ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.82.2011:100
sp. zn. 2 As 82/2011 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Revita Bečva,
s. r. o., se sídlem Bělotín č. p. 168, zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem
se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí,
se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25. 3. 2011, č. j. 5 Ca 83/2008 - 59,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2007, č. j. 570/3297/07-My (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního
prostředí, Oblastního inspektorátu Olomouc (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne
15. 10. 2007, sp. zn. ČIŽP/48/OOL/SR01/0718501, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši
400 000 Kč podle §4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její
působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o inspekci“). Pokuta
byla žalobci, jakožto vlastníkovi lesního pozemku parc. č. 461/17 v k. ú. Milotice nad Bečvou,
okres Přerov, uložena za poškození životního prostředí v blíže označených lesních porostních
skupinách na tomto pozemku, kterého se měl dopustit nepovolenými a neohlášenými
těžebními zásahy v porostech mladších 80 let, v důsledku čehož vznikla souvislá
holina na celkové ploše cca 2,64 ha, kde bylo významně oslabeno plnění bioprodukční,
ekologicko-stabilizační, edaficko-půdoochranné, hydricko-vodohospodářské, sociálně-rekreační
i zdravotně-hygienické funkce lesa, a dále tím, že následnými, a v době realizace
neopodstatněnými, terénními úpravami měl pomístně narušit až zničit stanoviště lužního lesa
na celkové ploše cca 0,77 ha. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu
v Praze; ten ji rozsudkem ze dne 25. 3. 2011, č. j. 5 Ca 83/2008 - 59, zamítl.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že pro účely řízení vedeného
podle §4 písm. c) zákona o inspekci je pojmy ohrožení či poškození životního prostředí v lesích třeba
posuzovat se zřetelem k zákonu č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“). Upozornil, že skutková zjištění,
ze kterých správní orgány vycházely, žalobce konkrétně nezpochybňoval; nebrojil tak proti
zjištěním, že svou činností, tj. nepovolenými a neohlášenými těžebními zásahy v porostech
mladších 80 let, způsobil vznik souvislé holiny na ploše cca 2,64 ha, přičemž konal v rozporu
s §31 odst. 2 a §33 odst. 4 lesního zákona. Žalobce nezpochybnil, že k těžebním zásahům neměl
povolení ani souhlas podle §33 odst. 4 citovaného zákona. K tvrzení žalobce, že k těžebním
zásahům došlo převážně v rámci nahodilých těžeb v povodněmi ohroženém území, opatřil
správní orgán vyjádření příslušného orgánu státní správy lesů, podle kterého žádné provádění
nahodilé těžby na ploše větší než 0,2 ha nebylo žalobcem v období let 2004 až 2007 ohlášeno.
Žalobce nepopřel ani následné provádění terénních úprav na daném pozemku.
Městský soud konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně odkazuje
na podklad nazvaný Odborné posouzení – aktualizace údajů o stavu lesa ze dne 4. 6. 2007, které bylo
zpracováno Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů. Z obsahu tohoto posouzení je zřejmé,
že k identifikaci původního stavu lesa a vodních tůní byl využit letecký snímek z roku 2002;
rozsah těžby pak byl tímto odborným posouzením stanoven podle údajů lesního hospodářského
plánu a zjištění při místní pochůzce dne 30. 5. 2007. Z odůvodnění rozhodnutí je tedy zřejmé,
z jakých údajů o stavu lokality před zásahem žalobce správní orgány vycházely. Žalobní námitka,
že z rozhodnutí nelze seznat, v jakém stavu se porosty nacházely před zásahem, tak nemůže
obstát; z rozhodnutí je rovněž jednoznačně patrné, v čem zásah žalobce spočívá.
Nedůvodnou shledal městský soud i námitku, že v napadeném rozhodnutí nebylo blížeji
konkretizováno, jakým způsobem bylo zasaženo do jednotlivých funkcí lesa, které jsou podle
žalobce v rozhodnutí pouze obecně vyjmenovány. Podle městského soudu jsou jednotlivé funkce
lesa v rozhodnutí nejen vyjmenovány, ale je v něm i podrobně uvedeno a odůvodněno, které
konkrétní skutečnosti vedly ke snížení či porušení těchto funkcí. V odůvodnění rozhodnutí
je zmiňováno porušení funkcí půdoochranné, stabilizační, vodohospodářské, koprodukční,
s nimiž nepochybně souvisí i funkce sociálně-rekreační a zdravotně-hygienická.
Žalobce též tvrdil, že správní orgán prvého stupně měl v řízení jako důkaz hodnotit
i žalobcem předloženou projektovou dokumentaci k záměru revitalizace lesních porostů
a vyčištění lesních tůní, včetně posouzení záměru z hlediska vlivů na životní prostředí podle
zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých
souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 100/2001 Sb.“), zpracovanou oprávněnou osobou
Mgr. Stanislavem Mudrou. Tato dokumentace obsahuje závěr, že nebyly zjištěny žádné závažné
negativní vlivy, které by uskutečnění záměru revitalizace bránily nebo ho omezovaly. Městský
soud aproboval názor správního orgánu prvého stupně, který konstatoval, že jde o přílohy
dokumentace vztahující se ke zcela jinému řízení a že mu tedy nenáleží je v tomto řízení
posuzovat, neboť nejde o důkaz, stanovisko či vyjádření účastníka podle §36 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu. Žalovaný k tomu uvedl, že projekt „Čištění lesních tůní a obnova
lesa“, podle něhož měl žalobce údajně postupovat při svých činnostech, nebyl schválen a stejně
tak nebyla schválena projektová dokumentace; šlo o podklady řízení, které ve věci mělo být
vedeno, ale dosud nebylo ukončeno, a proto nemohly být pro správní orgány v tomto řízení
o správním deliktu rozhodné. Ani případné souhlasné stanovisko k posouzení vlivů záměru
na životní prostředí by nenahrazovalo vyjádření dotčených orgánů a potřebná povolení, které
žalobce neměl opatřeny. Městský soud i tento názor žalovaného akceptoval a uzavřel, že správní
orgány tyto materiály, předložené žalobcem, nepominuly; nehodnotily nicméně jejich obsah
a závěry, neboť šlo o podklady zcela jiného řízení, které navíc ani nebyly schváleny příslušnými
orgány.
Městský soud se dále vypořádal s námitkou, že závěry plynoucí z projektové dokumentace
a dalších podkladů (tj., že realizace záměru nebude mít žádné závažné negativní vlivy na životní
prostředí) měly být správními orgány vzaty do úvahy z hlediska míry poškození či ohrožení
životního prostředí. Sankce měla být podle žalobce uložena ve výši přiměřené intenzitě
poškození, přičemž právě z předložené dokumentace vyplývá, že intenzita škodlivých následků
je nulová. Ani této argumentaci městský soud nepřisvědčil. Uvedl, že správní orgán prvého stupně
byl v řízení oprávněn a zároveň povinen samostatně posoudit otázku naplnění skutkové podstaty
správního deliktu i otázku míry závažnosti zjištěného porušení zájmů chráněných zákonem.
V tomto směru nemohlo být rozhodné odborné posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí,
neboť šlo o podklad jiného řízení. Za situace, kdy ani neproběhl proces stanovený zákonem
č. 100/2001 Sb., ani nebylo vydáno stanovisko EIA, nebylo na místě, aby správní orgán prvého
stupně svá zjištění a závěry o poškození životního prostředí činností žalobce a jeho intenzitě,
jakkoliv konfrontoval se závěry zde uvedenými. Ačkoliv projektová dokumentace deklarovala,
že k žádným negativním vlivům na životní prostředí dojít nemůže, a žalobce dle svého tvrzení
ve své činnosti podle této dokumentace postupoval, nebylo to pro zjišťování skutkové podstaty
správního deliktu rozhodné. Městský soud navíc poukázal na to, že žalobce způsobil vznik holiny
na ploše cca 2,64 ha, zatímco Posouzení hodnotilo záměr odlesnění na ploše 1,84 ha.
Žalobce dále namítal, že správní orgán prvého stupně měl dbát o odstranění škodlivých
následků a uložit mu opatření k nápravě, a nikoliv rovnou pokutu. K tomu městský soud uvedl,
že dikce §4 zákona o inspekci nepočítá se správním uvážením, zda pokutu uložit či nikoliv;
správní orgán je povinen pokutu uložit v případě naplnění skutkové podstaty deliktu.
Městský soud se konečně zabýval i otázkou přiměřenosti uložené sankce. Připustil,
že žalobce v odvolacím řízení namítl, že se správní orgán prvého stupně nezabýval jeho
majetkovými poměry, zdůraznil však, že žalobce konkrétně netvrdil, že by uložená pokuta byla
pro něj likvidační a své majetkové poměry nerozváděl a nedokládal. V žalobě již výslovně
likvidační charakter pokuty namítal, avšak opět své tvrzení nikterak blížeji neodůvodnil ani
nedoložil. Městský soud tak uzavřel, že obecné a neodůvodněné námitky nemohou být úspěšné.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103
odst. 1 s. ř. s. je nicméně záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod
č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti především zpochybnil závěry městského soudu, týkající
se Odborného posouzení – aktualizace údajů o stavu lesa ze dne 4. 6. 2007, které mělo sloužit
k identifikaci původního stavu lesa a vodních tůní, a to za použití leteckého snímku z roku 2002;
rozsah těžby pak byl tímto posouzením stanoven podle údajů lesního hospodářského plánu
a zjištění při místní pochůzce dne 30. 5. 2007. Stěžovatel uvedl, že z rozhodnutí správního orgánu
prvého stupně plyne toliko to, že toto odborné posouzení bylo shromážděno jako podklad
rozhodnutí orgánu prvého stupně; z jeho odůvodnění, ani napadeného rozhodnutí však neplyne,
jaké konkrétní skutečnosti byly z tohoto posouzení vyvozeny. Z uvedeného odborného
posouzení nemůže být podle stěžovatele dovozována příčinná souvislost mezi jeho jednáním
a vytýkanou škodou na životním prostředí, když tvrzené hospodaření v rozporu s některými
ustanoveními lesního zákona má mít (dle tvrzení správních orgánů) svůj počátek v roce 2004;
přitom stav lokality před zásahem je správními orgány v podkladech zdokumentován k roku
2002. Z podkladů správních orgánů tak nelze jednoznačně dovodit, že zásahy v předmětné
lokalitě v období od let 2002 až 2007 byly způsobeny činností stěžovatele. Navíc letecký snímek
z roku 2002 nepostihuje a nevypovídá nic o stavu lesa v období let 2004 až 2006, nepostihuje
skutečný stav porostů v tomto období, jejich kvalitu, druhovost a nemůže být proto důkazem,
který by dokumentoval činnost stěžovatele v předmětné lokalitě.
Dále z hlediska posouzení intenzity zásahu do funkcí lesa nestačí podle stěžovatele
obecné konstatování, že jeho činností bylo zasaženo do vyjmenovaných funkcí lesa. Z hlediska
určitosti a srozumitelnosti rozhodnutí je třeba konkrétně specifikovat, v čem správní orgány
zásahy do jednotlivých funkcí lesa spatřují.
Co se týče projektové dokumentace k záměru revitalizace lesních porostů a vyčištění
lesních tůní, jejímž předmětem bylo posouzení uvedeného záměru z hlediska vlivů na životní
prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., zde stěžovatel vyzdvihuje, že její zpracovatel dospěl
k závěru, že při hodnocení vlivů realizace záměru a jeho začlenění do krajinných struktur nebyly
zjištěny žádné závažné negativní vlivy, které by uskutečnění záměru bránily nebo ho omezovaly;
zároveň byly v předmětné dokumentaci stanoveny podmínky, při jejichž splnění budou negativní
vlivy záměru omezeny na minimum. Stěžovatel ve správním řízení opakovaně tvrdil,
že postupoval v souladu s touto projektovou dokumentací, ač neschválenou příslušnými orgány.
Je přesvědčen, že z hlediska hodnocení intenzity zásahů do životního prostředí mělo být
k projektové dokumentaci a ke skutečnosti, že stěžovatel jejím požadavkům vyhověl, přihlédnuto,
a to při vyměření výše pokuty.
Pokud jde konečně o samotné naplnění skutkové podstaty správního deliktu, tedy
že stěžovatel svou činností poškodil životní prostředí v lesích tím, že vlastním zaviněním vytvořil
podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů, zde stěžovatel poukazuje
na aktuální stav předmětné lokality. Dnešní stav lesa je, dle jeho názoru, nezpochybnitelným
důkazem, že revitalizační zásahy v rámci nahodilé těžby se pozitivně projevily na kvalitě životního
prostředí v lokalitě. Došlo zde k výraznému omezení invazní křídlatky, vzniklo zde hodnotné
biocentrum s řadou nových biotopů a byly vytvořeny podmínky, které významně zesilují plnění
koprodukční, ekologicko-stabilizační, edaficko-půdoochranné, hydricko-vodohospodářské,
sociálně-rekreační i zdravotně-hygienické funkce lesa. V lokalitě došlo i ke zkvalitnění měkkého
lužního lesa a jeho rozšíření. Skutečný současný stav lesa tedy jednoznačně prokazuje
neoprávněnost závěru správních orgánů, že zde byly vytvořeny podmínky pro působení
škodlivých biotických a abiotických činitelů, a že i výše pokuty nebyla přiměřená intenzitě zásahu
stěžovatele do životního prostředí. Závěrem stěžovatel dokládá rozhodnutí Krajského úřadu
Olomouckého kraje ze dne 24. 6. 2009 o povolení trvalého omezení využívání pozemků pro
plnění funkcí lesa, spočívající v omezení produkční funkce lesa.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
a navrhl kasační stížnost zamítnout. K rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne
24. 6. 2009 o povolení trvalého omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa žalovaný
toliko konstatoval, že nedokládá vznik nových biotopů, nýbrž pouze dokládá snahu stěžovatele
uvést jím způsobený stav na stanovišti lužního lesa do souladu s legislativou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ve vztahu ke kasační námitce opírající se o nesouhlas s obsahem
Odborného posouzení – aktualizace údajů o stavu lesa ze dne 4. 6. 2007 a způsobem jeho hodnocení
správními orgány, potažmo městským soudem, je především nutno upozornit na fakt,
že v dosavadním průběhu řízení stěžovatel nikterak nezpochybňoval, že skutečně provedl těžební
zásahy v lesních porostech mladších 80 let a že prováděl následné terénní úpravy. Stěžovatel
zpochybňoval toliko intenzitu poškození životního prostředí a vzniklý následek, tj. zpochybňoval
správnost skutkových zjištění z hlediska stavu lesa před jeho zásahem a po tomto zásahu. V kasační
stížnosti stěžovatel opětovně rozporoval otázku stavu lesa před a po zásahu a zpochybnil
podklady, na základě kterých správní orgány tuto otázku hodnotily, zcela nově však argumentoval
tím, že z podkladů opatřených ve správním řízení nelze jednoznačně dovodit, že zásahy v lese
v období od roku 2002 do roku 2007 byly způsobeny právě jeho činností. S ohledem na uvedené
je ovšem nutné tuto argumentaci (zpochybňující, že by bylo vůbec prokázáno, že zásahy v lese
v období od roku 2002 do roku 2007 provedl stěžovatel) považovat za skutkové novum,
uplatněné v rozporu s dispoziční zásadou, kterou je řízení o kasační stížnosti ovládáno; proto
k němu podle §109 odst. 5 s. ř. s., nemohl Nejvyšší správní soud přihlížet.
Pokud stěžovatel dále namítá, že odůvodnění prvostupňového rozhodnutí nerozvádí, jaká
konkrétní zjištění plynou ze zmiňovaného Odborného posouzení z roku 2007, jde o argumentaci,
kterou uplatnil již v řízení před městským soudem; ten se s touto otázkou, v kontextu
odůvodnění rozhodnutí žalovaného, vypořádal na str. 8 svého rozsudku, přičemž Nejvyšší
správní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje. Ve shodě s městským soudem lze považovat
za zásadní, že v rozhodnutí orgánu prvého stupně se konstatuje, že velikost holiny o rozloze cca
2,64 ha byla vyhodnocena na základě tohoto posouzení. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí
tuto argumentaci doplnil, když blíže popsal obsah tohoto posouzení a jeho závěry (str. 3); Odborné
posouzení je přitom součástí správního spisu.
Stěžovatel rovněž namítal neurčitost a nesrozumitelnost odůvodnění správních
rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že je v nich třeba konkrétně specifikovat zásahy
do jednotlivých funkcí lesa. Ponechá-li Nejvyšší správní soud stranou, že fakticky tato
argumentace nemíří proti závěrům městského soudu (které jediné mohou být předmětem
kasačního přezkumu (srov. §102 a §103 odst. 1 s. ř. s.), ale proti odůvodnění správních
rozhodnutí, i zde je třeba poukázat na fakt, že tato námitka se obsahově shoduje se žalobním
bodem, který městský soud již dostatečným způsobem vypořádal v rozsudku na str. 8, přičemž
Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožňuje. Ani zdejší soud neshledává žádné pochybení
ze strany správních orgánů v tomto směru, neboť správní orgán prvého stupně podrobně popsal,
co stěžovatel způsobil náhlým odstraněním lesního porostu nad rámec mezí stanovených lesním
zákonem a jak byly ovlivněny a narušeny funkce lesa; neuvedl to sice jmenovitě ve vztahu
ke každé jednotlivé funkci lesa, jejichž významné oslabení bylo stěžovateli kladeno za vinu
ve výrokové části rozhodnutí, nicméně učinil tak komplexním a srozumitelným způsobem.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí pak již podrobně rozvedl, že zásahem stěžovatele
v předmětné lokalitě bylo zničeno stanoviště lužního lesa, čímž došlo k zásahu do vodního
režimu území a tím ke snížení stability lesa coby složky životního prostředí; bylo též
konstatováno snížení ochranné funkce lesa v oblasti půd, a to v důsledku masivního odstranění
svrchních vrstev půdy (str. 7). Dále žalovaný konstatoval, že v důsledku rozsáhlého odlesnění
byly porušeny všechny jeho ekosystémové schopnosti (což i konkretizoval), byla porušena
infiltrační a akumulační schopnost lesních pozemků a razantně se zvýšil výpar srážek z půdy.
Konstatována byla šoková změna prostředí i vznik podmínek pro sekundární poškození lokality
(invaze nežádoucích porostů, působení dalších, blíže specifikovaných, negativních činitelů).
Městský soud tedy zcela správně dovodil, že napadené rozhodnutí žalovaného, ve spojení
s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně, obsahují podrobné odůvodnění, které zcela
dostojí požadavkům na jeho srozumitelnost.
Stěžovatel dále namítal, že při své činnosti postupoval v souladu s projektovou
dokumentací zpracovanou k záměru revitalizace lesních porostů a vyčištění lesních tůní, kterou
si sám opatřil pro účely posouzení vlivu na životní prostředí; tvrdil, že podmínky v této
projektové dokumentaci stanovené dodržel. To vše měly, dle jeho názoru, vzít správní orgány
v úvahu při ukládání pokuty, a to z pohledu intenzity zásahu do životního prostředí. I na tomto
místě Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku městského soudu, který na str. 8
a 9 tuto námitku vypořádal argumentací, se kterou se zdejší soud ztotožňuje. Nejvyšší správní
soud sdílí názor městského soudu, že projektová dokumentace předložená stěžovatelem byla
určena jako podklad pro řízení podle zákona 100/2001 Sb., které však v posuzované době
neproběhlo. Dokumenty předložené stěžovatelem měly v podstatě soukromoprávní charakter
a bylo jen jeho věcí, zda z nich vychází a respektuje podmínky v nich stanovené při vědomosti
toho, že nemá pro zamýšlené těžební zásahy opatřena příslušná vyjádření dotčených orgánů
a potřebná povolení orgánu státní správy lesů. Stěžovatelem předložená dokumentace nemohla
nikterak zhojit absenci příslušných povolení a vyjádření; to ostatně stěžovatel ani netvrdil.
Městský soud správně uvedl, že správní orgán prvého stupně předloženou dokumentaci
evidentně nepominul, vzal ji na vědomí, ale nehodnotil její obsah a závěry s odůvodněním, že jde
o podklady zcela jiného řízení; žalovaný pak v napadeném rozhodnutí poukázal i na to,
že dokumentace nebyla ani schválena příslušnými orgány státní správy a nemůže nahradit
souhlasné stanovisko a příslušná povolení podle lesního zákona, která stěžovatel neměl v době
realizace zásahů k dispozici. Správní orgány jsou přitom oprávněny samostatně posoudit otázku
naplnění znaků deliktu podle §4 písm. c) zákona o inspekci i otázku míry závažnosti zjištěného
poškození životního prostředí. Je též na jejich úvaze, jaké důkazy pro zjištění rozhodných
skutečností provedou; nepovažují-li to za potřebné, nemusí provést ani účastníkem navrhovaný
důkaz (srov. §52 správního řádu), jsou však povinny se s takovým postupem v odůvodnění
rozhodnutí vypořádat. Stěžovatel v dané věci předložil projektovou dokumentaci ke své obraně
v řízení o správním deliktu; oba správní orgány tyto podklady nepominuly, pouze konstatovaly,
že pro dané řízení nemohou mít žádný význam. Za situace, kdy v odůvodnění rozhodnutí
vyložily, proč se předloženou dokumentací soukromoprávní povahy odmítly věcně zabývat, nelze
jim ničeho vytýkat. Pro danou věc skutečně není rozhodné, zda stěžovatel postupoval v souladu
s podmínkami dosud nezávazné projektové dokumentace, určené pro jiné potřeby; správní
orgány totiž objektivně zjistily a prokázaly porušení životního prostředí v předmětné lokalitě,
které stěžovatel způsobil vlastním zaviněním. Stěžovatel se nemůže zaštiťovat předmětnou
listinou a tvrdit, že dodržel podmínky tam vymezené, neobstaral-li si příslušné souhlasy
a povolení, které vyžadoval před započetím prací lesní zákon. Předložená projektová
dokumentace nemohla stěžovatele vyvinit a ani nemohla způsobit, že by byla míra porušení
životního prostředí byla konstatována jako nulová, neboť opak byl pravdou; správní orgán
prvého stupně zjistil, že stěžovatel svou vědomou činností významně oslabil plnění všech funkcí
lesa v předmětné lokalitě, a to právě neoprávněnými a nepovolenými těžebními zásahy v lesních
porostech.
Konečně poukazoval-li stěžovatel v kasační stížnosti na aktuální stav předmětné lokality,
který je podle něj důkazem, že jeho revitalizační zásahy neměly negativní, ale naopak pozitivní
vliv na kvalitu životního prostředí v lokalitě, a dokládal-li na podporu svého tvrzení rozhodnutí
příslušného orgánu o trvalém omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa ze dne
24. 6. 2009, nelze než konstatovat, že se opět jedná o skutečnosti, které stěžovatel uplatnil
v rozporu s §109 odst. 5 s. ř. s., neboť je mohl uplatnit již v řízení před městským soudem. Proto
k nim Nejvyšší správní soud, v souladu s citovaným ustanovením s. ř. s., nepřihlížel. Uvedené
pravidlo se přitom uplatňuje vždy, bez ohledu na to, zda by uplatnění takové skutkové novoty
nebylo vyloučeno již v řízení před krajským (městským) soudem, při respektování zásady,
že se při přezkumu správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Posouzení této otázky by bylo totiž
věcí úvahy krajského (městského) soudu, přičemž výsledek této úvahy by mohl být podroben
posouzení kasačním soudem.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde
o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly a Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu