ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.131.2011:44
sp. zn. 3 Ads 131/2011 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: Ing. R. R.,
zastoupeného Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Riegrova 14, Olomouc, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, proti rozhodnutí původního žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, ze dne 26. 5. 2010, č. j. KUOK 54753/2010, v řízení o kasační
stížnosti původního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 27. 6. 2011, č. j. 73 Ad 16/2010 – 17,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2011,
č. j. 73 Ad 16/2010 – 17, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Dominice Kovaříkové se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 800 Kč, která bude vyplacena
na její účet ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností původní žalovaný Krajský úřad Olomouckého kraje
(dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci
(dále jen „krajský soud“) ze dne 27. 6. 2011, č. j. 73 Ad 16/2010 – 17 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud vyhověl žalobci a zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 26. 5. 2010,
č. j. KUOK 54753/2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl
odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 22. 3. 2010, č.j. 31689/
2010/OLO (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým žalobci nebyl přiznán doplatek
na bydlení.
V napadeném rozhodnutí stěžovatel přezkoumal prvostupňové rozhodnutí z hlediska
odvolacích námitek a dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. Prvostupňový orgán vyzval
žalobce výzvou ze dne 24. 2. 2010 k osvědčení rozhodných skutečností pro stanovení nároku
na dávku, k níž přiložil i potřebné tiskopisy, a stanovil žalobci lhůtu 8 dnů ode dne oznámení
této výzvy k doložení rozhodných skutečností. Žalobce si však tuto výzvu nepřevzal, a proto
nastala po uplynutí desetidenní úložní lhůty fikce doručení v souladu s ustanovením §24
odst. 1 správního řádu (tj. konkrétně dne 12. 3. 2010). I prvostupňové rozhodnutí bylo doručeno
žalobci tímtéž způsobem. Stěžovatel dospěl ve shodě s prvostupňovým orgánem k závěru,
že žalobci nelze přiznat dávku doplatek na bydlení, neboť byly naplněny důvody definované
ustanovením §49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce nesplnil ve lhůtě stanovené
prvoinstančním orgánem povinnost uvedenou v ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona
o pomoci v hmotné nouzi (tzn. neosvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši
nebo výplatu), ačkoliv byl v předmětné výzvě předem upozorněn na možný následek nesplnění
této povinnosti. Osmidenní lhůta pro doložení požadovaných dokladů marně uplynula s ohledem
na ustanovení §40 odst. 1 písm. c) správního řádu dne 23. 3. 2010. Zásilka obsahující výzvu
ke splnění povinnosti a následně i zásilka s prvostupňovým rozhodnutím byla v souladu
s ustanovením §20 správního řádu zaslána prostřednictvím provozovatele poštovních služeb
na adresu pro doručování. Pochybnost nemá odvolací správní orgán ani v tom, že v případě
adresy P. 25, H. 3, X. se jednalo o žalobcovu adresu pro doručování. Tuto pochybnost stěžovatel
neměl proto, že tuto adresu si žalobce uvedl v žádosti o danou dávku jako adresu pro doručení
poštovní poukázky pro případnou výplatu dávky, a dále také proto, že na dané adrese si
jmenovaný přebíral písemnosti v předchozích správních řízeních a stěžovateli je z úřední činnosti
známo, že tuto adresu žalobce používal i v písemném styku s jinými odbory tohoto úřadu.
V písemnosti doručené prvoinstančnímu orgánu dne 30. 4. 2010 (doplnění k odvolání) rovněž
sám uvádí tuto adresu jako adresu pro doručování. Na této adrese si ostatně jmenovaný převzal i
sdělení, na jehož základě doplnil své odvolání. Z toho důvodu nemůže v případě namítané
nezákonnosti doručování obstát případná námitka, že zásilka či zásilky byly zasílány na jinou
adresu než na adresu pro doručování. Jelikož nebyl adresát písemností zastižen, byla písemnost
uložena u provozovatele poštovních služeb a jejím nevyzvednutím v úložní době nastala fikce
doručení. Navíc stěžovatel poukázal na skutečnost, že žalobce nevyužil institutu prominutí
zmeškání úkonu, bránila-li osvědčení předmětných rozhodných skutečnosti ve stanovené lhůtě
nějaká objektivní překážka. Proto námitku nezákonnosti doručování stěžovatel nepovažoval za
důvodnou. Ohledně námitky nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí pro nedostatečné
odvodnění nelze přisvědčit, neboť toto obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti.
K žalobcově námitce, že spisová dokumentace nebyla kompletní v souvislosti se skutečností, že
některé obálky se zásilkami nebyly založeny v předmětném spisu, stěžovatel uvedl, že takový
postup sice nebyl standardní, nicméně jelikož byly tyto obálky s písemnostmi účastníku řízení
předloženy a doplněny do spisu, nebyla práva žalobce nahlížet do spisu dotčena a toto pochybení
nemohlo způsobit nezákonnost či nesprávnost rozhodnutí ve věci. Závěrem stěžovatel
odůvodnil, proč nemohlo být ve věci žalobcovy žádosti o dávku provedeno dokazování, neboť
žalobce neposkytl prvoinstančnímu orgánu součinnost potřebnou k posouzení nároku na dávku
pomoci v hmotné nouzi (§74 zákona o pomoci v hmotné nouzi).
V žalobě a jejím doplnění ustanovenou zástupkyní proti napadenému rozhodnutí žalobce
namítl, že stěžovatel měl vyhovět podanému odvolání zejména proto, že nebyly splněny zákonné
podmínky doručování a dále došlo k procesnímu pochybení zejména v otázce podkladů a důkazů
shromážděných správním orgánem. Žalobce namítl, že řada skutečností rozhodných pro nárok
na jednotlivé dávky pomoci v hmotné nouzi je správnímu orgánu již známá z jeho úřední činnosti
a z předchozích nebo jiných správních řízení. Stěžovatel navíc sám v napadených rozhodnutích
podotýká, že žalobce je mu z úřední činnosti znám. Z toho žalobce dovodil, že nebylo v souladu
se zásadami výkonu veřejné správy (§4 odst. 1 správního řádu) chtít po něm doložení dokladů
a podkladů osvědčujících jeho nárok na dávku podle §49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci
v hmotné nouzi.
V odůvodnění napadeného rozsudku, jímž krajský soud žalobě vyhověl a zrušil
napadené rozhodnutí a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení, uvedl následující argumenty.
Předně krajský soud shledal, že správní rozhodnutí byla přezkoumatelná. K žalobní námitce
směřující proti postupu prvostupňového orgánu při doručování písemností ve správním řízení
jako nezákonnému, krajský soud citoval ustanovení §19 odst. 3 a §20 odst. 1 správního řádu,
z nichž dovodil, že přednostně se doručuje fyzické osobě na adresu pro doručování. Žalobce
si v souzené věci uvedl do žádosti o dávku adresu trvalého bydliště a adresu pro zasílání dávky,
tedy dvě různé adresy. Výslovně adresu pro doručování v žádosti ani v jiné další písemnosti
neuvedl. To následně potvrzuje i fakt, že žalobce na adrese, kam prvostupňový správní orgán
doručoval výzvu k doplnění žádosti i rozhodnutí o nepřiznání požadované dávky, tyto písemnosti
nepřevzal. Již v tuto chvíli vznikla v kontextu žalobcem uváděných adres pochybnost,
zda uvedení adresy pro zasílání dávek je současně uvedením adresy pro doručování ve smyslu
§20 odst. 1 věty první správního řádu. Argument správního orgánu, že na uvedené adrese
označené pro zasílání dávky, žalobce dříve zásilky přebíral, neshledal krajský soud za dané situace
jako pádný. Vždy může dojít ke změně situace a na tu musí správní orgán reagovat. Dále krajský
soud citoval ustanovení §19 odst. 4 a §72 odst. 1 správního řádu a uvedl, že účelem řízení
je vyřízení žádosti a smyslem řízení je vést komunikaci s účastníkem. Rozhodnutí ve věci
ve správním řízení má podle krajského soudu charakter ukončení řízení a ukončení komunikace
mezi správním orgánem a účastníkem, přičemž v pochybnostech má být postupováno
ve prospěch účastníka. Krajský soud poukázal na ustanovení §37 odst. 1 správního řádu,
které upravuje povinnost správního orgánu posuzovat podání podle jeho skutečného obsahu
a bez ohledu na to, jak je označeno. Nemá-li podání předepsané náležitosti anebo trpí-li jinými
vadami, má správní orgán povinnost pomoci podateli jeho nedostatky odstranit. Sdělení adresy
pro doručování je úkonem účastníka řízení směřujícím vůči správnímu orgánu a je tedy podáním.
Pokud trpí vadami, například z něho není zcela jasné, zda jde o sdělení doručovací adresy,
což je meritum posuzované věci, je správní orgán povinen tuto vadu odstranit a vyjasnit
si, zda účastník skutečně zamýšlel adresu pro zasílání dávek uvést i jako adresu pro doručování.
Další možností správního orgánu bylo v případě vrácení nevyzvednutých zásilek tyto doručit
na jinou adresu, např. adresu užívaného bytu známou správnímu orgánu ze žádosti o příspěvek
na živobytí. Krajský soud se neztotožnil se závěrem správních orgánů, že uvedení adresy
pro zasílání dávek znamenalo zároveň sdělení adresy pro doručování, což podle jeho názoru
potvrzují i následné argumenty žalobce a současně s tím i skutečnost, že zásilky nebyly
na této adrese převzaty a správní orgán na jinou adresu nebo jiným způsobem žalobci již výzvu
k doplnění žádosti a posléze ani rozhodnutí o nepřiznání příspěvku na živobytí nedoručoval,
je podle názoru soudu doručování stiženo vadou, která měla za následek vydání nezákonného
rozhodnutí. S uvedeným právním názorem krajský soud zrušil napadené rozhodnutí stěžovatele
a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel brojil proti napadenému rozsudku z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti napadeného rozsudku spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky. Stěžovatel nesouhlasí s výtkou krajského soudu,
který odůvodnil své rozhodnutí v tom smyslu, že šlo o procesní vadu spočívající v doručování
písemností na adresu, na níž si účastník řízení tyto písemnosti nepřebíral, neboť v žádosti
o doplatek na bydlení uvedl účastník řízení jako adresu pro zasílání poštovní poukázky adresu,
na kterou bylo prvoinstančním (a následně i odvolacím) správním orgánem doručováno. Správní
orgány vycházely i z předchozích řízení, kdy na tuto adresu bylo účastníkovi doručováno.
Sám žalobce na tuto adresu v protokolech a písemnostech odkazoval jako na adresu
pro doručování a až v průběhu řízení před soudem toto zpochybnil. Stěžovatel připustil,
že v žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi sice není výslovně uvedeno, že jde o adresu
pro doručování písemností, avšak podle obsahu žádosti by těžko uváděl pro zasílání finančních
prostředků, které subjektivně potřeboval, adresu, na níž by si tyto složenky nepřebíral. Správní
orgány tak neměly pochybnost o tom, že se jedná o adresu pro doručování, a to s ohledem
na předchozí správní řízení. Závěrem stěžovatel zpochybnil názor krajského soudu, že uvedení
adresy trvalého pobytu mělo vyvolat u správního orgánu pochybnost o doručovací adrese,
považuje stěžovatel za zcestný, neboť trvalý pobyt je pouze evidenčním údajem v dané
souvislosti pouze nezbytným k posouzení místní příslušnosti orgánů pomoci v hmotné nouzi.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvedl, že je čistě věcí žadatele o dávku, jakou
adresu pro zasílání dávek uvede a zda na této adrese bude dávky přebírat žadatel, anebo k tomu
zmocní jinou osobu. Správní orgán nemůže úspěšně předvídat všechny situace, které mohou
nastat, a je proto potřeba, aby si údaje, které nejsou žadatelem výslovně uváděny, avšak jsou
důležité pro činnost správního orgánu (např. adresa, na níž si žadatel přebírá poštu, nikoliv
výplatu dávek) zjišťoval ze své vlastní iniciativy. Samotná skutečnost, že stěžovatel vysvětlil
důvody pro uznání doručení fikcí, nezakládá automaticky správnost uvedeného postupu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti
pro posouzení věci.
Ve formuláři žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení sepsané
dne 17. 2. 2010 a podané 20. 10. 2010 žalobce uvedl jednak adresu trvalého pobytu „J. 15/72, K.
H., O.“ do příslušné kolonky nadepsané „trvalý pobyt“. V kolonce nazvané „způsob výplaty
dávky“ žalobce zaškrtl políčko „poštovní poukázkou“ a „žadateli na jinou adresu“, přičemž
k tomu uvedl adresu „P. 25, H. 3, X“.
Ve spisu je dále založena výzva k doložení údajů k žádosti o dávku – doplatek na bydlení
ze dne 24. 2. 2010 adresovaná žalobci na adresu P. 25, H. 3, X. Podle přiložené doručenky
s modrým pruhem byla tato písemnost uložena na poště a po uplynutí úložní lhůty vrácena zpět
prvostupňovému orgánu.
Prvostupňový orgán rozhodl (tzn. vypravil rozhodnutí) dne 24. 3. 2010 o nepřiznání
doplatku na bydlení (prvostupňové rozhodnutí), přičemž v odůvodnění uvedl, že výzva
k doložení potřebných údajů rozhodných pro přiznání dávky obsahovala poučení o následcích
pro další průběh řízení, nesplní-li žalobce povinnost ukládanou mu prvostupňovým orgánem,
tedy možnost nepřiznání dávky z tohoto důvodu (§49 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi).
Žalobce si však tuto výzvu v úložní lhůtě nepřevzal, ačkoliv byla ode dne 2. 3. 2010 připravena
k vyzvednutí, a do data vydání prvostupňového rozhodnutí se nedostavil ani nedoložil potřebné
doklady, příp. ani jinak nereagoval. Z toho důvodu byla žalobcova žádost o doplatek na bydlení
zamítnuta. Prvostupňové rozhodnutí bylo doručováno také na adresu P. 25, H. 3, X, přičemž
žalobce si je opět v úložní době nepřevzal.
Žalobce reagoval na prvostupňové rozhodnutí tak, že se dne 20. 4. 2010 osobně dostavil
k prvostupňovému správnímu orgánu a při ústním jednání sdělil oprávněným úředním osobám
své námitky proti prvostupňovému rozhodnutí. V tomto protokolu je adresa „P. 25, H. 3“
uvedena rovněž jako adresa pro doručování. V následném podání ze dne 30. 4. 2010, kterým
upřesnil své podání, uvedl rovněž adresu P. 25, H. 3 výslovně jako adresu pro doručování.
Z dalšího průběhu odvolacího řízení v předmětné věci i v souvisejících řízeních
dokumentovaných v témže správním spisu je zřejmé, že nadále si žalobce na této adrese poštu
přebíral.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud podotýká, že od 1. 1. 2012 došlo ke změně kompetencí
jednotlivých správních orgánů na úseku výkonu státní správy ve věcech pomoci v hmotné nouzi.
Podle ustanovení čl. VIII bod 10 zákona č. 366/2011 Sb. s účinností od tohoto data nejsou
již odvolacím orgánem ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi krajské úřady, ale Ministerstvo
práce a sociálních věcí. Podle ustanovení §69 s. ř. s. platí, že účastníkem řízení (žalovaným)
je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost
přešla; ve smyslu ustanovení §105 odst. 1 s. ř. s. pak dále platí, že účastníky řízení o kasační
stížnosti jsou stěžovatel a ti, kteří byli účastníky původního řízení. V řízení o předmětné kasační
stížnosti tedy ex lege nastoupil do práv a povinností původního žalovaného jiný správní orgán,
a to Ministerstvo práce a sociálních věcí.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že kasační důvod uvedený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky v předchozím řízení, může záležet buď v tom, že soud při svém
rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít,
a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního
předpisu, nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně
vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen
nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn
správný právní závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován.
Kasační stížnost je důvodná.
Meritem posuzované věci je otázka výkladu institutu doručovací adresy při doručování
ve správním řízení spolu s navazujícími instituty náhradního doručení písemnosti (uložení a fikce
doručení). Dotčená ustanovení §19 odst. 3 správního řádu uvádí, že „nevylučuje-li to zákon nebo
povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou
adresu, 16) kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může
být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu“. Související
ustanovení §20 odst. 1 správního řádu uvádí, že „fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu
pro doručování (§19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají
být doručovány písemnosti 17a), na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání,
nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit,
kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo
územní obvod tohoto správního orgánu“. Z jazykového a systematického výkladu uvedených ustanovení
správního řádu vyplývá, že sdělí-li účastník řízení správnímu orgánu adresu pro doručování
(tzv. doručovací adresu), pak je správní orgán povinen doručovat na tuto adresu, nikoliv
na adresu trvalého pobytu účastníka řízení, je-li účastník řízení hlášen na jiné adrese
než na sdělené doručovací adrese. Relevantní komentářová literatura k tomuto institutu uvádí,
že požadavek účastníka řízení, aby mu doručoval písemnosti na adresu pro doručování
nebo na elektronickou adresu, je podáním ve smyslu §37 správního řádu a musí tedy splňovat
náležitosti podání a musí být učiněn tam stanoveným způsobem (odst. 4). Adresou
pro doručování může být v případě fyzické osoby např. její faktický pobyt, tedy místo,
kde skutečně žije, nebo jiná adresa (Vedral, J. Správní řád. Komentář. Bova Polygon, 2006,
s. 165).
Ustanovení §23 odst. 1 správního řádu pak upravuje institut uložení písemnosti
v případě, že doručování podle §20 adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným
způsobem přípustným podle §20, písemnost se uloží. Toto ustanovení je vykládáno
v komentářové literatuře tak, že není povinností správního orgánu v situaci, kdy adresát není
v místě doručení zastižen, vyzkoušet všechny způsoby doručování stanovené v §20, a teprve
pak by bylo možno písemnost uložit (Vedral, J. Správní řád. Komentář. Bova Polygon, 2006,
s. 187). Na institut uložení písemností navazuje pak institut fikce doručení (§24 správního řádu).
K otázkám doručování na adresu pro doručování ve správním řízení se Nejvyšší správní
soud vyjádřil již v dosavadní judikatuře. V rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. 5 As 44/2010 - 56
(přístupný na www.nssoud.cz) Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že možnost účastníka
zvolit si doručovací adresu ve správním řízení i pro řízení, která mohou být zahájena v budoucnu,
je limitována totožností správního orgánu, který vede řízení. Účastník řízení je tedy oprávněn
v dalších správních řízeních změnit doručovací adresu a nelze bez dalšího vycházet z doručovací
adresy sdělené účastníkem v jiném správním řízení před jiným správním orgánem.
Z uvedeného vyplývá, že samotný stěžovatelův argument, že v předchozích řízeních bylo
žalobci na adresu P. 25, H. 3 opakovaně doručováno, by sám o sobě neměl potřebnou relevanci,
neboť adresu pro doručování – pokud má být správním orgánem akceptována a pokud s jejím
užíváním mají být spojeny právní následky nepřevzetí písemnosti – je třeba zvolit pro konkrétní
správní orgán a pro konkrétní správní řízení, anebo pro konkrétní správní orgán a neurčitý počet
řízení u něho vedených (pro futuro) do doby, než si účastník zvolí jinou adresu pro doručování.
Rovněž tak nelze stěžovateli dát za pravdu v tom, že žalobce uplatnil svou námitku proti
doručení výzvy k doložení potřebných údajů pro posouzení nároku na doplatek na bydlení i
samotného prvostupňového rozhodnutí až v řízení před soudem, neboť z protokolu z ústního
jednání ze dne 30. 4. 2010 jednoznačně vyplývá, že to byla jeho hlavní odvolací námitka proti
prvostupňovému rozhodnutí.
V posuzované věci je tedy mezi účastníky sporné a z hlediska řešení věci rozhodující,
zda vůbec došlo k naplnění podmínky předvídané ustanovením §19 odst. 3 správního řádu,
tedy zda žalobce dostatečně určitě a srozumitelně prvostupňovému správnímu orgánu sdělil,
že si přeje, aby mu byly písemnosti doručovány na adresu pro doručování, a nikoliv na adresu
trvalého pobytu. V tomto ohledu hraje zásadní roli samotný tiskopis formuláře žádosti o dávku
(doplatek na bydlení), v němž se sice o adrese pro doručování přímo nehovoří, nicméně
je zde připuštěna možnost účastníka řízení vybrat si adresu, na kterou mu má být zaslána
poštovní poukázka na výběr peněžité dávky pomoci v hmotné nouzi. Je třeba připomenout,
že předmětný formulář vychází především ze zvláštní právní úpravy dávkového řízení pomoci
v hmotné nouzi. Adresa trvalého pobytu, kterou formulář předvídá hned na své první stránce,
zde skutečně neplní roli uvedení adresy pro doručování, nýbrž má prvořadý význam z hlediska
určení místní příslušnosti orgánu pomoci v hmotné nouzi [§67 odst. 1 písm. a) zákona
č. 111/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2011]. Jako doručovací adresa by adresa trvalého
pobytu nepochybně sloužila správnímu orgánu tehdy, pokud by účastník řízení nesdělil
správnímu orgánu žádnou jinou (tzn. ani elektronickou) adresu. Pokud tomu tak ovšem nebylo,
pak prvostupňový správní orgán mohl oprávněně zasílat písemnosti na adresu uvedenou
jako „jinou“ adresu pro výplatu dávky. Jestliže totiž na tuto adrese žalobce požadoval
po jejím eventuálním přiznání vyplacení dávky formou poukázky, tím spíše musel očekávat,
že s ním prvostupňový správní orgán bude na této adrese komunikovat a bude mu na ni zasílat
procesní písemnosti, jakož i samotné písemné vyhotovení rozhodnutí ve věci samé (argumentum
a maiori ad minus).
Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že žalobce svým dalším chováním zejména
v odvolacím řízení jen potvrdil, že chápe adresu P. 25, H. 3, jako adresu pro doručování, neboť ji
takto označil ve svém podání ze dne 30. 4. 2010 a dále si tam již písemnosti ve správním řízení
přebíral. Účelem institutu adresy pro doručování je docílit urychlení správního řízení, a nikoliv
účelově manipulovat s místem doručování písemností ve správním řízení s cílem následně
zpochybnit správnost procesního postupu správního orgánu. Nejvyšší správní soud se proto
neztotožnil se závěry krajského soudu prezentovanými v napadeném rozsudku a dal za pravdu
stěžovatelovým námitkám. Krajský soud se dopustil nesprávné interpretace ustanovení §19 odst.
3 a §20 odst. 1 správního řádu, která způsobuje nezákonnost napadeného rozsudku [§103 odst.
1 písm. a) s. ř. s.].
V dalším řízení bude krajský soud při vydání nového rozhodnutí ve věci vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s. ve znění
účinném od 1. 1. 2012). V novém rozhodnutí krajský soud také rozhodne i o náhradě nákladů
řízení o kasační (§110 odst. 3 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2012).
O odměně ustanovené zástupkyně žalobce Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s ustanovením za jeden úkon právní služby po 500 Kč (podání vyjádření ke kasační stížnosti
ze dne 21. 7. 2011 - §11 odst. 1 písm. d) vyhl č. 177/1996 Sb. ve spojení s ustanovením §9
odst. 2 téže vyhlášky, celkem tedy 500 Kč) a náhrada hotových výdajů podle §13 odst. 3
téže vyhlášky ve výši 300 Kč. Odměna nebyla zvýšena o částku daně z přidané hodnoty,
neboť zástupkyně žalobce není plátcem této daně. Odměna stanovená zástupci stěžovatele
v celkové výši 800 Kč jí bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu