ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.23.2012:25
sp. zn. 3 Ads 23/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: B. J.,
zastoupená JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkumu
rozhodnutí žalované ze dne 9. 12. 2010, č. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 12. 12. 2011, č. j. 53 Ad
6/2011 - 63,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se vrací soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, který jí bude
vyplacen prostřednictvím jejího zástupce advokáta JUDr. Petra Nuckollse z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) ze dne
12. 12. 2011, č. j. 53 Ad 6/2011 – 63 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta žaloba
stěžovatelky proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 12. 2010, č.j. X (dále jen „napadené
rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byly zamítnuty námitky proti rozhodnutí žalované ze dne
6. 4. 2010, č. j. X, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o zvýšení starobního důchodu
z důvodu zhodnocení doby studia ve školním roce 1961/2 s odůvodněním, že doba studia
ve školním roce 1961/2 představuje plnění povinné školní docházky.
V napadeném rozhodnutí žalovaná uvedla, že pravidlo pro hodnocení doby studia
získaného před 1. 1. 1996 obsahuje ustanovení §13 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož
se za dobu pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. 1. 1996 podle předpisů
platných před tímto dnem. Z ustanovení §8 zákona č. 100/1988 Sb. ve znění k 31. 12. 1995
plyne, že za zaměstnání se mj. považuje studium po ukončení povinné školní docházky. Délka
povinného základního vzdělání je určena školským zákonem. Dne 28. 12. 1960 nabyl účinnosti
zákon č. 186/1960 Sb., který zavedl povinnou devítiletou školní docházku plně se vztahující
na všechny žáky od školního roku 1961/1962. Vzhledem k tomu, že žalobkyně studovala devátou
třídu ve školním roce 1961/2, jak vyplynulo z předložené kopie vysvědčení připojené k žádosti
ze dne 5. 11. 2009, nelze toto studium považovat za studium po ukončení povinné školní
docházky a nelze ho tedy ani zhodnotit pro důchodové účely, neboť se jedná stále o plnění
povinné školní docházky. Co se týče námitky žalobkyně, že jejím spolužákům bylo přiznáno
navýšení důchodu, žalovaná uvedla, že pro účely důchodového pojištění není v případě zápočtu
doby studia relevantní rok narození, ale rok ukončení povinné školní docházky. Žalobkyně
přitom povinnou školní docházku ukončila ve školním roce 1961/2, a proto jí s ohledem na tuto
skutečnost a také s ohledem na výše uvedené nemohla být doba po dovršení 14tého roku věku
do výše starobního důchodu zhodnocena, neboť v té době neměla ukončenou povinnou školní
docházku.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí stěžovatelka namítala, že započala studium
povinné školní docházky ve školním roce 1951/1952 podle školského zákona č. 95/1948 Sb.,
a to konkrétně ustanovení §13 odst. 1 tohoto zákona. Stěžovatelka v průběhu školní docházky
na prvním stupni školy dle tehdy platného školského zákona těžce onemocněla, byla několikrát
hospitalizována v léčebně v Košumberku, až z důvodu nepřítomnosti na školním vyučování
opakovala 5. třídu. Zákon č. 95/1948 Sb. byl zrušen zákonem č. 31/1953 Sb. a od školního roku
1953/1954 byla zavedena školská soustava dle tohoto zákona č. 31/1953 Sb., podle jehož
ustanovení §3 odst. 3 byla zavedena povinnost osmileté školní docházky. Tuto stěžovatelka
ukončila ve školním roce 1959/1960, když dokončila sedmou třídu. Vzhledem ke své nemoci
pokračovala v docházce do osmé třídy ve školním roce 1960/1961. Pro školní rok 1961/62 nabyl
platnosti a účinnosti školský zákon č. 186/1960 Sb. ze dne 15. 12. 1960, který v ustanovení
§5 odst. 2 upravil povinnou školní docházku v době trvání devíti let s tím, že dle ustanovení
§5 odst. 1 toto vzdělávání trvá od 6 let dítěte do jeho 15 let. Stěžovatelka zdůraznila,
že ve školním roce 1961/1962 dobrovolně studovala 9. třídu, neboť po ukončení osmé třídy
neúspěšně absolvovala přijímací řízení na střední školu a základní škola jí následně umožnila další
studium v deváté třídě. Stěžovatelka tedy dovozuje, že dokončila povinnou školní docházku
ve školním roce 1959/1960 za platnosti školského zákona č. 31/1953 Sb. Pokud žalovaná zamítla
stěžovatelčiny námitky, v nichž stěžovatelka odkázala na shora uvedený právní názor, že další
dva roky až do ukončení 9. třídy povinné školní docházky v roce 1961/1962 je nutno považovat
za dobu studia po ukončení povinné školní docházky. Žalovaná tedy postupovala nezákonně,
pokud nezohlednila stěžovatelce při výpočtu jejího starobního důchodu dobu studia osmé
a deváté třídy základní školní docházky po ukončení povinné školní docházky. I pro případ,
že by věc měla být posuzována podle zákona č. 186/1960 Sb., pak podle ustanovení §5 odst. 3
tohoto zákona platí, že žákům, kteří splní povinnost školní docházky, avšak nedosáhnou vzdělání,
které poskytuje základní devítiletá škola, může být povolena docházka do této školy, nejdéle
však do konce školního roku, v němž dosáhnou věku 16 let. Tohoto věku stěžovatelka dosáhla
dne 9. 4. 1961, tedy před účinností školského zákona č. 186/1960 Sb., který zavedl povinnou
školní docházku v délce trvání 9 let od školního roku 1961/2. Z uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení.
Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl,
že ze správního spisu žalované vzal za prokázané následující skutečnosti. Žalobkyně poukázala
ve své žádosti adresované žalované na třídní výkaz vyhotovený Základní školou Dukelských
bojovníků Česká Třebová pro 6.-9. ročník, třídu IX. A, školní rok 1961–1962, kde je v části
týkající se žalobkyně uvedeno, že nastoupila do první třídy dne 1. 9. 1952, do šesté třídy dne
1. 9. 1958 a do deváté třídy dne 1. 9. 1961. Soud provedl při jednání důkaz listinou – prohlášením
H. M., třídní učitelky žalobkyně, ze dne 2. 9. 2011. Z prohlášení vyplynulo, že žalobkyně jako
žákyně osmé třídy Osmileté střední školy v České Třebové v roce 1960/1961 vykonala přijímací
zkoušky na dvouleté Akademii v Chocni, kdy její přijetí bylo zamítnuto, a následně jí bylo
umožněno ředitelstvím školy nastoupit do deváté třídy základní školy, kterou však stěžovatelka
ukončila již v 17 letech. Prohlášení pouze potvrdilo skutečnosti doložené správním spisem,
konkrétně třídním výkazem předloženým žalobkyní spolu se žádostí o úpravu výše starobního
důchodu. Krajský soud vyhodnotil jako jedinou spornou otázku mezi účastníky to, zda studium
osmé a deváté třídy je v případě žalobkyně plněním povinné školní docházky či studiem
navazujícím na ukončenou povinnou školní docházku, tedy dobou, kterou je třeba zhodnotit pro
účely výpočtu starobního důchodu, neboť podle §13 zákona o důchodovém pojištění se za dobu
pojištění považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před
tímto dnem, a podle §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb. ve znění účinném ke dni
31. 12. 1995 se zaměstnáním rozumí též studium po ukončení povinné školní docházky. Mezi
účastníky je nesporné, že stěžovatelka nastoupila povinnou školní docházku dne 1. 9. 1952,
pátou třídu opakovala ze zdravotních důvodů ve školním roce 1957/1958, přičemž ve školním
roce 1961/1962 pak absolvovala devátou třídu základní devítileté školy. Stěžovatelčino tvrzení o
dřívějším nástupu povinné školní docházky již dne 1. 9. 1951 nekorespondovala s důkazním
materiálem, a proto mu soud neuvěřil.
Krajský soud dále přistoupil k výkladu tehdy platné a účinné právní úpravy školní
docházky na základních školách. Stěžovatelka nastoupila do školy za účinnosti zákona č. 95/1948 Sb., o základní úpravě jednotného školství, který však byl nahrazen zákonem č. 31/1953 Sb.,
o školské soustavě a vzdělávání učitelů. Krajský soud citoval ustanovení §3, §4 odst. 1, 2 zákona
č. 31/1953 Sb. a dále popsal nový režim zavedený zákonem č. 186/1960 Sb. a vymezený
v ustanovení §6 tohoto zákona, podle něhož se mládeži od šesti do patnácti let povinného
základního vzdělání v základních devítiletých školách, popř. jiných školách (příslušných ročnících
škol pro mládež vyžadující zvláštní péče a na školách hudebních a tanečních). Samotné základní
vzdělání bylo upraveno v §5 tohoto zákona, kde bylo mj. stanoveno, že povinná školní docházka
trvá devět let. V ustanovení §5 odst. 3 tohoto zákona byla upravena možnost žáků, kteří splní
povinnou školní docházku, ale nedosáhnou vzdělání, které poskytuje základní devítiletá škola,
získat povolení k další docházce do této školy, nejdéle však do konce školního roku, v němž žák
dosáhne věku šestnácti let. Dále krajský soud citoval ustanovení §6 odst. 1 a §7, v nichž
je obsažena definice základního vzdělání a středního vzdělání.
Krajský soud při hodnocení věci dospěl k názoru, že argumentace stěžovatelky může být
správná jen při použití jazykového výkladu. Stěžovatelka ukončila osm let povinné školní
docházky dne 30. 6. 1960, tedy za účinnosti školského zákona č. 31/1953 Sb., a další její studium
dle takového výkladu tedy nebylo plněním povinnosti školní docházky. Podle názoru krajského
soudu však takový ryze jazykový výklad neobstojí při aplikaci dalších výkladových metod,
přičemž je nutno mít na mysli, že jazykový výklad je pouze prvotním přiblížením se k textu
zákona. Logický a systematický výklad obou školských zákonů vede podle krajského soudu
k závěru, že absolvování povinné školní docházky bylo předpokladem pro navazující studium,
resp. navazující studium bylo absolvováno na jiném typu školy. Z tohoto pohledu nelze studium
stěžovatelky v osmé a deváté třídě hodnotit jako studium po ukončení povinné školní docházky.
Stěžovatelka žádné přijímací řízení neabsolvovala a osmou a devátou třídu studovala na základní
devítileté škole, resp. podle dřívějšího označení na osmileté střední škole. Tyto skutečnosti
vyplývají jak z jejího výslovného vyjádření, tak ze správního spisu, konkrétně z třídního výkazu
připojeného k žádosti stěžovatelky o přepočet starobního důchodu. Potvrzuje je i vyjádření třídní
učitelky ze dne 2. 9. 2011, jímž krajský soud provedl důkaz při jednání dne 12. 12. 2011. Stran
okamžiku ukončení povinné školní docházky stěžovatelky krajský soud použil historický výklad.
Školský zákon č. 186/1960 Sb. sice nabyl účinnosti dne 28. 12. 1960, nicméně je doložitelné,
že v praxi fungoval již dříve. Poměrně podrobně, byť ve skutkově poněkud odlišném případě,
se této otázce již věnoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 10. 2007,
č. j. 6 Ads 99/2006 - 60, z něhož vyplývá, že základní politická linie pro zavedení devítileté
povinné školní docházky byla rozvinuta již usnesením XI. Sjezdu KSČ z června 1958, na nějž
navázala obsahově instrukce Ministerstva školství a kultury ze dne 31. 1. 1959, č. j. 4741/59 – I/2
publikovanou ve Věstníku Ministerstva školství a kultury pod č. 19/1959, o zajištění přechodu
na devítiletou povinnou školní docházku ve školním roce 1959/1960. Tato směrnice pak platila
i v dalším školním roce (tzn. 1960/1961), a to na základě další instrukce MŠK ze dne 4. 4. 1960,
č. j. 12021/60 – I/2. Na základě těchto směrnic bylo stanoveno, že pro absolventy 8. tříd
všeobecně vzdělávací školy, kteří ve školním roce 1959/1960 (resp. 1960/1961) nevstoupí
do výběrových škol, do učebního nebo pracovního poměru, se zřizují 9. třídy základního
školního vzdělávání. Krajský soud dále připomněl i stenozáznam z 5. schůze Národního
shromáždění Republiky československé ze dne 15. 12. 1960, jejímž prvním a hlavním bodem
programu byl návrh školského zákona č. 186/1960 Sb., podle něhož byly dobrovolné deváté
ročníky základní školy hojně navštěvovány.
Krajský soud odkázal na právní názor citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu,
podle něhož dobrovolná docházka do 9. třídy jedenáctileté (od 28. 12. 1960 dvanáctileté) střední
školy ve školním roce 1960/61 (též ve školním roce 1959/60) není dobou studia po skončení
povinné školní docházky na střední škole, a tedy ani dobou zaměstnání, jíž by do 18. roku věku
bylo možno hodnotit pro účely důchodového pojištění. Tím méně lze podle krajského soudu
hodnotit za studium po ukončení povinné školní docházky studium osmé třídy a deváté
třídy v případě stěžovatelky. Studium osmé třídy bylo stěžovatelce umožněno za situace,
kdy už druhým školním rokem fungovala na bázi dobrovolnosti zákonem ještě nezakotvená
devítiletá školní docházka. Devátý ročník pak žalobkyně absolvovala již za účinnosti školského
zákona č. 186/1960 Sb. Je pravdou, že stěžovatelka fakticky studovala 10 let, neboť opakovala
pátou třídu, a vzhledem k tomu, že nastoupila do školy až v sedmi letech, ukončila studium
deváté třídy v 17 letech, ačkoliv školský zákon č. 186/1960 Sb. stanovil, že základní školní
docházka trvá maximálně do 16 let. Nicméně nelze odhlížet od konkrétních okolností tohoto
případu, neboť stěžovatelka započala studium nikoliv v šesti, ale v sedmi letech, a prodloužení
studia bylo vyvoláno zdravotními důvody. Podle výslovného vyjádření stěžovatelky byl příčinou
opakování pátého ročníku její špatný zdravotní stav, přičemž studium devátého ročníku bylo
stěžovatelce povoleno v době, kdy byl kladen důraz na devítiletou povinnou školní docházku
a stěžovatelka nebyla úspěšná při přijímacím řízení na Akademii v Chocni. Krajský soud k tomu
dále uvedl, že lze z dnešního pohledu asi stěží dohledat, proč vedení školy umožnilo stěžovatelce
studium devátého ročníku po dovršení 16 let věku. Lze se domnívat, že za tímto rozhodnutím
stála snaha umožnit dostudování všech devíti tříd osobě, jejíž školní docházka započala
až v sedmi letech a byla ztížena v důsledku onemocnění, nicméně podle soudu není zodpovězení
této otázky v dané věci rozhodující. Za stěžejní krajský soud pokládá to, že žalobkyně
navštěvovala až do svých 17 let základní devítiletou školu, nestudovala na žádné odborné škole
navazující na povinnou školní docházku, nikdy neabsolvovala úspěšné přijímací řízení na takovou
odbornou školu, a proto studium osmé a deváté třídy nelze považovat za nic jiného, než za plnění
povinné školní docházky, kterou stěžovatelka ukončila právě spolu s ukončením devátého
ročníku Základní devítileté školy Dukelských bojovníků Česká Třebová. Na rozdíl od svých
vrstevníků, kteří nastoupili do učebních poměrů, do práce či na vyšší stupeň vzdělání,
stěžovatelka dál plnila povinnou školní docházku z důvodů na své straně až do 17 let.
Z uvedených důvodů krajský soud žalobu zamítl a napadené rozhodnutí žalované potvrdil.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka uvedla, že ho považuje
za nezákonný ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to z následujících důvodů. Stěžovatelka
tvrdí, že započala povinnou školní docházku již ve školním roce 1951/52, kdy byla dlouhodobě
hospitalizována v léčebně v Košumberku, avšak žádné písemné doklady o této školní docházce,
která měla započít po dosažení 6 let jejího věku, se nepodařilo stěžovatelce získat. Stěžovatelka
dále tvrdí, že dokončila osm let povinné školní docházky ve školním roce 1959/1960,
kdy dokončila sedmou třídu. Vzhledem ke svému zhoršenému zdravotnímu stavu pokračovala
v docházce do osmé třídy ve školním roce 1960/61. Pro školní rok 1961/62 nabyl platnosti
a účinnosti školský zákon č. 186/1960 Sb. ze dne 15. 12. 1960, který v ustanovení §5 odst. 2
upravil povinnou školní docházku v době trvání devíti let. Stěžovatelka ve školním roce
1961/1962 dobrovolně studovala 9. třídu, neboť po ukončení osmé třídy neúspěšně absolvovala
přijímací řízení na střední školu ekonomickou, a to z důvodu svého nevhodného kádrového
profilu. Svůj právní názor na věc stěžovatelka opírá o ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 186/1960 Sb., v němž se podává, že žákům, kteří splní povinnost školní docházky, avšak nedosáhnou
vzdělání, které poskytuje základní devítiletá škola, může být povolena docházka této školy,
nejdéle však do konce školního roku, v němž dosáhne věku 16ti let. Stěžovatelka je toho názoru,
že v jejím případě je nutno přihlédnout zejména k jazykovému výkladu školského zákona z roku
1960 ve vztahu k problému ukončení povinné školní docházky v 16ti letech k datu, je nutno
chápat v kontextu ustanovení §13 zákona o důchodovém pojištění v návaznosti na další právní
předpisy. Dále zásadně nesouhlasí s tím, aby jejímu právu bylo bráněno citací usnesení XI. sjezdu
KSČ, tedy organizace, která v době jejího nepřijetí na střední školu svými zvrácenými názory
na školství rozhodovala, kdo z občanů má právo dosáhnout vzdělání. Z toho důvodu byla
stěžovatelka nespravedlivě zbavena možnosti studovat na střední škole a vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu nebyla ani schopna nastoupit do zaměstnání, kde by pracovala manuálně.
Na rozdíl od krajského soudu se domnívá, že tato zjištění jsou pro posouzení věci rozhodující.
Napadený rozsudek tedy podle stěžovatelky trpí nezákonností v posouzení zápočtu doby školní
docházky od 1. 9. 1961 do 30. 6. 1962 jako doby pojištění.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné a plně se ztotožnila s argumentací v napadeném rozsudku.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti relevantní
pro posouzení věci.
Z osobního listu důchodového pojištění pro výpočet starobního důchodu stěžovatelky
vyplývá, že stěžovatelce byla započtena do 18 let doba pojištění od 30. 8. 1962 do 8. 4. 1963,
tedy 222 dnů.
Z třídního výkazu pro 6. až 9. ročník třídy IX. A pro školní rok 1961/1962 vyplývá,
že stěžovatelka v tomto školním roce absolvovala devátou třídu Základní devítileté školy v Ústí
nad Orlicí.
Při jednání krajského soudu stěžovatelka předložila vlastnoručně podepsané prohlášení
třídní učitelky H. M., z něhož vyplývá, že stěžovatelka v roce 1960 – 1961 jako žákyně 8. třídy
vykonala přijímací zkoušky na dvouletou Akademii v Chocni. Na tuto školu však nebyla přijata.
Vzhledem k tomu jí bylo umožněno nastoupit do 9. třídy předcházející školy, a to rozhodnutím
jejího ředitelství. Studium základní školy ukončila ve svých 17 letech.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“), a neshledal přitom vady, k nimž by musel podle §109 odst. 3 s. ř. s.
přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil
ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jelikož stěžovatelka vystavěla svou argumentaci v kasační stížnosti na tvrzení,
že napadený rozsudek trpí nezákonností v důsledku nesprávného posouzení právní otázky
v předchozím řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a ) s. ř. s., považuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné stručně vyložit právní úpravu doby pojištění – studia po ukončení povinné školní
docházky, která je mezi účastníky sporná, neboť stěžovatelka požadovala zvýšení starobního
důchodu právě s odůvodněním, že jí žalovaná nesprávně započetla a zhodnotila dobu studia
na základní škole.
Podle ustanovení §13 zákona o důchodovém pojištění platí, že za dobu pojištění
se považují též doby zaměstnání získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto
dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let; jde-li však o dobu zaměstnání v cizině
před 1. květnem 1990, hodnotí se tato doba, jen pokud bylo za ni zaplaceno pojistné,
a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného. Za náhradní dobu pojištění se považují též náhradní
doby získané před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem a doba pobírání
důchodu za výsluhu let. Za náhradní dobu pojištění se považuje též doba studia získaná před
1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, a to po dobu prvních šesti let tohoto
studia po dosažení věku 18 let. Toto znění ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. bylo
zavedeno s účinností od 1. 1. 2004 zákonem č. 425/2003 Sb. a vztahuje se jen na důchodové
nároky vzniklé po tomto datu (viz k tomu podrobněji Voříšek, V. Starobní důchod 2004. Praha:
Linde, 2004, s. 59.). Doba pojištění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
se hodnotí pro nárok i pro výši procentní výměry v plném rozsahu. Podle ustanovení §8 odst. 1
písm. f) zákona 100/1988 Sb. ve znění účinném k 31. 12. 1995 se zaměstnáním rozuměla
též doba studia po ukončení povinné školní docházky. Podle §1 prováděcí vyhlášky k tomuto
zákonu č. 149/1988 Sb. se studium započítává v rozsahu, v jakém se hodnotí jako soustavná
příprava na budoucí povolání podle §24 a za stejných podmínek. Podle §24 vyhlášky
č. 149/1988 Sb., se pak za soustavnou přípravu na budoucí povolání považuje studium
na středních školách, a to nejdříve od počátku školního roku prvního ročníku školy (odst. 1 a 2),
ledaže student začal plnit studijní povinnosti studenta střední školy dříve - pak by i tento den
počátku studia byl vázán na plnění takovýchto povinností. Za povinnou školní docházku byla
považována i doba školních prázdnin navazujících na ukončení období školního vyučování
školního roku, v němž dítě dovrší poslední rok povinné školní docházky, pokud nevstoupilo
do trvalého zaměstnání, popřípadě nezačalo vykonávat jinou trvalou pracovní činnost (srv. §25
cit. vyhlášky).
Právní úprava povinné školní docházky a jejího ukončení ve sporném období
je komplikována skutečností, že stará právní úprava představovaná zákonem č. 31/1953 Sb.
účinná do 28. 12. 1960 byla nahrazena zákonem č. 186/1960 Sb. Podle původní právní úpravy
(§3), která vstoupila v účinnost podle svého přechodného ustanovení (§17) ve školním roce
1953/54, platilo, že základní všeobecné vzdělání je povinné a bezplatné. Poskytovala je osmiletá
střední škola nebo prvních osm postupných ročníků jedenáctileté střední školy. Povinnost chodit
do školy trvala osm let a začíná počátkem školního roku následujícího po dni, kdy dítě dovrší
šestý rok věku.
Nový systém školní docházky založený zákonem č. 186/1960 Sb. byl založen
na následujících pravidlech. Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 186/1960 Sb. platilo,
že povinná školní docházka trvá devět let a začíná počátkem školního roku, který
následuje po dni, kdy dítě dovrší šestý rok věku. Dítě, které dovrší šestý rok věku v době od počátku
školního roku do konce roku kalendářního, může být výjimečně přijato do školy, požádají-li o to jeho rodiče nebo
jiní zákonní zástupci, zjistí-li se, že je tělesně i duševně vyspělé, a souhlasí-li s přijetím místní národní výbor.
Podle ustanovení §5 odst. 3 dále platilo, že žákům, kteří splní povinnost školní docházky, avšak
nedosáhnou vzdělání, které poskytuje základní devítiletá škola, může být povolena další docházka
do této školy, nejdéle však do konce školního roku, v němž žák dosáhne věku šestnácti
let. Nezíská-li žák ani takto úplné základní vzdělání, vedou jej závod a společenské organizace k tomu, aby si
je doplnil při zaměstnání.
K výkladu uvedené právní úpravy je třeba podotknout, že je podmíněn mnoha
okolnostmi provázejícími společenský vývoj v oblasti důchodového zabezpečení (pojištění)
i systému školství. Krajský soud reflektoval v napadeném rozsudku judikaturu Nejvyššího
správního soudu k uvedené problematice, a je třeba uvést, že tak učinil zcela případně, i když
se skutkově nejednalo o úplně stejný případ. V rozsudku ze dne 17. 10. 2007, č. j. 6 Ads 99/2006
– 60 se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval výkladem vztahu právní úpravy doby pojištění
podle současného systému důchodového pojištění a dobou studia na dvanáctiletých středních
školách, kterou lze započítat jako dobu pojištění. Při té příležitosti vymezil v souladu
s historickým účelem této právní úpravy smysl ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb.
ve spojení s příslušnými ustanoveními právní úpravy platné před 1. 1. 1996 tak, že za dobu
pojištění je třeba považovat takovou dobu studia po ukončení povinné školní docházky, která
je spjata s přípravou na budoucí povolání na („výběrové“) střední škole, a to do dosažení 18 let.
Tento právní názor Nejvyšší správní soud zastával i v jiných věcech, v nichž byla rovněž řešena
problematika dob pojištění získaných podle předpisů platných před dnem 1. 1. 1996 (viz k tomu
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009, čj. 4 Ads 70/2008-34, přístupný
na www.nssoud.cz). Krajský soud tento výklad aplikoval i v posuzované věci s tím, že není
možné vycházet pouze z jazykového výkladu §13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. ve spojení s §8
odst. 1 písm. f) zákona č. 100/1988 Sb. („doba studia po ukončení povinné školní docházky“).
Jak vyplývá ze skutečností zjištěných ze spisu a tvrzení samotné stěžovatelky, započala
povinnou školní docházku již ve školním roce 1951/1952 a osm let povinné školní docházky
ukončila v důsledku opakování jednoho ročníku dne 30. 6. 1960, tedy ještě za účinnosti školského
zákona č. 31/1953 Sb., který stanovil, že školní docházka je povinná 8 let. Poté se stěžovatelka
pokusila dostat na střední školu, avšak neúspěšně. Z toho důvodu využila možnosti dané
„postupně zaváděnou“ změnou školského systému účinnou k datu 28. 12. 1960 a pokračovala
ve studiu osmé třídy (v důsledku předchozího opakování jednoho ročníku) a ve školním roce
1961/1962 i deváté třídy. Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato školní docházka byla skutečně
nad rámec povinné školní docházky, zároveň se však v souladu s citovaným účelem nemohlo
jednat o dobu započitatelnou a hodnotitelnou jako dobu pojištění, neboť tato doba nebyla
přípravou na budoucí povolání, jak krajský soud přezkoumatelně a správně odůvodnil
v napadeném rozsudku.
K jednotlivým námitkám stěžovatelky Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Stěžovatelčina argumentace ustanovením §5 odst. 3 zákona č. 186/1960 Sb., podle něhož platilo,
že žákům, kteří splní povinnost školní docházky, avšak nedosáhnou vzdělání, které poskytuje
základní devítiletá škola, může být povolena docházka této školy, nejdéle však do konce školního
roku, v němž dosáhne věku 16ti let, není relevantní z pohledu započtení takové školní docházky
do doby pojištění ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. Jak bylo výše uvedeno,
ani taková docházka na základní devítiletou školu by nebyla z pohledu účelu ustanovení §13
odst. 1 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s §8 písm. f) zákona 100/1988 Sb. ve znění
účinném k 31. 12. 1995 dobou pojištění. Navíc, jak vyplývá ze skutkového stavu věci zjištěném
žalovanou i krajským soudem, toto nebyl případ stěžovatelky. Uvedené ustanovení §5 odst. 3
zákona č. 186/1990 Sb. není svou povahou přechodným ustanovením ve vztahu k předchozímu
právnímu režimu povinné školní docházky, nýbrž ustanovením umožňujícím prodloužit
žákům, kteří z různých důvodů nezvládli učivo předepsané pro získání vzdělání na základní
devítileté škole, jejich docházku na tuto školu za účelem doplnění chybějících znalostí, to však
za podmínky, že žák nedosáhl věku 16 let. Jak je zřejmé z data narození stěžovatelky, dosáhla
šestnácti let již dne 9. 4. 1961, tedy před zahájením studia deváté třídy, o němž vypovídá
předložený třídní výkaz Základní devítileté školy v Ústí nad Orlicí pro školní rok 1961/1962
a prohlášení učitelky H. M. ze dne 2. 9. 2011.
K další námitce týkající se citace rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 10. 2007, č. j. 6 Ads 99/2006 – 60, v němž se zmiňuje i usnesení XI. Sjezdu KSČ z června
1958 a na něj obsahově navazující instrukce Ministerstva školství a kultury ze dne 31. 1. 1959,
č. j. 4741/59 – I/2 publikovanou ve Věstníku Ministerstva školství a kultury pod č. 19/1959,
o zajištění přechodu na devítiletou povinnou školní docházku ve školním roce 1959/1960,
na základě nichž mělo být stěžovatelce upřeno její právo na zvýšení starobního důchodu,
Nejvyšší správní soud poznamenává, že tomu tak rozhodně nebylo a být nemohlo. Toto usnesení
není formálně závazným pramenem práva, ale na druhé straně představuje zdroj poznatků
o historických a politických souvislostech změny školského systému v letech 1959–1961. Nejvyšší
správní soud v tomto rozsudku mj. dovodil, že „tyto směrnice sledovaly pokrytí škály situací, která sahala
od prostého faktu, že žáci osmé třídy neabsolvovali úspěšně výběrové (přijímací) řízení na střední školu,
až po situace, kdy nechtěli v tomto školním roce z vlastního rozhodnutí na další školu či do pracovního poměru
vstoupit. Šlo tedy svou povahou o fakultativní možnost prodloužení základní školní docházky, a to buď jako
východisko z nouze (nepřijetí na střední školu), resp. jako dobrovolné setrvání v základní škole. … Okolnost,
že 9. třída ve školním roce 1959/1960 a 1960/1961 nebyla povinnou, nemůže podle názoru Nejvyššího
správního soudu zavdávat příčinu, aby byla považována za 1. ročník střední školy. Nadto ze školských předpisů
té doby neplyne, že by žalobkyně nebývala mohla po ukončení 8. třídy studovat na výběrové střední škole, pokud
by ke studiu byla přijata.“
Krajský soud odůvodnil svůj názor přezkoumatelně a souladně s judikaturou Nejvyššího
správního soudu v obdobných věcech, takže mu není možno vytýkat, že v rámci komplexního
výkladu problému zmínil i tyto souvislosti, s nimiž již před tím pracoval ve své rozhodovací
činnosti i Nejvyšší správní soud.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost
stěžovatelky jako nedůvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 2 ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto
jí náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
není možné toto právo v souladu s §60 odst. 2 s. ř. s. jako orgánu důchodového pojištění přiznat.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že stěžovatelka současně s podáním kasační stížnosti
dne 4. 1. 2012 uhradila soudní poplatek formou vylepených kolků v hodnotě 5.000 Kč. Jelikož
řízení o kasační stížnosti ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů důchodového pojištění
ve věcech dávek je od placení soudního poplatku osvobozeno [§11 odst. 1 písm. b) zákona
č. 549/1991 Sb.], postupoval Nejvyšší správní soud v souladu s §10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. a vrátil stěžovatelce zaplacený soudní poplatek, k jehož zaplacení nebyla povinna.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu