ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.142.2012:23
sp. zn. 3 As 142/2012 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: M. R., proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o
přezkoumání rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 29. 7. 2011, č. j. MMB/0258659/2011,
v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012, č. j. 57 A
133/2011 - 27,
takto:
I. Návrh na vydání předběžného opatření se odmítá .
II. Návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
III. Žalobci se pro případné doplnění kasační stížnosti s t a n o v u je lhůta deseti dnů
ode dne doručení tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedené
usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž byl zamítnut jeho návrh
na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu města Brna ve věci dávky
příspěvku na živobytí podle §49 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění
pozdějších předpisů. Krajský soud nevyhověl návrhu žalobce jak z důvodu, že nesplňoval
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak i z důvodu nesplnění podmínky nezbytné
potřeby zástupce k ochraně jeho práv.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že je nemajetný, nemá žádný příjem, uchází
se o zaměstnání u Úřadu práce a je bez finančních prostředků. Krajský soud a Úřad práce
dle jeho názoru vědomě zkreslily jeho majetkovou a sociální situaci. Podvodné tvrzení
o majetkové situaci stěžovatele ze strany krajského soudu je nepravdivé, neboť stěžovatel
je přesvědčen, že svou situaci soudu sdělil a doložil prohlášeními, přičemž nemůže doložit
vlastnictví něčeho, co nevlastní. Krom toho nelze dle jeho názoru tvrdit, že některé skutečnosti
vyžadované soudem nedoložil, protože jeho nemajetnost je patrná ze spisů. Vzhledem k tomu,
že se stěžovatel cítil být ohrožen na svém zdraví z důvodu neposkytnutí dávek v hmotné nouzi,
podal u krajského soudu též návrh na vydání předběžného opatření, soud však o něm dosud
nerozhodl. Proto stěžovatel podává návrh na vydání předběžného opatření též u Nejvyššího
správního soudu. Za účelem doplnění a upřesnění kasační stížnosti stěžovatel současně žádá
o ustanovení zástupce pro toto řízení, neboť z důvodu své nemajetnosti si nemůže zástupce
zvolit sám a potřebuje ho přitom k tomu, aby mohl řádně uplatňovat svoje ústavní práva u soudu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou dány podmínky pro vydání
předběžného opatření ve věci.
Podle §38 odst. 1 s. ř. s. byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba prozatímně
upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může soud usnesením na návrh předběžným
opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet.
Nejvyšší správní soud si tedy nejprve musel zodpovědět otázku, zda je oprávněn vydat
předběžné opatření v řízení o kasační stížnosti. Ustanovení §38 je zakotveno v části třetí, hlavě I.
soudního řádu správního, je tedy systematicky zařazeno mezi tzv. obecná ustanovení o řízení.
Podle ustanovení §120 s. ř. s. lze uvedená ustanovení přiměřeně použít i v řízení o kasační
stížnosti. Není tedy vyloučeno, aby o předběžném opatření rozhodl v rámci takového řízení
i Nejvyšší správní soud. V daném případě však nelze pominout, že kasační stížností je napadeno
pouze procesní, nikoliv meritorní rozhodnutí krajského soudu, a že řízení o žalobě nadále
probíhá. Za této situace ovšem není Nejvyšší správní soud věcně ani funkčně příslušným k tomu,
aby o návrhu na předběžné opatření rozhodl, neboť příslušným soudem je v tomto ohledu
podle §7 odst. 1 s. ř. s. krajský soud. Jak vyplývá z obsahu kasační stížnosti, žalobce podal návrh
na vydání předběžného opatření také u krajského soudu, a to dříve, než tentýž návrh uplatnil
u Nejvyššího správního soudu. Jestliže byl návrh u krajského soudu již podán, nejsou
v probíhajícím řízení splněny podmínky pro postup podle §7 odst. 4 s. ř. s. Při zohlednění výše
uvedených skutečností pak musel Nejvyšší správní soud návrh na vydání předběžného opatření
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro překážku věci zahájené odmítnout.
V dalším se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda jsou u žalobce splněny podmínky
pro ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh
usnesením ustanovit zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovémto případě stát.
Pro ustanovení zástupce v řízení tedy zákon vyžaduje kumulativní splnění dvou
podmínek; jednak nedostatek prostředků, který by odůvodňoval osvobození od soudních
poplatků, jednak též nezbytnou potřebu takového rozhodnutí k ochraně práv účastníka. Nejvyšší
správní soud má za to, že v projednávané věci zjevně není splněna druhá podmínka
pro ustanovení zástupce.
K tomu Nejvyšší správní soud předesílá, že spornou se jeví být již samotná možnost
podat proti usnesení, jímž se v řízení o žalobě zamítá návrh na ustanovení zástupce, kasační
stížnost. Ustanovení §102 s. ř. s. sice uvádí, že kasační stížnost je přípustná proti každému
rozhodnutí krajského soudu, nestanoví-li tento zákon jinak, již následné ustanovení §103 odst. 1
s. ř. s. však neuvádí žádné důvody, které by bylo možné v takovéto kasační stížnosti uplatnit.
Ty, které jsou uvedeny pod písmeny a) – d), jsou koncipovány pro meritorní rozhodnutí soudu
formou rozsudku, písmeno e) pak uvádí možnost napadnout i usnesení, jímž se řízení končí,
procesní usnesení vydávaná v řízení zde však nejsou uvedena. Judikatura Nejvyššího správního
soudu nakonec dospěla k závěru, že kasační stížností lze napadnout i usnesení o neustanovení
zástupce v řízení, pro zabránění řetězení problému však bylo již rozsudkem ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 – 41 stanoveno, že „ v řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti
usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobců není důvodem pro odmítnutí
kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.)“. Nejvyšší správní soud
tak v projednávané věci posuzoval pouze faktickou potřebu zastoupení žalobce v řízení o kasační
stížnosti.
Po zhodnocení jejího obsahu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nezbytná potřeba
zastoupení žalobce v řízení o kasační stížnosti není prokázána. Kasační stížnost má v rámci
daných možností požadované náležitosti a žalobce v ní dostatečně srozumitelně vysvětlil,
proč považuje rozhodnutí krajského soudu za nezákonné a z jakých skutkových i právních
důvodů tak dovozuje. Nejvyššímu správnímu soudu nic nebrání, aby o takto formulované kasační
stížnosti věcně rozhodl, přičemž nepředpokládá žádné další procesní úkony v řízení, při nichž
by mohl žalobce v důsledku své neznalosti práva utrpět nějakou újmu. Za této situace
tedy Nejvyšší správní soud návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti
bez dalšího zamítl. Z důvodu procesní ekonomie se pak již nezabýval otázkou splnění v pořadí
první podmínky stanovené zákonem, neboť odpověď na ni by už na toto rozhodnutí nemohla
mít žádný vliv.
Vzhledem k tomu, že v kasační stížnosti žalobce projevil svůj úmysl tuto ještě upřesnit
a doplnit (aniž se v daném případě jedná o odstranění nedostatků náležitostí ve smyslu §106
odst. 3 s. ř. s.), stanovil mu soud k případnému provedení tohoto úkonu lhůtu deseti dnů ode dne
doručení tohoto usnesení. Nebude-li kasační stížnost doplněna, soud o ní po uplynutí stanovené
lhůty rozhodne podle dosavadního obsahu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu