ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.37.2011:73
sp. zn. 2 Azs 37/2011 - 73
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Jana Rutsche a JUDr. Vojtěcha
Šimíčka v právní věci žalobce: nezl. T. K., zastoupen zákonnou zástupkyní O. K., zastoupen
JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou se sídlem K. Sliwky 125, Karviná - Fryštát, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.
10. 2009, č. j. OAM-1-937/VL-01-P09-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2011, č. j. 64 Az 53/2009 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky JUDr. Jany Brhlové se u r č u je částkou 2880 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
výše uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl tak,
že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, 13, 14, 14a, 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neboť v jeho případě nebyl naplněn žádný ze zákonných
důvodů pro její udělení.
Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že v jeho případě nebyl naplněn
žádný z azylově relevantních důvodů podle §12 zákona o azylu. V žalobě bylo poukázáno na to,
že se stěžovatel narodil na území České republiky poté, co jeho rodiče opustili Kyrgyzstán kvůli
problémům souvisícím s tím, že je jeho otec ruské národnosti, a že v Kyrgyzstánu není dětem
poskytována dostatečně kvalitní zdravotní péče; tyto skutečnosti však podle krajského soudu
nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu. Pokud jde o možnost udělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu, krajský soud uvedl, že stěžovatel v průběhu
správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by mu mohla být udělena
mezinárodní ochrana dle tohoto ustanovení.
Zákonná zástupkyně stěžovatele proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Ačkoliv
na jednu stranu připouští, že v případě jejího syna, jenž se narodil až po jejím příchodu do České
republiky, nenastala žádná z azylově relevantních skutečností výslovně uvedených v §12 zákona
o azylu, domnívá se, že by mu měl být azyl dle citovaného ustanovení udělen. Poukazuje na to,
že ona sama zde požádala o mezinárodní ochranu pro sebe i pro další dva syny a proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti správnímu rozhodnutí
o neudělení mezinárodní ochrany, podala kasační stížnost, o níž nebylo v době podání této
kasační stížnosti dosud rozhodnuto. Byla-li by jim mezinárodní ochrana udělena, zatímco jejímu
nejmladšímu synovi nikoliv, došlo by k jeho odtržení od matky a sourozenců. Kromě toho dále
zdůrazňuje, že se její syn od narození pohybuje v České republice, kde si již zvykl, Kyrgyzstán
je pro něj zcela cizí a neznámou zemí, pročež by měl v případě vystěhování potíže se začleněním
do tamní společnosti; patrně v této souvislosti poukazuje též na možnost udělení azylu
z humanitárních důvodů ve smyslu §14 zákona o azylu.
Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že podle jeho názoru stěžovatel
polemizuje s napadeným rozsudkem krajského soudu pouze v obecné rovině, domnívá se,
že v kasační stížnosti nejsou zcela konkretizovány její věcné důvody ani skutečnosti, v nichž
stěžovatel spatřuje její přijatelnost. Žalovaný proto odkazuje na správní spis, zejména
na odůvodnění svého rozhodnutí, a navrhuje kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost nebo
případně jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s.,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). V daném případě je kasační stížnost přípustná.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod. č. 933/2006 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz). Nyní posuzovaná věc však
typově nespadá pod žádný z případů přijatelnosti kasační stížnosti uvedených ve výše citovaném
usnesení.
Stěžovatelova zákonná zástupkyně se v kasační stížnosti odvolává především na §12
zákona o azylu, jenž stanoví: Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno,
že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro
zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního
občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Nejvyšší správní soud se již v řadě svých rozhodnutí
vyslovil v tom smyslu, že účelem institutu azylu je poskytnou cizinci ochranu, přičemž však nejde
o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen
z důvodů vypočtených v §12 zákon o azylu (k tomu srov. zejména rozsudek ze dne 6. 11. 2009,
č. j. 6 Azs 12/2003 – 49, případně též rozsudky ze dne 20. 3. 2006, č. j. 4 Azs 46/2005 – 80,
a ze dne 25. 8. 2006, č. j. 8 Azs 170/2005 – 90. Podle ustálené judikatury tohoto soudu lze tedy
žadateli o azyl vyhovět tehdy, je-li ve vlasti pronásledován, nebo má-li odůvodněný strach
z pronásledování, a to z některého z výše uvedených konkrétních důvodů, které jsou taxativně
vypočteny v §12 zákona o azylu. V nyní posuzované věci je však prima facie zřejmé,
že u stěžovatele žádný z těchto důvodů dán není. Ostatně sama zákonná zástupkyně v kasační
stížnosti uvedla, že by jejich naplnění ani nebylo možné, neboť se stěžovatel narodil v České
republice a v Kyrgyzstánu nikdy nežil. Případné budoucí potíže stěžovatele po jeho návratu
do vlasti by mohly být relevantní z hlediska doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu; kasační
stížnost však v tomto smyslu žádné námitky neobsahuje.
Zákonná zástupkyně nicméně poukazuje na to, že ona sama spolu s dalšími dvěma syny
v České republice požádala o mezinárodní ochranu, přičemž soudní řízení o přezkum negativního
rozhodnutí žalovaného o její žádosti nebylo (v době podání kasační stížnosti v této věci)
skončeno. Pokud by byla jí samotné mezinárodní ochrana udělena, přicházelo by u stěžovatele
v úvahu udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13 zákona o azylu. V tomto případě však
žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 10. 2009, č. j. OAM-1-569/VL-10-P09-2007, žádosti
stěžovatelovy zákonné zástupkyně a jejích synů E. a D. nevyhověl, jejich žaloba proti tomuto
rozhodnutí byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2011, č. j. 64 Az 52/2009 –
43, zamítnuta a kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením Nejvyššího správního
soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 Azs 27/2011 – 66, odmítnuta pro nepřijatelnost, přičemž
tomuto soudu není známo, že by některá z těchto osob v současné době opětovně žádala o
mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud přitom ohledně azylu za účelem sloučení rodiny
setrvale judikuje, že jeho udělení je možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o
udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl (srov. zejména rozsudek ze
dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 – 81, publ. pod č. 388/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne
16. 3. 2004, č. j. 2 Azs 70/2003 – 59); takováto situace ovšem v případě stěžovatele nenastala.
Konečně stěžovatel namítá též nesprávné posouzení otázky udělení azylu
z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu v této otázce (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72, publikován pod číslem 375/2004 Sb. NSS,
či rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48), z níž vyplývá, že udělení humanitárního
azylu je ve volné úvaze správního orgánu. Rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze
v omezeném rozsahu. Soudu nepřísluší přezkoumávat, zda humanitární důvody byly dány
či nikoliv, to je věcí úvahy správního orgánu. Soud rozhodnutí o humanitárním azylu
přezkoumává pouze z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů. V nyní posuzované
věci žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi. Z jeho
rozhodnutí je patrné, že se otázkou udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
zabýval. Pokud z důvodů stěžovatelem uváděných sám nevyvodil důvody pro udělení
humanitárního azylu, zůstává takové rozhodnutí v rámci výkonu jeho pravomoci, zejména,
jestliže stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sám neuváděl.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena advokátka; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Ustanovená
zástupkyně v dané věci učinila jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti ze dne
15. 11. 2011) a požadovala odměnu za zastupování dvou klientů (stěžovatele a jeho matky)
a náhradu hotových výdajů v celkové výši 3960 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d)
a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif]. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova
matka v řízení vystupovala nikoliv jako účastník řízení, nýbrž jako zákonná zástupkyně svého
nezletilého syna, Nejvyšší správní soud ustanovené advokátce přiznává odměnu za jeden úkon
právní služby ve výši 2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]
a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem 2400 Kč. Protože
advokátka doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady
řízení o částku 480 Kč odpovídající dani, kterou je povinna odvést z odměny za zastupování
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Celková výše odměny a náhrady
hotových výdajů tedy činí 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu