ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.34.2012:46
sp. zn. 3 As 34/2012 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce: M. S.,
zastoupený JUDr. Milanem Matulou, advokátem se sídlem Nábřeží dukelských hrdinů 561,
Rožnov pod Radhoštěm, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, Odbor právní
a krajský živnostenský úřad, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012, č. j. 57 A 97/2011 - 30,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012, č. j. 57 A 97/2011 – 30
se zrušuje .
II. Rozhodnutí žalovaného krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 25. 11. 2011, č. j. KUZL
44987/2011 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení částkou 11.800 Kč,
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta JUDr. Milana Matuly.
Odůvodnění:
Rozhodnutí správních orgánů
Městský úřad Vsetín (dále „úřad“) rozhodnutím ze dne 10. 5. 2011, čj. MUVS-S
1453/2011/OSA/SK, uznal žalobce vinným z přestupku proti majetku podle §50 odst. 1
písm. a) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích (dále „přestupkový zákon“), kterého se dopustil
dne 6. 2. 2011 kolem 12,00 hod. v obci Hovězí, když hodil psí exkrementy na fasádu domu čp. X
majitele J. J. (dále „poškozený“). Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta 300 Kč a
povinnost zaplatit náklady řízení 1.000 Kč. Úřad rozhodl na základě dokazování, při kterém byl
vyslechnut žalobce, poškozený, oznamovatel přestupkového jednání, jeho družka I. M., dále byl
proveden důkaz fotografiemi znečištěné fasády, rozhraní pozemků domů účastníků a fakturou za
vyčištění potřísněného místa na fasádě domu poškozeného. Úřad zároveň uložil žalobci uhradit
poškozenému škodu způsobenou přestupkem, a to ve výši 1.200 Kč.
Žalobce se proti rozhodnutí odvolal a Krajský úřad Zlínského kraje
(„žalovaný“)rozhodnutím ze dne 25. 11. 2011, čj. KUZL 44987/2011, odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí potvrdil. Vycházel z téhož rozsahu dokazování a hodnocení důkazů jako
úřad v napadeném rozhodnutí a ztotožnil se také s právním hodnocením věci, včetně rozhodnutí
o povinnosti žalobce nahradit poškozenému škodu na jeho majetku.
Rozsudek Krajského soudu v Brně
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou u Krajského soudu v Brně (dále
„krajský soud“), ve které namítl vady řízení před správními orgány přesvědčen, že úřad porušil
jeho právo na spravedlivý proces tím, že do protokolu nezaznamenal celý jeho přednes
o nevraživosti souseda a mnohaletých sousedských rozporech mezi nimi. Dále uvedl, že správní
orgán překročil meze správního uvážení, když rozhodnutí založil na pouhých dohadech,
nezabýval se porovnáním věrohodnosti poškozeného a žalobce ani pravděpodobností údajného
skutkového děje. V rozhodnutí žalovaný nevysvětil „jak a v čem“ se ztotožňuje se závěry úřadu.
Z uvedených skutečností žalobce dovozuje, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné
a navíc také nepřezkoumatelné, neboť „nebyly podrobeny zkoumání jednotlivé důkazy
pro zjišťování skutkového stavu, tak aby korespondovalo s výrokem“. Žalobce nakonec připojil
úvahu, že jednání obou správních orgánů provázela důkazní nouze a nepochopení pravidla
„in dubio pro reo“.
Krajský soud žalobu zamítl. Řízení nedoplňoval a rozhodl bez jednání. Důkazní řízení
před správními orgány a hodnocení provedených důkazů krajský soud považoval za dostatečné
pro objasnění skutkového stavu, ze kterého také správní orgány dospěly ke správnému závěru.
Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že správní orgány logicky vypořádaly údajné
rozpory mezi provedenými důkazy a tvrzením žalobce. Krajský soud se neztotožnil s výhradou
žalobce, že řízení před správními orgány trpělo důkazním deficitem, neboť správní orgán provedl
všechny významné důkazy a řádně zdůvodnil, proč jiné provedení jiných důkazů nebylo
zapotřebí.
Za opodstatněnou neuznal krajský soud ani žalobcovu výhradu, že žalovaný
nerespektoval zásadu „in dubio pro reo“. Provedené důkazy ve správním řízení přestupkově
relevantní skutkový děj prokázaly v rozsahu nevyvolávajícím důvodné pochybnosti, které žalobce
nepodpořil ani žádným způsobilým důkazem.
Žalobce napadl všechny výroky správního rozhodnutí, žalobními body však fakticky brojil
jen proti rozhodnutí o vině. Výrok o sankci nebyl zpochybněn, nicméně krajský soud
se i k tomuto aspektu vyjádřil konstatováním, že druh a výměra sankce odpovídají kriteriím
dle §12 odst. 1 přestupkového zákona. Sankce, uložená na samé spodní hranici zákonného
rozpětí, odpovídá charakteru přestupkového jednání žalobce, celkovým okolnostem případu
i skutečnosti, že u žalobce jde o prvý trest za přestupek.
Kasační stížnost
Žalobce napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, a to nejprve podáním ze dne
2. 3. 2012, doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 7. 3. 2014, doplněnou podáním ze dne
5. 4. 2012, doručeným tomuto soudu dne 10. 4. 2012.
V žádném z uvedených podání není explicitně uveden důvod kasační stížnosti podle
§103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“). Ve zdůvodnění
kasační stížnosti žalobce namítá absenci vypořádání rozporů ve výpovědi poškozeného
a jeho družky, době vzniku poškození fasády domu poškozeného a zpochybňuje rovněž rozsah
tohoto poškození.
Souhrnně lze vycházet z toho, že žalobce namítá vady řízení před správními orgány
i krajským soudem, zejména v tom, že správní orgány zanedbaly povinnost zjistit všechny
rozhodné skutečnosti a neprovedly ani důkaz, který žalobce sám navrhl, totiž rekonstrukci
na místě samém. Takovým postupem by totiž bylo možné ověřit tvrzení žalobce o fyzikálních
limitech proveditelnosti přestupkového jednání žalobce a skutkový děj, ze kterého správní orgány
i soud vycházely, by tak byl zpochybněn.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil stručným odkazem na rozsudek krajského soudu,
s jehož závěry se ztotožňuje.
Zároveň s kasační stížností podal žalobce, aby stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. 6. 2012, č. j. 3 As 34/2012 - 38, tento návrh zamítl.
Posouzení Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, 4 věta před středníkem s. ř. s.). Hned na tomto místě je třeba zdůraznit, že tento
soud se nezabýval námitkou žalobce, spočívající ve zpochybnění rozsahu poškození fasády domu
poškozeného. Takový důvod žalobce neuplatnil v řízení před krajským soudem, kde tvrdil jen
to, že se uvedeného skutku vůbec nedopustil. Pokud dnes namítá jako spornou otázku rozsahu
poškození, opírá se v této části jeho kasační stížnost o důvod nepřípustný dle §104 odst. 4 s. ř. s.
Důvody kasační stížnosti je třeba posuzovat podle jejich obsahu a nikoliv podle
formálního označení. Tyto důvody samozřejmě musí být svým obsahem podřaditelné
pod některé z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. – srovnej např. rozsudky tohoto soudu ze dne
18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 - 47, nebo ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50.
Z konstatovaného odůvodnění kasační stížnosti vyplývá, že žalobce namítá podstatné vady řízení
před správními orgány, pro které měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Taková argumentace je podřaditelná pod kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud neshledal zároveň důvody, ke kterým by musel přihlédnout
i bez návrhu (§109 odst. 4 část věty za středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2 věty první s. ř. s.
Posouzení věci prospěje rekapitulace mezi účastníky nesporných skutkových okolností.
Žalobce a J. J. jsou sousedé. Jejich sousedské vztahy jsou řadu let konfliktní. J. pes občas pronikl
na pozemek žalobce. Ve středu 9. 2. 2011 J. J. oznámil, že žalobce dne 6. 2. 2011 hodil na fasádu
jeho domu psí exkrement. Doložil to fotografií, ze které lze zjistit, že na fasádě domu je skvrna.
Naproti tomu žalobce tvrdí, že na fasádu domu souseda J. exkrement nehodil a opačné
tvrzení poškozeného a jeho přítelkyně zpochybňuje poukazem na jejich zaujatost, vyplývající
z jejich blízkého osobního vztahu. Kromě toho tvrdí, že by uvedený skutek ani nebyl fyzicky
možný.
Žalovaný v přestupkovém řízení provedl důkazy výpovědí svědkyně I. M., přítelkyně
poškozeného, fakturou o provedení čištění fasády, fotografiemi částí nemovitostí účastníků
přestupkového řízení a umazané fasády domu poškozeného. Vyslechl také žalobce
a poškozeného. Žalovaný neprovedl žádný jiný důkaz a o vině žalobce spácháním přestupku
dle §50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona rozhodl na základě provedených důkazů, kterým
uvěřil. Proč neprovedl důkazy, navržené žalobcem, v rozhodnutí neuvedl.
Uvedená skutečnost je o to významnější, že současný správní řád posílil odpovědnost
účastníka správního řízení za rozsah odvolacího přezkumu (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 2. 2008, č.j. 2 As 56/2007 - 71). Ze skutečnosti, že rozsah odvolacího přezkumu
spadá do dispozice odvolatele, zatímco správní orgán nad rámec odvolacích důvodů se může
věnovat naplnění základních zásad správního řízení jen ve vztahu k takovým skutečnostem, které
jsou ze spisu zjevné, v daném případě vyplývá, že žalovaný omezením rozsahu odvolacího
přezkumu zasáhl do procesních práv žalobce nepřípustným způsobem. Nejde o to, že by správní
orgán byl povinen provést každý důkaz, který účastník navrhne §52 zákona č. 500/2004 Sb (dále
„správní řád“), neboť volba a druh dokazování je záležitost správního uvážení. Musí však provést
takové důkazy, kterými je nepochybně podepřena logická stavba skutkových okolností (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 As 10/2006 - 48)
a respektováno právo každého účastníka na řádné projednání věci.
Krajský soud správně dovodil, že ústřední otázkou řízení se stalo hodnocení důkazů
a přiléhavě také odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As
47/2005 - 84. Z této správné úvahy však nedovodil odpovídající závěr. Správní orgán sice
srozumitelně popsal důkazní postup, avšak nedostál již svým povinnostem řádně se vypořádat
s rozpory ve skutkových tvrzeních účastníků. Udělat to ani nemohl, neboť pro skutkové závěry
měl jen podklady získané jednostranným dokazováním, na návrh poškozeného. Neučinil
vše ani pro takové zjištění věci, o kterém by neexistovaly důvodné pochybnosti, a to přesto,
že konkrétní okolnosti tohoto případu rozhodně nevylučovaly účelové motivace ve vztazích
žalobce a poškozeného. Projevy nesouhlasu žalobce není opravdu jednoznačně možné ztotožnit
s důkazními návrhy ve smyslu §52 správního řádu, avšak je nepochybné, že žalobce specifikoval
prostředky, kterými by skutkový stav věci mohl být vyjasněn tak, že protichůdná skutková tvrzení
žalobce mohla být přesvědčivě vypořádána. Správní orgány tak měly identifikován způsob
dokazování, ke kterému ani návrh nepotřebovaly, který byl způsobilý přispět ke zjištění
objektivních skutečností a k naplnění smyslu §51 odst. 1 a §52 správního řádu. Nepochybně
mohla být obrana žalobce i tak odmítnuta, avšak na základě logického procesu hodnocení
tvrzených skutečností, vycházejícího z objektivních skutečností získaných nestranným
dokazováním.
Z uvedené úvahy Nejvyššího správního soudu vyplývá, že krajský soud ve vztahu k řešené
problematice opět správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2005,
č. j. 4 As 56/2003 - 76, ze kterého však opět dovodil nesprávné závěry. V uvedené věci žalobkyně
také namítala „nedostatečné zjištění skutkového stavu a dále to, že ze zjištěných skutečností byly
vyvozeny nesprávné závěry“, a k tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že „rozsah a způsob zjišťování
důkazů pro rozhodnutí ve správním řízení podle §32 správního řádu určuje správní orgán, přičemž není návrhy
účastníků vázán“. Dodal však také, že správní orgán „je povinen přesně a úplně zjistit skutečný stav věci
a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, a to ať už ve prospěch nebo v neprospěch těchto
účastníků.“ Tak ovšem správní orgány v nyní posuzované věci nepostupovaly. Provedly prakticky
jednostranné dokazování, které sice logicky hodnotily, avšak o takovém hodnocení nelze zároveň
tvrdit, že bylo objektivní, vycházející ze všech relevantních skutečností, které byly nebo mohly být
v řízení zjištěny. Důkazní řízení rozhodně nebylo úplné a spolehlivé, nepřispělo k naplnění
takových zásad správního řízení, jako zásady tzv. „materiální pravdy“ (§3 v modifikované
podobě §142 odst. 3 správního řádu) nebo zásady rovnosti účastníků (§7 správního řádu).
Výše uvedená hlediska mimochodem zpochybňují jistotu krajského soudu, že respektoval
limit přezkumu správního rozhodnutí v tom smyslu, jak vyplývá z citované judikatury Nejvyššího
správního soudu. Nicméně, jak bylo shora zdůvodněno, důležité je především to, že skutková
podstata, ze které žalovaný vycházel, nemá jednoznačnou oporu ve spisech a mít ani nemůže, jak
tento soudu shora uvedl a zdůvodnil. Jedná se o takovou vadu řízení, která mohla ovlivnit
zákonnost rozhodnutí žalovaného, a krajský soud měl tedy takové rozhodnutí zrušit. Tím je
naplněn kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a proto Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu ruší.
Žalobce kasační stížností požadoval zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Dnem 1. 1. 2012 nabyla účinnosti novela soudního řádu
správního provedená zákonem č. 303/2011 Sb., přinášející významné rozšíření pravomoci tohoto
soudu. Podle §110 odst. 1 s. ř. s., v nyní platném znění, dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu,
že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí
k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu, a pokud
již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí krajského (městského) soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení
rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení §75, §76 a §78
se použijí přiměřeně.
Pravomoc Nejvyššího správního soudu k současnému zrušení rozhodnutí správního
orgánu není vázána na návrh stěžovatele, nýbrž její využití záleží na úvaze tohoto soudu, který
zváží, zda je namístě pouze zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení, či zda je racionální současné zrušení rozhodnutí správního orgánu. V daném
případě je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného mělo být krajským soudem, zejména z důvodu
zmiňovaných vad řízení, zrušeno. Veškeré rozhodné skutečnosti pocházejí také z doby řízení
před správními orgány, zatímco v řízení před krajským soudem již žádné další významné
skutečnosti nenastaly. Nejvyšší správní soud nepřehlédl neodvratný následek zrušení rozhodnutí
vyplývající z §20 odst. 1 přestupkového zákona. Smysl rozhodnutí tohoto soudu, spočívající
v úsilí o sjednocení judikatury správních soudů tím však nemůže být dotčen. S přihlédnutím
ke všem uvedeným důvodům považuje Nejvyšší správní soud za odůvodněné podle §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. současně zrušit rozsudek krajského soudu i žalobou napadené rozhodnutí
žalovaného.
Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí
rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s.
má úspěšný žalobce právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Prvou část nákladů řízení tvoří zaplacené soudní poplatky ve výši
2.000 Kč a 5.000 Kč (žaloba a kasační stížnost). Žalobce si k ochraně svých zájmů zvolil právním
zástupcem advokáta, JUDr. Milana Matulu, který není plátcem DPH. Náklady na právní
zastoupení tvoří odměna zástupce za 2 úkony (převzetí zastoupení, kasační stížnost) právní
služby podle §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), přičemž za jeden úkon
přísluší částka 2.100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a náhrada hotových výdajů
činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden úkon. Celkem tak náklady řízení tvoří
částka 11.800 Kč. Ze spisu je zřejmé, že advokát vykonal všechny zmíněné úkony v souvislosti
s obhajobou zájmů stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Petr Průcha v. r.
předseda senátu