ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.12.2012:49
sp. zn. 2 Azs 12/2012 - 49
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. S.,
zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem ul. 28. října 851/26, Teplice, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 25. 11. 2011, č. j. 56 Az 129/2010 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Jaroslava Savka se u r č u j e
částkou 5760 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1.] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal dne 30. 11. 2010 opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany ve smyslu zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Jako
důvod žádosti stěžovatel uvedl strach z trestního stíhání ve své vlasti, Bělorusku, a to za pořádání
kulturních akcí, na nichž distribuoval letáky zaměřené proti současnému běloruskému
prezidentovi. Mimoto stěžovatel uvedl, že prostřednictvím udělení mezinárodní ochrany
by si chtěl zajistit pobyt v České republice, kde má přítelkyni J. K., se kterou by chtěl vychovávat
jejího čtrnáctiletého syna F. a v případě uskutečněné adopce i třináctiletou ukrajinskou dívku N.
[2.] V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že o udělení mezinárodní ochrany požádal
stěžovatel poprvé již dne 27. 11. 2003 pod č.j. OAM-6248/VL-07-2003, když jako důvod uvedl
obavy z vyšetřování běloruskou policií za vylepování letáků, které směrovaly proti běloruskému
prezidentovi. Stěžovateli však rozhodnutím správního orgánu mezinárodní ochrana udělena
nebyla, a to z důvodu značných nesrovnalostí a rozporuplností v jeho výpovědích, které byly
shledány nevěrohodnými. Stěžovatelovi však byla přiznána překážka vycestování, protože
v té době byla v Bělorusku přijata novela trestního řádu, která zpřísnila odpovědnost za činy
namířené proti člověku a společnosti a nebylo tedy jisté, jak se bude v zemi zacházet
s neúspěšnými žadateli o azyl. Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel žalobu, kterou
Krajský soud v Praze rozsudkem sp.zn. 46 Az 80/2006 ze dne 19. 10. 2006 odmítl pro
opožděnost. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud odmítl pro nesplnění podmínek
řízení.
[3.] Ve své druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 17. 6. 2007 stěžovatel uvedl
v zásadě stejné důvody jako v žádosti první. Ve správním řízení bylo navíc zjištěno, že stěžovatel
byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců
za napadení veřejného činitele, a to za fyzické napadení hlídky policie České republiky. V tomto
řízení stěžovateli opět nebyla mezinárodní ochrana udělena. Žaloba proti tomuto správnímu
rozhodnutí byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 11/2009 - 10 ze dne
22. 2. 2010. Řízení o následně podané kasační stížnosti bylo Nejvyšším správním soudem
zastaveno usnesením č. j. 9 Azs 30/2010 - 62 ze dne 14. 10. 2010.
[4.] Shora citovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 30. 11. 2010 shledal
žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 12. 2010 nepřípustnou podle ustanovení §10a písm. e) zákona
o azylu a toto řízení zastavil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že stěžovatelova
obava z možného trestního stíhání byla posouzena již v předešlých dvou správních řízeních
a byla shledána nevěrohodnou; současně však byly shledány překážky pro jeho vycestování dle
ustanovení §91 azylového zákona. Žalovaný se dále zabýval policejním předvoláním, které bylo
stěžovatelovi údajně doručeno do domu jeho rodičů v Bělorusku a následně poštou přeposláno
stěžovatelovou matkou. Jelikož toto předvolání nebylo datováno a dokonce ani podepsáno,
posoudil je správní orgán rovněž jako nevěrohodné. Za velmi nepravděpodobné považuje rovněž
to, že by policie chtěla stěžovatele v roce 2010 předvolat v souvislosti s jeho údajnou činností
v roce 2003, a to navíc jako podezřelého. Správní orgán shledal rovněž jako velmi
nepravděpodobné, že by toto předvolání prokazovalo, že stěžovatel je považován za podezřelého
ze spáchání nějakého trestného činu, a to protože předvolání se povětšinou používá k podání
vysvětlení nebo výslechu svědka. Podezřelí se v policejní praxi zadrží a zajistí k dalšímu
vyšetřování. Stěžovatel tak v předmětném správním řízení neuvedl žádné nové rozhodné
skutečnosti než ty, které byly již dvakrát objektivně posouzeny v předchozích správních řízeních
a posléze byly potvrzeny rozsudky jak krajského soudu, tak i Nejvyššího správního soudu.
[5.] Žalovaný se dále zabýval vztahem stěžovatele s jeho českou přítelkyní a jeho vlivem jako
možné překážky vycestování. V tomto směru shledal, že tento vztah nezakládá překážku
vycestování, jelikož na základě uvedených skutečností nelze dovodit, že by nabýval takové
intenzity, aby případné vycestování stěžovatele zapříčinilo porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod.
[6.] V podané žalobě stěžovatel zejména namítal nesprávný postup správního orgánu, který
prý nepostupoval tak, aby zjistil skutečný stav věci, o němž jsou důvodné pochybnosti. Tohoto
pochybení se měl správní orgán dopustit tím, že nesprávně posoudil důkazy navržené
stěžovatelem a neúplně posoudil jeho situaci a intenzitu hrozby stíhání při jeho případném
návratu do Běloruska.
[7.] Krajský soud tuto žalobu zamítl rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační
stížností. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že správní orgán vzal při svém rozhodování do úvahy
všechny stěžovatelem navržené důkazy, náležitě je posoudil a vyvodil z nich závěry, které náležitě
odůvodnil. Co se týče stěžovatelem doloženého předvolání od policie, ztotožnil se soud
s názorem správního orgánu, že tímto stěžovatel netvrdí žádné nové skutečnosti, které
by vyžadovaly nové věcné posouzení žádosti. Zájem policie o osobu stěžovatele totiž byl uváděn
již v předešlých žádostech. Co se týče námitky, že žalovaný dostatečně neposoudil možnost
doplňkové ochrany pro stěžovatele, neshledal ji soud jako důvodnou. Správní orgán se touto
otázkou zabýval jak z pohledu z údajných politických aktivit stěžovatele, tak i se zřetelem na jeho
uváděný soukromý život.
[8.] V kasační stížnosti a v jejím doplnění stěžovatel namítá důvody dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále pouze „s. ř. s.“). Stěžovatel
tvrdí, že soud nesprávně posoudil vztah k jeho české přítelkyni, kdy naznal, že se nejedná o vztah
natolik intenzivní, aby zakládal překážku vycestování ve smyslu §179 odst. 2 písm. d) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů. Odkazuje na rozhodnutí Policie ČR Ředitelství služby cizinecké
policie Praha ze dne 29. 8. 2011, č. j. CPR-5015-8/ČJ-2011-9CPR-C220, v němž je tento vztah
shledán jako vztah obdobný rodinnému, a stěžovatel je tedy posouzen jako rodinný příslušník
občana Evropské unie. Policejní orgán proto v tomto rozhodnutí zrušil předchozí rozhodnutí
o správním vyhoštění, jelikož výše popsaný vztah zakládá překážku vyhoštění.
[9.] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti (§104
s. ř. s. a contrario) a v tomto směru konstatuje, že stížnost je podána včas, stěžovateli byl ustanoven
zástupcem advokát a byly splněny i ostatní podmínky řízení, když zástupce stěžovatele k výzvě
soudu odstranil vady návrhu.
[10.] Nejvyšší správní soud se po shledání přípustnosti kasační stížnosti musel zabývat její
přijatelností ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy přijatelná k věcnému
posouzení. Logika institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti je totiž založena na tom,
že nepřijatelnou může být shledána i taková kasační stížnost, která by v jiné agendě mohla být
shledána důvodnou. Nikoliv každá nezákonnost či procesní pochybení, k němuž dojde, totiž
je způsobilá zakládat zmíněný přesah vlastních zájmů stěžovatele.
[11.] Zdejší soud se vymezením institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí, konkrétně např. v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS; veškerá judikatura
NSS je dostupná na www.nssoud.cz), kde je zejména uvedeno, že se o přijatelnou kasační
stížnost může jednat v následujících typových případech: „kasační stížnost se dotýká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; kasační stížnost obsahuje
právní otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; nastane potřeba učinit judikatorní odklon
(Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně); bylo-li v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.“
[12.] Nejvyšší správní soud v daném případě přijatelnost kasační stížnosti ve shora popsaném
smyslu neshledal. Ani samotný stěžovatel ostatně neuvedl, v čem spatřuje přesah svých vlastních
zájmů, aby soud mohl kasační stížnost věcně projednat. Z obsahu kasační stížnosti totiž plyne,
že stěžovatel v podstatě vůbec nezpochybňuje skutkovou správnost a zákonnost napadeného
rozsudku a předchozího rozhodnutí správního orgánu z hlediska nenaplnění důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany a poukazuje toliko na shora citované rozhodnutí Policie ČR a dovozuje
z něj existenci překážky vycestování. Tuto překážku spatřuje v důvodech znemožňujících
vycestování ve smyslu ustanovení §179 odst. 2 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., podle něhož
se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje též, pokud by vycestování cizince bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Tento rozpor spatřuje zjevně toliko
v nezohlednění intenzity svého vztahu k přítelkyni J. K.
[13.] Nejvyšší správní soud konstatuje, že daná právní otázka je již plně řešena judikaturou
zdejšího soudu. Jakkoliv totiž krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně poukázal
na nejednotnou judikaturu ohledně rozhodování o udělení doplňkové ochrany v případě
zastavení řízení, je tato otázka v současnosti již vyřešena rozsudkem rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, podle něhož „[s]právní
orgán je povinen v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany zkoumat v souladu s §10a písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, zda žadatel neuvedl nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů
pro udělení azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem
zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci
mezinárodní ochrany. Přípustnost opakované žádosti je tak třeba posuzovat z pohledu možných nových
skutečností a zjištění pro udělení jak azylu, tak udělení doplňkové ochrany.“ Za této situace nemůže být
přijatelnost této kasační stížnosti dána potřebou sjednotit judikaturu ani potřebou učinit
tzv. judikatorní odklon; zjevně se nejedná ani o případ nezjudikovaných právních otázek.
[14.] Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda v rozsudku krajského soudu neshledává
zásadní pochybení, jež by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Ani
v tomto směru však nezjistil nic, co by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti. Jak totiž plyne
ze shora uvedeného, stěžovatel vůbec neargumentuje tím, že by byl porušen zákon o azylu,
tzn. např. že mu měla být udělena doplňková ochrana ve smyslu ustanovení §14a, nýbrž že byla
chybně vyložena existence překážky vycestování podle ustanovení §179 odst. 2 písm. d) zákona
č. 326/1999 Sb. Argumentaci prostřednictvím této doplňkové ochrany však nepojal do žádného
ze žalobních bodů. Krajský soud, vázán žalobními body, na ni proto ani nemusel reagovat
a zabýval se toliko otázkou případného poskytnutí doplňkové ochrany podle zákona o azylu.
Navíc, rozhodnutí žalovaného se otázkou překážek vycestování poměrně podrobně zabývá,
a to i poukazem na závěry zjištěné v rámci předchozího řízení o správním vyhoštění. Ani tato
argumentace proto nemůže vést k závěru o přijatelnosti kasační stížnosti, protože krajský soud
se s ohledem na formulaci podané žaloby nedopustil žádného zásadního procesního pochybení,
jež by mělo dopady do hmotně právní sféry stěžovatele.
[15.] Jen jako obiter dictum soud konstatuje, že argumentace stěžovatele založená na překážkách
vycestování podle zákona č. 326/1999 Sb. se sice míjí s podstatou řízení ve věci udělení
mezinárodní ochrany, nicméně jak plyne z citovaného rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby
cizinecké policie Praha ze dne 29. 8. 2011, našla svoje uplatnění při rozhodování o správním
vyhoštění, které bylo zrušeno.
[16.] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal žádné důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
[17.] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 3,
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl
návrh odmítnut.
[18.] Stěžovateli byl ustanoven zástupcem pro řízení o kasační stížnosti advokát
JUDr. Jaroslav Savko; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35
odst. 8, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a příprava zastoupení a doplnění kasační stížnosti - a 2 x 300 Kč
na úhradu hotových výdajů - v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b), f),
§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; celkem
tedy 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento
nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená dle §37 odst. 1 a §47
odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., činí 960 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznávají náhrady
nákladů v celkové výši 5760 Kč. Celkem tak soud přiznává částku 5760 Kč. Tato částka bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu