ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.6.2012:20
sp. zn. 2 As 6/2012 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Reckitt
Benckiser (Czech Republic), spol. s r. o., se sídlem Vinohradská 151, Praha 3, zastoupeného
JUDr. Filipem Wintrem, advokátem se sídlem Mostecká 21, Praha 1, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011,
č. j. 9 Ca 38/2009 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1.] Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „stěžovatelka“ nebo „Rada“)
rozhodnutím ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 2008/881/had/REC, č. j. had/8098/08, shledala žalobce
Reckitt Benckiser (Czech Republic), spol. s r. o. vinným z toho, že jako zadavatel reklamy porušil
povinnost stanovenou §5a odst. 5 písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění
pozdějších předpisů, který ukládá povinnost, aby reklama zaměřená na širokou veřejnost
obsahovala zřetelnou výzvu k pečlivému pročtení příbalové informace. K tomuto porušení
povinnosti došlo odvysíláním reklamního spotu na humánní, volně prodejný léčivý přípravek
Strepsils, produkt med a citron, který byl premiérově vysílán dne 1. 1. 2008 v 11:59:04
na programu Nova a reprízován byl opakovaně na tomtéž programu do 1. 2. 2008 včetně.
Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 500.000 Kč.
[2.] Městský soud v Praze rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností toto
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
Důvodem zrušení byly zjištěné vady řízení spočívající v tom, že stěžovatelka při kontrole spotu
používá buď přehrávání na počítači anebo promítání pomocí datového projektoru, kdy v obou
případech je však rozlišení tak malé, že splnění podmínek zákona nelze vůbec posuzovat.
V tomto směru městský soud vycházel z rozsudků Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 7 As 48/2011, 7 As 48/2008, 1 As 6/2010 a 7 As 12/2011 (veškerá judikatura NSS
je dostupná na www.nssoud.cz) a konstatoval, že stěžovatelka může svůj závěr o porušení
citovaného zákonného ustanovení učinit až tehdy, shlédne-li reklamní spot na technickém
zařízení, jehož technická kvalita se blíží televiznímu vysílání zobrazovanému na televizních
obrazovkách, které užívá průměrný spotřebitel.
II. Obsah kasační stížnosti
[3.] Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítla, že napadený rozsudek městského
soudu je nepřezkoumatelný a nesrozumitelný. Pokud totiž městský soud odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 48/2011, nezohlednil, že v tomto případě bylo
provedeno dokazování záznamem Rady a záznamem žalobce a mezi oběma těmito záznamy byl
elementární rozdíl: záznam Rady byl kopií pořízenou v rámci televizního vysílání, zatímco
záznam žalobce byl originálem určeným k vysílání, tedy záznamem vyšší kvality, který však
nezachycoval skutečné televizní vysílání. Městský soud prý proto vycházel z právního názoru
Nejvyššího správního soudu, který je však založen na odlišných okolnostech. V daném případě
totiž není vůbec zřejmé, proč daný spot neodpovídá požadované kvalitě a navíc byla zcela
eliminována skutečnost, že nerozhodovala ani tak čitelnost, jako především doba, po kterou byl
text uveden. Rada ve svém rozhodnutí pregnantně objasnila, že rozhodnou skutečností byla právě
doba uvedení textu s tím, že v tak krátkém intervalu není možno text ani zachytit, natož přečíst,
a to bez ohledu na sebevětší ostrost a kvalitu obrazu. Městský soud měl podle názoru
stěžovatelky přihlédnout ke skutečnostem obsaženým ve správním spise a ne pouze konstatovat
závěry Nejvyššího správního soudu. Navíc městský soud zcela opomenul vyjádření Rady
k podané žalobě a vůbec se nevypořádal s její argumentací.
[4.] V této věci šlo o čas a prostor pro prezentování povinné informace v kontextu dalšího
obsahu reklamy, nicméně městský soud opřel své rozhodnutí pouze o nedostatečnou kvalitu
záznamu posuzovaného Radou a podstatu věci ponechal stranou. To má pro praxi Rady
dalekosáhlé důsledky, jelikož záznam, o který šlo v tomto případě, měl kvalitu odpovídající
záznamům pořizovaným pro potřebu monitoringu a odpovídající stanovisku Rady o náležité
technické kvalitě záznamů archivovaných provozovateli podle zákona. V tomto smyslu vybočilo
napadené rozhodnutí z dosavadní praxe soudů. Navíc není ani zřejmé, jak mohl městský soud
určit nezpůsobilost záznamu pořízeného Radou, když nevyložil, jaké provedl v tomto směru
dokazování, jaké byly technické parametry televizního přijímače, resp. v jakém rozlišení bylo
dokazování provedeno.
[5.] Žalobce se ke kasační stížnosti k výzvě soudu nevyjádřil.
III. Posouzení případu Nejvyšším správním soudem
[6.] Stěžovatelka sice výslovně neoznačila žádný zákonný kasační důvod, nicméně s ohledem
na obsah kasační stížnosti je zřejmé, že uplatňuje důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s“) – nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí. Na případné naplnění právě tohoto důvodu se soud v dalším zaměřil, vázán
rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7.] Podle ustanovení §5a odst. 5 písm. d) zákona o regulaci reklamy platí, že předmětem
reklamy mohou být též humánní léčivé přípravky, které jsou podle svého složení a účelu
uzpůsobeny a koncipovány tak, že mohou být použity bez stanovení diagnózy, předpisu nebo
léčení praktickým lékařem, popřípadě na radu lékárníka, přičemž však „[r]eklama zaměřená
na širokou veřejnost musí obsahovat zřetelnou, v případě tištěné reklamy dobře čitelnou, výzvu k pečlivému
pročtení příbalové informace.“
[8.] V nyní projednávaném případu je z obsahu označeného rozhodnutí Rady ze dne
26. 8. 2008 zřejmé, že předmětný spot měl délku 30 s a byl na programu Nova odvysílán celkem
88x. Spot byl popsán tak, že v jeho závěru se objevil záběr na krabičku přípravku Strepsils,
na němž se nacházelo velké písmeno S a text „první pomoc při bolestech v krku“, na levé straně
dole byl nezřetelný a nečitelný čtyřřádkový text. Rada dospěla k názoru, že v případě televizní
reklamy u těchto výrobků zákon nepožaduje „dobrou čitelnost“, nýbrž pouze „zřetelnost“ výzvy
k pečlivému přečtení příbalové informace. Televizní reklama se totiž od reklamy tištěné liší
pomíjivostí a časovým omezením. Divák je ve velmi krátkém časovém úseku zahrnut
informacemi ve formě textů, obrazů, grafiky, barev, pohybu a zvuku. „Zřetelnost“ by proto měla
být chápána nejen v technickém popisu písma, nýbrž také ve vizuálním vjemu deklarované
informace. „Je-li proto povinností zadavatele, aby v reklamním spotu uvedl text „doplněk stravy“, pak je nutné
sledovat dobu, po kterou je text uveden, dále grafické zpracování pozadí (například blikání doprovodných textů
a tedy odvádění pozornosti, akustické vjemy, které taktéž může odvádět pozornost).“ Rada se proto shodla,
že reklamní spot obsahuje zcela nezřetelný a nečitelný text o objemu čtyř řádků, přičemž ve spotu
není obsažena zřetelná výzva k přečtení příbalové informace.
[9.] Z obsahu rozsudku napadeného nyní projednávanou kasační stížností plyne, že důvodem
vyhovění podané žalobě byly vady správního řízení, spočívající v tom, že Rada při kontrole spotu
nepoužívala odpovídající technické zařízení. V tomto směru je třeba plně přisvědčit městskému
soudu, že požadavek používání odpovídající techniky skutečně plyne z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu a v tomto směru proto městský soud nepochybil.
[10.] Jak totiž zdejší soud uvedl v rozsudku ze dne 17. 2. 2010, č. j. 1 As 6/2010 - 61,
„při zkoumání porušení povinnosti stanovené v §5d odst. 3 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy,
je nutné hodnotit, zda průměrný divák během zhlédnutí reklamního spotu mohl bez jakýchkoli obtíží
zaregistrovat zobrazený text „doplněk stravy“, a byl tak schopen ve své mysli zaznamenat informaci, že nabízený
přípravek je doplňkem stravy.“ Z hlediska gramatického výkladu pojem „zřetelný“ totiž znamená
„smysly (zvl. zrakem a sluchem) dobře poznatelný, zřejmý, jasný“ (srov. Filipec, J. a kol. Slovník spisovné
češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia, 2001. s. 580). Dalšími synonymy pak mohou být
slova srozumitelný, patrný, jasný nebo zřejmý (srov. Pala, K., Všianský, J. Slovník českých
synonym, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. s. 469).
[11.] Následně Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, č. j. 7 As 12/2011 - 65,
z něhož městský soud výslovně vycházel, uvedl, že zákonem požadovaný text musí být
průměrným spotřebitelem bez obtíží postřehnutelný. „Čitelnost, jež se odvíjí zejména od velikosti a typu
písma, proložení textu, pozadí obrazovky, případně i dalších faktorů, je spolu s dobou umístění požadovaného
textu a působením dalších informací (znaků, zvuků, objektů) na obrazovce nedílnou součástí zřetelnosti jako
komplexní vlastnosti sdělení. Ta je ovlivněna současným a navzájem provázaným spolupůsobením těchto dílčích
faktorů, jejichž účinky na celkový efekt (míru zřetelnosti) se mohou podle okolností někdy navzájem kompenzovat
nebo naopak zesilovat. Rozhodujícím pro posouzení toho, zda došlo k porušení zákonem stanovené povinnosti,
je posouzení obsahu reklamního spotu tak, jak byl prezentován spotřebiteli – televiznímu divákovi, neboť za toto
jednání byl stěžovatel sankcionován.“ V této konkrétní věci proto soud dospěl k závěru, že „není
zřejmé, k jakému závěru by Rada dospěla, pokud by sledovala reklamní spot v TV kvalitě, jak jej sledoval
televizní divák, tedy zda by i zde byl text stejně nečitelný a zda by i poté dospěla k totožným závěrům týkajícím se
zřetelnosti. Rada tak subsumovala pod ust. §5a odst. 5 písm. d) zákona o regulaci reklamy zjištění, jež bylo
skutkově podloženo sledováním záběru horší technické kvality, než v jaké byl skutečně televiznímu divákovi
prezentován. Stěžovatel byl tak de facto postižen za jednání, o němž si Rada nemohla udělat stejnou představu
jako televizní divák. Nemohla tak na tomto skutkovém základě učinit právní závěr, zda došlo ke splnění
zákonné povinnosti či nikoliv. Pro tento závěr je zcela klíčová kvalita záznamu, na němž Rada ve správním
řízení spot shlédla a který hodnotila, neboť čitelnost je jedním z klíčových aspektů zřetelnosti, jak již bylo výše
zdůrazněno. Podle Nejvyššího správního soudu je tak i čitelnost textu kriteriem pro posouzení toho,
zda se předmětný text objevil ve spotu pro televizního diváka zřetelně, anebo nezřetelně a zda jej tedy divák stačil
spatřit. Nelze totiž vyloučit variantu, že po shlédnutí reklamního spotu v kvalitě, jež se může od Radou
posuzovaného podstatně lišit, by závěr o zřetelnosti mohl být odlišný. Je obecně známo, že televizní vysílání sleduje
průměrný spotřebitel v kvalitě, která je charakterizována zejména rozlišením obrazovky (počtem obrazovkou
zobrazovaných bodů) a frekvencí obnovování obrazu (počtem vykreslení obrazu za 1 sekundu). Tyto jednoznačně
zjistitelné technické parametry posuzovaného záznamu na CD bylo tedy třeba k námitce stěžovatele porovnat
s kvalitou skutečného televizního vysílání reklamního spotu a z ní plynoucími obvyklými poměry, za kterých
se uvedené vysílání zobrazí na televizním přístroji průměrného spotřebitele. Jen tak by bylo možno dojít k závěru,
zda Rada při posuzovaní reklamního spotu, kdy při této činnosti nahlíží na reklamní spot prizmatem
průměrného spotřebitele, byla ve stejné situaci, jako právě tento spotřebitel – televizní divák. Doba umístění
a velikost a typ písma jsou podstatné prvky, které mohou být televizním divákem zaznamenány zcela odlišným
způsobem, bude-li sledovat rozostřený obraz, anebo naopak obraz s ostrými konturami, a mohou tedy mít vliv
na zřetelnost textu. Závěr, že doba cca 3,5 sekundy zobrazení textu neumožní spotřebiteli text bez obtíží
postřehnout, je proto možné učinit až poté, co bude shlédnut předmětný reklamní spot v takové kvalitě, v jaké byl
prezentován televiznímu divákovi, a v této kvalitě budou posouzeny všechny aspekty mající vliv na zřetelnost výzvy
(zejména typ písma či kontrast textu a pozadí, ale i délka textu a složitost sdělované informace).“
[12.] Z obsahu předchozí rekapitulace je dostatečně zřejmé, že řízení před Radou proběhlo
v nyní projednávané věci podobně jako ve věci, kterou rozhodoval Nejvyšší správní soud výše
citovaným rozsudkem. Z protokolu o jednání před městským soudem ze dne 12. 10. 2011 totiž
plyne, že tvrzení žalobce o promítání předmětné reklamy na PC zařízení či z VHS kazety,
a to na dataprojektoru s nízkým rozlišením a nikoliv v televizní kvalitě, žalovaná nepopřela, když
uvedla, že reklamní spot byl pořízen na standardním záznamu ze serveru a tyto spoty se poté
promítají na PC nebo televizích. V každém případě však z obsahu správního spisu, jehož součástí
je i DVD označené jako „Reckitt Benckiser, spol. s r. o., „Strepsils“, vůbec nelze dovodit, v jaké
kvalitě a na jakém technickém přístroji Rada předmětný spot zhlédla, a to zejména proto, že nebyl
vyhotoven protokol o provedení tohoto důkazu.
[13.] K tomuto konstatování zdejší soud poukazuje na usnesení svého rozšířeného senátu
ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 - 82, podle něhož „Rada pro rozhlasové a televizní vysílání provádí
jednotlivé důkazy při ústním jednání. Provádí-li dokazování ohledáním výjimečně mimo ústní jednání
promítnutím audiovizuálního záznamu, musí být o provedení tohoto důkazu vyhotoven protokol podle §18
správního řádu. ... Význam protokolu o provedení důkazu (zde promítnutí záznamu) je totiž pro účastníky
řízení o správním deliktu zcela zásadní. Protokolace prováděných důkazů je významnou procesní zárukou, tento
institut ostatně prostupuje celým právním řádem a objevuje se v řízení daňovém nebo v trestním a civilním soudním
řízení. Dokazování není možno až na zákonem stanovené výjimky provádět utajeným kabinetním způsobem.
Pokud se tedy záznam promítá mimo ústní jednání Rady, musí být o takovém dokazování pořízen protokol,
který je pro účastníka řízení jistou formální garanci dokazování. Protokol o promítnutí audiovizuálního záznamu
je „sterilním“ objektivním popisem přímého pozorování, formalizovaným souhrnem, který obsahuje zejména
souhrn formálních údajů- místo, čas a označení úkonů, identifikaci přítomných osob, vylíčení průběhu předmětných
úkonů a další zákonné požadavky v souladu s obligatorními obsahovými náležitostmi protokolu dle §18 odst. 2
správního řádu. Odstavec 2 citovaného ustanovení nicméně obsahuje pouze tzv. minimální standard protokolu,
v případě promítání audiovizuálního záznamu je vhodné popsat kromě běžných náležitostí i technické parametry
záznamu, např. kvalitu promítání.“
[14.] Jak je však patrno z obsahu správního spisu v této konkrétní věci, žádný protokol
o provedení tohoto důkazu promítnutím audiovizuálního záznamu vyhotoven nebyl. V tomto
kontextu viděno proto ztrácí jakoukoliv relevanci i stížnostní argumentace, že městský soud
dostatečně nevyložil, proč provedení důkazu promítáním daného spotu neodpovídalo
požadované kvalitě, jelikož samotná stěžovatelka coby správní orgán byla povinna doložit, jakým
způsobem k provedení tohoto důkazu došlo, což však řádně neučinila.
[15.] Na nyní projednávaný případ v plné míře dopadá rovněž právní názor obsažený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2011, č. j. 7 As 139/2011 - 122, podle
něhož „v případě, že se posuzuje zřetelnost určitého sdělení v reklamním spotu, je nutno, aby jej stěžovatelka
hodnotila v zásadě v té podobě, v jaké jej vnímal průměrný spotřebitel, jímž je nutno rozumět průměrného
televizního diváka, tj. diváka sledujícího televizní program u běžného televizního přijímače o obvyklé úhlopříčce
obrazovky, s obvyklým rozlišením obrazu, tj. s obvyklým počtem řádek resp. sloupců bodů vytvářejících obraz
na obrazovce, a s obvyklou frekvencí obnovování obrazu. Je notorietou, že vysíláním programu dochází k určitému
zkreslení vysílaného obrazu a že toto zkreslení může dosahovat různé intenzity podle typu vysílaného signálu,
vnějších podmínek ovlivněných např. lokalitou či počasím, kvality přijímače, kvality vedení od antény k přijímači
či působením řady dalších vlivů. I zde však lze pracovat s pojmem průměrného televizního diváka, jemuž
se dostává signál v průměrné kvalitě, tj. s průměrnou mírou zkreslení. Po stěžovatelce Nejvyšší správní soud,
a ve shodě s ním městský soud, nepožadují nic jiného, než aby při hodnocení zřetelnosti reklamního spotu
simulovala podmínky, za nichž vnímá tento spot průměrný televizní divák. Taková simulace je důležitá, protože
pouze v případě, že pro průměrného televizního diváka nebude výzva k pečlivému pročtení příbalové informace
humánního léčivého přípravku dostatečně zřetelná, se účastník řízení mohl dopustit správního deliktu, za který
byl sankcionován. Zřetelnost výzvy, jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém předchozím rozsudku v této věci,
závisí na různých současně působících a navzájem se ovlivňujících aspektech. Sdělovaný text bude různě zřetelný
při různém rozlišení obrazovky. Bude-li např. u spotu, který si ve správním řízení promítá a hodnotí
stěžovatelka, čtvrtinové rozlišení obrazu než rozlišení, které vnímal průměrný televizní divák, sledoval-li vysílání
spotu v televizi (tj. bude-li počet řádků a počet sloupců bodů vytvářejících obraz u spotu hodnoceného stěžovatelkou
vždy poloviční než tento počet u televize průměrného televizního diváka), jistě bude zobrazovaný text, zejména
půjde-li o text napsaný poměrně drobným písmem, jak tomu bylo v dané věci, podstatně méně ostrý a čitelný, než
jak byl vysílán v průměrné televizní kvalitě. Stěžovatelka si tedy závěr o zřetelnosti textu pro účely, které má
hodnotit, může učinit jen tehdy, vidí-li text zobrazen obdobně ostře a čitelně, jak jej viděl průměrný televizní
divák. Teprve pak může hodnotit ostatní aspekty zřetelnosti, zejména typ písma, kontrast textu a pozadí, délku
zobrazovaného textu a složitost jím sdělované informace, míru dominance textu obrazovce v souvislosti s dalším
obrazovým či zvukovým děním, které se na obrazovce při vysílání spotu současně odehrává, a jiné vlastnosti spotu,
které mohou ovlivnit, nakolik se průměrný televizní divák při vysílání spotu soustředí na obsah sdělení a dokáže
jej vnímat. Pokud je totiž týž text vysílán po tutéž dobu v jednom případě v televizní kvalitě a ve druhém případě
v kvalitě podstatně snižující míru jeho ostrosti a čitelnosti, pak v druhém případě bude jeho vnímání průměrnému
televiznímu divákovi činit větší potíže, a tedy zachycení téže informace by zpravidla vyžadovalo delší čas nebo vyšší
míru soustředění. Délku vysílání textu proto stěžovatelka nemůže hodnotit izolovaně od dalších aspektů
zřetelnosti, zvláště pak ne bez zohlednění konkrétní míry ostrosti a čitelnosti textu, jak byl průměrnému
televiznímu divákovi vysílán. Je tedy zásadně nesprávné, hodnotí-li stěžovatelka zřetelnost vysílaného textu
staticky – posouzením ostrosti a čitelnosti vytištěného obsahu obrazovky s hodnoceným textem. Pro hodnocení
zřetelnosti textu je klíčový právě prvek dynamiky a komplexity vjemu diváka získaného vysíláním, který je tvořen
kombinací zejména aspektu ostrosti a čitelnosti na straně jedné a délky zobrazení na straně druhé, a samozřejmě
i dalších aspektů podle povahy konkrétního spotu. Technická kvalita záznamu, zejména pak rozlišení obrazu
a případně frekvence obnovování obrazu, je pro účely, v nichž má stěžovatelka sankční pravomoci, podstatná
pouze v těch případech, kdy sama ovlivňuje relevantní charakteristiky posuzovaného vysílání, např. zřetelnost
určité povinně sdělované informace. Nebude však hrát zpravidla roli tam, kdy samotný obsah vysílání je zřejmý
a zřetelný a kdy jde o jeho interpretaci a posuzování jeho vlastností, např. zda sponzorské sdělení je natolik
dynamické a zaměřené na propagaci určitého konkrétního výrobku či služby, že může být reklamou.“
[16.] K námitce stěžovatelky, že v nyní projednávaném případě nerozhodovala ani tak čitelnost
jako především doba, po kterou byl text uveden, což údajně Rada ve svém rozhodnutí
„pregnantně objasnila“, nezbývá než konstatovat, že z obsahu předmětného správního
rozhodnutí není vůbec zřejmé, po jakou dobu byl nečitelný text ve spotu uveden, když
z rozhodnutí je pouze seznatelné, že celková doba spotu činí 30 s. Za „pregnantní“ odůvodnění.
přitom soud nemůže považovat pouhé konstatování, že čtyřřádkový neidentifikovatelný text
„se objeví v levé dolní části obrazovky před koncem spotu“, jelikož z něj není vůbec patrno,
o jaký časový úsek se mělo jednat, resp. jaký časový prostor by Rada považovala za dostatečný.
O nedostatečné pečlivosti argumentace obsažené v odůvodnění předmětného rozhodnutí
žalované ostatně svědčí i to, že se zde výslovně hovoří o povinnosti zadavatele uvést text
„doplněk stravy“, což je však zjevně chybně použitá a mechanicky přenesená citace z jiného
rozhodnutí, neboť požadavek na uvedení zřetelného, v případě tištěné reklamy dobře čitelného,
textu "doplněk stravy", se podle ustanovení §5d odst. 3 zákona o regulaci reklamy týká zcela
jiných produktů, tzn. potravin, a nikoliv humánních léčivých přípravků, jako tomu je v nyní
projednávaném případě.
[17.] Konečně k námitce, že se městský soud nevypořádal s argumentací stěžovatelky, trpí tato
námitka nekonkrétností: není z ní totiž dostatečně patrno, které argumenty zůstaly opomenuty.
Důvody, pro které městský soud zrušil napadené rozhodnutí Rady, se přitom opíraly o ustálenou
judikaturu Nejvyššího správního soudu a je zjevné, že na jejím základě s ohledem na konkrétní
okolnosti věci městský soud podané žalobě vyhovět musel. Z obsahu vyjádření stěžovatelky
k žalobě přitom neplyne žádná další argumentace, než ta, která je obsažena přímo v odůvodnění
napadeného rozhodnutí Rady a která se týká tvrzení o nezřetelnosti výzvy k pečlivému pročtení
příbalové informace. Přitom i v tomto tvrzení je stěžovatelka nekonzistentní, když ve vyjádření
konstatovala, že „divák předmětnou větu číst nemůže, jelikož ji v daném případě spatří jen se značnými
obtížemi“, zatímco v odůvodnění rozhodnutí opakovaně uvedla, že obsah textu v reklamním spotu
„nelze rozeznat“, resp. že se na levé straně dole objevuje „čtyřřádkový nezřetelný, nečitelný text“,
„naprosto neidentifikovatelný, co se obsahu týče“ a nelze tak posoudit, zda vůbec je zde předmětná
informace uvedena. Ani tuto stížnostní námitku proto soud neshledal důvodnou.
IV. Shrnutí a náklady řízení
[18.] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že uplatňované
kasační důvody nebyly naplněny, a proto kasační stížnost pro její nedůvodnost zamítl (§110
odst. 1 in fine s. ř. s.).
[19.] Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a úspěšnému žalobci náklady nevznikly. Proto soud rozhodl,
že se žalobci nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120
s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu