ECLI:CZ:NSS:2012:3.ADS.7.2012:28
sp. zn. 3 Ads 7/2012 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: M. M., zast. JUDr.
Jaroslavem Sýkorou, advokátem, se sídlem Zahradnická 74, Příbram, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o odnětí starobního důchodu,
v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2011,
č. j. 43 Ad 45/2010 - 73,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2011, č. j. 43 Ad 45/2010 - 73,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalované č. I ze dne
10. 5. 2010, čj. 500 709 110/315–BC, a spolu s ním i rozhodnutí prvoinstanční č. I ze dne
11. 2. 2010, čj. 500 709 110, jimiž žalovaná odňala žalobci starobní důchod (a dalším
samostatným rozhodnutím pak bylo žalobci uloženo vrátit přeplatek).
Žalobce v námitkách proti prvoinstančnímu rozhodnutí zejména uváděl, že Česká správa
sociálního zabezpečení nevzala v úvahu obsah mimořádných opatření přijatých ke zlepšení
postavení pracovníků uranového průmyslu pracujících v podmínkách ionizujícího záření, a dále,
že do osobního listu důchodového pojištění účastníka nesprávně započetla dobu zaměstnání
v jednotlivých pracovních kategoriích. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla,
že žalobci nejprve rozhodnutím ze dne 26. 6. 2009 přiznala podle §29 zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o důchodovém
pojištění“) starobní důchod ve výši 8.592 Kč od 9. 7. 2005, avšak při provedené kontrole spisové
dokumentace zjistila, že žalobce nesplňuje podmínky pro sníženou věkovou hranici pro nárok
na starobní důchod (v první pracovní kategorii žalobce dosáhl pouze 7 roků a 56 dnů).
Proto žalobce přípisem ze dne 24. 11. 2009 o tomto zjištění informovala a současně
jej upozornila, že mu bude od prosincové splátky výplata starobního důchodu zastavena.
Podkladem pro vyhotovení osobního listu důchodového zabezpečení (pojištění) žalovanou byly
evidenční listy důchodového zabezpečení (pojištění) podepsané žalobcem, a odpracované dny
žalobce v jednotlivých pracovních kategoriích byly zaměstnavatelem upřesněny a opětovně
potvrzeny vyhotovením evidenčního listu doručeným žalované s přípisem dne 22. 1. 2010.
K námitce žalobce, že Česká správa sociálního zabezpečení nevzala v úvahu obsah mimořádných
opatření přijatých ke zlepšení postavení pracovníků uranového průmyslu pracujících
v podmínkách ionizujícího záření, žalovaná uvedla, že jednou z podmínek pro aplikaci
příslušného opatření je i získání 10 let zaměstnání v I. pracovní kategorii při těžbě, průzkumu
a zpracování uranové rudy, kterých žalobce s ohledem na provedená zjištění nedosáhl.
V žalobě žalobce zejména namítal, že pro něj byl šok, když mu byl náhle odejmut starobní
důchod, a ještě větší poté, když bylo také rozhodnuto o povinnosti vrátit přeplatek. Vyjádřil
přesvědčení, že původní výpočet starobního důchodu byl správný. Dovolával se principů
přirozeného práva a navrhoval, aby krajský soud rozhodnutí žalované, i rozhodnutí
prvoinstanční, zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce nesplňuje podmínky pro snížení
důchodového věku ve smyslu ustanovení §74 o důchodovém pojištění a proto mu starobní
důchod nenáleží.
Při soudním jednání žalobce setrval na svém stanovisku a dále zejména uvedl, že pracoval
v uranových dolech, kde nejprve od r. 1970 převážel nákladním automobilem Tatra uranovou
rudu a od r. 1980 vykonával tutéž činnost s bagrem. Všichni pracovníci, kteří se nacházeli
v jeho blízkosti v době, kdy v uranových dolech pracoval, byli zařazeni do I.A kategorie. Žalobce
byl zařazen do II. kategorie proto, že používal nákladní vozidlo, když však používal bagr,
byl zařazen do I.A kategorie. Jeho činnost však byla totožná a ohrožen byl stejně. S ohledem
na zřejmě špatnou komunikaci žalované s právním nástupcem zaměstnavatele žalobce navrhl,
aby soud dotazem na státní podnik DIAMO zjistil bližší informace k zařazení žalobce, zejména
k jeho střídavému zařazování do I. a II. kategorie za situace, kdy vykonával stále stejnou profesi
a na stejném místě.
Krajský soud ze sdělení státního podniku DIAMO ze dne 17. 2. 2011 zjistil, že daná
organizace nebyla odpovědná za zařazení žalobce, ale že touto organizací byla společnost DAS,
a.s. Příbram, v současné době v likvidaci. Od uvedené organizace však krajský soud ke svému
dotazu nezískal žádnou odpověď.
Při soudním jednání dne 25. 7. 2011 žalobce navrhl, aby krajský soud provedl výslech
svědků, a to L. T., bytem K.. 3, M., J. Z., bytem W. 316, P., A. K., bytem B. 242, a M.Č, bytem Š.
236, M.
Ze svědectví L. T. vyplynulo, že žalobce zná od 8. 11. 1976, kdy nastoupil na provozovnu
jako báňský úpravář. Tehdy žalobce pracoval jako řidič nákladního vozu Tatra, později pracoval
na buldozeru a zhruba od roku 1979 nebo 1980 pracoval na bagru. Když svědek od
zaměstnavatele odcházel (31. 7. 1992), žalobce pracoval na těchto stavebních strojích stále.
Všichni, kteří zde pracovali, vykonávali práci v I.A kategorii. Svědek dále uvedl, že mu není
známo, proč u žalobce došlo k jiné kategorizaci (tj. I.A a II.A), protože všichni, kteří na daném
pracovišti pracovali měli např. stejný nárok na ochrannou stravu, nosili dozimetry a žádná II.A
kategorie v provozu neexistovala. Svědek sám pracoval v kategorii I.A a domníval se, že i všichni
ostatní, kteří v provozu pracovali, měli kategorii I.A. Svědek J. Z., který pracoval v uranových
dolech od 8. 6. 1960 do 1. 3. 1996, žalobce znal od konce 60. let, kdy začal pracovat v uranových
dolech. Nejprve pracoval s Tatrou, na konci 70. let s buldozerem a potom s nakladačem
(bagrem). Na ochranu před zářením se používaly dozimetry, podle jeho názoru měli dozimetry
všichni, kteří pracovali v Úpravně 1. máje, tedy i žalobce. Podle jeho názoru byli všichni
pracovníci na tomto pracovišti zařazení v kategorii I.A. Svědek uvedl, že vůbec neví, že by jiní
pracovníci byly zařazení do kategorie II.A. Svědek A. K. uvedl, že žalobce zná od r. 1978, v té
době jezdil s nákladním vozem Tatra, později pracoval jako buldozerista, pak s nakladačem.
S radioaktivním materiálem na pracovišti pracovali všichni. O zařazování do kategorie I.A a II.A
svědkovi nebylo nic známo, myslel, že všichni byli v kategorii I.A, a podle jeho názoru nebyl
žádný důvod proto, aby žalobce do této kategorie zařazen nebyl. Svědek M. Č. uvedl, že na
daném pracovišti pracoval od dubna 1969 do listopadu 1970, a v té době tam žalobce pracoval
jako řidič nákladní Tatry. Svědek uvedl, že žalobce pracoval jako řidič Tatry asi až do r. 1980, kdy
se rozšiřoval provoz a začal pracovat na buldozeru, později jako bagrista. Všichni měli dozimetr,
podle názoru svědka, měla kategorie I.A dopadat i na žalobce, jako na ostatní.
Pověřená pracovnice žalované při soudním jednání navrhla zamítnutí žaloby
s tím, že správnímu orgánu nepřísluší zkoumat zařazování zaměstnanců do pracovních kategorii,
a odkázala na evidenční listy, které žalobce sám podepsal. Poznamenala, že pokud by se žalobce
se svým zaměstnavatelem o pracovní zařazení sám soudil, pak by žalovaná teprve na základě
rozhodnutí soudu mohla ve věci rozhodnout.
Krajský soud s ohledem na uvedené přisvědčil žalobě, dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalované nevycházelo z dostatečně zjištěného stavu věci, a napadené rozhodnutí označil
za nepřezkoumatelné. Souhlasil s tím, že zařazení zaměstnání do jednotlivých kategorií provádí
zaměstnavatel, ale za situace, kdy bývalý zaměstnavatel (DAS, a.s., v likvidaci) nekomunikuje
ani se soudem, a ze žádného předpisu neplyne upřednostnění důkazu provedeného zvláštním
způsobem (např. potvrzení zaměstnavatelem) před důkazy navrženými žalobcem (např. formou
svědecké výpovědi) nelze dovodit, že by žalovaná postupovala správně. Podle názoru soudu bylo
v průběhu řízení dostatečně prokázáno, že žalobce minimálně od r. 1979 do r. 1992 pracoval
v provozovně, kde byli všichni zařazeni v I.A kategorii. Žalovaná tak svým postupem způsobila
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Proto krajský soud napadená rozhodnutí žalované
zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Současně zavázal žalovanou přihlédnout
k uvedeným svědeckým výpovědím a teprve potom znovu ve věci rozhodnout.
Současně s kasační stížností, jíž stěžovatelka napadla uvedený rozsudek, podala také
žádost, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.
V kasační stížnosti stěžovatelka, s odkazem na důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), brojí proti napadenému rozsudku
krajského soudu s tím, že především polemizuje s relevantností skutkového závěru krajského
soudu o tom, že bylo prokázáno, že žalobce minimálně od roku 1979 až do roku 1992 pracoval
v provozovně, kde byli všichni zařazeni v I.A kategorii. Poté stěžovatelka na několika stranách
vysvětluje své stanovisko k zařazení žalobce do pracovní kategorie a vysvětluje, že soudem
předestřené nesrovnalosti nejsou pro závěr o zařazení pracovní činnosti žalobce do pracovní
kategorie dostatečné. Rozhodující jsou záznamy v evidenčních listech důchodového zabezpečení,
vyhotovených zaměstnavatelskou organizací DAS a.s. Příbram v návaznosti na ukončení
pracovního poměru žalobce dnem 31. 3. 1994, s vyznačením odpracovaných dnů ve II. kategorii
a v I. kategorii, jimiž stěžovatelka také provedla důkaz. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry
soudu, vyvozovanými ze svědeckých výpovědí, a poukazuje na to, že soud upřednostnil
ke zjištění skutkového stavu výpovědi svědků před listinnými důkazy, aniž by řešil a přesvědčivě
zdůvodnil, proč k původním platným listinným dokladům nepřihlíží. Pokud soud poznamenal,
že společnost DAS, a.s. v likvidaci s ním nekomunikuje, z odůvodnění rozsudku ani z protokolu
není zřejmé, zda soud využil všechny dostupné prostředky a možnosti, aby získal odpověď
od dané společnosti, příp. od ustanoveného likvidátora. Navíc podle stěžovatelky krajský
soud neformuloval svůj závazný právní závěr jasně a srozumitelně, a z rozsudku není zřejmé,
jak má žalovaná v dalším řízení postupovat.
Žalobce podal ke kasační stížnosti vyjádření, v němž souhlasí s napadeným rozsudkem
a popírá důvodnost kasační stížnosti. Dále popisuje pracovní zařazení svědků, vyslechnutých
před krajským soudem a uvádí, že každý pracovník, zařazený do technologického procesu v rámci
pracoviště Úpravna 1. máje přišel do styku s uranovou rudou či hlušinou, a byl zařazen do I.A
pracovní kategorie bez ohledu na pracovní zařazení. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Vzhledem k žádosti stěžovatelky o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti
se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval touto otázkou, a usnesením ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads
7/2012 - 16, podané kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho
vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatelka uplatnila ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Nejvyšší správní soud uvádí, že stížnostní důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. je dán, pokud soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní
předpis (normu), než který na věc dopadá, nebo pokud byl soudem sice aplikován správný právní
předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy,
pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí žalované dle krajského soudu bylo, že dané
rozhodnutí bylo vydáno, aniž byl správním orgánem dostatečně zjištěn skutkový stav, a napadené
rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud nejprve přiblíží zákonnou úpravu relevantní pro posuzovanou věc.
Ustanovení §74 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů stanoví, že nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod
podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání
v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány do 31. prosince 2018.
Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely
tohoto zákona za důchodový věk.
Podle §14 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, byla zaměstnání
pro účely důchodového zabezpečení zařazena až do 31. 12. 1992 podle druhu vykonávaných
prací do tří pracovních kategorií. Zaměstnání I. a II. pracovní kategorie byla uvedena v resortních
seznamech zaměstnání zařazených do I. a II. pracovní kategorie vydaných před 1. červnem 1992;
do III. pracovní kategorie patřila zaměstnání, která nebyla zařazena do I. nebo II. pracovní
kategorie. Do I. pracovní kategorie byla zařazena zaměstnání, v nichž se vykonávaly soustavně
a v průběhu kalendářního měsíce převážně práce rizikové, při kterých docházelo k častým
a trvalým poruchám zdraví pracujících působením škodlivých fyzikálních a chemických vlivů,
a to kromě jiných také „ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných
dolech.“ [§14 odst. 2 písm. b) zákona o sociálním zabezpečení].
Věk odchodu do důchodu pro osoby zaměstnané v tzv. I. pracovní kategorii byl v zákoně
č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995, stanoven v §21
tak, že občan musel být zaměstnán nejméně 25 roků, dosáhnout věku aspoň 55 let a být
zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. a), či nejméně 10 roků
v takovém zaměstnání v uranových dolech, nebo být zaměstnán nejméně 15 roků v zaměstnání
uvedeném v §14 odst. 2 písm. b), jestliže byl z tohoto zaměstnání převeden nebo uvolněn
z důvodů uvedených v §12 odst. 3 písm. d) a e), nebo být zaměstnán nejméně 20 roků
v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b) až h) citovaného zákona. Podle §14 odst. 5 věty
první zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, „jako doba zaměstnání I. (II.) pracovní
kategorie se za dobu před 1. lednem 1993 započítává doba výkonu práce podle popisu pracovní činnosti uvedeného
v příslušném resortním seznamu a další doby za podmínek a v rozsahu stanovených v předpisech platných
před 1. červnem 1992; organizace pro tyto účely vedou příslušnou evidenci“.
Doby zaměstnání uvedených v §14 odst. 2 písm. a) a b) zákona o sociálním zabezpečení
se přitom vztahovaly k zaměstnání vykonávaným pod zemí v hlubiných dolech, a doby
zaměstnání uvedených v §14 odst. 2 písm. b) až h) se vztahovaly dílem k zaměstnáním
vykonávaným v podzemí, a dále pak k zaměstnáním vykonávaným v jinak škodlivých prostředích.
V posuzované věci se žalobce před krajským soudem dovolával toho, že mu neměl být
výkon jeho zaměstnání zařazen do I. kategorie jen zčásti, ale že do I. kategorie mu měly být
zařazeny i doby, které mu zaměstnavatel zařadil do kategorie II. V první kategorii se přitom
žalobce dovolával zařazení do I. AA kategorie, kde by mu pro přiznání starobního důchodu
stačilo při dosažení věku alespoň 55 roků odpracovat (v předmětné kategorii) 10 roků,
neb napadal rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto, že nemá nárok na starobní
důchod ve věku 55 let, neboť neodpracoval potřebnou dobu 10 let v zaměstnání zařazeném
do I. pracovní kategorie.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že z obsahu správního i soudního spisu je zřejmé,
že se u žalobce o tento případ nejednalo a ani jednat nemohlo. Žalobce sice uváděl, že pracoval
s uranovou rudou, ale nikdy neuváděl, a ani z jiných skutečností nikterak nevyplývá,
že by pracoval pod zemí v hlubinných uranových dolech.
Tuto skutečnost krajský soud při svém rozhodování pominul a zaměřil se na posouzení
a dokazování, do jaké pracovní kategorie byli zařazení někteří další zaměstnanci na pracovišti
žalobce (jednalo se přitom o pracoviště „na povrchu“), aniž by přitom osvětlil, o který
z uvedených případů potřebného počtu odpracovaných let (10, 15 či 20) při dosažení nejméně
55 roků věku žalobce se podle jeho názoru jedná. Již toto samo zakládá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku.
Vzhledem k tomu, že pro přiznání starobního důchodu při dosažení věku 55 roků
citovaná zákonná úprava dobu zaměstnání nejméně 15 let váže také na práci pod zemí
v hlubinných dolech (ne uranových), kterou žalobce nevykonával, nabízí se z uvedených variant
toliko varianta poslední, a to, zda při dosažení věku 55 roků byl zaměstnán nejméně 20 roků
v zaměstnání uvedeném v §14 odst. 2 písm. b) až h) citovaného zákona. S ohledem na uváděná
pracovní zařazení žalobce se nabízí ke zvážení, zda a nakolik byla pracovní zařazení žalobce
příp. podřaditelná písm. h) uváděného zákonného ustanovení (zaměstnání vykonávaná v prostředí
ohroženém ve významné míře ionizujícím zářením při úpravě a konečném zpracování radioaktivních surovin,
v jaderných elektrárnách a při obsluze cyklotronu a výzkumného reaktoru). To by však bylo třeba posoudit
ve spojení s příslušnými resortními seznamy zaměstnání, zařazených do I. a II. pracovní kategorie
pro účely důchodového zabezpečení, které pozbyly platnosti dnem 1. 6. 1992. Ani toto však
krajský soud neprovedl. Přitom, pokud má krajský soud za prokázané, že žalobce minimálně
od r. 1979 do r. 1992 pracoval v provozovně, kde byli všichni zařazeni v I.A kategorii,
ani toto neprokazuje, že by žalobce splňoval požadavek odpracované doby nejméně 20 roků
v I. kategorii.
Nejvyšší správní soud odkazuje na svou dosavadní judikaturu, kde k otázce dokazování,
zda vykonávaná práce odpovídala zaměstnání, které podle rezortního seznamu bylo zařazeno
do I. pracovní kategorie, již konstatoval, že „krajský soud může na základě provedeného dokazování
v souladu s §77 odst. 2 s. ř. s. dospět k závěru odchylnému oproti závěru České správy sociálního zabezpečení
a zavázat správní orgán závěrem o tom, že práce vykonávaná žalobcem odpovídala zcela zaměstnání, které podle
rezortního seznamu bylo zařazeno do I. pracovní kategorie“, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 5. 2009, č. j. 4 Ads 12/2009 - 83, dostupný na www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud současně přisvědčuje konstatování krajského soudu, že zařazení
zaměstnání do jednotlivých kategorií provádí zaměstnavatel, nikoliv nositel pojištění, neboť právě
zaměstnavatel má k dispozici potřebné údaje a nese za to odpovědnost, nesouhlasí však
s tím, že by žalovaná v průběhu řízení nepostupovala správně. (když soud dodává - „žalobce byl
postupem žalované zaskočen natolik, že nestačil navrhnout důkazy“). Nejvyšší správní soud
tak činí i při vědomí obsahu §77 s. ř. s., které opravňuje správní soud odchýlit se od skutkových
závěrů učiněných správním orgánem (tzv. zásada plné jurisdikce přezkumu správních
rozhodnutí), ale k takovému odchýlení musí být v řízení před správním soudem důvody, přičemž
správní soud je musí ozřejmit, musí uvést, v čem spatřuje jejich opodstatněnost, a k novým
důkazům potom musí uvést, proč a jak tyto důkazy hodnotil a k jakým závěrům odchylným
od správního orgánu dospěl - srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 6. 2007, č. j. 5 Afs 104/2006 - 73.
V námitkách proti prvoinstančnímu rozhodnutí žalobce uváděl, že žalovaná do osobního
listu důchodového pojištění účastníka nesprávně započetla dobu zaměstnání v jednotlivých
pracovních kategoriích, tj. jakoby namítal, že žalovanou nebyly správně převzaty údaje
z evidenčních listů důchodového pojištění do osobního listu. Tak tomu ale nebylo, a také nic
takového dále nezaznělo ani při jednání před krajským soudem.
Návrhem na výslech jmenovitých svědků žalobce směřoval k rozporování toho, jak byl
zaměstnavatelem zařazen do pracovní kategorie v době, kdy u něho pracoval jako řidič nákladní
Tatry, a to i když si byl vědom toho, že byl zařazen nejprve ve II. kategorii, a teprve poté,
když pracoval s jinou technikou, v kategorii I. To však ale nebylo předmětem výslovného
rozporování v řízení před žalovanou. Stejně tak, jak již bylo poznamenáno, při jednání
před soudem zase naopak nebylo předmětem sporu, že by se žalovaná odchýlila od údajů
v evidenčních listech důchodového pojištění.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelkou, že Krajský soud v Praze neměl
žádný důvod pochybovat o věrohodnosti a správnosti evidenčních listů (listinných důkazů),
z nichž vycházela žalovaná v osobním listu důchodového zabezpečení (pojištění), neboť údaje
v nich obsažené nebyly zpochybněny žádným jiným písemným důkazem, vzájemně
si neodporovaly, nebyly mezerovité či jinak neúplné, a bylo proti nim postaveno jen osobní
vyjádření žalobce, že měl být po celou dobu zaměstnání zařazen do kategorie I. Měl-li
krajský soud pochybnosti a o věrohodnosti a správnosti evidenčních listů vyhotovených
zaměstnavatelem a potvrzených Okresní správnou sociálního zabezpečení, měl zřejmě za situace,
kdy s ním společnost DAS, a.s. v likvidaci nekomunikovala, využil všechny sobě dostupné
prostředky a možnosti, aby získal odpověď od dané společnosti, příp. od ustanoveného
likvidátora. A to mj. i z toho důvodu, že v obsahu správního spisu se nachází sdělení společnosti
DIAMO, s.p. ze dne 22. 2. 2011, adresované žalované, že nelze přihlížet k jí vydaným opravným
evidenčním listům ze dne 20. 8. 2007 a 15. 1. 2010, vydaným na žádost žalobce, a je třeba
vycházet výlučně z evidenčního listu důchodového zabezpečení ze dne 12. 7. 1994 vystaveným
společností DAS, a.s. zřejmě při ukončení pracovního poměru jmenovaného u tohoto
zaměstnavatele ke dni 31. 3. 1994.
Nejvyššímu správnímu soudu se však v souvislostech posuzované věci nejeví zřejmé,
na základě čeho krajský soud nedůvěřoval záznamům uvedeným v průběžně vedených
evidenčních listech důchodového pojištění (jednak uzavřených v návaznosti na ukončení
zaměstnání žalobce u daného zaměstnavatele ke dni 31. 3. 1994), které žalobce sám podepisoval,
a kdy jejich obsah před žalovaným nerozporoval. Měl-li krajský soud pochybnosti o správnosti
záznamů v evidenčních listech důchodového pojištění žalobce, potom bylo třeba v nich uvedené
údaje stran zařazení jím vykonávaných zaměstnání do příslušných kategorii posoudit právě podle
již zmiňovaných resortních seznamů.
Svědecké výpovědi podle názoru Nejvyššího správního soudu, přicházely v úvahu pouze
podpůrně v případě, kdy by zcela či v částech chyběly listinné důkazy o zaměstnání
v preferovaných pracovních kategoriích, apod. Tak tomu však také nebylo. Navíc, pokud
se krajský soud rozhodl pro vyslechnutí svědků (kteří převážně neprováděli tutéž práci
jako žalobce), není zřejmé, proč jak uvádí stěžovatelka v kasační stížnosti, soud neprovedl důkaz
výslechem dalších svědků – J. D., J. N. či V. B., jejichž jména byla soudem zjištěna při výslechu
žalobcem navržených svědků, kteří měli pracovat přímo se žalobcem na stejném pracovišti se
stejným pracovním zařazením a byli tedy nejbližšími spolupracovníky žalobce.
Taktéž shodně se stěžovatelkou Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud formuloval
svůj právní závěr o výkonu zaměstnání žalobce v I. pracovní kategorii nesprávně pouze
na základě svědeckých výpovědí, které navíc měly pro posuzovanou věc jen nepřímý význam,
byť řádně vyplněné a žalobcem odsouhlasené evidenční listy důchodového zabezpečení
(pojištění) prokazují výkon zaměstnání žalobce dílem ve II. a dílem v I. kategorii a vůbec neřešil
a přesvědčivě nezdůvodnil, proč abstrahoval od platných listinných dokladů jako listinných
důkazů, a z takto nesprávně zjištěného skutečného stavu pak formuloval nesprávný právní názor.
Za dané situace proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo nic jiného, než napadený
rozsudek Krajského soudu v Praze jako nezákonný zrušit pro nepřezkoumatelnost a věc
mu vrátit k dalšímu řízení.
Je tedy nyní na krajském soudu, aby znovu posoudil skutkový stav zjištěný žalovanou,
ten vztáhl ke skutečnosti požadavku odpracování nejméně 20 let v I. kategorii, vyhodnotil
zda a v čem příp. považuje údaje z evidenčního listu důchodového zabezpečení žalobce
za nevěrohodné či nesprávné, uvážil v celkovém kontextu potřebu zjištěný skutkový stav dále
a jak doplňovat či nedoplňovat, poté vše souhrnně vyhodnotil, rozhodl a své rozhodnutí
přezkoumatelně odůvodnil.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu