ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.1.2012:21
sp. zn. 3 As 1/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: Obec Stojčín
se sídlem Stojčín 22, Žirovnice, zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Dvořákova 13,
Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha
10, za účasti: L. K., zast. obecným zmocněncem L. T. o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 1. 2010, č. j. 7242/560/09; 96451/ENV/09, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, č. j. 10 A 62/2010 – 63.
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011, č. j. 10 A 62/2010 – 63
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, kterým zrušil jeho shora citované rozhodnutí a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Jím žalovaný zamítl jako nepřípustné odvolání žalobce proti rozhodnutí
Krajského úřadu Vysočina ze dne 17. 4. 2007, č.j. KUJI 25292/2007; OZP 1586/2006.292/2007
Hab, kterým bylo zúčastněné osobě L. K. vydáno povolení podle §17 odst. 1 písm. c) zákona č.
86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší), ke změně stavby středního zdroje znečišťování
ovzduší „rekonstrukce kotelny a olejového hospodářství“ v obci Stojčín a byly stanoveny
podmínky pro ochranu ovzduší.
V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud nejprve podrobně popsal průběh
správních řízení, případně s nimi souvisejících řízení soudních, která vydání napadeného
rozhodnutí předcházela. Dále uvedl, že předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí
žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že žalobci
nepříslušelo v řízení o vydání povolení dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší
postavení účastníka řízení, neboť rozhodnutí vydané v I. stupni se podle žalovaného nemohlo
přímo dotknout (zasáhnout) jeho práva. Městský soud poté, co konstatoval, že ohledně určení
okruhu účastníků předmětného správního řízení je nutno aplikovat ustanovení §27 správního
řádu, učinil závěr, že s ohledem na znění §27 odst. 2 správního řádu není pro posouzení
účastenství v řízení podstatné, zda rozhodnutím krajského úřadu bylo do práv a právem
chráněných zájmů žalobce skutečně zasaženo, ale zda zasaženo být mohlo.
Poukázal na skutečnost, že mezi žalobcem a žalovaným panují rozdílné názory
na to, zda rozhodnutím krajského úřadu byla osobě zúčastněné na řízení povolena změna
stávajícího zdroje znečištění nebo zda jde o povolení zcela nového zdroje znečištění.
Dle městského soudu je formální stav takový, že bylo vydáno povolení ke změně stavby
stávajícího středního zdroje znečišťování ovzduší. Z materiálního hlediska je však dle jeho
názoru situace jiná. S odkazem na důkazy provedené ve správním řízení vyslovil názor,
že důsledky rozhodnutí krajského úřadu jsou totožné se situací, kdy by byl povolen zcela nový
zdroj znečišťování ovzduší. Provoz dané kotelny byl totiž v minulosti jejím předchozím
provozovatelem fakticky i právně ukončen. Dle městského soudu i žalovaný připustil, že pokud
by tomu tak mělo být, pak by práva žalobce rozhodnutím krajského úřadu dotčena byla.
Městský soud proto uzavřel, že předmětným rozhodnutím krajského úřadu, kterým
fakticky povolil nový zdroj znečišťování ovzduší, byla žalobcova práva zasažena, a z toho
důvodu na něj mělo být nahlíženo jako na účastníka daného správního řízení. K tomuto závěru
dospěl, na rozdíl od žalovaného, i krajský úřad, který se žalobcem jako s účastníkem řízení jednal.
Pokud tedy žalovaný zamítl odvolání jako nepřípustné, shledal jeho rozhodnutí nezákonným
a rozhodl, jak shora uvedeno.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů, které formálně podřadil ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Právní závěr městského soudu, že vzhledem k tomu, že důsledky rozhodnutí krajského
úřadu jsou z materiálního hlediska stejné jako v případě povolování zcela nového zdroje, mělo
být se žalobcem jednáno jako s účastníkem řízení, považoval za nesprávný a nepodpořený
dostatečnými argumenty.
Předně dle stěžovatele ze správního spisu nevyplývá, že by krajský úřad kdy učinil úvahu,
že žalobci přísluší postavení účastníka předmětného správního řízení, respektive že by teprve
na základě takové úvahy žalobce za účastníka řízení vzal. Krajský úřad určil žalobce za druhého
účastníka řízení toliko s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 11 Ca 71/2005 - 40, aniž by jakkoliv konkretizoval práva nebo povinnosti, ve kterých
by žalobce mohl být rozhodnutím ve věci dotčen. Daný soudní rozsudek přitom účastenství
žalobci přímo nepřiznává, jak si krajský úřad mylně vyložil. Soud v něm jen konstatoval,
že se v řešeném případě odvolací orgán postavením obce dostatečně nezabýval a rozhodnutí
tedy zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti.
Dále stěžovatel zdůraznil, že zodpovědnost za určení okruhu účastníků správního řízení
nesou správní orgány po celé řízení, tedy nejen při řízení v první instanci. Účastenství je přitom
třeba posuzovat materiálně. Účastníkem správního řízení tak není ten, komu správní orgán
nad rámec zákona takové postavení neoprávněně přiznal.
Stěžovatel důrazně odmítl závěr městského soudu, že se snad sám v napadeném
rozhodnutí měl vyslovit v tom směru, že při případném povolování kotelny jako nového zdroje
znečišťování ovzduší by žalobci postavení účastníka správního řízení náleželo. Citace části
odůvodnění napadeného rozhodnutí, na níž se městský soud odvolával, byla dle jeho názoru
vytržena z kontextu. V uvedené části odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný naopak dovodil,
že ústavní právo základního územního samosprávného celku na samosprávu samo o sobě
nezakládá účastenství žalobce v předmětném řízení. Současně odůvodnil svůj názor, že se dané
správní řízení ve věci rekonstrukce kotelny (situované do prostoru původní kotelny v existující
stavbě, jejíž výškové uspořádání, včetně vyústění kotle do stávajícího zděného komína o výšce
32 m, se nemění) nemůže práva územního samosprávného celu na samosprávu dotýkat. Dotčení
práva na samosprávu dle jeho názoru nezakládá účastenství ve správním řízení dle §27 odst. 2
správního řádu, žalobce jako obec by měl mít ve smyslu §136 odst. 2 téhož zákona postavení
dotčeného orgánu.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že pokud by zákonodárce zamýšlel přiznat dotčeným
obcím postavení účastníka v řízeních týkajících se umisťování staveb zdrojů znečišťování
ovzduší nebo jejich změn, explicitně by to do zákona o ochraně ovzduší zakotvil. Poukázal
na to, že v připravovaném návrhu nového zákona o ochraně ovzduší má být v řízeních týkajících
se umístění nových zdrojů přiznáno obecnímu úřadu postavení dotčeného orgánu, jehož
vyjádření ale nebude mít formu závazného stanoviska ve smyslu §149 odst. 1 správního řádu.
Napadený rozsudek městského soudu jde dle stěžovatele také proti ustálené rozhodovací
praxi správních úřadů, které při rozhodování dle §17 zákona o ochraně ovzduší obcím postavení
účastníků řízení (jenom z titulu jejich možného dotčení práva na samosprávu) nepřiznávají, a není
přitom přesvědčivě zdůvodněn. Za klíčové považoval, že městský soud zcela pominul rozlišení
subjektů na účastníky řízení a dotčené orgány. Právě v absentující diferenciaci postavení
územního samosprávného celku v předmětném řízeních spatřoval stěžovatel nesprávné
posouzení právní otázky soudem.
Připomněl ještě, že krajský úřad se žalobcem v celém průběhu prvoinstančního řízení
jako s účastníkem jednal, přiznal mu tedy vyšší procesní práva, než jaká by měl coby dotčený
orgán. Mimo jiné vypořádal ve svém rozhodnutí všechny žalobcem vznesené námitky.
Dle stěžovatele tak k újmě na právech žalobce v postavení dotčeného orgánu nemohlo dojít.
Vlastnictví nemovitostí v dané lokalitě pak dle mínění stěžovatele nezakládá samo o sobě
dotčení žalobcových práv způsobem, který by odůvodňoval jeho účastenství v daném řízení
dle §27 odst. 2 správního řádu. Pokud nelze striktně vymezit území s dopadem emisí, bylo
by o to obtížnější vymezit okruh vlastníků emisemi potenciálně zasažených nemovitostí
a těm přiznat postavení účastníků řízení. Navíc rozhodnutí krajského úřadu nenahrazuje nutné
rozhodnutí stavebního úřadu, ani investora neopravňuje ke zprovoznění kotelny. Teprve po její
rekonstrukci bude investor žádat krajský úřad o povolení k jejímu uvedení do zkušebního
provozu [§17 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně ovzduší] a následně bude povinen ve zkušebním
provozu prokázat plnění všech předepsaných emisních limitů.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že z odůvodnění napadeného rozsudku není
ani jednoznačně zřejmé, jaká práva nebo povinnosti žalobce mohla být rozhodnutím krajského
úřadu ve smyslu §27 odst. 2 správního řádu přímo dotčena, a proto je možno považovat
rozsudek za nepřezkoumatelný.
Ze shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížností napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ani zúčastněná osoba vyjádření ke kasační stížnosti nepodali.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci
dospěl k následujícím skutkovým a právním zjištěním a závěrům.
Z logiky věci se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
městského soudu.
Závěry městského soudu by mohly být teoreticky nepřezkoumatelné z důvodu jejich
nesrozumitelnosti nebo pro nedostatek důvodů [srovnej §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Žalovaný
sice výslovně nespecifikoval, o který z uvedených případů nepřezkoumatelnosti by se mělo jednat
(byť z kontextu jeho námitky zřejmě o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů), ale protože
k případné existenci nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je soud ve správním soudnictví povinen
přihlédnout i z moci úřední, nepřičítá Nejvyšší správní soud tuto nekonkrétnost tvrzení
žalovanému k tíži. Souhlasit s ní však nemůže.
Nesrozumitelným se rozumí rozhodnutí, které z hlediska větného, významového
či logického nedává smysl, například pro zjevný rozpor mezi výrokem a odůvodněním,
pro nesmyslné větné vazby, vyjádření či argumenty soudu. Takovou vadou závěry městského
soudu ohledně dané problematiky evidentně netrpí, rozhodnutí je v celém rozsahu pochopitelné
a srozumitelné.
Neobstojí ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek
důvodů. Žalovanému nelze přisvědčit v tom, že městský soud nevyjádřil v odůvodnění svého
rozhodnutí, z jakého konkrétního důvodu by mělo žalobci příslušet postavení účastníka
dotčeného správního řízení, tedy jaké jeho konkrétní právo by mohlo být daným rozhodnutím
dotčeno, s čímž právě žalovaný spojoval nepřezkoumatelnost kasační stížností napadeného
rozsudku. Městský soud argumentoval zejména existencí rozporu mezi formálním a faktickým
stavem věci. Za důležitou považoval skutečnost, že ačkoliv formálně došlo pouze k povolení
změny stávajícího zdroje znečištění ovzduší, fakticky byl povolen zcela nový zdroj znečištění
ovzduší. Tím dle jeho názoru s ohledem na dopady povolení na kvalitu ovzduší v obci Stojčín
došlo k založení práva na účastenství žalobce v daném správním řízení ve smyslu §27 odst. 2
správního řádu. Městský soud své skutkové i právní závěry odůvodnil způsobem, který umožňuje
přezkum jejich zákonnosti a správnosti.
Nejvyššímu správnímu soudu tedy nic nebránilo napadený rozsudek městského soudu
přezkoumat a to z pohledu všech stížních námitek.
Ještě před tím, než přistoupil k vlastnímu přezkumu, považuje Nejvyšší správní soud
za důležité konstatovat, že ani jeden z účastníků soudního sporu, ani Městský soud v Praze
nezpochybnili, že povolení správního orgánu dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší
je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s., tedy že je samostatně přezkoumatelné ve správním
soudnictví. K takovému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud, přesto považuje za vhodné
upozornit, že charakter zmíněného správního aktu není jednoznačný. V souvislosti
s tím poukazuje zejména na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obsažené
v jeho rozsudku ze dne 23. srpna 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113; dostupný na www.nssoud.cz.;
v němž se snažil vymezit kritéria, při jejich naplnění je nutno nahlížet na úkon správního orgánu
jako na rozhodnutí podléhající samostatné přezkoumatelnosti ve smyslu §65 s. ř. s., a ve kterých
případech naopak úkon správního orgánu představuje toliko závazné stanovisko ve smyslu §149
správního řádu.
S ohledem na tato vymezená kritéria nelze v přezkoumávané věci přehlédnout,
že předmětné povolení dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší je výsledkem
správního řízení, které má relativně samostatně vymezený předmět. Tím je zvážení podmínek pro
povolení staveb zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší a
k jejich změnám a v případě kladného výsledku také stanovení podmínek ochrany ovzduší. Na
této skutečnosti nemění nic fakt, na který poukazoval žalovaný, tedy že uvedené povolení je
vydáváno „k řízením podle zvláštního předpisu“, kterým je stavební zákon. V přezkoumávané
věci tedy k řízení o dodatečném povolení „Stavebních úprav kotelny a olejového hospodářství
v areálu Stojčín č.p. 34“, které má ovšem předmět zčásti odlišný od správního řízení
předcházejícího vydání povolení dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší. Vydané
povolení pak rovněž autoritativně zakládá, mění či ruší práva nebo povinnosti a je tedy schopné
zasáhnout do právní sféry osob, jichž se dotýká. Vymezení okruhu osob, jichž se vydané povolení
může v tomto smyslu dotknout, se Nejvyšší správní soud bude věnovat níže. Uvedeným závěrům
o přezkoumatelnosti tohoto povolení ve správním soudnictví vycházejícím z jeho materiálních
aspektů pak svědčí i jeho znaky formální. Tedy povolení má podobu správního rozhodnutí
a na řízení, které mu předchází, se vztahuje správní řád (§53 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší),
včetně možnosti podat proti povolení řádný opravný prostředek. Nejvyšší správní soud
tak uzavírá, že povolení dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší nelze považovat
za závazné stanovisko vydávané dle §149 správního řádu, ale je nutno na ně pohlížet
jako na rozhodnutí splňující požadavky stanovené §65 s. ř. s.
Spornou však mezi stranami sporu byla otázka, zda obci, v jejímž katastrálním území
se má nacházet stacionární zdroj znečištění, o němž správní orgán dle §17 odst. 1 písm. c)
zákona o ochraně ovzduší rozhoduje, přísluší postavení účastníka tohoto správního řízení a
pokud ano, z jakého důvodu. Tato otázka je však součástí širší problematiky, a to komu vlastně
přísluší v uvedeném správním řízení postavení účastníka, tedy které osoby mohou být uvedeným
rozhodnutím přímo dotčeny na svých právech nebo povinnostech.
Je nepochybné, že zákon o ochraně ovzduší neobsahuje speciální úpravu účastenství
v daném typu správního řízení. Nepřiznává tedy právo být účastníkem takového správního řízení
ani obci, v jejímž katastrálním území se zdroj znečišťování ovzduší nachází. Jako právní titul,
z něhož by žalobce mohl odvozovat své účastenství v daném řízení, tak přichází v úvahu toliko
§27 odst. 2 správního řádu. Dle něho jsou účastníky řízení též další dotčené osoby, pokud
mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech.
Žalovaný vytýkal městskému soudu, že ačkoliv dovodil právo žalobce být účastníkem
daného správního řízení, nespecifikoval přesně, jaká žalobcova práva by mohla být rozhodnutím
dotčena. V souvislosti s tím žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí i v kasační stížnosti
obsáhle argumentoval, proč dle jeho názoru není přípustné, aby žalobce dovozoval
své účastenství z Ústavou zakotveného práva na samosprávu. S uvedenou argumentací
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Připomíná, že k dané problematice se již v minulosti
vyjádřil a to konkrétně ve svém rozsudku ze dne 7. 11. 2007, č. j. 3 As 33/2006 - 84; dostupný
na www.nssoud.cz. V něm uvedl: „Ústavní právo na samosprávu samozřejmě musí být každé obci
zaručeno, není však samo o sobě důvodem účastenství obce ve správním řízení. Pokud by tomu tak bylo, musela
by obec být účastníkem všech správních řízení, která se týkala jejího území. Takový závěr by ovšem byl absurdní.
Pokud nejsou v konkrétním správním řízení dotčena vlastnická či jiná práva obce, je obec účastníkem řízení pouze
tam, kde jí zákon takové postavení přiznává.“ Protože zákon o ochraně ovzduší takovou výsadu
pro obce nezakotvil, nemůže se žalobce s úspěchem domáhat práva být účastníkem daného
správního řízení z důvodu ústavního práva na samosprávu.
Dlužno ovšem konstatovat, že shora uvedený důvod nebyl tím hlavním, pro který
se žalobce za účastníka správního řízení považoval. Jak je patrno zejména ze žaloby a z repliky
k vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 8. 3. 2011, žalobce zdůvodňoval svoje účastenství
v řízení zejména tvrzením, že bude v důsledku zhoršení kvality ovzduší v obci dotčen výkon
jeho vlastnických práv k nemovitostem, které na území obce vlastní. Zdůrazňoval, že v dalších
řízeních, která budou navazovat, zejména v řízení dle stavebního zákona, nebude mít
možnost otázky, které jsou předmětem řízení dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší,
relevantně ovlivnit, protože se již v navazujících řízeních s ohledem na závaznost vydaného
povolení nebudou řešit.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předně zdůraznit, že na rozdíl městského soudu
není dle jeho názoru pro posouzení otázky účastenství žalobce významné, zda je rozhodnutím
dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší povolována stavba nového zdroje
znečišťování ovzduší nebo změna takové stavby. Podstatné je, zda uvedeným rozhodnutím může
být dotčeno některé z práv žalobce či nikoli a v tomto směru není mezi oběma shora uvedenými
skutkovými situacemi rozdílu.
Při hledání odpovědi na otázku, na které osoby je třeba pohlížet jako na účastníky
správního řízení o vydání povolení dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně ovzduší,
je dle Nejvyššího správního soudu nutno se vrátit ke shora již zmíněnému předmětu daného
řízení a z něho vyplývajícímu obsahu rozhodnutí. Pokud správní orgán k žádosti stavebníka
k řízení podle zvláštního právního předpisu, kterým je stavební zákon (srovnej poznámku
pod čarou k §17 odst. 1 zákona o ochraně ovzduší) vydá požadované povolení, musí
toto povolení v souladu s §17 odst. 7 citovaného zákona obsahovat zejména a), jde-li o zvláště
velký, velký nebo střední stacionární zdroj, jeho popis nebo popis zařízení, výrobku
nebo materiálu, který je předmětem žádosti, včetně uvedení identifikačního čísla zdroje,
pod kterým je veden v registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší podle §13 odst. 1, pokud
je přiděleno, b) závazné podmínky provozování stacionárního zdroje z hlediska ochrany ovzduší.
Mezi podmínky provozování stacionárního zdroje pak dle odst. 8 téže normy patří zejména
a) emisní limity znečišťujících látek a další podmínky ochrany ovzduší, b) opatření k vyloučení
rizik možného znečišťování životního prostředí a c) podmínky zajišťující ochranu životního
prostředí.
Tak tomu bylo i v přezkoumávané věci, kdy správní orgán prvého stupně povolil změnu
stavby zdroje znečišťování ovzduší pod názvem „Rekonstrukce kotelny a olejového
hospodářství“ v obci Stojčín a současně stanovil následující podmínky ochrany ovzduší:
1. Na výstupu z kotelny bude zřízeno místo pro měření emisí plynných škodlivin a tuhých
znečišťujících látek, které bude splňovat požadavky §7 vyhl. č. 356/2002 Sb. a příslušných
technických norem. 2. Po dokončení stavby zdroje znečišťování požádá provozovatel zdroje
příslušný orgán ochrany ovzduší o vydání povolení dle §17 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně
ovzduší k uvedení zařízení do zkušebního provozu. K žádosti budou předloženy mimo jiné
náležitosti stanovené zákonem o ochraně ovzduší a jeho prováděcími předpisy i aktuální zpráva
oprávněné osoby o provedené revizi stávajícího zděného komína.
Ze shora citovaného vyplývá, že povolením dle §17 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně
ovzduší k faktickým zásahům do práv nebo povinností vlastníků nemovitostí nacházejících
se v okolí předmětného zdroje znečišťování ovzduší nedochází. Povolení totiž obsahuje
formulaci podmínek pro ochranu ovzduší a teprve v navazujícím řízení dle stavebního zákona,
jehož je žalobce z titulu vlastnictví okolních nemovitostí účastníkem, budou tyto podmínky
zahrnuty do podkladů pro rozhodování stavebního úřadu. Stanovení podmínek ochrany
životního prostředí není dle názoru Nejvyššího správního soudu způsobilé práva či povinnosti
vlastníků okolních nemovitostí přímo zasáhnout. Takový následek může způsobit až navazují
rozhodnutí stavebního úřadu v řízení dle stavebního zákona.
Uvedený závěr lze vhodně demonstrovat právě na shora citovaném obsahu výroku
povolení vydaného orgánem ochrany ovzduší v přezkoumávané věci. Je pochopitelné, že žalobce
brojí proti tomu, že na jeho území má být povolena stavba (ať už se formálně jedná o stavbu
novou nebo o změnu stavby stávající) stacionárního zdroje znečišťování ovzduší, která bude
následně uvedena do provozu. Konkrétní námitky žalobce ve správních řízeních, jejichž
předmětem dané problematiky budou, si lze jistě dobře představit. Není ovšem jasné,
jak se vlastnických práv žalobce může dotknout vymezení podmínek ochrany ovzduší
spočívající v povinnosti provozovatele zdroje znečišťování zřídit na výstupu z kotelny místo
pro měření emisí plynných škodlivin a tuhých znečišťujících látek a v následné povinnosti
tohoto provozovatele požádat příslušný orgán ochrany ovzduší o vydání povolení dle §17 odst. 1
písm. d) zákona o ochraně ovzduší k uvedení zařízení do zkušebního provozu. Dle Nejvyššího
správního soudu nikterak, protože uvedené povolení samo o sobě, tedy bez následujících
rozhodnutí v řízení dle stavebního zákona či dle zákona o ochraně ovzduší, se ještě práv vlastníků
okolních nemovitostí schopné přímo dotknout není. Takovou schopnost má pouze vůči
jedinému subjektu, a to je osoba, která orgán ochrany ovzduší o vydání povolení dle §17 odst. 1
písm. c) zákona o ochraně ovzduší žádá. Pouze této osobě přísluší postavení účastníka správního
řízení, které vydání dotčeného povolení předchází, a pouze tato osoba má právo napadnout
rozhodnutí o své žádosti řádným opravným prostředkem a je aktivně legitimována k žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 a násl. s. ř. s.
Žalovaný tak nepochybil, pokud odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně zamítl dle §92 odst. 1 správního řádu jako nepřípustné, neboť bylo
podáno osobou, které nepříslušelo postavení účastníka řízení, přestože s touto osobou správní
orgán prvního stupně nesprávně jako s účastníkem řízení jednal (srovnej rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 - 118; dostupný na www.nssoud.cz).
Ze shora uvedených důvodů proto shledal Nejvyšší správní soud právní názor městského
soudu, že žalobci příslušelo dle §27 odst. 2 správního řádu postavení účastníka dotčeného
správního řízení, za nesprávný.
Protože tedy Nejvyšší správní soud shledal stížní námitku nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. ze shora uvedených příčin důvodnou, nezbylo mu, než kasační stížností napadený
rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm je
městský soud právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V dalším řízení rozhodne městský soud i o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§110 odst. 2
s. ř. s.).
Obiter dictum ještě Nejvyšší správní soud dodává, že dle jeho názoru za situace, kdy soud
ve správním soudnictví přezkoumává rozhodnutí správního orgánu, kterým zamítl odvolání
jako nepřípustné nebo opožděné dle §92 odst. 1 správního řádu, nepřísluší dalším účastníkům
správního řízení postavení zúčastněné osoby ve smyslu §34 s. ř. s. Soud totiž v takovém případě
je oprávněn přezkoumávat pouze to, zda se jednalo o opožděné odvolání či o odvolání
nepřípustné, tedy zda žalobce byl zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího přezkumu
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006 - 112;
dostupný na www.nssoud.cz). Další účastníci správního řízení (v daném případě žadatel
o povolení, s nímž městský soud jako se zúčastněnou osobou jednal) však v takovém případě
materiální znaky specifikované v §34 odst. 1 s. ř. s. nenaplňují.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. června 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu