ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.42.2011:51
sp. zn. 3 Ads 42/2011 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petre Průchy a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: J. Č., zastoupeného
JUDr. Otto Walachem, advokátem se sídlem 1. máje 493, Třinec, proti žalované: Česká správa
sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované
ze dne 9. 6. 2010, č.j. X, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 27. 10. 2010, č. j. 41 Ad 36/2010 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 9. 6. 2010, č.j. X. Žalovaná jím zamítla námitky žalobce a potvrdila svoje rozhodnutí ze
dne 23. 4. 2010, č.j. X. Tímto rozhodnutím zamítla žalobcovu žádost o invalidní důchod pro
nesplnění podmínek §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do
31. 12. 2009, neboť žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění ke dni 10. 10. 2006, k němuž byl
uznán plně invalidním podle §39 odst. 1 písm. a) citovaného zákona dle posudku posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště Brno, ze dne 2. 12. 2009.
V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že jelikož ke dni vzniku
invalidity byl žalobce starší 28 let, činila potřebná doba pojištění pro vznik nároku na plný
invalidní důchod podle §40 odst. 1 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb., 5 let. Podle §40 odst. 2
téhož zákona se tato doba zjišťovala za období posledních 10 let před vznikem plné invalidity,
tj. od 10. 10. 1996 do 9. 10. 2006. Žalobci však byla započítána pouze doba 4 roků a 88 dní
pojištění.
Žalovaná dále konstatovala, že v období od 6. 6. 2000 do 29. 9. 2004 byl účastník řízení
veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadě práce, sociálních věcí a rodiny v Čadci.
Protože se jedná o dobu pojištění získanou na území Slovenské republiky, bylo dle žalované
pro zhodnocení tohoto období zapotřebí vyjádření slovenského nositele pojištění. Dle jeho
sdělení však žalobce podle právních předpisů Slovenské republiky žádnou dobu pojištění
nezískal. Žalovaná tak uzavřela, že z toho důvodu nemůže k uvedené době přihlížet.
V závěru odůvodnění svého rozhodnutí poukázala žalovaná ještě na čl. II. zákona
č. 306/2008, dle něhož o nárocích na důchody, které vznikly před 1. 1. 2010 a o nichž nebylo
do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání těchto důchodů za dobu před tímto dnem,
i když o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle právních předpisů účinných
před tímto dnem. Protože vznik invalidity žalobce byl stanoven ke dni 10. 10. 2006, zdůraznila,
že rozhodnutí vydala dle zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném k tomuto dni.
V rámci soudního přezkumu konstatoval Krajský soud v Brně, že mezi účastníky
je nesporné jednak to, že žalobce se stal plně invalidním ke dni 10. 10. 2006 (tedy že rozhodné
období, v němž bylo potřeba splnit potřebnou dobu pojištění, je doba od 10. 10. 1996
do 9. 10. 2006), a dále to, že od 10. 10. 1996 do 5. 6. 2000 žalobce pracoval na území České
republiky a od 6. 6. 2000 do 29. 9. 2004 byl v evidenci uchazečů o zaměstnání ve Slovenské
republice. Sporné je, zda žalobce splnil potřebnou dobu pojištění dle §40 odst. 1 a 2 zákona
č. 155/1995.
V souvislosti s tím odkázal krajský soud na čl. 11 a čl. 20 Smlouvy mezi Českou
republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení vydanou pod č. 228/1993 Sb. (dále
také „Smlouva“) a na Nařízení Rady (EEC) 1408/71, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení
na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující
se v rámci Společenství (dále také „Nařízení“). V návaznosti na to vyjádřil názor, že jelikož sídlo
žalobcova zaměstnavatele ke dni rozdělení ČSFR bylo na území České republiky, rozhodovala
správně o přiznání plného invalidního důchodu žalobci žalovaná dle zákona č. 155/1995 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 2009. Za této situace bylo podmínky dle §38 odst. 1 písm. a) zákona
č. 155/1995 Sb. nutno posuzovat podle §40 citovaného zákona. Žalovaná tak dle krajského
soudu žalobci při hodnocení doby pojištění správně počítala dobu, po kterou byl zaměstnán
na území České republiky, nemohla mu však sama započítat dobu, po kterou byl v evidenci
Úřadu práce, sociálních věcí a rodiny v Čadci, tedy ve Slovenské republice. Nemohla použít
ani ustanovení §5 odst. 1 písm. n) zákona č. 155/1995 Sb., jak se domáhal žalobce, neboť dobu,
kdy byl registrován jako uchazeč o zaměstnání ve Slovenské republice, nemohla posuzovat podle
českých právních předpisů. Krajský soud naopak potvrdil správnost postupu žalované, pokud
vyšla z potvrzení slovenského nositele pojištění, který potvrdil, že na území Slovenské republiky
nezískal žalobce žádnou dobu pojištění podle jejích právních předpisů. Postup žalované
pak dle krajského soudu nebyl v rozporu ani s ustanovením čl. 45 bod 1 Nařízení. Protože
žalobce nesplnil potřebnou dobu pojištění jako jednu z podmínek pro přiznání invalidního
důchodu, žalobu zamítnul.
Žalobce podřadil důvody, pro něž podal kasační stížnost, pod ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
Uvedl, že byl zaměstnán od 28. 2. 1964 do 5. 6. 2000 nepřetržitě v České republice.
Po ukončení pracovního poměru se přihlásil na Úřad práce, sociálních věcí a rodiny
v Čadci na Slovensku jako uchazeč o zaměstnání, registrován byl od 6. 6. 2000 do 29. 9. 2004.
Od 26. 6. 2002 mu byl přiznán žalovanou částečný invalidní důchod. Rozhodnutím žalované
mu byl od 10. 11. 2009 přiznán starobní důchod. Nepřiznáním plného invalidního důchodu
ode dne 10. 10. 2006 mu tak vznikla škoda ve výši rozdílu mezi částečným invalidním důchodem
a plným invalidním důchodem až do dne přiznání starobního důchodu, tedy do 9. 11. 2009.
Stěžovatel s odkazem na čl. 4, 11 a 20 Smlouvy souhlasil se žalovanou v tom, že přiznání
jeho plného invalidního důchodu se řídí zákonem č. 155/1995 Sb., ve znění účinném
do 31. 12. 2009. Nesouhlasil však s jejím závěrem, že nelze v jeho případě aplikovat ustanovení
§5 odst. 1 písm. n) citovaného zákona. Brojil totiž proti názoru žalované, že doba, po kterou byl
v evidenci úřadu práce ve Slovenské republice veden jako uchazeč o zaměstnání, se nemůže
posuzovat podle českých právních předpisů, a také proti tomu, že žalovaná ve svém rozhodnutí
vycházela bez dalšího ze sdělení slovenského nositele pojištění.
Poukazoval na fakt, že pokud by byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu
práce v České republice, pak by se mu tato doba jako doba pojištění započetla. V návaznosti
na to poukázal na znění čl. 11 odst. 5 Smlouvy. Z něho dovodil, že žalovaná pochybila, pokud
při právním hodnocení doby pojištění nevzala v potaz znění §5 odst. 1 písm. n) zákona
č. 155/1995 Sb., a pokud dobu, kdy byl evidován jako uchazeč o zaměstnání ve Slovenské
republice, nezapočetla jako dobu pojištění. Pokud by tak učinila, žalobce by potřebnou dobu
pojištění dle §40 citovaného zákona splnil.
Krajský soud měl dle jeho názoru rovněž pochybit, pokud svůj závěr opřel o potvrzení
slovenského nositele pojištění, který potvrdil, že žalobce žádnou dobu pojištění podle právních
předpisů Slovenské republiky nezískal. S ohledem na znění čl. 11 odst. 5 Smlouvy
a na skutečnost, že žalobce na území Slovenské republiky nikdy nepracoval a jeho doba
zabezpečení tedy nebyla delší jednoho roku, nemohl slovenský nositel pojištění ani jiné potvrzení
vydat. To však neznamená, že dobu kratší jednoho roku, po kterou byl žalobce veden
jako uchazeč o zaměstnání, nelze dle citovaného ustanovení Smlouvy započítat.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v reakci na podanou kasační stížnost uvedla toliko, že proti dosavadnímu
způsobu řízení nemá námitky a s právním názorem krajského soudu vysloveném v napadeném
rozsudku se ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti z hlediska uplatněných
námitek, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. O věci usoudil následovně.
Jak již krajský soud v odůvodnění svého rozsudku správně vystihl, v přezkoumávané věci
existuje mezi účastníky v podstatě jediný sporný bod. Zda žalobce splnil potřebnou dobu
pojištění dle §40 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995, ve znění účinném do 31. 12. 2009, či nikoliv.
Pokud jde o shora popsaný skutkový stav věci (den vzniku žalobcovy plné invalidity, trvání
žalobcova pracovního poměru v České republice, doba jeho evidence coby uchazeče
o zaměstnání na úřadu práce ve Slovenské republice), tak ten není ani jednou ze stran
zpochybňován.
Tomu odpovídá i obsah kasační stížnosti, která obsahuje v podstatě jedinou stížní
námitku. Žalobce v ní přišel s právní konstrukcí, která dle jeho názoru umožňuje žalované
započíst dobu, po kterou byl veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce ve Slovenské
republice, a to zcela jistě minimálně v takové délce, která by byla postačující pro splnění doby
pojištění pro přiznání plného invalidního důchodu dle §40 odst. 1 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb. Dovolává se znění čl. 11 odst. 5 Smlouvy, podle něhož je-li doba zabezpečení ve druhém
smluvním státě kratší než jeden rok, nárok na důchod vůči nositeli zabezpečení tohoto smluvního
státu nevznikne; uvedenou dobu započte nositel zabezpečení smluvního státu, který přiznává
důchod tak, jako by byla získána na jeho území. Dle žalobce k takové situaci v jeho případě došlo.
Protože na území Slovenské republiky nikdy nepracoval a jeho doba zabezpečení tedy nebyla
delší jednoho roku, nemohl slovenský nositel pojištění vydat jiné potvrzení, než že žalobce
na jejím území žádnou dobu pojištění podle jejích právních předpisů nezískal. To však dle
žalobce není překážkou tomu, aby mu nemohla být žalovanou započítána jako doba pojištění
doba kratší jednoho roku, po kterou byl veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce
ve Slovenské republice a to za použití §5 odst. 1 písm. n) zákona č. 155/1995 Sb. Podle něho
jsou pojištění při splnění podmínek v tomto zákona stanovených účastny také osoby vedené
v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání po dobu, po kterou jim náleží podpora
v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci, a v rozsahu nejvýše tří let též po dobu,
po kterou jim tato doba v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci nenáleží,
s tím, že tato doba tří let se zjišťuje zpětně ode dne vzniku nároku na důchod, doba, po kterou
podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci nenáležela před dosažením věku
55 let, se do ní započítává v rozsahu nejvýše 1 roku a nezapočítává se do ní doba účasti
na pojištění podle §6 odst. 1 písm. a).
Tomuto právnímu názoru však Nejvyšší správní soud přisvědčit nemohl. Předně je nutno
konstatovat, že žalobce byl uznán plně invalidním od 10. 10. 2006, tedy po vstupu České
republiky do Evropské unie, a v takových případech je na místě v prvé řadě aplikace shora
citovaného Nařízení, nikoliv Smlouvy. V souvislosti s tím krajský soud přiléhavě upozornil
na znění čl. 45 bodu 1 Nařízení, podle něhož instituce členského státu, jehož právní předpisy
podmiňují získání, zachování nebo opětovné nabytí nároku na dávky získáním dob pojištění,
přihlíží v nezbytné míře k dobám pojištění získaným podle právních předpisů kteréhokoliv jiného
členského státu, jež by byly získány podle jí uplatňovaných právních předpisů. Ze znění tohoto
ustanovení ale nelze dovodit, že by doba pojištění ve Slovenské republice mohla být posuzována
podle českých právních předpisů.
Při posuzování oprávněnosti žalobcovy žádosti o přiznání plného invalidního důchodu
tak bylo povinností žalované učinit dotaz u nositele pojištění ve Slovenské republice (Sociálna
poisťovňa se sídlem v Bratislavě), zda žalobce získal na jejím území nějakou dobu pojištění
podle slovenských právních předpisů. Pokud odpověď zněla, že žalobce žádnou dobu pojištění
podle právních předpisů Slovenské republiky nezískal (viz potvrzení z 26. 10. 2009), nebyla
žalovaná oprávněna ve světle shora citovaného ustanovení Nařízení žalobci žádnou dobu
pojištění započíst, tedy ani dobu, po kterou byl evidován ve Slovenské republice jako uchazeč
o zaměstnání u tamního úřadu práce nebo jakoukoliv část této doby.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stejným způsobem by musela žalovaná
postupovat, i kdyby bylo možno ve věci aplikovat žalobcem zdůrazňované ustanovení čl. 11
odst. 5 Smlouvy. Žalobce si je totiž vykládá chybně. Toto ustanovení dopadá na případy,
kdy u dotčené osoby byla doba zabezpečení ve druhém smluvním státě kratší než jeden rok.
Podmínkou tedy je, že nějaká doba zabezpečení u dané osoby v tomto státě skutečně existovala,
byť třeba v minimální délce. Pak je možno ji započíst u nositele zabezpečení smluvního státu,
který přiznává důchod, jako by byla získána na jeho území. Tak tomu ovšem v žalobcově případě,
jak je patrno ze shora uvedeného, nebylo, neboť ten žádnou takovou dobu ve Slovenské
republice nezískal a logicky mu tak nemůže být ani žádná doba v České republice započtena.
V úvahu pochopitelně nepřichází ani aplikace ustanovení §5 odst. 1 písm. n) zákona
č. 155/1995 Sb., jíž se žalobce rovněž domáhal. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl, podmínky
pro získání doby pojištění ve Slovenské republice nemohou být posuzovány podle právních
předpisů České republiky.
Závěry žalované, stejně jako krajského soudu, že žalobce nesplnil podmínky pro přiznání
nároku na plný invalidní důchod dle §38 písm. a) a §40 odst. 1 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 2009, konkrétně potřebnou dobu pojištění, tak Nejvyšší správní
soud shledal správnými a zákonnými.
Rozsudek Krajského soudu v Brně proto netrpí nezákonností, ani řízení předcházející
jeho vydání vadami, z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a) či b) s. ř. s. Z úřední
povinnosti pak nebyly zjištěny ani vady podle §109 odst. 3 s. ř. s. Kasační stížnost tak Nejvyšší
správní soud musel podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnout.
Žalobce coby stěžovatel nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.). Pokud jde o žalovanou,
pak ta úspěch ve věci měla, ale ze soudního spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady v souvislosti
s řízením o kasační stížnosti vznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. března 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu