ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.36.2011:122
sp. zn. 2 Azs 36/2011 - 122
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna a JUDr. Jana
Rutsche v právní věci žalobců: a) I. Z., b) nezl. D. V. D., oba zastoupeni JUDr. Pavlem
Ramešem, advokátem se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 7. 2011, č. j. 28 Az 48/2010 - 79,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Pavla Rameše se u r č u je částkou 9600 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala dne 16. 2. 2010 jménem svým a jménem svého
nezletilého syna (dále „stěžovatel“), který byl v té době údajně bez státního občanství, žádost
o udělení mezinárodní ochrany odůvodněnou jednak pronásledováním ze strany stěžovatelova
otce, V. D., jednak tím, že byli ve své zemi původu, tedy v Moldavsku, označováni za separatisty,
protože žili v Podněstří. Při pohovoru stěžovatelka přiznala, že poté, co bylo roku 2007
neúspěšně ukončeno řízení o její předchozí žádosti o mezinárodní ochranu, zůstala ilegálně v ČR.
Bydlela u V. D., ovšem ten se zabýval obchodem se ženami v nevěstinci v Chebu, bil ji a jejího
syna používal ke krádežím. Krom toho zneužil i její dceru J. Nechtěla se vrátit do Moldavska,
protože v Moldavsku ji pokládali za separatistku, neboť žila v Podněstří, naopak v Podněstří byli
bráni jako nepřátelé, protože mají moldavské občanství, navíc jsou řecké národnosti. Z Podněstří
odešla proto, že jí jako zaměstnankyni školy vyhrožoval ředitel s policií zavřením kvůli tomu, že
její matka brojila proti rozdělení Moldavska. V Moldavsku by byla panem D. ještě více ohrožena,
protože by ji tam mohl kdokoliv zabít a nikoho by to nezajímalo, navíc tam už nikoho nemá a
nedávno tam proběhla revoluce. Zůstala tedy i se synem v ČR, krom toho se pokusila požádat o
azyl i v Norsku a ve Švédsku, ovšem V. D. je vypátral i tam.
[2] Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR (dále „žalovaný“) ze dne 1. 9. 2010,
č. j. OAM-60/ZA-04-K01-2010, stěžovatelům nebyla udělena mezinárodní ochrana podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Nejprve žalovaný konstatoval, že stěžovatelka je občankou Moldavska, neboť
samostatnost Podněstří, kde pobývala, žádný stát neuznává. Její syn, tedy stěžovatel, je pak
občanem Moldavska, neboť k tomu podle moldavských zákonů stačí moldavské občanství
jednoho z rodičů, tedy stěžovatelky, a také občanem Ukrajiny, neboť ukrajinské občanství nabyl
po svém otci V. D. na jeho žádost. Proto žalovaný vyšel z celé řady informací o situaci
v Moldavsku; ve vztahu ke stěžovateli pak i o situaci na Ukrajině. K udělení azylu podle §12
písm. a) zákona o azylu nebyl u stěžovatelky ani stěžovatele žádný důvod. Co se týče udělení
azylu podle §12 písm. b), žalovaný označil za účelové stěžovatelčino tvrzení, že byla
pronásledována z národnostních důvodů a propuštěna ze zaměstnání v Podněstří kvůli své
matce, která vystupovala proti rozdělení Moldavska. Účelovost jejích tvrzení prokazoval žalovaný
tím, že se tyto důvody zcela lišily od důvodů, které uváděla ve své první žádosti o mezinárodní
ochranu, v níž uváděla problémy se soukromými osobami, které dokonce unesly její dceru.
Během prvního řízení se navíc hlásila k ruské národnosti, během soudního přezkumu prvního
zamítavého rozhodnutí o své žádosti o mezinárodní ochranu se přihlásila ke gagauzské
národnosti, zatímco nyní se hlásí k řecké národnosti. Žalovaný proto neuvěřil stěžovatelčiným
problémům spojeným s takto proměnlivou národností, navíc informace o Moldavsku se nijak
nezmiňují o národnostním pronásledování v národnostně velmi pestrém Moldavsku. Žalovaný
tudíž označil stěžovatelčinu žádost za čistě účelovou, odůvodněnou snahou legalizovat pobyt
v zemi, kde má již povolen trvalý pobyt její starší syn a dcera. Žalovaný neshledal ani žádný
azylově relevantní důvod, pro který by mohl být pronásledován nezletilý stěžovatel. Krom toho
neshledal u stěžovatelů ani důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle §13, §14, §14a
či §14b zákona o azylu.
[3] Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové.
Ustanovený zástupce žalobu doplnil o důvody spočívající v nesprávném posouzení stěžovatelčina
pronásledování z národnostních důvodů, nebezpečí ze strany otce stěžovatelčina syna a také
v nedostatečném zohlednění toho, že se stěžovatelka nemá v Moldavsku již kam vrátit, naopak
v ČR má celou rodinu. Řízení o stěžovatelčině žalobě spojil krajský soud s řízením
o stěžovatelově žalobě podané proti témuž rozhodnutí a vedené pod sp. zn. 28 Az 49/2010
ke společnému projednání. Společně je pak zamítl rozsudkem ze dne 20. 7. 2011,
č. j. 28 Az 48/2010 - 79. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným v tom, že stěžovatelka
se opakovaným vstupem do řízení o udělení mezinárodní ochrany pokoušela o legalizaci svého
pobytu v ČR. Neblahá ekonomická a bezpečnostní situace Moldavska ovšem dopadá na všechny
obyvatele této země, takže není azylově relevantním důvodem. Konfliktní vztahy stěžovatelky
s otcem stěžovatele nelze podřadit pod žádný azylově relevantní důvod. Žádné z těchto dvou
tvrzení tedy nezakládá ani podle krajského soudu důvod pro udělení azylu podle §12 písm. b)
zákona o azylu. Krajský soud se pak ztotožnil se žalovaným i v aplikaci §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Stěžovatelé podali kasační stížnost opřenou o důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Původně
v kasační stížnosti uplatňovali bez dalšího upřesnění také důvod podle §103 odst. 1 písm. c)
s. ř. s., ovšem ten již jejich právní zástupce, poté co jim byl ustanoven, nepřevzal do doplnění
kasační stížnosti, v němž teprve byly jednotlivé kasační námitky konkrétně uvedeny. Pohledem
možné zmatečnosti řízení před krajským soudem tedy nebude napadený rozsudek posuzován,
neboť tato původní námitka nebyla nijak konkretizována a stěžovatelé se omezili na pouhé
uvedení zákonného ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[5] Stěžovatelé připomínají, že podle dosavadní azylové judikatury správních soudů má azyl být
poskytnut i tehdy, kdy stát původu není schopen poskytnout ochranu před útoky nebo takové
útoky trpí. V daném případě se přitom stěžovatelka i stěžovatel obávají útoků ze strany veřejných
mocenských autorit. Stěžovatelka připomíná, že z Moldavska odešla v roce 1998 z důvodu
národnostních konfliktů v daném regionu, konkrétně proto, že žijíc v Podněstří byla při
návštěvách babičky v jiné části Moldavska pokládána ona i její rodina za separatisty. Stěžovatelé
připomínají, že jejich žádost o mezinárodní ochranu nebyla rozhodně jen formou legalizace
pobytu na území ČR. Soud by se neměl zaměřovat jen na ekonomickou situaci v zemi jejich
původu, ale zejména zohlednit, že byli označeni za separatisty. Právě tím byly v jejich případě
odůvodněny obavy z pronásledování.
[6] Stěžovatelé proto navrhují, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatelka ve svých vlastních
vyjádřeních v prvním řízení o udělení mezinárodní ochrany tvrdila, že žádné potíže s orgány
státní moci doma neměla. Nezletilý stěžovatel se pak narodil již na území ČR, takže na území
Moldavska či Ukrajiny vzhledem ke svému věku žádné azylově relevantní důvody ani mít nemohl.
Azylově relevantním důvodům pak nelze podřadit obavu z pronásledování stěžovatelky,
a potenciálně i nezletilého stěžovatele, ze strany jeho otce, stejně jako jim nelze podřadit jejich
snahu o sloučení s rodinnými příslušníky, kteří mají v ČR trvalý pobyt. Stěžovatelka do ČR
původně dojížděla z Moldavska za prací, často bez povolení ke vstupu na území ČR, a zdržovala
se zde nelegálně, což se odrazilo v neudělení pobytového víza. Stěžovatelčina opakovaná žádost
je jen dalším pokusem o legalizaci jejího pobytu.
[8] Žalovaný se domnívá, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatelů, navrhuje proto její odmítnutí pro nepřijatelnost, případně její zamítnutí pro
nedůvodnost.
IV. Přijatelnost kasační stížnosti [§104a s. ř. s.]
[9] Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a je tedy
přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu podrobně věnoval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006
(publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS), kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost se může
jednat mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť otázka odůvodněných
obav z pronásledování z důvodu připisované podpory separatismu, či naopak odporu proti
separatismu, nebyla dosud řešena judikaturou Nejvyššího správního soudu.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.] napadeného rozsudku krajského soudu, kterou však stěžovatelé namítají pouze
v obecné rovině, když toliko odkazují na kasační důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Obecně lze uvést, že touto vadou trpí takový rozsudek, z jehož odůvodnění není jednoznačně
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč jeho
námitky považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní
argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. 2 Afs 24/2005, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů je např. možné považovat i takové rozhodnutí soudu, které opomíjí
přezkoumat některou z uplatněných žalobních námitek (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 1 Afs 135/2004, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS). Stěžovatelé
neuvádějí, v jakém ohledu se krajský soud nedostatečně vypořádal s jejich žalobními námitkami.
Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud se srozumitelně a dostatečným způsobem
vypořádal s důvody, které stěžovatelé ve svých žalobách uplatnili. Napadený rozsudek tedy není
stižen vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[12] Další důvody uváděné v kasační stížnosti, tedy tvrzený důvod nesprávného posouzení
právní otázky krajským soudem podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vad řízení na straně
žalovaného podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., splývají v kasační stížnosti v jedinou námitku.
Stěžovatelé jsou totiž nespokojeni s tím, jak nejprve žalovaný a poté krajský soud posoudili
odůvodněnost jejich obav z pronásledování z důvodu připisovaného separatismu, či naopak
odporu proti separatismu, což byla jedna z klíčových námitek již v řízení o jejich žalobách. Druhý
stěžejní důvod uplatňovaný v řízení před žalovaným i před krajským soudem, tedy hrozba
pronásledování ze strany otce nezletilého stěžovatele a bývalého stěžovatelčina druha, již
v kasační stížnosti není uplatněn, takže se jím zdejší soud nemůže zabývat.
[13] Otázku azylových důsledku separatismu řešila dosud judikatura správních soudů spíše
okrajově (viz například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 6 A 514/98
vztahující se k důvodným obavám z pronásledování z důvodu národnosti v separatistické oblasti
státu, konkrétně v gruzínské Abcházii). Obecně lze konstatovat, že ve státech, v nichž existuje
na určitém území silné separatistické hnutí, nelze vyloučit, že se takové separatistické nálady
ve společnosti mohou u konkrétních jednotlivců či celých skupin promítnout do odůvodněných
obav z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, a to jak u příznivců, tak u odpůrců
separatismu, ze strany zastánců opačného názoru. Může přitom jít jednak o odůvodněné obavy
z pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů, pokud daná osoba
má separatistické politické přesvědčení či naopak podporuje územní integritu daného státu, nebo
je jí potenciálními původci pronásledování takové přesvědčení alespoň připisováno (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 2 Azs 45/2008, publ. pod č. 1713/2008
Sb. NSS). Může jít také o pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, pokud
separatisté, či naopak odpůrci separatismu splňují podmínky vymezené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 Azs 63/2004 (publ. pod č. 364/2004 Sb. NSS).
Nelze dokonce ani vyloučit, že by vnitrospolečenské napětí v zemi původu ohledně otázky
nezávislosti určitého území dosáhlo takového stupně, že tatáž osoba by byla pronásledována
jak na onom separatistickém území z důvodu podpory územní integrity státu, či alespoň
připisování takového přesvědčení například proto, že by takové přesvědčení hlásal nějaký její
rodinný příslušník; tak na ostatním území státu, kde by mohla být naopak pokládána
za separatistu už proto, že pochází ze separatistického území. Takové připisování členství v určité
sociální skupině by se pak mohlo potenciálně vztahovat dokonce i na nezletilé děti (viz rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 10 Az 120/2003, publ. pod č. 293/2004 Sb.
NSS). Ostatně pronásledování bez ohledu na věk z důvodu kolektivně připisovaných
separatistických tendencí je známé i modernímu československému právu (viz ústavní dekret
presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob
národnosti německé a maďarské).
[14] Právě o tyto teoreticky představitelné situace zakládající odůvodněné obavy
z pronásledování stěžovatelé opírali žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ve skutečnosti je ale
na ně nelze aplikovat. Stěžovatelka totiž sice pocházela z Podněstří, což je podle informací,
z nichž vycházel žalovaný, opravdu separatistická oblast Moldavské republiky. Z nich však nijak
nevyplývá, že by v Podněstří byli opravdu pronásledováni odpůrci oddělení Podněstří
od Moldavska, či dokonce i jejich rodinní příslušníci, za něž se označuje i stěžovatelka. Stejně tak
z nich nevyplývá, že by ve zbytku Moldavska byli jakýmkoli hrozbám pronásledování vystaveni
lidé pocházející z Podněstří. Zejména však tyto potenciálně představitelné hrozby nelze
vztáhnout na stěžovatelku, a to proto, že stěžovatelčina tvrzení o obavách z pronásledování
nejsou v této otázce důvěryhodná.
[15] Tato nedůvěryhodnost vyplývá z toho, že ve své prvé žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, která byla dne 7. 2. 2006 zamítnuta žalovaným jako zjevně nedůvodná ve smyslu §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, stěžovatelka uváděla naprosto jiné důvody, pro něž žádala
o mezinárodní ochranu, konkrétně únos dcery a problémy s tím, že byla trestně stíhána pro činy,
kterých se měla dopustit žena, která používala její občanský průkaz. Z celého prvého řízení
nevyplynulo, že by stěžovatelka měla potíže kvůli tomu, že pochází ze separatistického území,
či naopak kvůli tomu, že její matka podněsterský separatismus kritizovala. Tyto důvody údajného
pronásledování stěžovatelka začala tvrdit až v druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
přestože k nim mělo údajně dojít již před jejím prvním odchodem z Moldavska. Její
důvěryhodnost snižuje také to, že se v první žádosti o udělení mezinárodní ochrany přihlásila
k ruské národnosti, zatímco v druhé žádosti k národnosti řecké. Za této situace nelze než přitakat
žalovanému a zprostředkovaně též krajskému soudu, že stěžovatelka své potíže v zemi původu
uváděla pouze účelově a že jí tvrzené důvody pro opuštění vlasti jsou zcela nedůvěryhodné.
[16] Nejvyšší správní soud tak souhlasí s krajským soudem a žalovaným v tom,
že stěžovatelčina tvrzení jsou nedůvěryhodná. Jakkoli si tedy lze představit odůvodněnost obav
z pronásledování z důvodu skutečného či připisovaného separatistického přesvědčení, či naopak
přesvědčení o nedělitelnosti státního území, stejně jako si lze představit, že příznivci či odpůrci
separatismu či obyvatelé separatistických území mohou vytvářet určitou sociální skupinu
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, u stěžovatelky takové odůvodněné obavy
z pronásledování shledat nelze jednak proto, že situace v Podněstří a Moldavsku není podle
dostupných informací takto vyhrocená, zejména však proto, že stěžovatelčina tvrzení jsou v této
otázce zjevně účelová a nedůvěryhodná. Nelze-li přitom shledat odůvodněné obavy
z pronásledování u stěžovatelky, tím spíše je nelze shledat u nezletilého stěžovatele, jehož
odůvodněnost obav z pronásledování by se nutně odvíjela od odůvodněnosti obav na straně jeho
matky, tedy stěžovatelky.
VI. Shrnutí a náklady řízení
[17] Na základě uvedené argumentace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, neboť u stěžovatelky ani jejího syna, tedy stěžovatele, nelze shledat
odůvodněné obavy z pronásledování plynoucí z podněsterského separatismu, a proto ji podle
ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl.
[18] O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovaný v řízení plně úspěšný sice byl, nicméně mu nevznikly náklady řízení
nad rámec jeho činnosti.
[19] Stěžovatelům byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za čtyři úkony právní služby (první
porada s klientem včetně převzetí a přípravy obhajoby, doplnění kasační stížnosti) ve výši
4 x 2100 Kč, snížená o 20%, a náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 4 x 300 Kč podle
§13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 7680 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, navyšuje se tato částka o daň z přidané hodnoty v sazbě 20 %, tedy
o 1920 Kč na celkových 9600 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. února 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu