ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.4.2012:20
sp. zn. 2 Azs 4/2012 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna a JUDr. Jana
Rutsche v právní věci žalobce: K. T., zastoupený JUDr. Václavem Krondlem, advokátem
se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 21. 10. 2011, č. j. 64 Az 9/2009 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 2. 2009, č. j. OAM-50/VL-07-15-PS-2009 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rozhodl žalovaný o tom, že podle §46a odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), je žalobce povinen setrvat
v přijímacím středisku až do vycestování, maximálně však do 21. 5. 2009, neboť nebyla spolehlivě
zjištěna jeho totožnost. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě,
který žalobu rozsudkem ze dne 21. 10. 2011, č. j. 64 Az 9/2009 - 27, zamítl.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že nemohla
být spolehlivě zjištěna totožnost žalobce po přicestování do ČR, neboť nepředložil v řízení žádný
cestovní pas ani jiný doklad totožnosti. Podle krajského soudu měl žalovaný dostatečné podklady
pro posouzení naplnění podmínek §46a zákona o azylu a nepochybil tak, pokud žalobci uložil
povinnost setrvat v přijímacím středisku. Pokud jde o námitky porušení §46a odst. 1 zákona
o azylu, §2 odst. 1 a 2, §4 odst. 2 a 4, §36 odst. 2 a 3 a §46 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů, čl. 10 Ústavy ČR, čl. 31 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, zde krajský soud uvedl, že žalovaný postupoval
v řízení v souladu s příslušnými právními předpisy a procesně správným způsobem a dbal
na zachování všech práv žalobce. Z dokladů ve správním spise vzal krajský soud za zjištěné,
že si žalovaný opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí. Žalovaný se podle krajského soudu
nedopustil porušení právních předpisů ani mezinárodních smluv.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především namítá, že nebyly dány podmínky pro rozhodnutí o povinnosti
setrvat v přijímacím středisku, neboť ve správním spise jsou založeny zprávy z psychiatrického
vyšetření, které dokládají jeho špatný zdravotní stav. Pobyt stěžovatele v přijímacím středisku
má negativní vliv na jeho zdravotní stav; stěžovatel trpí přetrvávajícími bolestmi hlavy,
kolapsovými stavy, nechutenstvím nespavostí a depresivními stavy.
Stěžovatel dále tvrdí, že žalovaný při rozhodování podle §46a zákona o azylu dostatečně
nezjistil skutkový stav věci, neboť se nijak nevypořádal s tím, že stěžovatel byl podroben vážným
formám psychického a fyzického násilí a je z toho stále traumatizován. Žalovaný zlehčuje situaci,
v níž se stěžovatel nacházel v době, kdy byl nucen opustit Gruzii. Krajský soud se pak podle
stěžovatele s touto otázkou (tedy podstoupením vážných forem násilí, s následnou traumatizací)
nevypořádal. Nadto žalovaný nezohlednil jeho důvodné obavy o život v případě nastoupení
výkonu vojenské služby v Gruzii a s tím související obavy o život v případě účasti stěžovatele
na probíhajících bojových operacích. Stěžovatel namítá, že každý má právo hledat a požívat azyl
i přes to, že na udělení mezinárodní ochrany není právní nárok.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny procesní
podmínky pro meritorní projednání podané kasační stížnosti. Jednou z obligatorních podmínek
je i přípustnost jejího podání.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o jiné důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Stěžovatel v kasačním řízení uplatnil důvody, které se zcela míjí s důvody žalobními.
Jestliže v kasační stížnosti tvrdil, že se žalovaný a krajský soud nevypořádali s tím, že byl
podroben vážným formám psychického a fyzického násilí, pak nelze než konstatovat, že tento
důvod nebyl vůbec vznesen v žalobě, ač v jeho uplatnění stěžovateli nic nebránilo. Krajský soud
tak nebyl povinen, ale ani oprávněn, se k těmto otázkám vyslovovat [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
§75 odst. 2, věta první s. ř. s.]. Z hlediska řízení o kasační stížnosti je tento stížní důvod uplatněn,
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., nepřípustně. Uvedené platí i pro tvrzení, jímž stěžovatel v kasační
stížnosti poukazoval na svůj nepříznivý zdravotní a psychický stav, a který má mít souvislost
s jeho setrváním v přijímacím středisku.
Zbytek argumentace stěžovatele se míjí jak s žalobními body, tak i s podstatou
projednávané věci. Tyto kasační námitky totiž míří do samotné podstaty řízení o udělení
mezinárodní ochrany, o níž však v nyní posuzovaném případě nejde, neboť předmětem řízení
před žalovaným i krajským soudem byla toliko otázka přípustnosti aplikace §46a zákona o azylu
na stěžovatele. V tomto řízení tedy otázka oprávněnosti azylové žádosti stěžovatele vůbec
posuzována nabyla. Ostatně i námitku stran stěžovatelových důvodných obav z výkonu vojenské
služby ve vlasti a z účasti na tam probíhajících bojových akcích, stěžovatel v žalobě neuvedl,
ač tak učinit bezpochyby mohl.
Pro úplnost lze k otázce aplikace §104 odst. 4 s. ř. s. odkázat například na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 – 155, publikovaný pod
č. 1743/2009 Sb. NSS, ze kterého se podává, že „[u]stanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci
práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení
o kasační stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat,
aby na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před
soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším
stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené.“
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost je podle §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná,
Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., usnesením odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu