ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.176.2011:68
sp. zn. 3 Ads 176/2011 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: P. K., zastoupeného
Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 1494, Rychnov nad Kněžnou, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 4. 4. 2011, č. j. X, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 9. 2011, č. j. 32 Ad 13/2011-32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené advokátce žalobce Mgr. Lence Korečkové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1600 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního
zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
Žalobce (dále také „stěžovatel“) napadl včas podanou kasační stížností shora označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, kterým krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí
žalované ze dne 4. 4. 2011, č. j. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce a
potvrdila své rozhodnutí ze dne 3. 3. 2011, č.j. X, kterým bylo ve výroku I. rozhodnuto tak, že se
žalobci přiznává podle §101 písm. e) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, §86 odst. 4 písm. a)
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, a §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), od 13. 10. 2004 starobní důchod ve výši
6106 Kč měsíčně s finanční účinností od 3. 7. 2005. Současně bylo rozhodnuto o valorizacích
tohoto důchodu v jednotlivých kalendářních letech. Výrokem II. tohoto rozhodnutí bylo zároveň
podle §86 odst. 4 písm. a) zákona č. 582/1991 Sb. zrušeno rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2008
č.j. X, kterým byl žalobci od 1. 7. 2008 přiznám podle §29 zákona o důchodovém pojištění
starobní důchod ve výši 7809 Kč měsíčně. Součástí rozhodnutí ze dne 3. 3. 2011 byl rovněž
osobní list důchodového pojištění (dále také jen „OLDP“) ze dne 21. 1. 2011.
Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že její původní rozhodnutí o přiznání
starobního důchodu žalobci zrušil Krajský soud v Hradci Králové pro vady řízení svým
rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č. j. 32Ad 3/2010 - 49, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Zavázal
ji povinností v novém rozhodnutí náležitě vysvětlit výpočet starobního důchodu, uvést jakou výši
náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz
a za jaké období zhodnotila do vyměřovacího základu a zhodnotit dodatečně prokázané
vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku.
Žalovaná odůvodnila, že pro výši starobního důchodu byly započteny prokázané
vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku za období od 1. 1. 1993 do 31. 12. 2003, tj. náhrady
vyplacené organizací Rašelina, a.s. Soběslav za období od 1. 1. 1993 do 30. 4. 1998 (dle potvrzení
ze dne 16. 12. 1998) a náhrady vyplacené organizací OSEVA semenářský podnik Tábor
za období od 1. 5. 1998 do 31. 12. 2003 (dle potvrzení ze dne 21. 4. 2008). Dále uvedla,
že celková náhrada za ztrátu na výdělku za roky 1986 až 1992 (když rozhodným obdobím
pro určení výpočtového základu je dle §18 zákona o důchodovém pojištění období od roku 1986
do roku 2003) nebyla prokázána ani během soudního řízení, a proto ji nelze započítat
do vyměřovacího základu pro určení výše starobního důchodu, když jednoznačně bylo
v citovaném soudním řízení prokázáno jen doúčtování průměrného hrubého výdělku za roky
1988 až 1991 dle potvrzení Rašelina, a.s. Soběslav ze dne 2. 4. 1991 v celkové výši 2094 Kč
(v potvrzení rozepsáno) a za roky 1990 až 1992 v celkové výši 3064 Kč (dle potvrzení ze dne
2. 3. 1992). K dalšímu důkazu, který žalobce předložil během soudního řízení, a to doplatku
za ztrátu na výdělku ve výši 13 372 Kč za období od 1. 1. 1993 do 30. 6. 1995, prokázaného
útržkem poštovní složenky ze dne 17. 8. 1995 a výpočtem JUDr. Ing. Ž., žalovaná uvedla,
že uvedený doplatek byl již zahrnut v potvrzení organizace Rašelina, a.s. Soběslav ze dne
16. 12. 1998, potvrzujícím vyplacený hrubý příjem včetně náhrad za ztrátu na výdělku za období
let 1993 až 1998. Proto nemohla být tato částka opětovně zhodnocena.
Ohledně nezahrnutí žalobcových příjmů za roky 1993, 1994 a 1995 odkázala
na ustanovení §16 zákona o důchodovém pojištění, ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995, ustanovení §11, §11a, §12
vyhlášky ministerstva práce a sociálních věcí č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon
o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995, která se týkají ustanovení
o vyměřovacím základu, hrubém výdělku, vyloučených dobách, úpravách výdělků podle délky
těchto dob a náhradních dobách. Na základě uvedených odkazů žalovaná uvedla, že podle §11
odst. 2 písm. d) cit. vyhlášky je hrubým výdělkem též náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti náležející za pracovní úraz. Dále vysvětlila, že pokud po celý rok trvaly
doby, které byly vyloučeny, nepovažuje se takový rok za kalendářní rok s výdělky. Proto v roce
1994, kdy žalobce byl po celý tento rok veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nebyla
mu částka 54 849 Kč vyplacených náhrad započtena. V letech 1993 a 1995, kdy vyloučené doby
trvaly jen po část roku, byly vyplacené částky náhrad úměrně zkráceny, a to tak, že za rok 1993
byla započtena částka 20 288 Kč a za rok 1995 částka 24 428 Kč (žalovaná provedla názorné
výpočty). Stejným způsobem žalovaná s odkazem na ustanovení §11 odst. 2 písm. b) cit. vyhlášky
uvedla, že hrubými výdělky jsou též částky vyplaceného částečného invalidního důchodu.
Proto v letech, kdy u žalobce trvaly vyloučené doby, došlo také k úměrnému krácení započtení
částek vyplacených na částečném invalidním důchodu. Částka vyplacená na částečném invalidním
důchodu v roce 1994 nebyla (stejně jako vyplacená náhrada za ztrátu na výdělku) započtena
proto, že vyloučená doba trvala po celý rok.
Žalovaná s odkazem na §16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění uvedla,
že do vyměřovacího základu pojištěnce za dobu po 31. 12. 1995 se pro účely stanovení ročního
vyměřovacího základu zahrnuje i náhrada za ztrátu na výdělku.
Dále odůvodnila, že v souladu s výše citovaným zrušujícím rozsudkem dodatečně
zhodnotila vyplacené doúčtování průměrného výdělku za roky 1988 až 1991 dle potvrzení
Rašelina, a.s. Soběslav ze dne 2. 4. 1991 ve výši 2094 Kč a za roky 1990 až 1992 ve výši 3064 Kč
dle potvrzení ze dne 2. 3. 1992.
K žalobcem namítané době pojištění v rozsahu pouze 35 let, ač náhrady za ztrátu
na výdělku pobíral od 3. 6. 1971 až do vzniku nároku na důchod a dále, že mu nebyla započtena
celková doba evidence u úřadu práce, žalovaná uvedla, že okruh pojištěných osob je stanoven
v §5 zákona o důchodovém pojištění, přičemž pobírání náhrad za ztrátu na výdělku nepatří
do výčtu pojištěných osob a nezakládá účast na důchodovém pojištění. K rozsahu započtení dob
evidence u úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání po 31. 12. 1995, po kterou mu nenáleželo
hmotné zabezpečení, žalovaná odkázala na ustanovení §5 odst. 1 písm. n) téhož zákona, podle
kterého se tato doba hodnotí v rozsahu nejvýše tří let, proto žalobci nemohla být započtena
celková doba, kdy byl veden v evidenci úřadu práce, tj. doba od 1. 1. 1996 do 14. 5. 1996, doba
od 29. 9. 1998 do 6. 12. 2000 a doba od 10. 1. 2001 do 30. 6. 2008.
Žalovaná proto uzavřela, že celková doba pojištění tak v případě žalobce činí 35 roků
a 138 dnů. Dále s odkazem na příslušná ustanovení zákona o důchodovém pojištění vysvětlila,
že výše důchodu se skládá ze základní výměry, která činí 1310 Kč měsíčně a procentní výměry,
která se stanoví procentní sazbou z výpočtového základu (dále jen „VPZ“), který činí 9134 Kč
a jeho výše odpovídá osobnímu vyměřovacímu základu 12 946 Kč. Procentní výměra ke dni
vzniku nároku na důchod za 35 roků pojištění činí 52,50 % VPZ, tj. 4796 Kč, celkem činí
starobní důchod 6106 Kč měsíčně. Po valorizacích pak žalobci od ledna 2011 náleží starobní
důchod ve výši 8435 Kč. Závěrem žalovaná uvedla, že starobní důchod žalobce byl vypočten
správně, proto námitky jako nedůvodné zamítla a potvrdila své rozhodnutí ze dne 3. 3. 2011.
Krajský soud v odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku nejprve zrekapituloval
předcházející řízení ve věci. Žalobci byl rozhodnutím žalované ze dne 5. 6. 2008, č.j. X, přiznán
od 1. 7. 2008 starobní důchod podle §29 zákona o důchodovém pojištění ve výši 7809 Kč. Na
základě žalobcovy žádosti o změnu data přiznání starobního důchodu, mu byl rozhodnutím
žalované ze dne 15. 6. 2009, č.j. X, přiznán starobní důchod ve výši 5967 Kč s finanční účinností
od 3. 7. 2005. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu ze dne 25. 11. 2010, č. j.
32Ad 3/2010 - 49. V dalším řízení pak žalovaná vydala shora citovaná rozhodnutí, která jsou
předmětem současného soudního přezkumu.
Podle krajského soudu je mezi účastníky mimo jiné spor o tom, zda měly či neměly
být do vyměřovacích základů pro výpočet starobního důchodu započteny za část rozhodného
období (od roku 1986 do roku 1992) veškeré náhrady za ztrátu na výdělku, které byly žalobci
jeho zaměstnavatelem a následně právními nástupci vypláceny od roku 1971, kdy utrpěl pracovní
úraz, do doby jeho odchodu do starobního důchodu.
Po zhodnocení skutkového stavu věci a shromážděných důkazů dospěl krajský soud
k závěru, že žalovaná nepochybila, pokud žalobci do vyměřovacího základu započetla
jen ty částky příjmů a náhrad za ztrátu na výdělku, jejichž vyplacení žalobci bylo skutečně
prokázáno. Připomněl, že důkazní břemeno k prokázání rozhodných skutečností,
tedy i k doložení výše vyplacených náhrad za ztrátu na výdělku, leželo na žalobci a ten toto
důkazní břemeno neunesl. Podle názoru krajského soudu žalovaná ve svém rozhodnutí
dostatečně vysvětlila ustanovení o náhradních dobách, vyloučených dobách, přepočtu
vyplacených náhrad za ztrátu na výdělku i na částečném invalidním důchodu za příslušná období
z důvodu vyloučených dob i proč za rok 1994 nebyla žalobci pro důchodové účely započtena
ani vyplacená náhrada za ztrátu na výdělku, ani částka vyplacená na částečném invalidním
důchodu. Závěry žalované týkající se roku 1994 krajský soud následně znovu rozebral, stejně
jako problematiku zhodnocení tzv. dopočtené doby v případě starobního důchodu. Krajský soud
tak pochybení žalované v postupu při výpočtu výše žalobcova starobního důchodu neshledal,
a žalobu proto zamítl.
Stěžovatel podal kasační stížnost do výroku I. rozsudku krajského soudu a důvody,
pro které učinil, podřadil pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Vyjádřil přesvědčení, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, neboť v rozporu
s právními předpisy mu nebyla započtena náhrada za ztrátu na výdělku za období let 1986
až 1992. Do důkazní nouze se přitom stěžovatel nedostal vlastním zaviněním. Na započtení
těchto náhrad do vyměřovacího základu v plné výši za celé rozhodné období proto důrazně trval.
Dále považoval rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, protože odůvodnění
nezapočtení vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku ani částky vyplacené na částečný invalidní
důchod z důvodu vyloučených dob považoval za nedostatečné a neadekvátní.
Zdůraznil, že těžký pracovní úraz se mu stal v důsledku porušení bezpečnostních
předpisů ze strany jeho tehdejšího zaměstnavatele. On však je přes tento fakt stále
znevýhodňován. Z důvodu jeho zdravotního stavu mu také úřad práce nebyl schopen sehnat
vhodnou práci. Jako uchazeč o zaměstnání byl veden na úřadu práce asi deset let, ale do této
evidence byl nucen se zaregistrovat jenom proto, že mu byla v roce 1992 vykradena prodejna
potravin, kterou provozoval. Považoval proto za absolutně nemorální, aby mu v důsledku
nezaviněného pracovního úrazu byl ještě razantně krácen starobní důchod. To podle
něj odporuje i §420 občanského zákoníku.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se práva na vyjádření ke kasační stížnosti vzdala, s napadeným rozsudkem
krajského soudu vyjádřila souhlas.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti z hlediska uplatněných
námitek, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. Dospěl k následujícím skutkovým a právním
závěrům.
V prvé stížní námitce vytýkal stěžovatel krajskému soudu, že pochybil, pokud dal
za pravdu žalované, že žalobci nelze započíst náhradu za ztrátu na výdělku, která mu měla být
jeho zaměstnavatelem, případně právními nástupci, vyplacena v období let 1986 až 1992.
Nejvyšší správní soud nemohl dát této námitce za pravdu a to z prostého důvodu. Stěžovatel
totiž vyplacení uvedené náhrady v daném období nijak neprokázal. Žalovaná (také pod vlivem
původního zrušujícího rozsudku krajského soudu) tak pro výši starobního důchodu započetla
ty vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku, které měla dokladovány. Jednalo se o vyplacené
náhrady za ztrátu na výdělku vyplacené organizací Rašelina, a.s. Soběslav za období od 1. 1. 1993
do 30. 4. 1998 a organizací OSEVA, semenářský podnik Tábor za dobu od 1. 5. 1998
do 31. 12. 2003. Dále považovala za prokázané vyplacení doúčtování průměrného hrubého
výdělku za roky 1988 až 1991 dle potvrzení ze dne 2. 4. 1991 a za roky 1990 až 1992
dle potvrzení ze dne 2. 3. 1992. Vypořádala se také správně s existencí útržku poštovní složenky
a výpočtem JUDr. Ž., když doplatek těmito důkazy prokázaný byl již součástí shora uvedeného
potvrzení organizace Rašelina, a.s. Soběslav za období let 1993 až 1998. Jiné doklady nebyly ve
správním ani soudním řízení shromážděny. Sám stěžovatel uvedl, že se mu přes veškerou snahu,
kterou vyvinul, včetně pátrání v archivních materiálech, jiné důkazy podporující jeho tvrzení
obstarat nepodařilo. Nejvyšší správní soud tak nemůže, než souhlasit s krajským soudem, že jiné
částky žalovaná pro výši starobního důchodu započítat nemohla, protože nebyly žádným
způsobem prokázány.
Ostatně žalovaná postupovala poté, co její původní rozhodnutí ve věci krajský soud zrušil
rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, č. j. 32Ad 3/2010 - 49, plně v intencích pokynů krajského soudu.
Ten jí tehdy mimo jiné vytkl, že postupovala příliš formalisticky, pokud nepřihlédla k některým
předloženým důkazům (viz shora uvedená potvrzení o vyplacení doúčtování průměrného
hrubého výdělku z 2. 4. 1991 a 2. 3. 1992), a uvedl, že pokud se žalobci podaří alespoň kusými
doklady doložit výši vyplacených náhrad od svého zaměstnavatele, měla by k nim žalovaná
přihlédnout. Již tehdy tedy podmiňoval krajský soud možnost zápočtu dalších částek pro výši
starobního důchodu existencí důkazů, byť kusých nebo nepřímých. Ani takové ale v dalším řízení
stěžovatel nepředložil.
Nejvyšší správní soud do jisté míry chápe žalobcovo rozhořčení nad nedochováním
se dokladů důležitých pro výpočet výše jeho starobního důchodu. Z důsledků z toho pro něj
plynoucích však nemůže vinit žalovanou. Zákon o důchodovém pojištění možnost zápočtu
částek pro výši starobního důchodu bez jejich prokázání ze strany žadatele o starobní důchod,
který je nositelem důkazního břemene v tomto řízení, neumožňuje. Bez právního významu
pro posouzení této otázky jsou pak žalobcem vylíčené okolnosti spojené s jeho pracovním
úrazem, stejně jako okolnosti spojené s jeho evidencí uchazeče o zaměstnání na úřadu práce.
Žalovaná tedy neměla žádnou zákonnou možnost, jak v tomto směru vyjít žalobci vstříc.
Nepochybil tak tedy ani krajský soud, když vyhodnotil danou právní otázku ve shodě se závěrem
žalované.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce nepřezkoumatelnosti závěrů
krajského soudu, proč nemohly být započteny pro výši starobního důchodu žalobci vyplacené
náhrady za ztrátu na výdělku ani částky vyplacené na částečný invalidní důchod z důvodu
vyloučených dob. Šlo zejména o rok 1994, kdy nebyla vyplacená náhrada ze ztráty na výdělku
a částky vyplacené na částečném invalidním důchodu započteny vůbec, a rovněž o roky 1986,
1993 a 1995, kdy došlo k částečnému zápočtu těchto částek. Uvedené problematice se totiž velmi
podrobně věnovala jak žalovaná na čtvrté straně žalobou napadeného rozhodnutí a stejně
tak krajský soud na tuto problematiku výslovně reagoval v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 7
druhý odstavec). Závěry krajského soud by mohly být teoreticky nepřezkoumatelné z důvodu
jejich nesrozumitelnosti nebo pro nedostatek důvodů [srovnej §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Stěžovatel sice nespecifikoval, o který z uvedených případů nepřezkoumatelnosti by se mělo
jednat, ale protože k případné existenci nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je soud ve správním
soudnictví povinen přihlédnout i z moci úřední, nepřičítá Nejvyšší správní soud
tuto nekonkrétnost tvrzení stěžovatelovi k tíži. Souhlasit s ním však nemůže.
Nesrozumitelným se rozumí rozhodnutí, které z hlediska větného, významového
či logického nedává smysl, například pro zjevný rozpor mezi výrokem a odůvodněním,
pro nesmyslné větné vazby, vyjádření či argumenty soudu. Takovou vadou závěry krajského
soudu ohledně dané problematiky evidentně netrpí, rozsudek je v celém rozsahu pochopitelný
a srozumitelný. Ostatně dle mínění Nejvyšší správního soudu tento případ nesrozumitelnosti
stěžovatel asi na mysli neměl.
Svoji námitku směřoval zřejmě spíše k nedostatečnému odůvodnění uvedeného závěru
krajského soudu. Jak už ale Nejvyšší správní soud uvedl, krajský soud své závěry ohledně
uvedené otázky odůvodnil řádně. Věnoval se zejména problematice kalendářního roku 1994,
v němž po celou jeho dobu trvala žalobcova nezaměstnanost, a s tím souvisejícím otázkám vlivu
výplaty náhrady za ztrátu na výdělku na žalobcovu účast na pojištění a problematice
tzv. vyloučených dob. Snažil se tak podobně jako žalovaná objasnit, z jakého důvodu nebyla
v roce 1994 náhrada za ztrátu na výdělku, stejně jako částka vyplaceného částečného invalidního
důchodu, žalobci započtena přesto, že byla dokladována. V dalším odkázal ohledně krácení
vyplacených náhrad za ztrátu na výdělku i na částečném invalidním důchodu na odůvodnění
žalovaného rozhodnutí. Protože žalovaná se touto problematikou zabývala mimořádně podrobně
v odůvodnění, považuje Nejvyšší správní soud takový odkaz za naprosto postačující. Není
totiž důležité aby, všechny závěry žalované (včetně podrobných vzorců poměrného krácení
předmětných částek v letech 1986, 1993 a 1995) krajský soud opakoval nebo jinými slovy říkal
totéž. Pokud odkaz doprovodil výstižným zdůrazněním podstatných aspektů problému, nemůže
mít takový postup za následek nepřezkoumatelnost jeho závěrů pro nedostatek důvodů.
Stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost uvedených závěrů krajského soudu, nikoliv jejich
nezákonnost. Přesto nad rámec uvedené stížní námitky, tedy obiter dictum, považuje Nejvyšší
správní soud za vhodné alespoň stručně dodat, že shledal uvedené závěry krajského soudu
nejen přezkoumatelnými, ale rovněž zákonnými. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí
totiž vyplývá, že žalovaná postupovala při stanovení výše žalobcova starobního důchodu v otázce
zápočtu (krácení) vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku a částky na částečný invalidní důchod
i s ohledem na tzv. vyloučené doby v souladu se zákonem o důchodovém pojištění, případně
jeho příslušnými prováděcími předpisy.
Protože kasační stížnost neshledal důvodnou, Nejvyšší správní soud ji zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce coby stěžovatel nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.). Pokud jde o žalovanou,
pak ta úspěch ve věci měla, ale ze soudního spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti vznikly.
Žalobci byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením krajského soudu ze dne 1. 11. 2011,
č. j. 32Ad 13/2011 - 48, ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Lenka Korečková. Ta vyúčtovala
náklady právního zastoupení podáním ze dne 28. 12. 2011. S odkazem na příslušná ustanovení
vyhlášky č. 177/1996 Sb. účtovala odměnu za 2 úkony právní služby po 500 Kč a na náhradě
hotových výdajů dva režijní paušály po 300 Kč, celkem tedy 1600 Kč. Současně uvedla, že není
plátcem DPH. Protože uvedená odměna byla vyúčtována v souladu s citovanou vyhláškou,
Nejvyšší správní soud ji ustanovené zástupkyni stěžovatele přiznal za podmínek uvedených
ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu