ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.12.2012:37
sp. zn. 3 Ads 12/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobkyně: Z. Š.,
zastoupená JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., advokátem se sídlem Krátká 1023, Frýdlant
nad Ostravicí, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem Křížová
1292/25, Praha 5 - Smíchov, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 4. 2011, č. j. X, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2011,
č. j. 43 Ad 57/2011 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádnému z účastníku se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátu JUDr. Petru Zajícovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové částce 1.600 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení nese stát.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále „žalovaná“) rozhodnutím ze dne 13. 4. 2011,
č. j. X, zamítla námitky žalobkyně proti rozhodnutí ze dne 14. 3. 2011, č. j. X, kterým byl
žalobkyni přiznán starobní důchod v částce 3.409 Kč měsíčně. V rozhodnutí o námitkách se
žalovaná vypořádala s argumentací žalobkyně., zejména se pak zabývala otázkami, proč nelze
dobu péče o příbuznou ve vztahu neteře a tety považovat za náhradní dobu pojištění, podle čeho
je stanovena rozhodná doba pro stanovení osobního vyměřovacího základu a jaká je konstrukce
výpočtu celkové částky důchodu.
Správní žaloba
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované u Krajského soudu v Ostravě (dále „krajský
soud“) správní žalobou, ve které vyslovila nesouhlas s tím, že jí doba péče o nemocnou tetu
nebyla zohledněna při výpočtu důchodu. Vzhledem k tomu, že do roku 1985 měla slušné příjmy
a od roku 2001 rovněž pracovala po dobu 9 a půl roku na zkrácený úvazek jako uklízečka, bylo
by, podle jejího názoru, „čestnější, aby byl počítán průměr všech odpracovaných let.“
Rozsudek krajského soudu
Krajský soud žalobu zamítl a ve stručném odůvodnění, ve kterém argumentoval
především citacemi zákonných ustanovení, se zcela se ztotožnil se skutkovým a právním
hodnocením věci správními orgány, na jejichž zjištění odkázal.
Kasační stížnost
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasnou kasační stížnost, v níž namítá, že její
důchod je příliš nízký a neodpovídá míře účasti žalobkyně na sociálním pojištění ani srovnání
s jinými důchodově pojištěnými ženami s obdobnými příjmy a délkou pojištění. Z toho žalobkyně
dovozuje, že její důchod nebyl vypočten správně. K tomu dodává, že výší přiznaného starobního
důchodu je podkopána její lidská důstojnost, zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod
(dále „Listina“) a preambuli Ústavy ČR. Žalobkyně se cítí dotčena také na právech dle čl. 30
odst. 1 Listiny a v té souvislosti odkazuje také na právo na přiměřené hmotné zabezpečení
ve stáří, aprobované např. rovněž rozhodnutím Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/07.
Vyjadřuje též přesvědčení, že stávající způsob výpočtu starobního důchodu není správný a vůči
její osobě je diskriminační.
Žalobkyně dále namítá nesprávné stanovení rozhodného období pro výpočet starobního
důchodu. V té souvislosti označuje ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb.
za protiústavní, neboť nezajišťuje každému rovná sociální práva. Krajskému soudu vytýká,
že před rozhodnutím nepodal návrh Ústavnímu soudu dle §95 odst. 5 Ústavy ČR (zřejmě
na zrušení §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění) a do rozhodnutí Ústavního soudu řízení
nepřerušil.
Žalobkyně rozvíjí rovněž úvahu o ústavních aspektech péče o nemohoucí osamocené
osoby, s tím, že péče o nemocnou tetu by měla být chápána jako významná okolnost pro výpočet
jejího důchodu.
Konkrétní důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s. žalobkyně výslovně neuvedla
a neučinila tak ani v doplňku kasační stížnosti, který zaslala na výzvu soudu.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Důvody kasační stížnosti je třeba posuzovat podle jejich obsahu a nikoliv podle
formálního označení. Tyto důvody ovšem musí být svým obsahem podřaditelné některému
z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. – srovnej např. rozsudky tohoto soudu ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 1 As 7/2004 - 47, nebo ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50. V nyní posuzované věci
žalobkyně zásadně argumentuje přesvědčením, že správní rozhodnutí nemělo být zdůvodněno
užitými ustanoveními zákona o důchodovém zabezpečení, a to pro jejich rozpor s ústavními
principy. Byť tedy explicitní vymezení důvodu dle §103 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost
neobsahuje, argumentace stěžovatelky se blíží důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
i když zároveň nelze přehlédnout, že stěžovatelka, spíš než nezákonnost rozhodnutí (správního
rozhodnutí i rozsudku krajského soudu), namítá jejich „protiústavnost“, spočívající v rozporu
užitých ustanovení zákona o důchodovém pojištění s ústavními principy. Nejvyšší správní soud
proto dále posuzoval ústavní konformitu zákona o důchodovém pojištění, a pokud námitku
neústavnosti neshledá oprávněnou, nebude prostor se správností (vhodností) zákonné úpravy
dále zabývat.
Pro zlepšení orientace považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout,
že ve správní žalobě i v kasační stížnosti byly nastoleny prakticky totožné okruhy výhrad. Za prvé
šlo o nesouhlas s nezapočtením doby péče o nemocnou tetu (od roku 1985 do roku 1998)
pro výpočet důchodu. Tato námitka tvoří podstatnou část správní žaloby ze dne 6. 6. 2011
a rozvinuta je v oddílu V. kasační stížnosti. Druhou zásadní námitku představuje pochybnost
o správnosti výpočtu osobního vyměřovacího základu, sumarizovaná poslední větou správní
žaloby a zásadněji vyargumentovaná v oddílu III. a IV. kasační stížnosti. Jen s ohledem
na tyto skutečnosti vznáší žalobkyně výhrady vůči výši přiznaného starobního důchodu. Výpočet
důchodu podle kriterií, ze kterých vycházela žalovaná, není kasační stížností (a nebyl ani správní
žalobou) zpochybňován.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, 4 věta před středníkem s. ř. s.). Neshledal zároveň důvody, ke kterým by musel
přihlédnout i bez návrhu (§109 odst. 4 část věty za středníkem s. ř. s.).
Při úvaze o podstatě posuzované věci nelze přehlédnout, že nezapočtení doby péče
o nemocnou tetu jako náhradní doby pojištění opřela žalovaná o ustanovení zákona č. 100/1988 Sb. [(§9 odst. 1 písm. k)] a zákona č. 155/1995 Sb. (dále „zákon o důchodovém pojištění“) [(§5
odst. 1 písm. s), §24 odst. 4)] ve znění platném v rozhodné době. To je významné i z hlediska
dlouhodobé argumentace Ústavního soudu, viz třeba nález ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS
8/07, na který se odvolává i sama žalobkyně. V tomto nálezu Ústavní soud vychází také z toho,
že „Pojmovým znakem sociálních práv je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich
domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny). Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit
konkrétní podmínky realizace sociálních práv.“ Výkladovou pomůcku představuje zásada „Zákonné
provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální
práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy zakotvené v Listině se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4
Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty
a smyslu.“
Zákon o důchodovém zabezpečení a postup žalované se v posuzované věci od uvedených
kautel neodchyluje. Relevantní zákonná úprava respektuje všechny žalobkyní uplatněné principy
dle Listiny, zásadu rovnosti (čl. 1), ukládání povinností (čl. 4), přiměřenosti hmotného
zabezpečení ve stáří (čl. 30), samozřejmě přiměřeně povinnosti státu zajistit účastníkům
sociálního pojistného systému určitý minimální sociální standard, tedy nikoli životní standard
podle jejich představ. Ani představu rovnosti nelze vnímat jako rovnost absolutní. Např. nález
Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 6/96, tuto zásadu vyjádřil
takto:"Ústavní
zásadu rovnosti v právech zakotvenou v čl. l Listiny nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jako kategorii
abstraktní. Již Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání rovnosti v uvedeném článku zakotvené jako rovnosti
relativní, jak ji mají na mysli všechny demokratické ústavy, požadující pouze odstranění neodůvodněných rozdílů
(nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. Pl. ÚS 22/92). Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět také
tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle,
neplyne z ní však, že by každému muselo být přiznáno jakékoliv právo.".
Žalobkyně vyjadřuje nespokojenost se stavem, který sama vytvořila. Bylo to její
rozhodnutí v době od 11. 4. 1985 do 28. 11. 1999 ukončit pracovní poměr a věnovat se péči
o tetu, která byla podle tehdejšího stanoviska lékaře osobou částečně bezmocnou (podle lékařské
zprávy ze dne 30. 9. 1994, k žádosti o zvýšení důchodu A. I., tety žalobkyně, od srpna 1994)
a vůči žalobkyni nebyla osobou blízkou. Žalobkyně sice tvrdí, že zdravotní stav této osoby byl
zásadně horší, tato skutečnost by však i v případě nového prokázání na předchozím závěru
nezměnila nic. Bylo to rovněž rozhodnutí žalobkyně po ukončení péče o tetu znovu nastoupit do
zaměstnání, avšak na zkrácený úvazek, tedy také s nižším příjmem. S žalobkyní lze souhlasit, že
její péče o nemocnou tetu představuje z hlediska posuzované problematiky okolnost nepochybně
významnou, byť v jiném smyslu, než se domnívá. Rozhodně nelze přehlédnout, že dle §9 odst. 1
písm. k) zákona č. 100/1988 Sb. nebylo možné tuto péči hodnotit jako náhradní dobu
zaměstnání žalobkyně pro účely důchodového zabezpečení., Takovou dobu by představovala
„doba osobní péče o blízkou osobu, která byla převážně nebo úplně bezmocná a nebyla umístěna v ústavu sociální
péče nebo v obdobném zdravotnickém zařízení, a to nejdříve od 1. ledna 1976“. Jak vyplývá z doložených
lékařských zpráv, teta žalobkyně A. I. rozhodně nebyla osobou převážně nebo úplně bezmocnou
a nebyla ani podle tehdejší právní úpravy osobou blízkou ve smyslu shora citovaného zákonného
ustanovení. Podle §8 odst. 2 vyhl. č. 149/1988 Sb., provádějící zákon č. 100/1988 Sb., byly za
blízké osoby považovány manželé a příbuzní v řadě přímé, děti převzaté do péče nahrazující péči
rodičů, sourozenci, zeť a snacha, a to kteréhokoliv z manželů. Teta a neteř se v takovém vztahu
nenacházely.
V daném případě žalobkyně nespadala v letech 1985 až 1999 do okruhu pojištěných osob
ani dle §5 odst. 1 písm. s) zákona o důchodovém pojištění, a to přinejmenším proto, že teta,
o kterou žalobkyně pečovala, nesplňovala zákonnou podmínku osoby blízké dle §24 zákona
o důchodovém pojištění („Za osoby blízké se pro účely tohoto zákona považují manželé, příbuzní v řadě
přímé, děti uvedené v §20 odst. 1, sourozenci, zeť, snacha a manžel a rodiče, a to kteréhokoli z manželů.“).
Představa žalobkyně o zahrnutí tety a neteře mezi osoby navzájem blízké ve smyslu citovaného
zákona vybočuje z mezí, ve kterých se Nejvyšší správní soud může pohybovat při řešení
konkrétní věci. Na okraj může jen poznamenat, že se tato úvaha žalobkyně nachází rovněž mimo
hranice, nastavené zákonem o důchodovém pojištění, respektive zjevně i v obecnějším smyslu
(§116 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), aprobované ústavními limity, jak byly shora
uvedeny. Péči o jiné osoby v rodinném nebo obdobném poměru nelze realizovat v systému
sociálního zabezpečení, který není pro tyto případy určen.
Žalobkyně nemá pravdu ani ve zpochybňování rozhodné doby pro stanovení osobního
vyměřovacího základu. V rozsahu, vyplývajícím ze zákona, byl tento vyměřovací základ určen
ve smyslu §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění [„Do rozhodného období (pro stanovení osobního
vyměřovacího základu) se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Není-li však v takovém rozhodném
období aspoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce (§16 odst. 3 a 8), prodlužuje
se rozhodné období před rok 1986 postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden takový rok, nejvýše však kalendářní
rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let.“]. Takový výklad potvrzuje
dlouhodobě stabilizovaná judikatura, srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2002,
sp. zn. 1 Cao 179/2001, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 3 Ads
1/2004 - 59.
Nositel pojištění na prokázané skutečnosti tohoto případu reagoval podle zákona,
neodepřel žalobkyni žádné právo vyplývající ze zákona o důchodovém pojištěn, jehož rozsah
sama předurčila svým rozhodnutím. V rozporu se skutečností žalobkyně tvrdí, že postup
žalované vůči ní byl diskriminační, přestože je zřejmé, že stejný výsledek by následoval u kterékoli
jiné osoby, účastné na sociálním systému za stejných podmínek. Jinými slovy, právo žalobkyně
na přiměřené hmotné zabezpečení dle §30 odst. 1 Listiny bylo plně respektováno v rozsahu,
který svým jednáním determinovala sama žalobkyně. Stalo se tak nepochybně při respektování
pravidel, zakotvených v čl. 4 Listiny, a to bez jakékoli diskriminace.
Z uvedených zjištění a úvah vyplývá závěr, že kasační stížnost žalobkyně není
opodstatněná v žádném ze stížnostních bodů. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl
dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
O nákladech řízení rozhodl tento soud podle §60 odst. 1, 2 s. ř. s. Žalobkyně nemá
na náhradu nákladů řízení právo, protože v řízení nebyla úspěšná. Toto právo nepřísluší
ani žalované vzhledem k tomu, že užití principu procesního úspěchu v řízení je ve věci
důchodového pojištění vyloučeno.
Žalobkyni byl dle §35 odst. 8 s. ř. s. pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát. Hotové výdaje a odměnu za zastupování takto ustanovenému zástupci hradí stát (§60
odst. 4 s. ř. s.). Za dva úkony právní služby [(§11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
“advokátní tarif“] po 500 Kč (§7, §9 odst. 2 advokátního tarifu) náleží odměna 1.000 Kč,
dále dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem
tedy 1.600 Kč. Zástupce žalobkyně není plátcem DPH. Částka 1.600 Kč bude na účet
ustanoveného zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu