ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.1.2012:24
sp. zn. 2 Azs 1/2012 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce G.-O. M.,
zastoupeného Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 14, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, č. j. 49 Az 48/2011 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jiřímu Ostrýtovi se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 8. 2011, č. j. OAM-148/LE-BE02-BE03-2011 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), shledal žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako
nepřípustnou podle §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a podle §25 písm. i) téhož zákona řízení o udělení
mezinárodní ochrany zastavil. Současně uvedl, že (případná) žaloba proti tomuto rozhodnutí
nemá podle §32 odst. 3 zákona o azylu odkladný účinek. Rozhodnutí žalovaného napadl
žalobce u Krajského soudu v Praze žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 5. 12. 2011,
č. j. 49 Az 48/2011 - 52, zamítl.
Krajský soud ze správního spisu seznal, že žalobce podal v pořadí již pátou žádost
o udělení mezinárodní ochrany, a to jednak z obav z následků trestního stíhání ve vlasti (jako
policista měl zabít opilce a dále měl odcizit zbraně) a dále ve snaze o legalizaci pobytu na území
ČR s tím, že by zde rád pečoval o své dva syny; k tomu doložil ve správním řízení dopis svých
synů. Krajský soud zhodnotil, že obdobné důvody zmiňoval žalobce již v předchozích žádostech.
Pokud jde o obavy z trestního stíhání, krajský soud poukázal na žalobcovo první řízení o udělení
mezinárodní ochrany, v němž stran těchto skutečností neunesl břemeno tvrzení, a proto
mu nebyla mezinárodní ochrana udělena; to potvrdil i krajský soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 46 Az 54/2009 – 24. Tvrzení žalobce, že by rád na území ČR pečoval o své dva syny, kteří
žijí s jeho manželkou v Praze (bývalá manželka se provdala za českého občana), vyhodnotil
krajský soud jako důvod zástupný a účelový, který je veden snahou o legalizaci pobytu za každou
cenu. Nemohl totiž přehlédnout, že žalobce od října 2008 pobýval v zahraničí (Švédsko,
Německo a poté opět Švédsko), a to prakticky až do dne 30. 6. 2011, kdy byl z území Švédska
transferován zpět do ČR. Za těchto okolností nemůže žalobce, dle názoru krajského soudu,
s úspěchem tvrdit, že na území ČR v jeho případě vůbec existoval rodinný život; za rodinný život
nelze označit nahodilé telefonické hovory. Žalobce sám na jednání u soudu připustil, že své syny
naposledy viděl před opětovným odchodem do Švédska v říjnu 2010. S ohledem na uvedené
vyhodnotil krajský soud dopis žalobcových synů ze dne 1. 7. 2011 jako nevěrohodný, a to i proto
že nebyl vyhotoven na běžném dopisním papíře a nebyl žalobci do Zařízení pro zajištění cizinců
doručen poštou.
Krajský soud tak zhodnotil jako správný závěr žalovaného, že se jednalo o opakovanou
nepřípustnou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Základní důvod, pro který žalobce
o mezinárodní ochranu opakovaně žádal, je stále týž, a to obava z trestního stíhání a legalizace
pobytu. Jako nedůvodnou odmítl krajský soud námitku, že žalovaný postavil svá tvrzení
na zjištěních z předchozích řízení, která již nejsou relevantní. Uvedl, že žalobce sám neuvedl
žádné pozitivní skutečnosti pro kladné vyřízení jeho žádosti. Podle názoru krajského soudu
žalobce zneužívá institutů zákona o azylu ve snaze o legalizaci pobytu. Nemůže se přitom
dovolávat zásady non-refoulement a ochrany práva na rodinný život, neboť na území ČR jeho
rodinný život prakticky neexistoval.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
opírající se o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá, že žalovaný nesprávně aplikoval §25 písm. i) ve spojení s §10a
písm. e) zákona o azylu a trvá na tom, že v řízení uvedl nové skutečnosti, které nebyly bez jeho
vlastního zavinění předmětem zkoumání v předchozích řízeních o udělení mezinárodní ochrany.
Je tak přesvědčen, že jeho žádost měla být meritorně projednána.
Stěžovatel považuje za nové skutečnosti svá tvrzení o vztahu k synům, což bylo
podpořeno i jejich dopisem, ve kterém vyjádřili přání, aby s nimi stěžovatel zůstal v ČR. Žalovaný
měl pochybnosti o vztahu stěžovatele k jeho synům a vyhodnotil jeho tvrzení tak, že se nejedná
o novou skutečnost, a to z důvodu pochybností o pravosti dopisu; dospěl tak k závěru,
že rodinný život stěžovatele v ČR prakticky neexistoval. Tento názor považuje stěžovatel
za nepodložený, neboť rodinný život se realizoval v rámci jeho možností, ovlivněných složitou
životní situací a nevyřešeným pobytem. Podle stěžovatele rozhodovali žalovaný i městský soud
na základě subjektivního přesvědčení o neexistenci rodinného života a neuvedení nových
skutečností, aniž by tyto závěry vyplývaly z informací a podkladů, které byly obsaženy
ve správním spise.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů. Zákonný pojem
přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje
typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například v usnesení
zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006
Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), podle kterého
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
Z tohoto pohledu bylo tedy nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační důvody.
Jádrem stěžovatelovy kasační argumentace je tvrzení, že v opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uvedl nové okolnosti, a z toho důvodu nemohly být dány podmínky pro to,
aby jeho nová žádost byla posouzena jako nepřípustná podle §10a písm. e) zákona o azylu.
Stěžovatel tvrdí, že v pátém řízení o udělení mezinárodní ochrany uvedl nové skutečnosti (vztah
k synům, kteří žijí v ČR), avšak žalovaný je za nové skutečnosti nepovažoval (dopis synů
zpochybnil co do pravosti) a nesprávně vyhodnotil žádost jako nepřípustnou. Stejným
pochybením je zatížen i rozsudek krajského soudu. Žalovaný i krajský soud, dle názoru
stěžovatele, vycházeli ze subjektivního přesvědčení o neexistenci rodinného života stěžovatele.
Problematikou opakovaně podávaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší
správní soud podrobně zabýval například v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65,
ve kterém konstatoval, že k tomu, aby bylo možno opakovaně podanou žádost meritorně
projednat, je nutné kumulativní naplnění dvou podmínek ze strany žadatele: 1) žadatel je povinen
uvést nové skutečnosti nebo zjištění; 2) musí se jednat o takové skutečnosti či zjištění, jež nebyly
bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. V citovaném rozsudku se rovněž
uvádí, že „[i]nstitut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesňování či skutkovému
doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné
skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího
řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času a jako takové lze
připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele (…).“
V rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 – 64, Nejvyšší správní soud shrnul procesní
postup správního orgánu tak, že „podává-li žadatel o mezinárodní ochranu opakovanou žádost, stanoví
zákon o azylu pro věcné posouzení žádosti podmínku tvrzení nových skutečností či zjištění. Je tedy povinností
žadatele, aby takovéto nové skutečnosti či zjištění správnímu orgánu v nové žádosti uvedl. V opačném případě
je nucen správní orgán na základě citového §10a písm. e) zákona o azylu posoudit žádost jako nepřípustnou.
(…) Stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, jelikož neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění, neuplatněné bez jeho
zavinění v řízení předchozím, jeho nová žádost je proto nepřípustná ve smyslu §10 a písm. e) zákona o azylu
a správní orgán nemá povinnost provádět žádná skutková zjištění. Za této situace, kdy správní orgán v souladu
se zákonem o azylu uzavřel, že podaná žádost je nepřípustná z důvodu podle §10a písm. e) zákona,
byl žalovaný povinen ve smyslu §25 písm. i) tohoto zákona řízení o žádosti zastavit.“ K postupu
krajského soudu při přezkumu rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany
pro nepřípustnost se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 7 Azs 28/2011 – 74, tak že, „[b]ylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno
pro nepřípustnost podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda
byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim
mohly být známy v době první žádosti a zda je tedy mohli uvést, či zda jim v tom nebránily objektivní důvody,
zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních
subjektivních příčin uvést.“ Žalovaný porovnal tvrzení stěžovatele uplatněné v nynějším řízení
a v předcházejících řízeních o žádosti o udělení mezinárodní ochrany zcela v souladu s výše
uvedenými požadavky judikatury. Dospěl-li po tomto porovnání k závěru, že stěžovatel neuvedl
žádné nové skutečnosti s tím, že tvrzení o jeho vztahu k synům a předložený dopis (bez ohledu
na pochyby o jeho pravosti), nelze považovat za novou skutečnost, neboť o snaze o soužití
se svými syny již stěžovatel hovořil v předchozích řízeních a tyto důvody tedy již byly
posuzovány, nelze takovému postupu ničeho vytknout. Totéž pak platí i pro postup krajského
soudu, který závěry žalovaného potvrdil a s ohledem na zjištěné skutečnosti (ze správního spisu
a z jednání před soudem) konstatoval, že o existenci skutečného rodinného života stěžovatele
lze důvodně pochybovat.
Pokud stěžovatelova argumentace směřovala na udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu, s ohledem na právo na rodinný život podle čl. 8 Úmluvy o lidských právech
a základních svobodách (dále též Úmluva“), pak Nejvyšší správní soud poukazuje na odůvodnění
rozsudku krajského soudu, v němž je odůvodněn závěr, proč má soud za to, že rodinný život
stěžovatele na území ČR prakticky neexistoval, a proto se ani nemůže dovolávat ochrany podle
pravidla non-refoulement. Při o posuzování kvality rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, ve spojení
s důvody dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, zde postačí odkázat na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, ze kterého se podává, že „jakkoli není pojem
rodinného života Úmluvou definován, je vykládán poměrně extenzivně, vždy však s důrazem na fungující (reálný)
rodinný život.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za této situace Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupce z řad advokátů; náklady řízení
v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Náklady řízení o kasační stížnosti
spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) v částce
2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky); celkem tedy 2 400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát prokázal, že je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát
povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 4
citovaného zákona, činí 480 Kč. Ustanovenému advokátu se tedy přiznává odměna v celkové výši
2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu