ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.18.2012:45
sp. zn. 3 Ads 18/2012 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: J. V.,
zastoupeného JUDr. Lenkou Šimanovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 1007,
Vizovice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním
právu 1/376, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 13. 1. 2012, č. j. 57 A 137/2011 - 14
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce JUDr. Lence Šimanové, advokátce se sídlem Masarykovo nám. 1007,
Vizovice, se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce ve výši 1.600 Kč,
která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil proti usnesení
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 13. 1. 2012, č. j. 57 A 137/2011 - 14
(dále jen „napadené usnesení“), jímž bylo odmítnuto jeho podání ze dne 19. 10. 2011 a zamítnut
jeho návrh na ustanovení advokáta ze dne 12. 11. 2011.
Podáním ze dne 19. 10. 2011, které bylo krajskému soudu doručeno dne 26. 10. 2011,
stěžovatel napadl rozhodnutí Úřadu práce Zlín ze dne 25. 6. 2007, č. j. 4607/7/ZLA-1/3 (dále
jen „rozhodnutí č. 1“), jímž bylo přerušeno řízení o dávku státní sociální podpory - příspěvek
na bydlení, a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2007, č. j. ÚP 21/20/2007/OSSP (dále jen „rozhodnutí
č. 2“), kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na vyloučení A. V. a M. V. z okruhu společně
posuzovaných osob. V této souvislosti stěžovatel žádal též, aby mu Úřad práce Zlín vrátil zpět
všechny peníze i s úroky a odškodněním. Dále stěžovatel ve výše uvedeném podání požadoval
proplacení pohřebného po zemřelé paní M. Š. a z tohoto titulu rovněž žádal odškodnění ve výši
100.000 Kč (žádost stěžovatele o dávku státní sociální podpory – pohřebné byla žalovaným
zamítnuta rozhodnutím ze dne 5. 11. 2007, č. j. 10852/7/ZLA/1, dále jen „rozhodnutí č. 3“).
Krajský soud následně stěžovatele vyzval usnesením ze dne 3. 11. 2012, č. j. 57 A 137/2011 – 3,
aby ve lhůtě dvou týdnů odstranil vady svého podání ze dne 19. 10. 2011. Stěžovatel na toto
usnesení reagoval podáním ze dne 12. 11. 2011, ve kterém označil jako žalovaného Úřad práce
Zlín a dále uvedl, že kromě rozhodnutí č. 1, rozhodnutí č. 2 a rozhodnutí č. 3 napadá:
rozhodnutí ze dne 25. 7. 2007, č. j. KÚ 50486/2007 (dále jen „rozhodnutí č. 4“), rozhodnutí
ze dne 9. 7. 2007, č. j. KÚ 45234/2007 (dále jen „rozhodnutí č. 5“), rozhodnutí ze dne
23. 7. 2007, č. j. 28/27/2007-OSSP-1 (dále jen „rozhodnutí č. 6“) a rozhodnutí ze dne 6. 8. 2007,
č. j. KUZL/2007 (dále jen „rozhodnutí č. 7“). Stěžovatel dále v podání uvedl, že požaduje
odškodnění ve výši 1.000.000 Kč za poškození psychického i fyzického zdraví a odškodnění
ve výši 2.000.000 Kč v souvislosti se zamítnutím jeho žádosti o dávku státní sociální podpory –
pohřebné.
Krajský soud k rozhodnutí č. 1 uvedl, že ze správního spisu zjistil, že stěžovatel podal
proti tomuto rozhodnutí odvolání u Krajského úřadu Zlínského kraje (dále jen „krajský úřad“),
přičemž o tomto odvolání bylo rozhodnuto rozhodnutím dne 9. 8. 2007, č. j. KUZL 49948/2007,
které nabylo právní moci dne 23. 8. 2007. Obdobně stěžovatel postupoval v případě rozhodnutí
č. 2., proti němuž se odvolal taktéž u krajského úřadu. O tomto odvolání krajský úřad rozhodl
rozhodnutím ze dne 5. 9. 2007, č. j. KUZL 54476/76/2007, které nabylo právní moci dne
13. 9. 2007. V případě rozhodnutí č. 3 stěžovatel odvolání proti tomuto rozhodnutí nepodal,
přestože krajský soud ze správního spisu žalovaného zjistil, že stěžovatel byl o možnosti podat
odvolání proti předmětnému rozhodnutí řádně poučen. Co do rozhodnutí č. 4 krajský soud
ze správního spisu zjistil, že se jedná o dopis krajského úřadu stěžovateli, jímž jej poučuje
o jeho procesních právech. Rozhodnutí č. 5 je taktéž dopisem krajského úřadu stěžovateli,
sdělujícím postoupení stěžovatelova podání ze dne 4. 7. 2007 Úřadu práce ve Zlíně, odboru státní
sociální podpory. Rozhodnutí č. 6 je sdělením, kterým bylo stěžovateli oznámeno postoupení
jeho odvolání ze dne 11. 7. 2007 krajskému úřadu. V případě rozhodnutí č. 7 se jedná o protokol,
který byl sepsán se stěžovatelem u krajského úřadu, odboru sociálních věcí, a to dne 6. 8. 2007.
Krajský soud žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutí č. 1 odmítl ve smyslu
§46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), neboť měl za prokázané, že stěžovatel napadl rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, přestože byl v předmětném rozhodnutí poučen o možnosti podat odvolání
podle §81 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř.“). Žaloba stěžovatele proti rozhodnutí č. 2, kterým bylo rozhodnuto o návrhu
stěžovatele na vyloučení A. V. a M. V. z okruhu společně posuzovaných osob při posuzování
nároku na dávku státní sociální podpory, byla krajským soudem též odmítnuta, a to na základě
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s., neboť podle judikatury Nejvyššího
správního soudu (rozsudek ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 5 A 76/2002, dostupné na www.nssoud.cz)
je „rozhodnutí, jímž se určuje okruh společně posuzovaných osob pro účely rozhodnutí o nároku na příspěvek na
bydlení (§7 odst. 7 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 242/1997 Sb.)
podkladovým rozhodnutím k rozhodnutí o dávce státní sociální podpory, tedy rozhodnutím předběžné povahy,
jehož soudní přezkum je podle §68 písm. e) s. ř. s. nepřípustný“. Žalobu proti rozhodnutí č. 3 shledal
krajský soud jako nepřípustnou podle ustanovení §68 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel
nevyčerpal možnost podat odvolání proti tomuto rozhodnutí. Krajský soud tedy žalobu odmítl
v souladu s ustanovením §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Co do rozhodnutí č. 4, 5, 6 a 7 krajský soud
shledal, že se nejednalo o správní rozhodnutí, a proto žalobu proti nim odmítl dle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. V části týkající se přiznání odškodnění krajský soud žalobu odmítl podle §46
odst. 2 s. ř. s., neboť se jedná o ryze soukromoprávní záležitost, o níž nemá soud ve správním
soudnictví pravomoc rozhodovat.
Proti napadenému usnesení podal stěžovatel včas kasační stížnost ze dne 25. 1. 2012,
v níž Nejvyšší správní soud požádal o prodloužení lhůty, protože prozatím nenašel
advokáta, který by ho v řízení o kasační stížnosti zastupoval. Stěžovatel dále soudu sdělil,
že je bez finančních prostředků, kterými by si mohl advokáta zaplatit, a proto žádá soud
o pozastavení, než mu bude přidělen advokát Českou advokátní komorou. Soud následně
stěžovatele vyzval k doložení jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrů pro osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce na předepsaném formuláři. Vyplněný formulář spolu
s podáním doplňujícím údaje uvedené ve formuláři ze dne 15. 2. 2012 byly soudu doručeny dne
21. 2. 2012. Na jejich základě soud stěžovateli ustanovil usnesením ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Ads
18/2012 – 25, zástupkyni z řad advokátků, JUDr. Lenku Šimanovou, advokátku se sídlem
Masarykovo nám. 1007, Vizovice.
Kasační stížnost stěžovatele byla jeho právní zástupkyní doplněna podáním ze dne
19. 6. 2012. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že krajský soud dle jeho názoru
rozhodl nezákonně, protože nesprávně posoudil právní otázky v předcházejícím řízení, které
trpělo vadami spočívajícími v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, neměla oporu
ve spisech a byla s nimi v rozporu. Napadené usnesení krajského soudu taktéž dle stěžovatele trpí
nedostatkem důvodů rozhodnutí. Stěžovatel dále uvedl, že je přesvědčen, že lhůta pro podání
správní žaloby neuplynula, jak v případě některých napadených rozhodnutí uvedl krajský soud
v odůvodnění napadeného usnesení, a že toto tvrzení bylo pouze účelové ze strany žalovaného.
Stěžovatel se cítí být zkrácen na svých právech pokynem správního orgánu, který byl namířen
proti němu ve smyslu §82 s. ř. s. Žalovaný současně překročil zákonem stanovené meze
správního uvážení nebo toto uvážení zneužil ve smyslu §78 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel ohledně
uplatnění nároku na proplacení pohřebného uvedl, že žalovaný měl rozhodnutím ze dne
5. 11. 2007, č. j. 10852/7/1, pohřebné zamítnout a že toto rozhodnutí nedostal, a proto se proti
němu nemohl ke dni 1. 12. 2007 odvolat. Stěžovatel „pro zamyšlení soudu“ sdělil, že po něm je
zpětně žádáno pojistné VZP – ČR za roky 1993 – 1999, a to i s penále, o čemž soud rozhodl
v roce 2010. Podle názoru soudu se nejednalo o promlčení jako u správního orgánu a tímto
rozsudkem jsou po stěžovateli vymáhány finanční prostředky téměř po 20 letech. Stěžovatel
k tomuto uvedl, že „nepomohlo nic, proběhla exekuce“. Na základě již „ukončeného“ rozsudku
následně VZP – ČR stanovila vůči stěžovateli další pohledávku ve výši 7.000 Kč. Stěžovatel
se nemůže nijak bránit, ačkoliv využívá všech dostupných prostředků. Dále stěžovatel uvedl,
že Finanční úřad Zlín po něm požaduje zaplacení daně z nemovitosti za rok 1995, přičemž
v rozhodnutí uvádí promlčení nároku po 30 letech. Z toho důvodu nemůže stěžovatel souhlasit
s tvrzením žalovaného, že stěžovateli uplynula lhůta stanovená §72 odst. 1 s. ř. s. pro podání
žaloby. Zamítnutí kasační stížnosti by pro stěžovatele mělo nedozírné následky, protože
na základě chybných rozhodnutí do dnešního dne nemůže nic čerpat, ze strany Úřadu práce Zlín
mu není nic hrazeno a VZP – ČR a Finanční úřad Zlín po něm požadují peníze. Z výše
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc
vrátil krajskému soudu k novému řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které
stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné nejprve podotknout, že v průběhu řízení došlo
k novelizaci zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů,
zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, a zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a to zákonem
č. 366/2011 Sb. Podle čl. VIII bodu 10 tohoto zákona řízení o odvolání v oblastech dávek státní
sociální podpory, dávek pomoci v hmotné nouzi a příspěvku na péči, o kterých nebylo do dne
nabytí úplné účinnosti tohoto zákona pravomocně rozhodnuto, dokončí Ministerstvo práce
a sociálních věcí (dále jen „ministerstvo“ nebo „žalovaný“). Na základě tohoto ustanovení
tedy přešla pravomoc rozhodovat o odvolání ve výše uvedených oblastech na ministerstvo
a krajský soud podle ustanovení §69 s. ř. s. dále jednal jako s žalovaným s ministerstvem.
Žaloba proti rozhodnutí č. 1 byla krajským soudem odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., neboť stěžovatel napadl rozhodnutí prvního stupně, ačkoliv byl v tomto rozhodnutí řádně
poučen o možnosti podat odvolání. S tímto postupem se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje
a dodává, že ze spisové dokumentace zjistil, že stěžovatel proti rozhodnutí č. 1 podal odvolání,
o němž bylo rozhodnuto rozhodnutím krajského úřadu ze dne 9. 8. 2007, č. j. KUZL
49948/2007. Stěžovatel i přesto podal správní žalobu proti rozhodnutí prvního stupně a nikoliv
proti rozhodnutí o odvolání, což je důvodem pro odmítnutí žaloby dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V případě rozhodnutí č. 2 Nejvyšší správní soud taktéž souhlasí s názorem krajského
soudu, a to že se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, u něhož je soudní přezkum podle
§68 písm. e) s. ř. s. vyloučen. Tento právní názor je podpořen i judikaturou tohoto soudu,
která byla uvedena již v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, tedy rozsudkem
ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 5 A 76/2002 (dostupné na www.nssoud.cz). Krajský soud
proto správně žalobu proti rozhodnutí č. 2 odmítl dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení
s §68 písm. e) s. ř. s.
Ohledně rozhodnutí č. 3 Nejvyšší správní soud ze spisové dokumentace zjistil,
že stěžovatel proti tomuto rozhodnutí nepodal opravný prostředek, ačkoliv byl o možnosti
jeho podání správním orgánem prvního stupně v rozhodnutí řádně poučen. Z toho důvodu byla
žaloba proti tomuto rozhodnutí nepřípustná podle §68 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a krajskému soudu
nezbylo, než ji odmítnout v souladu s ustanovením §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Námitce
stěžovatele, že rozhodnutí č. 3 nedostal, a proto se proti němu nemohl odvolat, Nejvyšší správní
soud nepřisvědčil, neboť z kopie doručenky založené ve spisové dokumentaci bylo patrné,
že předmětné rozhodnutí stěžovatel převzal osobně dne 15. 11. 2007, což je zároveň den jeho
doručení stěžovateli. Ani v tomto ohledu tedy Nejvyšší správní soud neshledal na straně
krajského soudu jakékoliv pochybení.
Nejvyšší správní soud po prostudování spisové dokumentace seznal, že rozhodnutí č. 4
je výzvou oznamující stěžovateli možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům
vedeným ve spisové dokumentaci, rozhodnutí č. 5 je sdělením o postoupení podání stěžovatele
Úřadu práce ve Zlíně, odboru státní sociální podpory, rozhodnutí č. 6 je sdělením o postoupení
odvolání stěžovatele Krajskému úřadu Zlínského kraje a rozhodnutí č. 7 představuje protokol
o ústním jednání se stěžovatelem před Krajským úřadem Zlínského kraje, odborem sociálních
věcí ze dne 6. 8. 2007. Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že žádné z výše uvedených „rozhodnutí“ není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65
odst. 1 s. ř. s., neboť žádné z nich není aktem správního orgánu, který by zakládal, měnil, rušil
nebo závazně určoval práva a povinnosti adresátů tohoto aktu. Podle §70 písm. a) s. ř. s. jsou
ze soudního přezkoumání vyloučeny takové úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.
Krajský soud tedy nepochybil, když stran výše uvedených aktů správního orgánu žalobu odmítl
pro nepřípustnost návrhu dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud
nesprávně posoudil právní otázky v předcházejícím řízení, že by toto řízení trpělo vadami
spočívajícími v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, neměla oporu ve spisech
či že by s nimi byla v rozporu. Tyto námitky stěžovatele tedy Nejvyšší správní soud neshledal
jako důvodné. Tvrzení stěžovatele, že napadené usnesení trpí nedostatkem důvodů rozhodnutí,
taktéž Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, protože z odůvodnění napadeného usnesení je zcela
jasně patrné, z jakých důvodů krajský soud žalobu stran jednotlivých jí napadených rozhodnutí
odmítl a o jaká zákonná ustanovení a skutková zjištění své úvahy opřel. Ohledně námitky
stěžovatele, že je přesvědčen, že lhůta pro podání správní žaloby neuplynula, jak v případě
některých napadených rozhodnutí uvedl krajský soud, a že toto tvrzení bylo ze strany žalovaného
pouze účelové, Nejvyšší správní soud uvádí, že po prostudování napadeného usnesení krajského
soudu neshledal, že by krajský soud žalobu proti kterémukoliv z napadených rozhodnutí
odmítl pro její opožděnost. Důvody odmítnutí či zamítnutí napadených rozhodnutí byly jiné
než opožděnost podání žaloby, přičemž Nejvyšší správní soud upozorňuje, že odmítnutí žaloby
z důvodu nevyčerpání opravných prostředků nelze zaměňovat s jejím odmítnutím z důvodu
opožděnosti. Nejvyšší správní soud, jak je patrné z výše uvedeného, neshledal, že by žalovaný
překročil meze správního uvážení či jej zneužil.
Co se týká námitek stěžovatele „pro zamyšlení soudu“, Nejvyšší správní soud podotýká,
že se tyto námitky a tvrzení stěžovatele netýkají právní věci, která je v řízení o kasační stížnosti
předmětem přezkumu Nejvyššího správního soudu. Z toho důvodu k nim Nejvyšší správní soud
nijak nepřihlížel a nebral je při svém rozhodování v potaz.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
stěžovatele jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl
právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením
§60 odst. 2 s. ř. s. přiznat.
Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s §11 odst. 1 písm. b) a d), §7 a §9
odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“), a přiznal jí odměnu za dva úkony právní služby po 500 Kč, tj. za převzetí
a přípravu zastoupení včetně první porady s klientem a doplnění kasační stížnosti ze dne
19. 6. 2012, celkem tedy 1.000 Kč. Dále Nejvyšší správní soud přiznal ke každému úkonu
náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 3 téže vyhlášky po 300 Kč, celkem tedy 600 Kč.
Jelikož ustanovená advokátka nedoložila osvědčení o registraci k placení DPH, soud vycházel
z toho, že plátcem této daně není. Celkem tedy ustanovené zástupkyni přísluší odměna ve výši
1.600 Kč, která jí bude vyplacena do 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu