ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.24.2011:67
sp. zn. 3 As 24/2011 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: M. H.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Pardubice, Dražkovice 181,
proti žalovanému: Magistrát města Pardubic, se sídlem Štrossova 44, Pardubice,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2011, č.j. MmP 32265/2011, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka
v Pardubicích, ze dne 29. 9. 2011, č. j. 52 A 27/2011 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, kterým zamítl jeho žalobu
proti shora citovanému rozhodnutí žalovaného. Jím žalovaný zamítl odvolání žalobce a jeho
manželky A. H. a potvrdil rozhodnutí Úřadu městského obvodu Pardubice I (dále také „stavební
úřad“) ze dne 8. 2. 2010, č.j. ÚMOI/2349/2008-SÚ-To-59.
Tímto rozhodnutím stavební úřad po zjištění, že novostavba domu s bytovou jednotkou
5+1 a bazénem v Pardubicích, Bílé Předměstí, Na Ležánkách na pozemku p.č. 507/2
v katastrálním území Pardubice (dále jen „stavba“) je provedena bez rozhodnutí nebo opatření
stavebního úřadu, ve výroku I. nařídil vlastníkům stav by její odstranění na části vyhrazené
platným Územním plánem města Pardubic pro splnění funkce rekreační zeleně – kód ZR,
v zátopovém území Spojilského odpadu a stoky „L“ Spojilského odpadu, v ochranném pásmu
lokálního biokoridoru LBC-8-Čičák a manipulačním pásmu vodního toku. Uvedený výrok dále
obsahoval podrobný popis stavby. Ve výroku II. stavební úřad uložil vlastníkům stavby podle
§130 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), povinnost předložit návrh technologického
postupu prací při odstraňování stavby v rozsahu Přílohy č. 4 oddíl F odst. 2 vyhlášky č. 499/2006 Sb., včetně nutných opatření k vyloučení, omezení či ke kompenzaci případných negativních
důsledků na životní prostředí v okolí stavby v termínu do 40 dnů od nabytí právní moci
rozhodnutí. Ve výroku III. stanovil podmínky pro odstranění stavby, kdy mimo jiné uložil,
aby stavba byla odstraněna do 8 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí a aby bourací práce
byly provedeny podle technologického postupu dle výroku II. rozhodnutí.
Krajský soud v odůvodnění kasační stížností napadeného rozhodnutí reagoval
na jednotlivé žalobní námitky, které byly celkem tři. Žádnou neshledal důvodnou. Pokud jde
o první z nich, uvedl, že z rozhodnutí stavebního úřadu je jednoznačně zřejmé, jakou stavbu
má žalobce se svojí manželkou odstranit. Výrok I. ani další části rozhodnutí stavebního úřadu
nedávají dle krajského soudu sebemenší prostor pro pochybnosti o tom, jaká stavba má být
odstraněna, respektive zda má být odstraněna celá tato stavba nebo pouze její část. Odstraněn
tak má být nepochybně celý dům s bytovou jednotkou 5+1 a bazénem stojící na pozemku
p.č. 507/2 v k.ú. Pardubice.
Druhou žalobní námitku spočívající v tvrzené nezákonnosti uložení povinnosti předložit
technologický postup bouracích prací a provést bourací práce podle tohoto postupu krajský soud
rovněž neakceptoval. Rozebral ustanovení §130 odst. 1 stavebního zákona a dospěl k závěru,
že se žalobce mýlí, pokud dovozuje, že citované ustanovení umožňuje stanovit povinnost
předložení návrhu technologického postupu bouracích prací jen v rozhodnutí, jímž je
povolováno odstranění stavby na žádost. Naopak krajský soud konstatoval, že již jen z prostého
jazykového výkladu citovaného ustanovení je zřejmé, že stavební úřad může tuto povinnost
uložit jak v rozhodnutí o povolení, tak v rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Podmínky
pro odstranění stavby obsažené v rozhodnutí stavebního úřadu pak shledal zcela jednoznačnými.
I když se tedy k datu vydání rozhodnutí jedná o neexistující dokument, je přesně určeno,
jak má takový dokument vypadat a kdo ho má obstarat. Dle krajského soudu nemusí být tento
dokument vyhotoven „předem“, tedy před vydáním rozhodnutí o nařízení odstranění stavby.
V případě, že žalobce se svojí manželkou nebudou ochotni tuto povinnost splnit, bude stavební
úřad moci přistoupit k výkonu rozhodnutí podle §103 a násl. správního řádu, kdy bude přicházet
v úvahu zejména exekuce provedením náhradního výkonu podle §119 téhož zákona.
V poslední žalobní námitce žalobce tvrdil, že ve funkční ploše rekreační zeleň lze některé
stavby povolit a v řízení že správní orgány neprokázaly, že se v žalobcově případě právě
o takovou stavbu nejedná, respektive že se touto problematikou dostatečně nezabývaly. Krajský
soud v reakci na to ocitoval řadu pasáží rozhodnutí stavebního úřadu i rozhodnutí žalovaného,
v nichž se správní orgány možnosti dodatečného povolení stavy věnovaly dle jeho názoru velice
pečlivě a jejich závěry shledal logickými, přesvědčivými a v souladu s právní úpravou. Upozornil
zejména na ustanovení §129 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož je jednou z taxativních
podmínek pro dodatečné povolení stavby, že stavba není umístěna v rozporu se záměry
územního plánování. Využití ploch a jejich uspořádání upravuje územní plán města, který byl
vyhlášen obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Pardubice č. 42/2001 o závazných
částech Územního plánu města Pardubice. Dle něj je pozemek p.č. 507/2 v k. ú. Pardubice
umístěn převážnou částí v ploše s hlavní funkcí rekreační zeleně a pouze malou částí v ploše
s hlavní funkcí bydlení nízkopodlažní příměstské. Stavba je tak dle krajského soudu nepochybně
umístěna v části pozemku zařazené do rekreační zeleně, tedy v rozporu s územním plánem
a dodatečně povolit ji nelze. Krajský soud připustil, že i na pozemcích zařazených dle územního
plánu jako rekreační zeleň mohou vzniknout stavby a to ty, které jsou vymezeny v Příloze č. 1
územního plánu. Jedná se o stavby nepřekračující 20 % rozlohy plochy a plnící rekreační funkci.
Takovým požadavkům však stavba s bytovou jednotkou 5+1 a bazénem o obytné ploše 130 m2
a užitné ploše 370 m2 rozhodně neodpovídá. Jestliže dodatečné povolení stavby nepřichází
z uvedených důvodů vůbec v úvahu, není nutné se zaobírat tím, zda podání žalobce v průběhu
správního řízení měla být správními orgány posuzována jako žádosti o dodatečné povolení. Proto
krajský soud rozhodl, jak shora uvedeno.
Včas podaná kasační stížnost žalobce obsahovala dvě stížní námitky. První z nich
navazovala na druhý bod žaloby. Žalobce odkázal na znění §130 odst. 1 stavebního zákona.
Z něj dle jeho názoru vyplývá, že podmínky, které stavební úřad ukládá v povolení nebo nařízení
odstranění stavby, jsou uvedeny pouze v první větě citovaného odstavce. Druhá jeho věta
pak dává stavebnímu úřadu oprávnění uložit vlastníkovi stavby také povinnost předložit návrh
technologického postupu při odstraňování stavby. Výkladu, že fakultativní povinnost dle druhé
věty nemůže být vlastníkovi stavby uložena přímo v rozhodnutí, kterým se nařizuje odstranění
stavby, svědčí dle žalobce při zjevné nedostatečnosti metody jazykové jak interpretační metoda
logická, systematická, tak teleologická.
Pokud by smyslem normy mělo být zakot vení možnosti stavebního úřadu stanovit
povinnost předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby v nařízení
odstranění stavby, pak by dle žalobce zákonodárce zcela jistě použil stejné uvození věty druhé
jako věty první (tedy „V povolení nebo nařízení odstranění stavby …“). Pokud tak neučinil,
dal tím zjevně najevo (a contrario k uvození věty první), že povinnost předložit návrh
technologického postupu nemá být zakotvena v nařízení odstranění stavby. Rovněž
systematickým „rozdělením“ předmětného odstavce do dvou vět dal dle žalobce zákonodárce
najevo, že podmínky, které mají být zakotveny v povolení nebo nařízení odstranění stavby, jsou
zakotveny pouze v první větě.
Účelem ustanovení §130 odst. 1 stavebního zákona je pak dle mínění žalobce vydat
takové rozhodnutí, které bude obsahovat veškeré nezbytné podmínky, aby bylo možné po nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí již bez dalšího zahájit odstraňování stavby v souladu
s podmínkami v rozhodnutí uvedenými. Považoval za přirozené, že vlastník stavby, jemuž
je odstranění stavby stavebním úřadem nařízeno proti jeho zájmům, by předložil takový návrh
technologického postupu prací při odstraňování stavby, který by odstranění stavby co nejvíce
oddaloval, až znemožňoval; například postupem, kdyby se vlastník stavby zavázal odstranit každý
den jednu cihlu.
Za jediný přípustný výklad této normy tak považoval ten, že fakultativní povinnost
předložit návrh technologického postupu prací při odstraňování stavby musí být vlastníkovi
uložena před rozhodnutím o nařízení odstranění stavby. Výklad učiněný krajský soudem proto
považoval za nesprávný. Krajský soud tak měl nesprávně posoudit právní otázku a tím způsobit
nezákonnost svého rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Druhá stížní námitka se pak shodovala s třetím bodem žaloby, v němž žalobce tvrdil,
že ve správním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že se v daném případě nejedná o stavbu,
která je ve funkční ploše rekreační zeleň nepřípustná. Připomněl, že krajský soud v napadeném
rozsudku existenci určitých staveb v takové funkční ploše připustil. Vytkl mu však, že následně
bez konkrétnějšího řádného odůvodnění, pouze s obecným odkazem na listiny založené
ve správním spise, uzavřel, že se v případě dotčené stavby jednoznačně nejedná o žádný
z objektů vymezených v územním plánu jako přípustné pro danou plochu. V souvislosti
s tím žalobce připomněl ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správníh o řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož je povinností správního orgánu, nikoliv
účastníka řízení, postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Tuto povinnost podle něj správní orgány nedodržely, neboť nevyloučily, že stavba, jejíž
odstranění bylo nařízeno, není stavbou přípustnou pro plochu s hlavní funkcí rekreační zeleň.
Krajský soud pak tuto pochybnost nijak neozřejmil a nevysvětlil a jeho rozsudek v tomto směru
trpí nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel tak navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil
uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti vyjádření nepodal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska uplatněných stížních bodů,
jakož i ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospě l k následujícím skutkovým
a právním zjištěním a závěrům.
Z logiky věci se nejprve věnoval druhé stížní námitce. Jejím obsahem bylo totiž
žalobcovo tvrzení o nepřezkoumatelnosti kasační stížností napadeného rozsudku krajského
soudu pro nedostatek důvodů. Krajský soud měl dle žalobce pokračovat v pochybení správních
orgánů, neboť se stejně jako ony nedostatečným způsobem vypořádal s otázkou, zda stavba,
jejíž odstranění se nařizuje, je skutečně stavbou, která je ve funkční ploše rekreační zeleň
nepřípustná.
Tomuto žalobcovu tvrzení však Nejvyšší správní soud přisvědčit nemohl. Krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku v reakci na žalobní námitku stejného obsahu citoval obsáhlé
pasáže jak z rozhodnutí stavebního úřadu, tak z rozhodnutí žalovaného, v nichž se správní
orgány k dané problematice poměrně podrobně vyjadřovaly. Krajský soud učinil tyto závěry
součástí odůvodnění svého rozsudku, ale jenom na tom nezůstal. S odkazem na územní plán
města Pardubice, který byl vyhlášen obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Pardubice
č. 42/2001 o závazných částech Územního plánu města Pardubice, a s odkazem na obsah
správního spisu konstatoval, že pozemek ve vlastnictví stěžovatele a jeho manželky parc. č. 507/2
v k.ú. Pardubice je převážnou částí umístěn v ploše s hlavní funkcí „rekreační zeleň“ a pouze
malou částí v ploše s hlavní funkcí „bydlení nízkopodlažní příměstské“ a že stavba je umístěna
v části pozemku zařazené do plochy s hlavní funkcí „rekreační zeleň“.
Následně se krajský soud podrobně zabýval obsahem Přílohy č. 1 shora citovaného
územního plánu, zejména tím, jak tato příloha vymezuje funkčn í plochy rekreační zeleně,
jaké je přípustné hlavní využití, přípustné doplňkové využití a nepřípustné využití těchto ploch.
Z obsahu Přílohy č. 1 zdůrazňuje Nejvyšší správní soud zejména tu skutečnost, že přípustným
využitím ploch rekreační zeleně jsou dřevinné porosty, skupiny dřevin, solitery s podrostem bylin,
keřů i travních porostů, trvalé travní porosty, v plochách zeleně s rekreační funkcí nekryté plochy
pro sport a doplňkové stavby do 20 % rozlohy ploch, areály zdraví. Nepřípustným využitím
daného území jsou naopak veškeré stavby, které nesouvisí s funkcí hlavní, stavby a činnosti
s negativním vlivem na zdravotní prostředí.
Na základě shora uvedeného krajský soud uzavřel, že stavba s bytovou jednotkou 5+1
a bazénem o obytné ploše 130 m2 a užitné ploše 370 m2, nepředstavuje přípustné využití funkční
plochy „rekreační zeleň“. Pokud jde o charakter stavby, jejíž odstranění stavební úřad nařídil,
uvedl krajský soud, že vycházel z obsahu správního spisu, zejména pak zdůraznil tam založenou
fotodokumentaci. Na základě těchto důkazů dospěl k názoru, že se v žádném případě nemůže
jednat například o doplňkovou stavbu nebo jinou stavbu, která by dle Přílohy č. 1 územního
plánu byla pro tyto plochy přípustná. Zhodnotil také kladně závěry správních orgánů ohledně
podoby stavby ve vztahu k funkční ploše „bydlení nízkopodlažní předměstské“, dle nichž
by předmětná stavba nevyhovovala definici přípustného využití ani těchto funkčních ploch.
Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud odůvodnil své závěry ohledně dotčené
problematiky způsobem, který Nejvyšší správní soud shledává přezkoumateln ým ať už z pohledu
srozumitelnosti, tak z pohledu dostatečného odůvodnění. Krajský soud navázal na skutková
zjištění a právní závěry správních orgánů, které se dotčené otázce rovněž věnovaly s náležitou
pečlivostí, učinil je součástí svého rozsudku a zejmé na právní závěry pak následně sám rozvinul
o další postřehy a názory, které řádně odůvodnil.
Uvedená stížní námitka navíc působí poněkud účelovým dojmem. Podobně jako v žalobě,
rovněž v kasační stížnosti totiž stěžovatel sice namítá, že nebylo řádně odůvo dněno zjištění,
že stavba, jejíž odstranění je nařízeno, je ve funkční ploše „rekreační zeleň“ nepřípustná, ale sám
nepřichází s žádným tvrzením, které by tento závěr bylo způsobilé zpochybnit. S odkazem na §3
správního řádu sice namítá, že nebyl zjištěn stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné
pochybnosti, ale sám přitom správními orgány a krajským soudem zjištěný a popsaný stav věci
konkrétně nikterak nenapadá a nepolemizuje s ním. Činí tak pouze v rovině zcela obecné
s využitím právního institutu „nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí“. Ze shora uvedených
důvodů však takovou stížní námitku Nejvyšší správní soud důvodnou neshledal.
Svoji první námitku žalobce odůvodnil odkazem na §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle
něhož lze podat kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávným posouzením právní otázky se rozumí omyl soudu při aplikaci právní normy
na zjištěný skutkový stav. O mylnou a plikaci právní normy jde tehdy, pokud soud na zjištěný
skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní normu
(jiné konkrétní pravidlo) jinak správně použitého právního předpisu, než kterou měl za daného
skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval správný právní předpis (správnou právní
normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu.
Právní otázkou, jež měla být dle žalobce v řízení před krajským soudem posouzena
nesprávně, je otázka, zda stavební úřad je op rávněn v rozhodnutí o nařízení odstranění stavby
dle §130 odst. 1 věty první stavebního zákona současně uložit vlastníku stavby povinnost
předložit návrh technologického postupu prací při odstraňovaní stavby, včetně nutných opatření
k vyloučení, omezení či ke kompenzaci případných negativních důsledků na životní prostředí
v okolí stavby (dále jen „návrh technologického postupu při odstraňování stavby“) dle §130
odst. 1 věty druhé téhož zákona. Žalobce se ze shora citovaných důvodů domníval,
že k takovému postupu stavební úřad zmocněn není a že povinnost předložit návrh
technologického postupu prací při odstraňování stavby musí být vlastníkovi uložena stavebním
úřadem ještě před rozhodnutím o nařízení odstranění stavby.
Nejvyšší správní soud tento názor žalobce nesdílí. Předně souhlasí s krajským soudem
v tom, že již z jazykového výkladu citované normy lze dospět k opačnému závěru, než který
prezentoval žalobce. Ustanovení odst. 1 §130 stavebního zákona obsahuje dvě věty. Dle první
z nich „V povolení nebo nařízení odstranění stavby, terénních úprav anebo zařízení stanoví stavební úřad
podmínky vyplývající z technických požadavků na stavby, podmínky pro archivování dokumentace, popřípadě
požadavky k úpravě pozemku po odstranění stavby.“ Navazující věta druhá zní: „Může též uložit vlastníku
stavby povinnost předložit návrh technologického postupu prací při odstraňovaní stavby, včetně nutných opatření
k vyloučení, omezení či ke kompenzaci případných negativních důsledků na životní prostředí v okolí stavby.“
Z dikce obou vět je dle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že ustanovení §130 odst. 1 stanoví
obligatorní podmínky (věta prvá obsahující pojem „stanoví“), tak podmínky fakultativní
(věta druhá uvozená slovem „může“), jak rozhodnutí o povolení k odstranění stavby (§128),
tak rozhodnutí o nařízení odstranění stavby (§129), přičemž tak stanoví společně pro oba typy
rozhodnutí. Požadavek stavebního úřadu na předložení návrhu technologického postupu
při odstraňování stavby dle věty druhé je tedy fakulta tivní podmínkou v obou případech
předpokládaných ve větě prvé. Tedy v případě povolení k odstranění stavby i v případě nařízení
odstranění stavby.
Uvození věty druhé slovním obratem „Může též uložit vlastníku stavby povinnost předložit návrh
technologického postupu …“ pak nelze vykládat jinak, než jako předpoklad zákonodárce, že uložení
povinnosti vlastníkovi stavby předložit návrh technologického postupu při odstraňování stavby
bude součástí rozhodnutí o povolení k odstranění stavby, terénních úprav nebo zařízení, stejně
tak jako rozhodnutí o nařízení odstranění stavby.
Také skutečnost, že uložení této fakultativní podmínky bylo systematicky zakotveno
až ve větě druhé, navazující shora uvedeným způsobem na větu prvou, svědčí o tom, že nebylo
úmyslem zákonodárce, aby stavební úřad uložil tuto podmínku vlastníkovi stavby před vydáním
rozhodnutí o povolení k odstranění stavby, terénních úprav nebo zařízení či před vydáním
rozhodnutí o nařízení odstranění stavby.
Pokud by tomu mělo být, jak tvrdí stěžovate l, musela by být právní konstrukce
ustanovení §130 odst. 1 stavebního zákona zcela odlišná. Technologický postup při odstraňování
stavby by v případě, kdy by to stavební úřad seznal potřebným, musel být definován jako podklad
pro rozhodnutí o povolení k odstranění stavby, terénních úprav nebo zařízení a rozhodnutí
o nařízení odstranění stavby, který by byl podmínkou vydání takových rozhodnutí a z něhož
by tato rozhodnutí vycházela a odkazovala na něj. Správní řízení o povolení odstranění stavby
či o nařízení odstranění stavby by v takovém případě fakticky sestávalo ze dvou fází. V první
z nich by vlastník byl zavázán povinností předložit technologický postup při odstraňování stavby,
teprve v druhé fázi by stavební úřad rozhodoval o meritu věci. Další rozv íjení této teorie, stejně
jako na ni navazujících otázek, však není na místě, protože takový postup stavebního úřadu
ustanovení §130 odst. 1 stavebního zákona jednoznačně nezakotvuje.
Naopak, z důvodů shora uvedených je zřejmé, že zákonodárce vycházel z předpokladu,
že povinnost vlastníka stavby předložit technologický postup při odstraňování stavby bude
součástí výroku rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Pokud tedy v přezkoumávané věci
stavební úřad v jednom z výroků rozhodnutí o nařízení odstranění stavby její vlastníky takovou
povinností v jím stanovené lhůtě zavázal, postupoval zcela v souladu s ustanovením §130 odst. 1
stavebního zákona.
Diskutabilní se může jevit například otázka vhodnosti takového postupu ze strany
stavebního úřadu. Žalobce má jistě pravdu v tom, že v případě rozhodnutí o nařízení odstranění
stavby, postupuje stavební úřad většinou proti vůli jejího vlastníka. Lze tedy předpokládat,
že v těchto případech nebude vlastník stavby jemu uloženou povinnost respektovat vůbec
nebo že se bude chovat při jejím splnění obstrukčně. Třeba tak, že předloží stavebnímu
úřadu technologický postup při odstraňování stavby v podobě, která nebude realizovatelná
ať už z důvodu faktického (například onen žalobcem zmiňovaný postup rozebírání stavby „cihlu
po cihle“) nebo právního (například pro rozpor s požadavky na dokumentaci odstraňované
stavby zakotvenými v Příloze č. 4 oddílu F vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb).
Lze přisvědčit krajskému soudu, že v takových případech bude na správním orgánu,
aby vykonatelnost rozhodnutí o nařízení odstranění stavby s využitím příslušných ustanovení
správního řádu zajistil. S takovou možností ostatně žalovaný počítá a je na ni připraven, jak plyne
z čtvrtého odstavce na str. 10 žalobou napadeného rozhodnutí.
Polemika na toto téma však již přesahuje rozsah stížní námitky a tedy i rámec t ohoto
rozsudku. Jedná se totiž o aspekty a problémy, které nemají a nemohou mít vliv na zákonnost
rozhodnutí o nařízení odstranění stavby. Ta byla v přezkoumávané věci ze shora uvedených
důvodů dodržena, neboť stavební úřad žádným z výroků rozhodnutí o nařízení odstranění
dotčené stavby neporušil své povinnosti a současně nepřekročil svá oprávnění obsažená v §130
odst. 1 stavebního zákona.
Nejvyšší správní soud tak neshledal žádnou z kasačních námitek důvodnou, a proto
mu nezbylo, než aby kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce coby stěžovatel nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnost i (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.). Pokud jde o žalovaného,
pak ten úspěch ve věci měl, ale ze soudního spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. května 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu