
si na takovýto nesprávný postup stěžovat. Stěžovatel je přesvědčen, že rovněž má právo
nesouhlasit s tím, aby ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání, přičemž není
jeho povinností se nařízeného jednání účastnit a vzhledem k jeho majetkové situaci má právo
na to, aby mu byl ustanoven zástupce pro jednání. Úvahy městského soudu ohledně „účelovosti“
postupu stěžovatele však dle jeho názoru nedokládají, že žaloba je bezúspěšná, což by jedině
odůvodňovalo nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím,
že absence evidenčního čísla advokáta v rozhodnutí není vadou, neboť je i tak zřejmé, o koho
jde. Stěžovatel též odmítá závěr soudu, že „sídlo pobočky není sídlem správního orgánu“,
přičemž zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí bylo vydáno brněnskou pobočkou žalované.
Městský soud se dopustil nezákonnosti v tom, že posuzoval postup stěžovatele, ačkoli jako jediný
důvod pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovatel považuje míru úspěšnosti
žaloby. Stěžovatel je přesvědčen, že procesního práva nelze zneužít a že nelze podat svévolný
či účelový hmotněprávní návrh a vést spor pro spor. Samoúčelný návrh nebyl stěžovatelem
v tomto řízení podán. Stěžovatel tvrdí, že žádný judikát soudů neurčil, že žaloba proti rozhodnutí
bez zákonných náležitostí nemůže být úspěšná. Městský soud rovněž nevzal v potaz náklady
materiálního i nemateriálního charakteru, které stěžovatel s vedením sporu má. Stěžovatel
rovněž dovozuje, že žádný soud nesmí vyřknout, že bude rozhodovat jinak než v obdobných
případech v minulosti. Stěžovatel dále namítá, že ačkoli měl soud dospět k závěru, že napadá
pouze odůvodnění rozhodnutí žalované, žalobu z tohoto důvodu neodmítl. Na závěr stěžovatel
uvádí, že městský soud jej nesprávně poučil o možnosti podat kasační stížnost,
která však podle jeho názoru není přípustná, z důvodu nespravedlivosti procesu před městským
soudem však požaduje zásah Nejvyššího správního soudu.
Vyjádření žalované nebylo vyžadováno s ohledem na skutečnost, že se jedná o kasační
stížnost směřující proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků,
tudíž se z povahy věci týká výlučně právní sféry stěžovatele.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zásadně přípustná,
s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s, pokud splňuje zákonné náležitosti
(§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je řádně zastoupen (§105
s. ř. s.).
Na okraj pak Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelův názor o nepřípustnosti kasační
stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků je nesprávný. Soud zde
odkazuje na svou rozhodovací praxi (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 - 97, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), podle které rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nelze
podřadit pod rozhodnutí podle ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (rozhodnutí,
jímž se pouze upravuje vedení řízení), neboť tímto rozhodnutím se rozhoduje o podstatném
procesním právu účastníka řízení.
V posuzované věci zdejší soud nepožadoval zaplacení soudního poplatku ani zastoupení
advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem kasačního přezkumu
usnesení, jímž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o přiznání osvobození od soudních
poplatků, by totiž trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku či na podmínce povinného
zastoupení znamenalo jen další řetězení téhož problému (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne
13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud její
důvodnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Brojí-li stěžovatel proti tomu, že městský soud mu podle jeho názoru nesprávně
v rozporu s právním řádem a bez opory v podkladech nepřiznal osvobození od soudních
poplatků a že se městský soud věnuje jeho postupu v rámci řízení před žalovanou, musí Nejvyšší
správní soud odkázat na svá předcházející rozhodnutí týkající se stěžovatele a zabývající
se přiznáváním osvobození od soudních poplatků stěžovateli. V rozsudku ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 6 Ads 77/2011 - 34, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Městský soud v Praze se správným
a korektním způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních
vedených před tímto soudem. Pokud by se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí osobou stěžovatele
a jeho procesní aktivitou nezaobíral, nemohl by jeho žádost o osvobození od soudních poplatků vůbec posoudit …
Uvedl-li městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že stěžovatel podává také žaloby proti rozhodnutím
žalované, kterým bylo jeho žádostem vyhověno a advokát určen, přičemž podle soudu de facto polemizuje
se stanovenými podmínkami vyplývajícími ze zákona, byl tento postup Městského soudu v Praze na místě,
neboť pouze obecně (bez vztahu ke konkrétní věci a bez konstatování správnosti a zákonnosti jednotlivých
rozhodnutí žalované) charakterizoval procesní postup stěžovatele za účelem posouzení, zda stěžovatel postupuje jím
zvoleným procesním způsobem z určitého, relevantního a ospravedlnitelného důvodu, nebo zda jen účelově vede
„spory pro samotné spory“, jejichž vedení je mu umožněno prostřednictvím přiznávání osvobození od soudních
poplatků… Tvrdí-li stěžovatel, že soud nepřihlédl k tomu, že mezi jeho náklady patří i prostředky vynaložené
na samotnou komunikaci se soudem, které jsou pro osobu v hmotné nouzi značné, musí Nejvyšší správní soud
poukázat na to, že Městský soud v Praze nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že by stěžovatel
nedoložil svou nemajetnost, ale pro svévolné uplatňování práv, které ústí v zjevnou neúspěšnost návrhu…
Komunikace se soudem proto může pro stěžovatele představovat značnou finanční zátěž. Jak je však Nejvyššímu
správnímu soudu z jeho činnosti známo (evidenční systém Nejvyššího správního soudu vykazuje od roku 2006
celkem 213 stěžovatelových kauz), stěžovatel si komunikaci se správními soudy „usnadňuje“ zasíláním
„souborných podání“, kdy do jedné obálky dá desítky různých podání vztahující se k různým řízením, často navíc
fakticky adresovaným i jiným soudům (učinil tak i v posuzované věci, kdy kasační stížnost proti usnesení
městského soudu byla vložena do jedné obálky spolu s třiceti jinými podáními). Jeho majetková situace
mu tedy nebrání komunikovat se správními soudy, potažmo s jinými orgány veřejné moci, z tohoto důvodu není
vyloučen z přístupu k soudům… Jak městský soud uvedl u odůvodnění napadeného rozhodnutí - a Nejvyšší
správní soud nemá jakýkoli důvod se od jeho závěrů odchýlit - stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků …
Při rozhodování o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků však Městský soud v Praze správně
přihlížel k dalším okolnostem případu, nejen k majetkové situaci stěžovatele… Mají-li soudní poplatky zajistit
výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti
případu, např. v podobě procesního postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších
jím vedených řízeních před tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí
posouzení specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů žadatele
je také úvaha, zda tento neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem (srov. shora citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91). Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu
s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou
majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva
anebo ústícímu do neúspěšnosti návrhu … Za tohoto faktického stavu a s přihlédnutím k okolnostem, kterými
se Městský soud v Praze vyčerpávajícím způsobem zabýval, je závěr ohledně účelovosti stěžovatelových procesních
postupů na místě.“ Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní
stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011,
sp. zn. I. ÚS 3034/11.
Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 As 138/2011 - 27
(jehož účastníkem byl rovněž stěžovatel), dále uvedl, že „nemohl ani přehlédnout, že v dané věci
stěžovatel žalobou brojí proti rozhodnutí České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát k poskytování
právní služby. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele projednávané Nejvyšším správním soudem i soudy
krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy
životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných
záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných
institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit,
a musí v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů,
které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování
od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám
vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je
na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek
prostředků nebránil v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, dostupné na www.nssoud.cz). Takovou povahu však předmětný spor nemá.“
Od této argumentace Nejvyšší správní soud nemá důvodu odchýlit se ani v posuzované
věci, protože je přiléhavá i pro kasační stížnost ze dne 18. 1. 2012 a její doplnění ze dne
5. 3. 2012. Městský soud v Praze se tudíž musel osobou stěžovatele, jeho postupem
v předmětném řízení (stejně jako v jiných řízeních) a jeho chováním před žalovanou zabývat, aby
mohl posoudit, zda se ze strany stěžovatele nejedná o zneužití institutu osvobození od soudních
poplatků, který podle názoru Nejvyššího správního soudu rovněž představuje důvod pro to, aby
účastníkovi řízení nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Argumentaci stěžovatele
ohledně toho, že s. ř. s. jako podmínku nepřiznání osvobození od soudních poplatků zná pouze
zjevnou bezúspěšnost návrhu, proto Nejvyšší správní soud nesdílí.
Uvedení minulého času v odůvodnění napadeného rozhodnutí nemá podle názoru
Nejvyššího správního soudu jakýkoli vliv na zákonnost a správnost rozhodnutí správního soudu.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že je zcela irelevantní, jaký čas používají správní soudy
v odůvodnění svých rozhodnutí, pokud je z rozhodnutí zřejmé, jaké věci se týká a jaký názor
správní soud na danou věc zaujal (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 8. 2011,
č. j. 6 Ads 76/2011 – 22).
Tvrdí-li stěžovatel, že městský soud nemůže odkazovat na rozhodnutí v jiných věcech
(viz bod 3 doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 3. 2012), shledává Nejvyšší správní soud jeho
argumentaci za rozpornou s jinou částí jeho kasační stížnosti. V bodu 34 podání ze dne 5. 3. 2012
totiž stěžovatel dovozuje, že správní soudy nesmí rozhodovat jinak než v jiných, obdobných
věcech. Takovýto přístup svědčí o tom, že stěžovatel tuto argumentaci nemíní vážně,
proto se k ní Nejvyšší správní soud nemůže vyjádřit, neboť není zřejmé, jakým způsobem
stěžovatel ve skutečnosti proti usnesení městského soudu brojí.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že soud je vázán
svou rozhodovací praxí - ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu srov. ustanovení §17 odst. 1
s. ř. s., podle kterého se musí věc předložit rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu,
pokud senát Nejvyššího správního soudu dojde k právnímu názoru odlišnému od právního
názoru dříve zaujatého Nejvyšším správním soudem. Vázanost judikaturou (ustálenou
rozhodovací praxí) však není absolutní, tj. soud se může od ní odchýlit, ovšem pouze za situace,
kdy toto náležitě odůvodní. Městský soud v předmětné věci odklon od dřívějšího přístupu
ke stěžovateli vysvětlil a Nejvyšší správní soud tomuto nemůže nic vytknout. Z povahy věci
posouzení toho, zda stěžovatel zneužívá institutu osvobození od soudních poplatků k další
procesní aktivitě, bylo navíc, podle názoru Nejvyššího správního soudu, možné pouze tehdy,
kdy stěžovateli bylo v minulosti osvobození od soudních poplatků městským soudem
přiznáváno.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že byl poučen o možnosti podat žádost o osvobození
od soudních poplatků a že nemusí brát zřetel na rozhodování správních soudů
v jiných jeho věcech, nemůže této námitce Nejvyšší správní soud přisvědčit. Nejvyšší správní
soud se v rozsudku ze dne 16. 12. 2011, č. j. 2 Aps 7/2011 - 156 (jehož účastníkem byl
i stěžovatel a proti kterému podal ústavní stížnost, evidovanou pod sp. zn. III. ÚS 696/2012),
vyjádřil k rozhodnutím žalované ve vztahu ke stěžovateli.
Odmítá-li stěžovatel respektovat rozhodnutí správních soudů týkající se určování a zprošťování
advokáta žalovanou, která mu vysvětlila, že jeho žaloba v tam uvedené věci není důvodná,
a postupuje-li v dalších obdobných věcech podobným způsobem, musí stěžovatel počítat s tím,
že jeho žaloby budou odsouzeny k neúspěchu. V takovém případě, vzhledem k jeho procesní
aktivitě v každém řízení a k neúměrnému nárůstu počtu jím vedených řízení, je na místě
podle Nejvyššího správního soudu zvážit, jestli jeho počínání v případě žalob vůči žalované
týkající se určování a zprošťování advokátů jsou smysluplné a jestli jsou vedeny snahou domoci
se ochrany stěžovatelových veřejných subjektivních práv před nezákonným postupem žalované
nebo jen snahou stěžovatele vést „spor pro spor“.
Nejvyšší správní soud souhlasí s postupem městského soudu, který ve výzvě obsažené
v usnesení ze dne 12. 12. 2011, č. j. 5 A 295/2011 - 22, poučil stěžovatele o možnosti podat
žádost o osvobození od soudních poplatků, neboť tak městský soud splnil poučovací povinnost
správních soudů podle ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s. To, že stěžovatel byl v souladu se zákonem
poučen o možnosti podat žádost o osvobození od soudních poplatků, ještě neznamená,
že mu následně bude osvobození od soudních poplatků přiznáno.
K údajně neoprávněnému posuzování stěžovatelových kroků v jiných řízeních
před městským soudem, ve správních řízeních před žalovanou a při komunikaci s určenými
advokáty, Nejvyšší správní soud naopak souhlasí s argumentací městského soudu, který popsal
postup, jakým způsobem stěžovatel brání svá práva. Se stěžovatelem je nutno souhlasit v tom,
že má právo bránit se krokům správního orgánu, resp. správního soudu. Ale tato obrana práv
musí být podle názoru Nejvyššího správního soudu smysluplná v tom směru, aby byla efektivní
a sloužila k racionální změně jeho právní sféry. Pokud stěžovatel brojí proti jakémukoli úkonu
žalované nebo správního soudu, ačkoli mu tímto úkonem bylo materiálně vyhověno (bez ohledu
na to, že i proti takovému rozhodnutí mu formálně svědčí právo podat správní žalobu,
resp. kasační stížnost), nelze hovořit o efektivitě a smysluplnosti počínání stěžovatele v řízení
před žalovanou nebo před správním soudem. Jinými slovy, Nejvyšší správní soud nepovažuje
za správný takový postup, který volí stěžovatel, když proti jakémukoli úkonu brojí návrhy
na zahájení řízení, resp. kasační stížností, s argumentací, že tak naplňuje své ústavní právo
přístupu k soudu a právo domáhat se přezkumu úkonu správního orgánu. Soudní přezkum
a řízení o kasační stížnosti má sloužit k účinnému domáhání se obrany před nezákonným
rozhodnutím správního orgánu, resp. správního soudu, a k nápravě takového stavu. Takovou
efektivní a smysluplnou obranu veřejných subjektivních práv však podle Nejvyššího správního
soudu nepředstavuje postup stěžovatele, který po žalované požaduje určení advokáta pro
zastupování v řízení (většinou pro řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem), proti
vyhovujícímu rozhodnutí žalované podává žalobu, přičemž vůči jakémukoli rozhodnutí
správního soudu brojí opravnými prostředky (různě stěžovatelem označenými). Proti
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu následně podává ústavní stížnost k Ústavnímu soudu,
přičemž k zastupování v řízení žádá žalovanou o určení advokáta. I proti tomuto určení dalšího
advokáta brojí žalobce další žalobou ke správnímu soudu.
Poukazuje-li stěžovatel v rámci kasační stížnosti na vady doručování, proti kterým má
právo se bránit, nemůže ani s tímto Nejvyšší správní soud souhlasit. Jak vyplývá z popisu
provedeného městským soudem (který stěžovatel nijak nerozporuje a jelikož se jedná o jinou věc,
nemůže si jej Nejvyšší správní soud ověřit), došlo ze strany městského soudu k chybnému
postupu při doručování usnesení, který však byl městským soudem ihned poté,
co na něj stěžovatel upozornil, napraven a usnesení bylo stěžovateli řádně doručeno.
Ani s tímto postupem se stěžovatel nespokojil, trval na své námitce neúčinnosti doručení
písemnosti a proti následnému usnesení městského soudu podal kasační stížnost (ačkoli byl
Nejvyšším správním soudem opakovaně informován o tom, že kasační stížnost je nepřípustná;
k tomu srov. usnesení zdejšího soudu ze dne 22. 6. 2011, č. j. 6 Ads 68/2011 - 48). Ačkoli
stěžovateli byla písemnost následně řádně doručena a přestože předchozí nesprávný postup
městského soudu mu byl v usnesení o zamítnutí jeho námitky neúčinnosti doručení vysvětlen,
přesto podal kasační stížnost, která je nepřípustná.
Totožnou argumentaci zaujímá Nejvyšší správní soud ke stanovisku stěžovatele o tom,
že může požadovat nařízení jednání, na které se potom z důvodu své majetkové situace
nedostaví, přičemž žádá o ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem,
že mu svědčí právo účasti na jednání soudu a že mu svědčí právo souhlasit s tím, aby bylo od
jednání soudu upuštěno. Účastník řízení, kterému tato práva náleží, však musí podle názoru
Nejvyššího správního soudu uvážit, jestli bude na jednání trvat a v tom případě se ho i účastnit,
anebo nikoli. Pokud však stěžovatel trvá na nařízení jednání, ačkoli již při podání své žádosti ví,
že se jednání nebude z důvodu své nemajetnosti účastnit, nesvědčí to o smysluplném uplatňování
tohoto práva. Stejný závěr Nejvyšší správní soud zaujímá i ve vztahu ke stěžovatelovým
opakovaným návrhům na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť stěžovatel tento
institut zneužívá k tomu, aby o jeho věci a různých návrzích bylo přednostně rozhodováno bez
ohledu na to, zda v řízení skutečně k nějakému průtahu došlo či nikoli.
K argumentaci stěžovatele ve vztahu k tomu, že zákon neopravňuje žalovanou k postupu,
jenž je předmětem přezkumu v tomto řízení a že mu není zjevné, co jsou tzv. podmínky
v rozhodnutí žalované, nemohl Nejvyšší správní soud přihlédnout, neboť nyní se řeší procesní
otázky řízení, tj. zda bylo usnesení městského soudu o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků v souladu se zákonem či nikoli. Ze stejného důvodu se zdejší soud nemohl zabývat ani
námitkou neurčitosti výroku rozhodnutí žalované z důvodu neuvedení evidenčního čísla
určeného advokáta.
Stěžovatel v kasační stížnosti opětovně vyjadřuje své pochybnosti o tom, že místně
příslušným soudem k projednání a rozhodnutí jeho žalob proti České advokátní komoře
je Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud proto připomíná, že u určení advokáta zákon
č. 85/1996 stanoví, že rozhoduje Komora (§18) a blíže vymezuje, že v rámci Komory toto
rozhodování přísluší předsedovi Komory [§45 odst. 2 písm. a)]. Naopak ve vztahu k pobočce
České advokátní komory v Brně zákon pouze demonstrativním způsobem uvádí, že tato zejména
zajišťuje působnost pro evropské advokáty a advokáty se sídlem v obvodu krajských soudů
v Brně a Ostravě a pro jejich advokátní koncipienty (§40 odst. 1). Soudem místně příslušným
k projednání věci stěžovatele je tedy Městský soud v Praze. Příslušným orgánem Komory
k vydání těchto správních rozhodnutí je totiž podle zákona její předseda, a ten nepochybně nemá
sídlo na pobočce v Brně, nýbrž v Praze. Skutečnost, že příprava a zajištění rozhodnutí
vydávaných podle ustanovení §18 zákona o advokacii je fakticky delegována na brněnskou
pobočku, není z hlediska vymezení místní působnosti správních soudů rozhodná. Právě uvedený
závěr byl zdejším soudem již dříve opakovaně vysloven v řadě jiných věcí téhož stěžovatele,
na což městský soud v napadeném usnesení správně poukázal.
Tvrdí-li stěžovatel v kasační stížnosti, že soud nepřihlédl k tomu, že mezi jeho náklady
patří i prostředky vynaložené na samotnou komunikaci se soudem, které jsou pro osobu
v hmotné nouzi značné, musí Nejvyšší správní soud opětovně poukázat na to, že Městský soud
v Praze nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že by stěžovatel nedoložil svou
nemajetnost, ale pro svévolné uplatňování práv. Zdejšímu soud nezbývá, než zopakovat závěr
vyslovený ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 6 Ads 77/2011, že jakkoliv komunikace
se soudem může pro stěžovatele představovat značnou finanční zátěž, Nejvyššímu správnímu
soudu je z jeho činnosti známo, že si stěžovatel komunikaci se správními soudy usnadňuje
zasíláním souborných podání, kdy do jedné obálky vloží desítky různých podání vztahující
se k různým řízením, často navíc fakticky adresovaným i jiným soudům. Při rozhodování
o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků Městský soud v Praze správně
přihlížel k dalším okolnostem případu, nejen k majetkové situaci stěžovatele, jak je zdůvodněno
shora.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že není správný závěr stěžovatele o tom,
že pokud by napadal pouze odůvodnění správního rozhodnutí, měla by být jeho žaloba
odmítnuta. Jak totiž vyplývá z jeho žaloby ze dne 18. 7. 2011 napadá stěžovatel výrok rozhodnutí
žalované o určení advokáta a dovozuje nezákonnost takového rozhodnutí. Žaloby podávané
stěžovatelem, byť často hůře čitelné či pochopitelné, proto hodnotí Nejvyšší správní soud jako
přípustné.
Na základě všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nedůvodnou a zamítl ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá, žalované pak podle obsahu soudního spisu žádné
náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu