ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.3.2012:20
sp. zn. 3 As 3/2012 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobce: J. P.,
zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem U Studánky 3, Praha 7, proti
žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství, se
sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 6. 2010, č.j. 2351/ DS/2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2011, č. j. 16 A 7/2010 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým zamítl jeho žalobu proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 13. 4. 2010, č.j. MM/OK/PD/202244/09/R,
a toto rozhodnutí potvrdil. Správní orgán prvního stupně jím uznal žalobce vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1
písm. f) bod 5 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“). Za tento přestupek mu byla ulože na pokuta ve výši 2500 Kč
a současně povinnost uhradit správnímu orgánu náklady řízení ve výši 1000 Kč.
Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu lze vysledovat skutkovou i právní
podstatu projednávané věci. Shora uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne
26. 9. 2009 v čase 11:47 hod. v Ústí nad Labem na světelné křižovatce ulic Panská -Klíšská přejel
jako řidič vozidla příčnou čáru souvislou v době, kdy světelné signalizační zařízení bylo ve stavu
„Stůj!“. Krajský soud dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl správními orgány zcela bezpečně
zjištěn a poukázal v tomto směru zejména na fotodokumentaci založenou ve správním spise.
Nepřisvědčil proto žalobci v tom, že je třeba tuto skutečnost dále prokazovat kamerovým
záznamem provozovatele z křižovatky ulic Panská-Klíšská v Ústí nad Labem. Správní orgány
dle krajského soudu nepochybily ani při právním posouzení věci. Nepřiklonil se totiž k žalobcovu
výkladu ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o přestupcích, podle něhož se přestupku
nemohl dopustit, když vozidlo na světelný signál „Stůj!“ zastavil a teprve následně
se po zatroubení jiného vozidla rozjel. Podle krajského soudu je kromě gramatického výkladu
zákona nutno použít také výklad logický. Podle něj by bylo v rozporu s citovaným ustanovením,
aby řidiči nebyli postižitelní v případě, kdyby sice na světelný signál „Stůj!“ zastavili, ale následně,
i přestože by tento světelný signál stále svítil, se rozjeli a křižovatkou projeli. Podle krajského
soudu takovou možnost chování účastníků provozu zákonodárce zcela jistě nepředpokládal.
Přisvědčil proto závěrům správních orgánů, že žalobce shora vymezený přestupek spáchal.
Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V prvé stížní námitce tvrdil, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení §2 odst. 1
a §22 odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o přestupcích ve spojení s §2 písm. p) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o silničním provozu). Stěžovatel poukázal na jeden z principů trestního
i přestupkového práva zakotvený mimo jiné i v §2 odst. 1 zákona o přestupcích, tedy princip
„nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege“. Uvedl, že přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) bod 5
zákona o přestupcích se dopustí ten, kdo „…nezastaví vozidlo na signál, který mu přikazuje zastavit
vozidlo podle zvláštního právního předpisu“, přičemž zastavit vozidlo dle §2 písm. p) zákona
o silničním provozu „…znamená přerušit jízdu z důvodu nezávislého na vůli řidiče“. Dle svého
přesvědčení žádnou z těchto povinností neporušil, neboť na světelný signál „Stůj“! vozidlo řádně
zastavil před vodorovnou dopravní značkou „Příčná čára souvislá“ a až následně, přestože
signál „Stůj!“ stále svítil, se rozjel. Právě tato skutečnost by byla zřejmá z kamerového záznamu,
jehož provedení jako důkazu se dožadoval. Důkazy založené ve správním spise, tedy zejména
fotodokumentace, toto jeho tvrzení nevyvracejí, neboť z nich není zřejmé, že vozidlo skutečně
zastavil. Prokazují pouze průjezd žalobcova vozidla křižovatkou, nikoli jeho chování před tímto
okamžikem. Nedůslednost zákonodárce, který nestanovil řidiči vozidla výslovně povinnost stát
až do doby změny světelného signálu, nelze dle stěžovatele obejít odkazem na úmysl
zákonodárce. Ten navíc krajský soud nijak nezjišťoval, například obstaráním si průběhu rozpravy
poslanců České národní rady při přijímání zákona o přestupcích. Stru čná důvodová zpráva takové
vodítko představovat nemůže. Stěžovatel proto uzavřel, že svým jednáním sice dozajista naplnil
materiální stránku přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o přestupcích, a to ohrožením
zájmu společnosti (nepochybně mohl způsobit dopravní nehodu), formální však nikoliv. Proto
nemůže být ze spáchání vytýkaného přestupku uznán vinným.
V návaznosti na tento názor vytkl žalovanému i krajskému soudu, že měly provést
jím navržený důkaz kamerovým systémem křižovatky za účele m zjištění pravdivosti jeho tvrzení,
že vozidlo skutečně zastavil. Ze shora uvedených důvodů považuje tento důkaz za potřebný
k prokázání rozhodných skutečností a řádnému zjištění skutkového stavu věci.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ke kasační stížnosti pouze stručně uvedl, že ji shledává nedůvodnou a plně
se ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského soudu. Navrhl proto, aby ji Nejvyšší správní
soud zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem z hlediska uplatněných stížních bodů, jakož i v e smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. O věci
usoudil následovně.
Právní rámec projednávané věci tvoří zejména následující zákonná ustanovení, o něž svoji
argumentaci opíraly jak správní orgány a krajský soud, tak stěžovatel :
Podle §22 odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o přestupcích se přestupku dopustí
ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla nezastaví vozidlo na signál,
který mu přikazuje zastavit vozidlo podle zvláštního právního předpisu, nebo na pokyn „Stůj“
daný při řízení provozu na pozemních komunikacích osobou oprávněnou k řízení tohoto
provozu podle zvláštního právního předpisu.
Oním zvláštním předpisem je zákon o silničním provozu. Ten v §4 písm. c) stanoví,
že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se světelnými,
případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními
a zařízeními pro provozní informace.
Ustanovení §70 (Řízení provozu světelnými signály) odst. 2 písm. a) téhož zákona
objasňuje, že při řízení provozu na křižovatce znamená pro řid iče signál s červeným světlem
„Stůj!“ povinnost zastavit vozidlo před dopravní značkou „Příčná čára souvislá“, „Příčná čára
souvislá se symbolem Dej přednost v jízdě!“ a „Příčná čára souvislá s nápisem STOP“,
a kde taková dopravní značka není, před světelným signalizačním zařízením.
Pojem zastavit vozidlo je pak vymezen v §2 písm. p) zákona o silničním provozu
a znamená přerušit jízdu z důvodu nezávislého na vůli řidiče.
Stěžovatel namítal, že shora uvedený výklad předmětných ustanovení provedený
správními orgány a krajským soudem je nesprávný, neboť dle svého názoru skutkovou
podstatu přestupku uvedeného v §22 odst. 1 písm. f) bod 5 zákona o přestupcích jednáním,
které je mu kladeno za vinu, nenaplnil. Tvrdil totiž, že v souladu s citovanými zákonnými
ustanoveními coby řidič své vozidlo před křižovatkou na světelný signál “Stůj!“ před dopravní
značkou „Příčná čára souvislá“ ve smyslu zákona o silničním provozu zastavil. T eprve následně
se rozjel a křižovatkou projel. Nepopíral, že se tak stalo za situace, kdy červený světelný signál
„Stůj!“ stále svítil. V tom však přestupkové jednání s ohledem na dikci citovaného ustanovení
zákona o přestupcích nespatřoval.
S tímto stěžovatelovým názorem se však Nejvyšší správní soud ztotožnit rozhodně
nemohl.
Ustanovení §70 zákona o silničním provozu stanoví pravidla chování řidičů za situace,
kdy je provoz řízen světelnými signály. Je nepochybně pravdou, že ve svém odst. 2 písm. a)
ukládá řidiči povinnost na signál s červeným světlem „Stůj!“ před dopravní značkou „Příčná
čára souvislá“ vozidlo toliko zastavit. Uvedené ustanovení však nelze vykládat izolovaně,
bez návaznosti na další úpravu chování řidičů při řízení provozu světelný mi signály. Již následující
ustanovení §70 odst. 2 písm. b) totiž stanoví, jak se má řidič chovat při signálu se současně
svítícím červeným a žlutým světlem „Pozor!“. Za tohoto stavu světelného zařízení má řidič
povinnost připravit se k jízdě. Dle písm. c) téže normy pak signál se zeleným plným kruhovým
světlem „Volno“ znamená pro řidiče možnost pokračovat v jízdě. Z uvedeného vyplývá,
že povinnosti řidiče při signálu s červeným světlem „Stůj!“ je nezbytné vykládat v souvislosti
s následnou úpravou povinností řidiče při dalších světelných signálech. Je zřejmé, že ustanovení
§70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu neobsahuje výslovnou povinnost řidiče stát
po zastavení vozidla při signálu s červeným světlem „Stůj!“, dokud tento signál nebude vystříd án
jiným, právě z toho důvodu, že bezprostředně navazující ustanovení upravují chování řidiče
při světelných signálech, které po signálu „Stůj!“ následují. A v nich je zakotvena jednak
povinnost řidiče připravit se k jízdě a následně možnost pokračovat v jízdě. Za použití argumentu
a contrario lze tedy dovodit, že řidič vozidla může pokračovat v jízdě, poté co vozidlo zastavil,
až na signál se zeleným plným kruhovým světlem „Volno“, nikoliv pokud stále svítí signál
s červeným světlem „Stůj“. Z uvedeného systematického výkladu dle Nejvyššího soudu
nepochybně plyne, že řidič je povinen při řízení provozu na křižovatce světelnými signály
na signál s červeným světlem „Stůj!“ jím řízené vozidlo před dopravní značkou „Příčná čára
souvislá“ nikoliv pouze zastavit, ale nesmí tuto dopravní značku přejet, dokud mu světelný signál
se zeleným plným kruhovým světlem „Volno“ nedá možnost pokračovat v jízdě.
Tento právní závěr lze podpořit i použitím argumentu e ratione legis, jak už velmi
podrobným a přiléhavým způsobem učinil krajský soud, který tak spornou právní otázku
posoudil zcela správně. S jeho názory podporujícími nutnost použít při řešení této právní otázky
především logický výklad se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a v podrobnostech
na ně odkazuje. Úmysl zákonodárce pak není vždy nutné objasňovat vyhledáváním
a hodnocením rozprav poslanců zákonodárného sboru ten který zákon přijímajícího
a schvalujícího, i když to samozřejmě v obecné rovině není vyloučeno. V přezkoumávaném
případě je totiž nutno vycházet v prvé řadě z významu, smyslu a účelu zákona o silničním
provozu. A tím je mimo jiné taková úprava pravidel chování účastníků provozu na pozemních
komunikacích a pravidel řízení a provozu na pozemních komunikacích, aby nedocházelo
ke škodám na zdraví a majetku osob. Ustanovení §70 zákona o silničním provozu stanoví
taková pravidla chování v případech, kdy je provoz řízen světelnými signály. Je proto nutno
je vykládat tak, aby byl naplněn jeho účel, tedy aby dle něho mohl probíhat za situace
jím upravené provoz na pozemních komunikacích pokud možno bezkonfliktně, bez vzniku
nehod a z toho vyplývajících škod. Takovým způsobem správní orgány i krajský soud
postupovaly.
Výklad provedený stěžovatelem, postavený na zcela izolovaném gramatickém výkladu
ustanovení §70 odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, by přinesl zcela opačné důsledky.
Podle něj by řidič vozidla po jeho zastavení na signál s červeným světlem „Stůj!“ totiž mohl
vzápětí v jízdě pokračovat bez ohledu na další řidiče nebo jiné úča stníky provozu na pozemních
komunikacích. V takovém případě by ovšem jakákoliv další pravidla při řízení provozu
světelnými signály byla již zcela zbytečná. Lze totiž přepokládat s pravděpodobností hraničící
s jistotou, že na základě takového smyslu zákona se příčícímu výkladu citovaného zákonného
ustanovení, by se celý systém pravidel při řízení provozu světelnými signály velmi rychle zhroutil.
Důsledky netřeba podrobně rozvádět. Ostatně sám stěžovatel připustil, že svým jednáním zájem
chráněný zákonem nepochybně ohrozil a že v důsledku toho mohla vzniknout škoda.
Smyslem a významem zákona o přestupcích je pak postihovat jednání osob, které
povinnosti stanovené jim tímto nebo jiným zákonem nedodržují. Pokud tedy ustanovení §22
odst. 1 písm. f) bod 5 tohoto zákona dopadá na řidiče, který při řízení vozidla nezastaví vozidlo
na signál, který mu přikazuje zastavit vozidlo podle zvláštního právního předpisu [viz §70 odst. 2
písm. a) zákona o silničním provozu], je nutno za porušení této povinnosti s ohledem na shora
uvedené považovat i situaci, kdy řidič vozidla sice na signál s červeným světlem „Stůj!“ jím řízené
vozidlo před dopravní značkou „Příčná čára souvislá“ zastaví, ale následně v jízdě pokračuje
a vjede do křižovatky, přestože uvedený signál stále svítí. A tohoto skutkového jednání se řidič
dopustil a sám je přiznává. Správní orgány proto nepochybily, pokud jej uznaly vinným
ze spáchání dotčeného přestupku.
Nedošlo tak ani k porušení §2 odst. 1 zákona o přestupcích, podle něhož je přestupkem
zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně
označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních
předpisů anebo o trestný čin. Nebyla tedy dotčena stěžovatelem zmíněná zá sada „nullum crimen
sine lege, nulla poena sine lege“.
V souvislosti s druhou kasační námitkou Nejvyšší správní soud konstatuje, že nemá
důvod stěžovateli nevěřit, že skutkový stav věci byl takový, jak jej popsal. Tedy, že nejprve
před křižovatkou zastavil a teprve následně se znovu rozjel. Jak je ale ze shora uvedeného zřejmé,
skutečnost, zda před svým průjezdem křižovatkou „na červenou“ zastavil či nikoliv, není
pro posouzení věci vůbec právně důležitá. I na základě skutkového stavu věci, jak jej popsal
sám žalobce, lze beze vší pochybnosti dospět k právnímu závěru, že se přestupku, který
je mu kladen za vinu, dopustil. Jakékoliv další dokazování ohledně skutkového stavu, včetně
provedení důkazu záznamem kamerového systému křižovatky, na které k přestupku došlo,
by tak bylo logicky zcela nadbytečné.
Nejvyšší správní soud tak neshledal žádnou z kasačních námitek důvodnou, a proto
mu nezbylo, než aby kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce coby stěžovatel nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.). Pokud jde o žalovaného,
pak ten úspěch ve věci měl, ale ze soudního spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. května 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu