ECLI:CZ:NSS:2012:3.AS.7.2011:118
sp. zn. 3 As 7/2011 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Rutsche v právní věci žalobkyně: CET 21 spol.
s r. o., se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
2. 6. 2009, sp. zn. 2006/880/dzu/CET, č.j. hol/5468/09, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 10 Ca 342/2009 – 66,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 10 Ca 342/2009 - 66,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti rozsudku Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 13. 5. 2010, č. j. 10 Ca 342/2009 – 66 (dále
jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
2. 6. 2009, sp. zn. 2006/880/dzu/CET, č.j. hol/5468/09 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
V posuzované věci bylo již dříve žalovanou vydáno rozhodnutí ze dne 6. 2. 2007, sp. zn.
2006/879/dzu/CET, č. j. DZU/1977/07 a z téhož dne rozhodnutí sp. zn. 2006/880/dzu/CET
(dále jen „prvotní rozhodnutí“), jimiž byla uložena stěžovatelce pokuta ve výši 50.000 Kč
za odvysílání souvisejících reportáží „Chyba v silničním zákoně“ (12. 8. 2006) a „Řidiči tramvají
jezdí často na červenou“ (13. 8. 2006), a to v rámci pořadu Televizní noviny na programu Nova.
Tato rozhodnutí byla zrušena k žalobě stěžovatelky rozsudky městského soudu ze dne
30. 9. 2008, č. j. 7 Ca 106/2007 – 43 (dále jen „prvotní rozsudek“) a ze dne 30. 9. 2008, č. j. 7 Ca
105/2007 – 44. Městský soud v nich shledal, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů, neboť ve výroku napadených rozhodnutí žalované nebyl uveden popis
skutku. Kasační stížnosti žalované proti těmto rozsudkům městského soudu byly zamítnuty
Nejvyšším správním soudem ve spojeném řízení rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, č. j. 4 As 9/2009
– 65 a právní názor městského soudu tak byl potvrzen.
Napadeným rozhodnutím žalovaná poté, co ve věci opětovně rozhodla, vázána právním
názorem obsaženým v citovaných rozsudcích, shledala, že se stěžovatelka dopustila porušení
povinnosti provozovatele vysílání stanovené v §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 231/2001“), poskytovat objektivní a vyvážené informace, neboť odvysílala dne 13. 8. 2006
od 19:30 hodin na programu Nova, v pořadu Televizní noviny reportáž „Řidiči tramvají jezdí
často na červenou“, která vycházela pouze z jednostranné kritiky řidičů tramvají, přičemž
divákovi nebyla předmětná problematika dostatečně objasněna a divák si tak nemohl svobodně
vytvořit názor. Za spáchání tohoto správního deliktu uložila stěžovatelce pokutu ve výši
50.000 Kč a uložila jí náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla nejprve slovní popis pořadu
(reportáže), podle něhož nejprve moderátorka pořadu Televizní noviny příspěvek uvádí slovy:
„Řidiči tramvají jezdí v Praze často na červenou. Důkazem toho byla už naše včerejší reportáž, ve které jste viděli
záběry pořízené na náměstí I. P. Pavlova v Praze. Během tří hodin tam projelo na červenou 17 tramvají. Podle
nového silničního zákona se ale řidičů tramvají netýká bodový systém. Jediné, co jim hrozí, je peněžitá pokuta.
Ministerstvo dopravy ale změnu zákona zatím nechystá.“ Dále následuje obrazová část odehrávající
se na křižovatce I. P. Pavlova v Praze, kde jsou vidět projíždějící tramvaje na návěstidlo Stůj
a zaznívá komentář reportérky. K tématu se v reportáži dále vyjadřují dva řidiči autobusů,
dopravní expert S. H., zástupce Magistrátu hlavního města Prahy JUDr. M., tehdejší ministr
dopravy JUDr Šimonovský, poslanci Stanislav Křeček a Ivan Langer. Reportáž končí
konstatováním reportérky, že pokud se prokáže, že řidiči tramvají silniční zákon zneužívají, mohl
by být zpřísněn nejdříve za rok.
Vlastní odůvodnění výroku napadeného rozhodnutí je obsaženo v pasáži o závěrech
žalované, kde jsou uvedeny tyto úvahy, k nimž podle svého tvrzení žalovaná dospěla
„po shlédnutí záznamu předmětného pořadu“. Předně žalovaná dospěla k závěru, že není třeba
definovat právní pojem „objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné utváření
názorů“, neboť se jedná o pojem obecně známý a srozumitelný. Dále žalovaná při svém
rozhodování zvažovala jak obsah vyjádření stěžovatelky, tak i prvotní rozsudek městského soudu.
Neobjektivnost a nevyváženost poskytnutých informací žalovaná shledala na základě
zjednodušeného zpracování faktů a vyvození zavádějícího závěru, že řidiči tramvají jezdí často
na červenou, přičemž faktor brzdné dráhy v návaznosti na rychlost tramvaje ani problematika
signalizačních zařízení pro tramvaje nebyly v této reportáži vůbec objasněny. Dále byla daná
problematika prezentována jednostranně, jelikož reportáž postrádá vyjádření kritizovaných řidičů
tramvají a nedává jim tak prostor, aby se k těmto obviněním vyjádřili. K námitkám stěžovatelky
stran návaznosti předmětné reportáže na předchozí reportáž „Chyba v silničním zákoně“
žalovaná uvedla, že divák, který reportáž z předcházejícího dne nesledoval, informace
o problematice signalizačních zařízení jakož ani o specifičnosti brzdné dráhy tramvají v rámci
předmětné reportáže již neobdržel. Tím pádem si mohl učinit svůj názor pouze z informací
obdržených z reportáže ze dne 13. 8. 2006, a ty nebyly úplné.
Při rozhodování o výši pokuty se žalovaná řídila zákonnými kritérii uvedenými §61
odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb. K jednotlivým kritériím žalovaná uvedla, že program Nova
je plnoformátovým programem obsahujícím pořady různého zaměření a témat, a je tedy snahou
provozovatele přilákat k obrazovkám maximální počet diváků (povaha vysílaného programu).
Stěžovatelka provozuje vysílání programu Nova, který je nejúspěšnějším televizním komerčním
programem. Stěžovatelka provozuje celoplošné vysílání s vysokým podílem sledovanosti
na mediálním trhu, a to na nejvyšších příčkách (postavení provozovatele). Stěžovatelka odvysílala
reportáž v rámci hlavní zpravodajské relace, a to v tzv. prime time, a reportáž se vyjadřovala
ke společensky závažnému tématu (rozsah, typ a dosah závadného vysílání). Obsah reportáže,
výběr informací i celková formulace příspěvku, jakož i jeho zařazení do vysílání je věcí
provozovatele a byl tedy koncipován takto úmyslně (závažnost věci a míra zavinění). Ke kritériu
finančního prospěchu žalovaná pouze uvedla, že ho nelze prokázat dostupnými důkazními
prostředky a nebylo tak ve věci relevantní. Kromě toho žalovaná uvedla, že stěžovatelka porušila
povinnost stanovenou v §31 odst. 2 opětovně, byla na její porušení upozorněna (sp. zn. 2006/
258/jfu/CET ze dne 26. 6. 2006).
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem žalobu zamítl.
V odůvodnění se postupně vyrovnal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky. V prvé řadě
se vyjádřil k námitce nesprávného obsazení soudu. Městský soud poukázal v tomto ohledu
na skutečnost, že samotný způsob přidělování věcí konkrétnímu senátu je dán algoritmem
přidělování věcí nastaveným v počítačovém programu, do něhož jsou jednotlivé nově napadené
žaloby zapisovány. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka k případnému zpochybnění přidělení věci
senátu 10 Ca neuvedla žádné konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit důvodně závěr,
že danou věc měl projednávat jiný senát městského soudu, neposoudil tuto námitku stěžovatelky
jako důvodnou.
K námitce prekluze lhůty pro uložení sankce, kterou posléze vzala stěžovatelka výslovně
zpět, městský soud uvedl, že se jí musel zabývat z úřední povinnosti. Dospěl k závěru,
že k uplynutí lhůty pro včasné uložení sankce nedošlo, neboť od odvysílání předmětné reportáže
dne 13. 8. 2006 do doručení napadeného rozhodnutí dne 12. 8. 2009 byla lhůta k vydání
rozhodnutí několikrát přerušena od 6. 4. 2007 do 4. 11. 2008, a dále od 14. 11. 2008 v důsledku
vedení řízení o kasační stížnosti proti prvotnímu rozsudku městského soudu.
K námitce rozporu napadeného rozhodnutí se správním spisem městský soud
po provedení důkazu shlédnutím zvukově-obrazového záznamu a po seznámení se s písemnými
podklady ve správním spisu dospěl k závěru, že reportáže jsou co do časového rozsahu výrazně
omezeny, což klade vysoké nároky na jejich zpracování ve vztahu k určitému konkrétnímu
tématu. Využití tzv. zkratky je přirozené, ale takovou formu sdělení lze použít jen v případě,
že to nebude znamenat vybočení z objektivity obsahu vysílání. Městský soud uvedl, že tématem
reportáže byl jednak dopad právní úpravy tzv. bodového systému na jednotlivé kategorie řidičů
(řidiči tramvají a motorových vozidel), a dále skutečnost, že řidiči tramvají jezdí v podstatné míře
často na červenou. Městský soud vyslovil názor, že žalovaná dospěla ke správnému závěru,
pokud spatřovala porušení zákona v tom, že reportáž vycházela z jednostranné kritiky řidičů
tramvají a divákovi nebyla předmětná problematika dostatečně objasněna. Šlo o to, zda a jak
podle zákona může průjezd tramvaje křižovatkou probíhat a kdy ještě tramvaj může projet
křižovatkou, aniž by případně byl porušen zákon. V reportáži totiž nebyly zmíněny skutečnosti,
které jsou z pohledu běžného diváka pro posouzení dané věci významné. Z toho plyne, že závěr
žalované o jednostrannosti reportáže, která poskytuje zavádějící údaje bez možnosti jejich
případné korekce i samotným divákem ve smyslu výše uvedených skutečností, které
ale v reportáži nezazněly.
Městský soud ohledně procesních námitek dospěl k závěru, že absence protokolu
o ohledání (provedení zvukově-obrazového záznamu) není důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí, protože obsah odvysílané reportáže není mezi účastníky sporný a ani nebyl
v průběhu řízení nikdy zpochybněn, navíc byl pořad již opakovaně soudně přezkoumáván.
Za této situace proto nebylo podle městského soudu třeba provádět protokolárně důkaz
samotným záznamem. Opačným případem by podle městského soudu byla situace, když
by z tohoto důkazu a jeho posouzení vycházelo samotné správní uvážení a rozhodnutí ve věci.
Protože tomu tak však v této věci nebylo, nemůže být námitka stěžovatelky důvodná, neboť
samotnou absencí protokolu nemohlo v daném případě dojít ke zkrácení na právech stěžovatelky
a nemůže být důvodem pro zrušení správního rozhodnutí. Pokud stěžovatelka namítala,
že žalovaná neprovedla ani důkaz záznamem, ani přepisem předchozí reportáže „Chyby
v silničním zákoně“ odvysílané 12. 8. 2006, městský soud jí nedal za pravdu s odůvodněním,
že obsah této reportáže nebyl předmětem posuzování Rady v tomto řízení. Městský soud
tak neshledal ani tuto námitku stěžovatelky důvodnou.
K dalším námitkám městský soud uvedl, že v novém rozhodnutí žalovaná napravila
původní nedostatky svého prvotního rozhodnutí zrušeného prvotním rozsudkem městského
soudu, tzn. absenci popisu skutku ve výroku rozhodnutí žalované. Dále městský soud
zkonstatoval, že výrok napadeného rozhodnutí odkazující na povinnost uvedenou v §31 odst. 2
zákona č. 231/2001 Sb. je dostatečně určitý a srozumitelný, jakož i nezaměnitelný ve vztahu
k vymezení skutku i ve vztahu k jeho právní kvalifikaci. Stejně tak městský soud shledal,
že z napadeného rozhodnutí bylo jednoznačně patrno, jakým jednáním se žalobce dopustil
porušení povinnosti a napadené rozhodnutí tak z hlediska skutkového není zaměnitelné
s rozhodnutím žalované vydaným téhož dne pod sp. zn. 2006/879/dzu/CET, neboť jde o dvě
zcela rozdílné reportáže.
Městský soud nepřisvědčil ani námitce nesprávné kvalifikace skutku žalovanou a uvedl,
že povinnost poskytovat objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření
názorů (§31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb.) je poněkud odlišnou skutkovou podstatou
než zajištění souladu se zásadami objektivity a vyváženosti ve zpravodajských a politicko-
publicistických pořadech (§31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.). Podle jeho názoru z ustanovení
§31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. nelze dovodit, že se tato povinnost nevztahovala
na zpravodajské pořady vůbec.
V závěru městský soud vypořádal rovněž námitky týkající se výše uložené pokuty
a odůvodnění zákonných kritérií pro její uložení. S námitkami stěžovatelky se neztotožnil,
přičemž poukázal na skutečnost, že stěžovatelka je po řadu let stabilním subjektem na televizním
trhu. Vyhodnocení výše uložené pokuty provedené žalovanou nebylo zatíženo vadnými
či chybějícími úvahami, aby zde byl důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Městský
soud rovněž nepřehlédl některé zjevné nesprávnosti, které žalovaná ve svých rozhodnutích
občas ponechává (např. nesprávná výše pokuty), ale tyto neshledal důvodem pro zrušení
rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost či nesrozumitelnost. Městský soud se rovněž neopomněl
vyjádřit k výkladu pojmu „opětovně“ ve smyslu §2 odst. 1 písm. x) zákona č. 231/2001 Sb.,
a to v tom smyslu, že se nejedná o termín „opakované porušení povinnosti“ ve smyslu tohoto
ustanovení, neboť ten se vztahuje k licenčním podmínkám a jejich dodržování a nelze
ho aplikovat na případ porušení jiných povinností uvedených v zákoně.
K návrhu stěžovatelky na moderaci uložené pokuty městský soud uvedl, že tato námitka
nebyla podrobněji odůvodněna. Přesto přezkoumal výši uložené pokuty a dospěl k závěru,
že uložená pokuta není pokutou zjevně nepřiměřenou a odpovídá porušení zákona,
jeho charakteru a závažnosti dané reportáže. Pokuta přitom byla uložena při samotné dolní
hranici zákonné sazby. Dále městský soud uvedl, že uložená pokuta je srovnatelná s dalšími
pokutami udělenými jiným provozovatelům televizního vysílání. Z těchto důvodů městský soud
návrhu na moderaci uložené pokuty rovněž nevyhověl.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a k nim uvedla následující námitky: V prvé řadě brojila proti
nesprávnému obsazení soudu a tvrdila, že nebylo možné seznat, zda jí nebylo upřeno právo
na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Stěžovatelka se snažila
po celou dobu soudního řízení domoci se podkladů, z nichž by mohla zjistit ve spojení
s publikovaným rozvrhem práce, zda její věc soudí zákonný soudce. Je nepochybné, že z veřejně
přístupných zdrojů lze seznat pouze to, jaký byl rozvrh práce městského soudu pro rok 2009,
nikoliv však již to, zda v daném případě bylo podle uvedených pravidel postupováno a nelze
tudíž ani seznat, zda věc byla odňata zákonnému soudci či nikoliv. Městský soud nebyl schopen
předložit stěžovatelce žádné podklady prokazující důvod, proč jsou žaloby stěžovatele proti
žalovanému přidělovány právě senátu 10 Ca k rozhodování.
Ve druhé námitce stěžovatelka tvrdila, že žalovaná neprovedla potřebné důkazy
a její závěry z provedených důkazů logicky neplynou, takže zjištěný skutkový stav je v rozporu
se správním spisem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Stěžovatelka se zejména neztotožnila
s tvrzením žalované, které vzal za své i městský soud, že reportáž vycházela pouze z jednostranné
kritiky řidičů tramvají a divákovi nebyla předmětná problematika dostatečně objasněna, pročež
si nemohl vytvořit svobodně vlastní názor. Naopak vyjádřila přesvědčení, že není
nic neobjektivního a nevyváženého na tom, když se v reportáži konstatuje skutečný stav věci,
tj. jaký je obsah zákonné normy, a v obraze se prezentují záběry, v nichž je ukázáno, že řidiči
tramvají nedodržují ani signalizaci, kterou mají dodržovat. Konkrétní křižovatka byla
v reportáži pojmenována. Stěžovatelce tedy není zřejmé, v čem by měla být takováto informace
neobjektivní a nevyvážená. Pokud žalovaná spatřovala nedostatky v objektivitě a vyváženosti
v tom, že v reportáži nebyl objasněn faktor brzdné dráhy v návaznosti na rychlost tramvaje
ani problematika signalizačních zařízení, pak stěžovatelka namítá, že tyto záležitosti nebyly
stěžejním bodem reportáže, protože podle stěžovatelky se reportáž věnovala pouze v obecné
rovině bodovému postihu, pro který jsou důležité různé kategorie dopravních prostředků. Další
námitkou vážící se k tomuto kasačnímu důvodu je námitka, že žalovaná měla provést důkaz
záznamem reportáže ze dne 12. 8. 2006, neboť správní spis neobsahuje protokol o ohledání
(důkaz záznamem reportáže). Stěžovatelka konkrétně uvedla, že se městský soud s námitkou
absence protokolu o ohledání ve spisu vypořádal v rozporu s obsahem spisu. Zatímco
stěžovatelka namítala, že zjištění uvedená ve správním rozhodnutí neodpovídají obsahu
reportáže, z obsahu napadeného rozhodnutí je patrno jen to, že je opsán slovní popis pořadu
z analýzy, kterou nevypracoval člen Rady a která nezahrnuje obrazovou složku reportáže, která
je právě podstatná pro její posouzení. Podle stěžovatelky promítnutí záznamu posuzovaného
pořadu lze považovat za specifický případ tzv. ohledání, přičemž podle §18 odst. 1 s. ř.
se o ústním jednání a o ústním podání, výslechu svědka, znalce, provedení důkazu listinou
a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících
s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, sepisuje protokol.
V této souvislosti odkázala i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 2 As 59/2008 - 80. Podle stěžovatelky nezbytnost vyhotovit protokol o provádění takového
důkazního prostředku plyne i z toho, aby bylo skutečně zřejmé, že správní orgán pořad
shlédl. Z obsahu správního spisu je však zřejmé pouze to, že se záznamem pořadu se seznámil
externista Úřadu Rady, který vypracoval analýzu reportáže, ale v žádném případě není zřejmé,
že by tak učinili členové žalované Rady. Ve spise tak není založen doklad, podle kterého
by se členové Rady seznámili se záznamem pořadu, a proto žalovaná nerozhodovala na základě
spolehlivě zjištěného stavu věci a zatížila tak napadené rozhodnutí vadou podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Třetí námitka stěžovatelky směřuje do samotné kvalifikace skutku žalovanou a městským
soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Žalovaná i městský soud hodnotily skutek podle
ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. a shledaly jeho porušení. Stěžovatelka se naproti
tomu domnívá, že rozhodující je ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., podle něhož
má právo vysílat programy svobodně a nezávisle a vyplývá z něho i právo na kritiku. Podle
názoru stěžovatelky je rozhodující povaha předmětného pořadu, přičemž podle ní se jednalo
o zpravodajský pořad, což dokládá i odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pak ovšem mělo být
její jednání posuzováno podle ustanovení §31 odst. 3, nikoliv §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., a skutková podstata správního deliktu nemohla být v posuzovaném případě naplněna
a napadené rozhodnutí je tak nezákonné. Pokud se v reportáži vyskytnou nepřesnosti či neúplné
informace, je nezbytné posoudit, zda jsou tyto nedostatky schopny ovlivnit objektivitu
a vyváženost pořadu a v jaké míře. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť ve správním
řízení ani před soudem nebyl proveden důkaz zvukově-obrazovým záznamem pořadu –
reportáže „Chyba v silničním zákoně“, která byla odvysílána předešlého dne a předmětná
reportáž „Řidiči tramvají jezdí na červenou“ na ni obsahově navazovala.
V poslední námitce stěžovatelka brojila proti přezkoumatelnosti a správnosti hodnocení
jednotlivých kritérií pro uložení sankce, která jsou obsažena v ustanovení §61 odst. 2 a 3 zákona
č. 231/2001 Sb. Především stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením kritéria „povaha vysílaného
programu“, k němuž městský soud uvedl, že stěžovatelka je coby provozovatel televizního
vysílání na televizním trhu řadu let stabilním subjektem, o němž je dostatečně známo,
jaká je povaha vysílaného pořadu či jaké je jeho postavení na mediálním trhu. Dále stěžovatelka
považuje za nepřezkoumatelné posouzení kritéria „postavení provozovatele na mediálním trhu“
a kritéria „rozsahu, dosahu a typu závadného vysílání“ a kritéria „závažnosti věci“ a míry
zavinění. Stěžovatelka dále brojila proti tomu, že žalovaná v odůvodnění výše pokuty uvedla,
že povinnost stěžovatelka porušila „opětovně“. Stěžovatelka považuje termín „opětovně“
za synonymum slova „opakovaně“, které je legálně definováno v ustanovení §2 odst. 1 písm. x)
zákona č. 231/2001 Sb. jako porušení povinnosti, za něž byla více než jednou uložena pokuta
ve dvou po sobě následujících letech. Pro takový závěr však není ve spisové dokumentaci žádný
podklad. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí s názorem městského soudu, který k tomuto problému
uvedl, že takový význam termínu „opakovaně“ se váže pouze k licenčním podmínkám a jejich
dodržování, a proto ho nelze aplikovat v podmínkách předmětné věci.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná uvedla, že považuje všechny námitky
stěžovatelky za nedůvodné a navrhla zamítnutí napadeného rozsudku. K jednotlivým námitkám
konkrétně uvedla, že nijak nepopírá právo stěžovatelky na zákonného soudce, avšak považuje
podezření stěžovatelky ze záměrného přidělování žalob jednomu konkrétnímu senátu městského
soudu za neopodstatněné, neboť stěžovatelka nepředložila žádné důkazy o tvrzeném odnětí
práva na zákonného soudce. Ohledně dalších stížnostních námitek žalovaná více méně odkázala
na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a na napadený rozsudek, s nímž se naprosto
ztotožnila.
Ze správního spisu žalované vyplývají pro posouzení věci tyto skutečnosti:
Ve správním spisu je založen materiál analytického odboru ze dne 12. 9. 2006 na zasedání
Rady ve dnech 26. – 27. 9. 2006, v němž je obsažena analýza reportáží na téma „Tramvaje jezdí
na červenou“ odvysílaných stěžovatelkou ve dnech 12. – 13. 8. 2006.
Po zrušení prvotního rozhodnutí žalované je ve správním spisu založeno pouze písemné
vyhotovení nového (nyní napadeného) rozhodnutí. Žádný jiný úkon žalovaná v řízení podle
obsahu spisu neprovedla.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že před rozšířeným senátem probíhalo řízení ve věci vedené
pod sp. zn. 7 As 57/2010, kde byly řešeny právní otázky rozhodné i pro řešení posuzované věci,
přerušil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 8. 2011, č. j. 3 As 7/2011 – 113 řízení
o předmětné kasační stížnosti až do pravomocného rozhodnutí rozšířeného senátu v označené
věci. Nyní, poté co rozšířený senát sporné otázky usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As
57/2010 - 123 rozhodl, Nejvyšší správní soud v přerušeném řízení pokračuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. Vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V prvé řadě se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nesprávnému obsazení městského
soudu spočívající v tvrzení stěžovatelky, že nebylo možné seznat, zda jí nebylo upřeno právo
na zákonného soudce. Tato vada by způsobovala zmatečnost řízení ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. c) s. ř. s. Městský soud se touto námitkou stěžovatelky zabýval dostatečně
přezkoumatelně již v napadeném rozsudku, neboť námitka byla ze strany stěžovatelky vznesena
při jednání, a v napadeném rozsudku k tomu uvedl, že samotný způsob přidělování věcí
konkrétnímu senátu je dán algoritmem přidělování věcí nastaveným v počítačovém programu,
do něhož jsou jednotlivé nově napadené žaloby zapisovány. V rozvrhu práce Městského soudu
v Praze, správního úseku pro rok 2009, kdy byla podána žaloba proti napadenému rozhodnutí,
bylo v bodě 2. obecné části uvedeno, že „Věci příslušející senátům se přidělují automaticky počítačovým
systémem postupně po jedné oddělením 5 až 11 Ca s tím, že: c) oddělení 10 Ca se dorovnávají napadlé věci do výše
110 % celkového nápadu (120 % od 1. 4. 2009).““Nejvyšší správní soud se výkladem této části
rozvrhu práce Městského soudu v Praze, v němž bylo odkazováno na počítačový systém
či algoritmus, podle něhož jsou věci reálně přidělovány jednotlivým oddělením, zabýval již dříve
ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 As 16/2010 – 69, přístupný na www.nssoud.cz.
V tomto rozsudku dospěl k názoru, že „výsledné přidělení věci není vždy závislé pouze na kritériu pořadí
jednotlivých soudních oddělení, byť je výchozím kritériem pro stanovení konkrétního soudního oddělení pro vyřízení
dané věci. Obdobně pak ani z užitého termínu „postupně“ nelze vycházet z toho, že by tento výraz
ve formalizované podobě měl být ekvivalentní zápisu y=x+1, kde y je příslušné soudní oddělení, do něhož
má napadnout věc, a x je soudní oddělení, do níž napadla v témže rejstříku (správní agendě) věc předcházející
svým okamžikem nápadu. V souladu s konceptem automatického počítačového systému lze mít totiž
za to, že výraz postupně je nutno v kontextu uvedeného vykládat jako normativ, podle něhož se musí oddělení
při zachování všech ostatních pravidel rozvrhu práce střídat (resp. rotovat), a to v každé
ze správních agend A, Ad a Af zvlášť. Podstatu zachování garance zákonného soudce tedy nelze spatřovat
zjednodušeně v prostém dodržení kritéria pořadí soudních oddělení dle časové známky nápadu věci na soud, nýbrž
komplexním zajištění naprosto neutrálního a objektivního mechanismu určení soudního oddělení a konkrétního
soudce, k němuž slouží veškerá kritéria uvedená v rozvrhu práce“. Nejvyšší správní soud tedy nepovažuje
takový systém přidělování věcí za rozporný s veřejným subjektivním právem na spravedlivý
proces, potažmo s principem zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka svou námitku ani nepodložila žádným dalším konkrétnějším tvrzením či důkazem
o tom, že by její žaloby byly záměrně přidělovány pouze a jedině senátu 10 Ca, neshledal Nejvyšší
správní soud tuto námitku důvodnou. Městský soud nerozhodoval o žalobě stěžovatelky
v nesprávném složení a řízení o ní nebylo stiženo zmatečností.
Druhou kasační námitku stěžovatelka směřovala proti procesnímu postupu žalované
ve správním řízení o uložení pokuty za spáchání deliktu, zejména proti způsobu zjištění
skutkového stavu a proti provedení důkazu zvukově-obrazovým záznamem předmětné reportáže
[§103 odst. 1 písm. b) s.ř. s.]. V rámci tohoto kasačního důvodu hraje klíčovou roli stěžovatelčina
námitka, že městský soud se s námitkou absence protokolu o ohledání ve spisu vypořádal
v rozporu s obsahem spisu, neboť stěžovatelka již v žalobě namítala, že zjištění uvedená
ve správním rozhodnutí neodpovídají obsahu reportáže a z obsahu napadeného rozhodnutí
je patrno jen to, že je opsán slovní popis pořadu z analýzy, kterou nevypracoval člen Rady a která
nezahrnuje obrazovou složku reportáže, která je právě podstatná pro její posouzení.
Právní úprava dokazování ve správním řízení obsažená ve správním řádu uvádí
následující. Podle ustanovení §18 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů platí, že o ústním jednání (§49) a o ústním podání, výslechu svědka, výslechu znalce, provedení
důkazu listinou a ohledání, pokud jsou prováděny mimo ústní jednání, jakož i o jiných úkonech souvisejících
s řízením v dané věci, při nichž dochází ke styku s účastníky řízení, se sepisuje protokol. Kromě protokolu
lze též pořídit obrazový nebo zvukový záznam. Podle ustanovení §51 odst. 1 správního řádu dále platí,
že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které
nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď
a znalecký posudek. Podle ustanovení §54 odst. 1 správního řádu platí, že vlastník nebo uživatel věci
nebo ten, kdo má věc u sebe, je povinen předložit ji správnímu orgánu nebo strpět ohledání věci na místě. Správní
orgán o tom vydá usnesení, jež se oznamuje pouze osobě uvedené ve větě první. Hrozí-li nebezpečí z prodlení,
postupuje se podle §138.
Problém provádění důkazu zvukově-obrazovým záznamem pořadu byl v kontextu
přezkumu zákonnosti rozhodování žalované řešen Nejvyšším správním soudem již dřívější
judikaturou, nicméně rozdílně. Otázkou bylo, zda je třeba provádět zvukově-obrazovým
záznamem pořadu klasické dokazování, anebo zda se jedná o podklad řízení, s nímž je žalovaná
obeznámena již ze své úřední činnosti [viz k tomu §5 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb.].
V obdobné věci byla tato právní otázka předložena rozšířenému senátu Nejvyššího správního
soudu, který v usnesení ze dne 3. 4. 2012, č. j. 7 As 57/2010 - 125 (přístupné na www.nssoud.cz)
dospěl k závěru, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání provádí jednotlivé důkazy při ústním jednání.
Provádí-li dokazování ohledáním výjimečně mimo ústní jednání promítnutím audiovizuálního záznamu, musí být
o provedení tohoto důkazu vyhotoven protokol podle §18 správního řádu. Přiklonil se tedy k názoru,
že promítnutí audiovizuálního záznamu je specifickým případem ohledání ve smyslu §54
správního řádu, a je tak třeba s ním zacházet za stejných procesních podmínek, jakoby se jednalo
o „věc“ – tedy standardní předmět ohledání.
Nejvyšší správní soud je tímto právním názorem vázán i v obdobných věcech, a proto
z něho vyšel i při posouzení předmětné věci. Mezi stranami není sporu o tom, že žalovaná
ve správním řízení vycházela pouze z analýzy předmětné reportáže, kterou vytvořil analytický
odbor Úřadu žalované a v níž je obsažen textový přepis obsahu reportáže. Jinak ze správního
spisu není patrno, zda žalovaná při svém zasedání znovu shlédl záznam předmětné reportáže,
a spis neobsahuje žádný protokol ani úřední záznam, na základě něhož by bylo možno dovodit,
že bylo se zvukově-obrazovým záznamem předmětné reportáže dále nakládáno. Žalovaná
se pouze v odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně odvolává na to, že při svém zasedání,
na němž přijala napadené rozhodnutí, předmětný záznam reportáže shlédla. Pokud městský soud
při posouzení této námitky dospěl k závěru, že obsah reportáže nebyl „mezi účastníky sporný
a ani nebyl v průběhu řízení nikdy zpochybněn, navíc byl pořad již opakovaně soudně přezkoumáván
a že samotnou absencí protokolu nemohlo v daném případě dojít ke zkrácení na právech stěžovatelky a nemůže
být důvodem pro zrušení správního rozhodnutí“, pak s tím Nejvyšší správní soud nemůže s ohledem
na citovanou judikaturu souhlasit. Pokud se zvukově-obrazovým záznamem předmětné reportáže
nebylo ve správním řízení nakládáno jako s předmětem ohledání a nebyl o jeho provedení sepsán
protokol, který by osvědčoval, k jakým zjištěním při ohledání žalovaná dospěla, pak došlo
k takovému zásahu do procesních práv stěžovatelky, který má vliv na zákonnost rozhodnutí
o věci samé [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Jelikož městský soud tento nedostatek nevyhodnotil
jako vadu řízení před žalovanou ve smyslu §78 odst. 1 věty první s. ř. s., trpí napadený rozsudek
vadou, pro niž jej bylo třeba zrušit a vrátit věc městskému soudu k dalšímu řízení.
Pro úplnost se Nejvyšší správní soud vyjádřil i k dalším uplatněným kasačním námitkám
stěžovatelky, a to k námitce samotné kvalifikace skutku a přezkoumatelnosti odůvodnění kritérií
pro uložení pokuty.
Ohledně přezkumu kvalifikace předmětné reportáže „Řidiči tramvají jezdí na červenou“
jako porušení ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. vycházel Nejvyšší správní soud
z právní úpravy předmětného správního deliktu, jakož i své předchozí judikatury v těchto věcech.
Podle ustanovení §31 odst. 1 zákona platí, že „provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání
má právo vysílat programy svobodně a nezávisle. Do jejich obsahu lze zasahovat pouze na základě zákona
a v jeho mezích“. Podle ustanovení odst. 2 téhož ustanovení platí, že „provozovatel vysílání poskytuje
objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí
být odděleny od informací zpravodajského charakteru.“ Podle odst. 3 téhož ustanovení platí,
že „provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo
dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována
žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti,
a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě“. Sankční ustanovení
vztahující se k ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. je obsaženo v ustanovení §60
odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb., podle něhož lze uložit za porušení této povinnosti
provozovateli vysílání a provozovateli převzatého vysílání pokutu ve výši od 5.000 Kč
do 2.500.000 Kč.
Z jazykově-logického a systematického výkladu §31 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb.
vyplývá, že provozovatel vysílání má právo (či svobodu) vysílat „svobodně a nezávisle“).
Tato svoboda je však omezena speciálními ustanoveními §31 odst. 2 a odst. 3. Zatímco §31
odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. vyjadřuje obecnou povinnost provozovatele vysílání poskytovat
objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů, a to ve všech typech
pořadů, které do svého vysílání zařazuje a v nichž je zachování takové povinnosti z hlediska
obsahu vysílání relevantní, povinnost stanovená v §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.
je z hlediska svého zařazení i účelu v zákoně vůči povinnosti stanovené v odst. 2 speciální.
Vztahuje se pouze na pořady zpravodajské a politicko-publicistické, kde nestačí dodržovat zásadu
objektivity a vyváženosti podle odst. 2, nýbrž je třeba ji promítnout do zachování svobodné
soutěže politických sil ve společnosti.
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pokud žalovaná kvalifikuje
odvysílání určitého pořadu jako porušení §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., pak musí
přezkoumatelně a srozumitelně odůvodnit, že odvysílaný pořad splňuje pojmové znaky
„zpravodajského či politicko-publicistického pořadu“. Konkrétně uvedl, že „požadavek respektování
zásad objektivity a vyváženosti a zejména nepřípustnost jednostranného zvýhodňování některé politické strany
nebo hnutí, popřípadě jejich názorů nebo názorů jednotlivých skupin veřejnosti, je stanoven výlučně ve vztahu
k pořadům zpravodajským a politicko-publicistickým. Proto bylo pro uložení pokuty podle §60 odst. 1 písm. b)
zákona o vysílání stěžejní, zda se jednalo o tento druh pořadu“. (viz k tomu rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 38/2004 – 58, přístupný na www.nssoud.cz). Dále
je třeba připomenout další právní názor zdejšího soudu týkající se této problematiky, podle něhož
„má-li provozovatel televizního vysílání naplnit zákonný požadavek objektivity a vyváženosti poskytovaných
informací (§31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání), musí
zaznít relevantní informace v nezkreslené podobě v rámci té části vysílání, která tvoří samostatný a od ostatních
částí vysílání oddělitelný celek zabývající se určitým tématem“ (viz k tomu rozsudek ze dne 30. 5. 2008,
č. j. 7 As 38/2007 - 78, přístupný na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 As
6/2010 – 71 (přístupný na www.nssoud.cz) navíc dospěl Nejvyšší správní soud stran aplikace
zásad objektivity a vyváženosti zpravodajských pořadů k závěru, že „důraz na důsledné dodržování
zásad objektivity a vyváženosti bude u zpravodajství o poznání větší, než jak tomu bude v případě pořadů
publicistických“.
Nejvyšší správní soud se tedy v předmětné věci ztotožňuje s právním názorem městského
soudu, že z ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. nelze dovodit, že se tato povinnost
vůbec nevztahovala na zpravodajské pořady. Naopak je třeba trvat na výkladu,
že pro zpravodajské pořady platí zásada objektivity a vyváženosti obsahu pořadu primárně
podle ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. jako lex generalis, a v případě, že se takový
zpravodajský pořad zabývá i politickou tématikou, je zapotřebí na jeho obsah vztáhnout
i povinnost obsaženou v §31 odst. 3 téhož zákona. Tak tomu však v posuzované věci nebylo,
neboť předmětná reportáž se primárně netýkala politického tématu, a proto je Nejvyšší správní
soud názoru, že ji bylo možno posuzovat z hlediska generální skutkové podstaty vymezené v §31
odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 9. 2008, č. j. 4 As 17/2008 - 127, přístupný na www.nssoud.cz). V tomto ohledu jsou tedy
námitky stěžovatelky nedůvodné. Pokud jde o samotný úsudek žalované o vině za spáchání
tohoto deliktu, k němuž žalovaná dospěla na základě interpretace pojmů objektivita a vyváženost
na podmínky posuzované věci, Nejvyšší správní soud se s ním rovněž ztotožňuje, přičemž
dodává, že tento úsudek byl v napadeném rozhodnutí přezkoumatelně a srozumitelně odůvodněn
a je v souladu s výše citovanou judikaturou tohoto soudu v obdobných věcech. Aby si žalovaná
mohla učinit závěr o vině, nebylo nezbytně nutné provádět důkaz záznamem předcházející
reportáže „Chyba v silničním zákoně“, neboť se sice jedná o skutkový kontext deliktního jednání
stěžovatelky, ale vzhledem k tomu, že ve věci odvysílání této reportáže bylo žalovanou vedeno
jiné správní řízení a vydáno jiné rozhodnutí, nevztahovala by se skutková zjištění získaná
provedením takového důkazu bezprostředně k věci samé.
Ohledně stěžovatelčiny poslední námitky Nejvyšší správní soud podotýká, že podle jeho
ustálené judikatury musí být kritéria pro uložení sankce za spáchání správního deliktu dostatečně
přezkoumatelně odůvodněna. V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007 - 68 (přístupný
na www.nssoud.cz) Nejvyšší správní soud dospěl k právnímu názoru, že rozhodnutí o uložení pokuty
je nepřezkoumatelné, je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním
zákonných kritérií pro uložení pokuty, aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byla tato kritéria hodnocena.
Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuální povahy protiprávního jednání, přičemž zvažované
okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a vždy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu
na daný případ. Dále Nejvyšší správní soud v jiných věcech týkajících se deliktů podle zákona
č. 231/2001 Sb. dospěl několikrát k závěru, že ne všechna kritéria uvedená v ustanovení §61
odst. 2, 3 musí být v každém jednotlivém případě porušení zákona relevantní pro určení
výše ukládané pokuty. V tomto ohledu hrají zákonná kritéria pro uložení sankce – obdobně
jako v jiných složkových předpisech správního práva – roli závazného vodítka pro užití správního
uvážení co do výše ukládané pokuty (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 4. 2008, č. j. 4 As 34/2007 – 129, přístupný na www.nssoud.cz). K tomu lze poukázat
i na výklad těchto kritérií v rozsudku zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 As 6/2010 -71,
kde se uvádí: „Odpovědnost provozovatele vysílání, vyplývající z jeho postavení na mediálním trhu, je proto
ovlivněna jak pokrytím, tak i sledovaností. Zpravidla se tudíž bude lišit např. odpovědnost provozovatele
regionálního vysílání ve srovnání s provozovatelem celoplošného vysílání. Totéž platí také o sledovanosti vysílání.
Při hodnocení odpovědnosti provozovatele vysílání jistě může být bráno v potaz i to, zda se jedná o subjekt
veřejnoprávní nebo komerční, nejedná se však o jediné rozhodné kritérium pro posouzení odpovědnosti
provozovatele vůči divácké veřejnosti. Komerční postavení provozovatele vysílání tedy nezbavuje stěžovatelku
odpovědnosti za správní delikt.
Ve světle výše citované judikatury Nejvyšší správní soud posuzoval námitky stěžovatelky
k posouzení zákonných kritérií pro uložení pokuty v předmětné věci. Nejvyšší správní soud
nepřehlédl, že v odůvodnění výše pokuty se nejprve chybně uvádí, že pokuta byla uložena ve výši
200 000 Kč, a v závěru odůvodnění se naproti tomu již správně uvádí, že pokuta byla uložena
ve výši 50 000 Kč. Ve shodě s městským soudem však tuto zjevnou chybu v psaní nepovažuje
za nepřezkoumatelnost, nýbrž pouze za nedůslednost žalované při formulaci písemného
vyhotovení napadeného rozhodnutí. Stran namítaného nepřezkoumatelného posouzení kritérií
„povaha vysílaného programu“ a „postavení provozovatele na mediálním trhu“ Nejvyšší správní
soud poukazuje na to, že tato kritéria byla žalovanou odůvodněna srozumitelně. I ostatní
namítaná kritéria byla žalovanou dostačujícím způsobem zmíněna, nicméně zde je třeba
poznamenat, že by si jejich odůvodnění zasloužilo větší pozornost ze strany žalované,
a to zejména vzhledem k individualizaci odůvodnění těchto kritérií ve vztahu k objektivní stránce
deliktu. Stran výkladu pojmu „opětovně“ se Nejvyšší správní soud zásadně neztotožňuje
s námitkou stěžovatelky, že má stejný význam jako v zákoně definovaný termín „opakované
porušení povinnosti“. Podle ustanovení §2 písm. x) se tímto termínem rozumí porušení povinnosti,
za níž byla více než jednou uložena pokuta ve dvou po sobě jdoucích kalendářních letech. Lze souhlasit
s městským soudem v tom, že termín „opakovaně“ se v zákoně č. 231/2001 Sb. užívá zejména
v kontextu institutu odnětí licence a zrušení registrace, i když nikoliv výlučně (srov. k tomu §6
odst. 3 téhož zákona). Jakkoliv se jedná v obecném jazyce o synonymum termínu „opakovaně“,
termín „opětovně“ či „opětovné porušení povinnosti“ nemá v zákoně č. 231/2001 Sb. přesně
specifikovaný význam a nelze tak bez dalšího vycházet z toho, že jeho význam je totožný
s termínem „opakované porušení povinnosti“. Tyto námitky stěžovatelky tedy rovněž nebyly
shledány jako důvodné.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud po komplexním posouzení napadeného
rozsudku ve světle stěžovatelčiných námitek napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému
soudu k dalšímu řízení.
V něm bude městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v odůvodnění tohoto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.). Zároveň ve svém novém
rozhodnutí ve věci městský soud rozhodne o náhradě nákladů řízení o předmětné kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu