ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.180.2011:67
sp. zn. 3 Ads 180/2011 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobců: a) Ing. L. K., b)
R. K., oba zastoupeni JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 2759,
Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23. 5. 2011, č. j. MV-30458-5/VS-2011, v řízení o kasační
stížnosti žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2011, č. j. 6 Ad 20/2011
- 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (dále také „stěžovatelé“) včas podanou kasační stížností napadli shora označené
usnesení Městského soudu v Praze. Tímto usnesením zastavil městský soud řízení a to z důvodu,
že žalobci nesplnili k jeho výzvě poplatkovou povinnost dle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“). Městský soud
zdůraznil, že žalobci byli prostřednictvím své zástupkyně k zaplacení předmětného soudního
poplatku řádně vyzváni a současně upozorněni na následky jeho nezaplacení. Ve lhůtě stanovené
ve výzvě však soudní poplatek zastaven nebyl, a proto soud řízení podle §47 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
ve spojení s §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, zastavil.
Žalobci v kasační stížnosti uvedli, že k prodlevě došlo z důvodu autohavárie žalobce b)
a jeho matky a jejich následné hospitalizace. Poukázali, že k okamžiku podání kasační stížnosti
je již soudní poplatek zaplacen.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti z hlediska uplatněné
námitky, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. Dospěl k následujícím skutkovým a právním
závěrům.
Problematikou soudních poplatků obecně, zejména například doručováním výzvy
k zaplacení soudního poplatku, nezaplacením soudního poplatku nebo obsahem kasační stížnosti
proti usnesení o zastavení soudního řízení pro nezaplacení soudního poplatku se v minulosti
obšírně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu a to ve svém rozsudku ze dne
22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 - 69; dostupný na www.nssoud.cz. Z jeho odůvodnění považuje
Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout následující:
„Rozšířený senát při úvaze o sporné právní otázce, právě s ohledem na argumentaci Ústavního soudu,
předně musel přihlížet zejména ke změně rozhodné právní úpravy. Ode dne 1. 1. 2003 (tedy od účinnosti s. ř. s.)
došlo k novelizaci zákona č. 549/1991 Sb.; mimo jiné i ustanovení §9 odst. 7 tohoto zákona. Podle tohoto
ustanovení soud, který vydal usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, toto usnesení zruší, je-li
poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v ostatních věcech
nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. I ve správním soudnictví je tedy možné zaplatit soudní
poplatek dodatečně. Ostatně i Nejvyšší správní soud tak již vyslovil v rozsudku ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 5 Afs 4/2003 - 29, uveřejněném pod č. 69/2004 Sb. NSS. Stejně tak Ústavní soud se k tomuto problému
vyslovil shodně, a to ve svém usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02, v němž situaci, kdy soud
ve správním soudnictví zaslal výzvu k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci žalobce, hodnotil jako správné
posouzení zastupitelného jednání při úhradě soudního poplatku.
Rozšířený senát dále konstatuje, že placení soudního poplatku není úkonem, který by musel vykonat
účastník osobně, nýbrž že se jedná o úkon, který může vykonat jeho zástupce. Z žádného ustanovení zákona
č. 549/1991 Sb. neplyne povinnost poplatníka osobně zaplatit soudní poplatek. Jde proto o zastupitelné jednání
a nedostatek osobního prvku jednajícího nezpůsobuje neplatnost či neúčinnost tohoto jednání. Účinky doručení
usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nastávají u zastoupeného účastníka proto doručením tohoto usnesení
jeho zástupci. V tom se rozšířený senát shoduje s dříve zaujatým názorem Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne
8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99 - publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001),
podle něhož těmito úkony lze rozumět jen takové, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník
samotný, tedy jde o tzv. jednání nezastupitelné, charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě
a jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba, odlišná od konkrétního účastníka řízení, nemůže, právě proto,
že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat. Pod takovým jednáním si lze v praxi představit
např. výslech účastníka, strpění ohledání, vydání určité věci, apod.
I když povinnost zaplatit soudní poplatek stíhá účastníka, neznamená to zároveň, že jej také musí
osobně zaplatit. Tato povinnost totiž plyne z jeho procesního postavení účastníka řízení, který podává návrh.
Je třeba přitom vzít v úvahu samotný smysl existence poplatkových předpisů, který vedle jistého, i když celkově
spíše symbolického podílu na úhradě nákladů spojených s výkonem soudní moci plní i regulační funkci v přístupu
k soudu tak, že stanovená poplatková povinnost a její výše pro věci určitého druhu vede potenciální účastníky
soudního řízení k odpovědnému posuzování významu vzniklého sporu a způsobu jeho řešení pomocí soudu.
Podle výše citovaného názoru Nejvyššího soudu nehraje roli, kdo skutečně (fakticky) jménem poplatníka
poplatek zaplatí. Jde tak typicky o zastupitelné jednání, kde nedostatek osobní aktivity jednajícího (poplatníka)
nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu, neboť podstatou úkonu je, aby soudní poplatek
za povinnou procesní stranu byl zaplacen. K tomu lze jen dodat, že při posouzení zaplacení soudního poplatku
jako úkonu, který má za povinnost vykonat účastník řízení osobně, by úhrada jinou osobou (v praxi ovšem velmi
obtížně zjistitelná) znamenala, že poplatník soudní poplatek řádně nezaplatil, jiné osobě (zástupci) by musel být
podle §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. vrácen a účastník řízení by musel být vyzván k osobní úhradě
pod hrozbou zastavení řízení. Takové důsledky jsou jistě absurdní.
Ústavní soud v již zmíněném usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 671/02 rovněž akceptoval
tento názor, když vyslovil, že „Výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik
nezastupitelný úkon, který musí být podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu vykonat pouze účastník
osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná pouze možnost dodatečného splnění
poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné
stanovisko, se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění do 31. 12 2002.
Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo totiž obecným soudům právo vzít dodatečné zaplacení
soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v části třetí a čtvrté s. ř.
Názor o zastupitelnosti úkonu spočívajícího v zaplacení soudního poplatku a z toho vyplývající povinnost
doručení výzvy pouze zástupci účastníka za stávající úpravy správního soudnictví nemá za následek omezení
přístupu k soudu, neboť existuje možnost zohlednit dodatečné zaplacení soudního poplatku účastníkem a v řízení
pokračovat; jinými slovy řečeno – právem chráněným na ústavní rovině je zde možnost účastníka i v případě,
kdy ani na výzvu soudu soudní poplatek nezaplatí a soud v důsledku toho rozhodne o zastavení řízení
pro nezaplacení soudního poplatku, tento důsledek zvrátit svojí dodatečnou aktivitou (dodatečným zaplacením
soudního poplatku) do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Soudní poplatek je splatný podáním žaloby
[§4 odst. 1 písm. a), §7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích]. Nesplní-li účastník tuto povinnost, je soudem
vyzván k zaplacení poplatku ve lhůtě, kterou mu soud určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví
(§9 odst. 1 zákona). Soud je tedy povinen účastníka řízení vyzvat ke splnění povinnosti a účastník má možnost
napravit své opomenutí a dodatečně soudní poplatek zaplatit, a to v určité míře i po vydání rozhodnutí
po zastavení řízení.
Po vyřešení sporné právní otázky se rozšířený senát zabýval věcí samotnou. Jak bylo výše konstatováno,
odvrátit zákonné účinky nezaplacení soudního poplatku je schopen pouze úkon spočívající v jeho zaplacení v době
do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Tak tomu v posuzované věci nebylo. Ze spisu totiž vyplývá,
že soud vyzval k zaplacení soudního poplatku výzvou doručenou zástupci žalobce dne 28. 5. 2004, pro zaplacení
sice stanovil lhůtu 3 dnů, ale s rozhodnutím vyčkal až do dne 21. 7. 2004; usnesení nabylo právní moci až dne
11. 8. 2004. K zaplacení soudního poplatku žalobcem ovšem došlo až po nabytí právní moci usnesení o zastavení
řízení (č. l. 26, 27 spisu); nerozhodnou je žádost o osvobození od soudního poplatku, neboť ta byla podána
po vydání rozhodnutí o zastavení řízení a možnost zrušení tohoto rozhodnutí s ní zákon nespojuje (§9 odst. 7
zákona o soudních poplatcích).
Rozšířený senát vážil i skutečnost, že proti usnesení o zastavení řízení se lze bránit kasační
stížností [§§102, 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Tou lze ovšem namítat jen nezákonnost takového rozhodnutí,
tedy, že za dané skutkové a právní situace nemělo být vydáno. Lze v ní tak tvrdit např., že soud stanovil
účastníkovi k dodatečnému zaplacení soudního poplatku příliš krátkou lhůtu, že výzva neobsahovala řádné
poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku, že výzva k dodatečnému zaplacení soudního poplatku nebyla
účastníkovi řízení či jeho zástupci řádně doručena, že účastník soudní poplatek ve skutečnosti zaplatil,
že účastník poplatkové povinnosti nepodléhá, nebo poplatková povinnost neodpovídá zákonu, že řízení bylo
zastaveno dříve než bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o osvobození apod. V daném případě také stěžovatel
kasační stížnost podal, ovšem jeho námitky nebyly shledány důvodnými.“
Nejvyšší správní soud považoval za užitečné ocitovat tak obsáhlou pasáž shora
citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu právě proto, že v ní lze nalézt odpovědi na většinu
otázek spojených s projednáním dané věci.
Předpokladem zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku dle §9 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích je tedy nejen to, že poplatek nebyl zaplacen, ale také to, že účastník byl
k jeho zaplacení vyzván a byl řádně poučen o následcích nesplnění výzvy.
Ze soudního spisu vyplývá, že zástupkyni žalobců, která je advokátkou, bylo usnesení
ze dne 31. 10. 2011, kterým byli žalobci vyzváni k platbě soudního poplatku ve výši 2000 Kč
za každého z nich (celkem tedy 4000 Kč) dle položky 14a, bod 2, písm. a) Sazebníku poplatků,
doručeno dle dodejky 14. 9. 2011. Lhůta k zaplacení byla městským soudem stanovena na 3 dny
od doručení tohoto usnesení. V usnesení byli žalobci poučeni dle §9 odst. 3 zákona o soudních
poplatcích, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení před soudem
zastaveno.
Usnesení o zastavení řízení vydal městský soud dne 31. 10. 2011. Usnesení nabylo právní
moci dnem 1. 11. 2011, kdy bylo dle dodejky také doručeno zástupkyni žalobců.
Dále je nesporné, že do nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení soudní poplatek
ze strany žalobců zaplacen nebyl. Žalobci rovněž nepožádali o osvobození od platby soudního
poplatku, ač také o této možnosti byli ve shora označeném usnesení městského soudu řádně
informováni.
Teprve dne 15. 11. 2011 byl městskému soudu doručen formulář s nalepenými kolkovými
známkami v hodnotě soudního poplatku (4000 Kč). Téhož dne podali žalobci kasační stížnost
shora uvedeného obsahu.
Jak je z citované judikatury Nejvyššího správního soudu zřejmé, žalobci uplatněná
stížní námitka, není pro posouzení včasnosti zaplacení soudního poplatku relevantní. Žalobci
v zákonem stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatili, ač k tomu byli řádně vyzváni a byli
také v souladu se zákonem poučeni o následcích nezaplacení. Zákon o soudních poplatcích
nedává možnost prodloužení této lhůty z důvodu uváděného žalobci, tedy z důvodu autohavárie
žalobce b) a jeho matky a jejich následné hospitalizace. Tuto skutečnost tedy není možné
při hodnocení otázky včasnosti zaplacení soudního poplatku zohlednit.
Nejvyšší správní soud ještě obiter dictum dodává, že nic nebránilo tomu, aby soudní
poplatek zaplatil buď žalobce a) nebo zástupkyně žalobců, která je advokátkou, neboť jak již bylo
shora řečeno, zaplacení soudního poplatku není úkonem, který musí a má osobně vykonat
účastník řízení.
Protože kasační stížnost neshledal důvodnou, Nejvyšší správní soud ji zamítl (§110
odst. 1 s. ř. s.).
Žalobci coby stěžovatelé nedosáhli v řízení procesního úspěchu, a proto nemají právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.). Pokud jde o žalovaného,
pak ten úspěch ve věci měl, ale ze soudního spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. ledna 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu