ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.16.2012:21
sp. zn. 3 Azs 16/2012 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jana Rutsche, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jiřího Pally
v právní věci žalobce: P. T. A., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem
Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, pošt. schránka 21/OAM, Praha 7, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2011, č. j. OAM-154/LE-BE02-BE03-2011, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2011, č. j. 49 Az 49/2011
- 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedené
usnesení Krajského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti shora označenému
rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím zamítl žalovaný jeho žádost o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
Krajský soud odmítl žalobu z důvodu její opožděnosti. V odůvodnění svého usnesení
uvedl, že žalobce, který byl v té době umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová,
dne 17. 8. 2011 osobně převzal výzvu k převzetí rozhodnutí žalovaného, které se mělo uskutečnit
dne 22. 8. 2011. Oznámení o předvolání žalovaný zaslal rovněž zástupci žalobce, který dne
18. 8. 2011 potvrdil převzetí tohoto oznámení a současně informoval žalovaného, že se k převzetí
rozhodnutí dostaví pouze žalobce. Krajský soud dále považoval z protokolu o převzetí
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2011 za prokázané, že žalobce v tento den za přítomnosti
tlumočníka z jazyka vietnamského předmětné rozhodnutí žalovaného skutečně převzal,
což stvrdil svým podpisem. Zástupci žalobce, který převzetí rozhodnutí přítomen nebyl, žalovaný
rozhodnutí zaslal, doručeno bylo 25. 8. 2011.
S odkazem na §24a odst. 3 zákona o azylu pak krajský soud dospěl k závěru, že právní
účinky doručení rozhodnutí žalovaného nastaly okamžikem jeho doručení žalobci, tedy dnem
22. 8. 2011. Posledním dnem pro podání žaloby tak dle §32 odst. 2 písm. b) zákona o azylu bylo
pondělí 29. 8. 1991. Žaloba však byla svěřena poštovní přepravě až dne 1. 9. 2011, byla z toho
důvodu dle krajského soudu podána opožděně.
S tímto závěrem stěžovatel v kasační stížnosti podané z důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. nesouhlasil. Podle něho vyhodnotil krajský soud otázku opožděnosti
nesprávně, čímž byl stěžovatel připraven o možnost věcného přezkoumání rozhodnutí
žalovaného. Stěžovatel v této souvislosti namítl, že rozhodnutí žalovaného je neúplné
a nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí poučení odrážející ustanovení §24a odst. 3 zákona
o azylu, tedy že pokud je účastník řízení zastoupen, doručuje se rozhodnutí ve věci mezinárodní
ochrany zástupci i žalovanému, přičemž právní účinky doručení nastávají doručením
zastoupenému. Poučení napadeného rozhodnutí dle stěžovatele uvedené zákonné ustanovení
vůbec nereflektuje. Je v něm pouze neurčitě sděleno, že žalobu je možno podat do sedmi dnů
od doručení rozhodnutí.
Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že právní úprava doručení ve spojení s právní úpravou
počátku běhu lhůty k podání žaloby je úpravou speciální, velmi výrazně se odlišující od takovéto
úpravy v jiných právních věcech. Pokud si byl žalovaný vědom, že stěžovatel je v řízení
zastoupen, měl povinnost jej v napadeném rozhodnutí speciálně poučit tak, že žalobu
ke krajskému soudu lze podat do sedmi dnů ode dne doručení rozhodnutí stěžovateli. Pokud
tak neučinil, postrádá poučení smysl, neboť musí spočívat v reálném poučení účastníků
správního řízení o jejich reálných procesních právech a možnostech právní obrany.
Poučení v rozhodnutí žalovaného tak stěžovatel považoval za neúplné, neurčité
a způsobující jeho nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Nezákonným je dle jeho názoru i kasační
stížností napadené usnesení krajského soudu, které nezákonnost poučení v rozhodnutí
žalovaného vůbec nereflektovalo a kterým byla žaloba bez dalšího odmítnuta. Stěžovatel
zdůraznil, že žalobu podal zcela v souladu s poučením obsaženým v rozhodnutí žalovaného,
tedy do sedmi dnů ode dne jeho doručení. Žalobu tak za opožděnou nepovažoval.
Ve zbývajících částech kasační stížnosti stěžovatel brojil proti závěrům žalovaného,
na základě kterých zamítl jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou
dle §16 odst. 2 zákona o azylu. Přepis těchto pasáží Nejvyšší správní soud shledal nadbytečným,
neboť tyto stížní námitky směřují proti závěrům žalovaného ohledně merita věci, tedy ohledně
důvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Těmito otázkami se však krajský soud
s ohledem na svůj závěr o opožděnosti žaloby pochopitelně nezabýval. Z toho důvodu se stížním
námitkám ohledně přezkumu závěrů žalovaného v těchto věcech nemohl v řízení o kasační
stížnosti proti citovanému usnesení krajského soudu věnovat ani Nejvyšší správní soud.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností
napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že při předávání rozhodnutí ve věci
postupoval plně v souladu se zákonem i se závěry judikatury Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel byl při doručení rozhodnutí na základě předchozí výzvy k jeho osobnímu převzetí
a za účasti tlumočníka seznámen s obsahem rozhodnutí, včetně v něm obsaženého poučení
o možnosti podat ke krajskému soudu žalobu ve stanovené lhůtě. Také zástupce žalobce byl
předem písemně informován o datu doručení rozhodnutí stěžovatelovi a měl možnost se tohoto
úkonu osobně zúčastnit. Protože tak neučinil, rozhodnutí ve věci mu bylo řádně zasláno formou
poštovní přepravy. Tyto skutečnosti dle žalovaného vyplývají z obsahu správního spisu.
Dodal ještě, že již při zahájení správního řízení byl stěžovatel písemně v jazyce
řízení poučen o svých právech a povinnostech, včetně možnosti podat proti rozhodnutí ve věci
žalobu ke krajskému soudu a v jaké lhůtě. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud žalobu
pro její nedůvodnost zamítl.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, v souladu
s ust. §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), měl povinnost nejprve posoudit, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být
odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly řešeny vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná též pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon, tj. v případech, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, pokud krajský soud nerespektoval ustálenou soudní
judikaturu a kdy nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu,
nebo pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či
procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud
by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení,
především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla
důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel přijatelnost své kasační stížnosti netvrdil, a tím spíše
pak neuvedl ani její důvody (tj. v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat). Za tohoto
stavu věci se mohl Nejvyšší správní soud otázkou přijatelnosti její kasační stížnosti zabývat pouze
v obecné rovině za použití nastíněných kritérií.
Jak už Nejvyšší správní soud uvedl shora, pro to, aby kasační stížnost mohla býti
považována za přijatelnou, musí svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele.
Jedním ze základních veřejných subjektivních práv jednotlivce je bezpochyby právo na soudní
ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dle jeho odst. 1 se každý
může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dle odst. 2 kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost
takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno
přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Ve světle shora citovaných ustanovení Listiny vystupuje dle názoru Nejvyššího správního
soudu v přezkoumávané věci v úvahách o přijatelnosti kasační stížnosti do popředí především
zájem na tom, aby stěžovatel nebyl rozhodnutím krajského soudu o odmítnutí žaloby
pro opožděnost dotčen ve svém právu na přístup k soudu a to právě s přihlédnutím k námitce
žalobce, že byl správním orgánem nesprávně poučen o opravných prostředcích proti tomuto
rozhodnutí. Tento požadavek na ochranu uvedeného práva stěžovatele majícího ústavní rozměr
je dle mínění Nejvyššího soudu natolik intenzivní, že v důsledku něho je nutno nahlížet
na podanou kasační stížnost jako na přijatelnou ve smyslu §104a s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení důvodnosti kasační stížnosti,
tedy k věcnému posouzení kasačních důvodů uváděných stěžovatelem. Přezkoumal tak napadené
usnesení Krajského soudu v Praze z hlediska relevantních stížních bodů, jakož i ve smyslu §109
odst. 3 s. ř. s. Dospěl přitom k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.
Nejvyšší správní soud předesílá, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí
žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Tuto
nezákonnost spatřoval stěžovatel v tom, že usnesení krajského soudu, kterým odmítl žalobu
důvodu její opožděnosti, nezohlednilo nezákonnost rozhodnutí žalovaného, konkrétně jeho části
poučení účastníků. To považoval stěžovatel za neúplné, neurčité a nepřezkoumatelné, neboť
neodráželo ustanovení §24a zákona o azylu. Pokud podle něho postupoval a žalobu podal
ve lhůtě v něm uvedené, nemohla být žaloba dle jeho názoru podána opožděně.
Skutkový stav věci je zcela zřejmý z obsahu správního spisu. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že ani mezi účastníky řízení o něm nebylo sporu. Ve shodě se shora již částečně
konstatovanými zjištěními krajského soudu tak rovněž Nejvyšší správní soud považuje
za prokázané, že stěžovatel převzal rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl jako zjevně
nedůvodnou jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany, osobně dne 22. 8. 2011. Jeho zástupce
se z účasti při tomto úkonu omluvil přípisem ze dne 18. 8. 2011. Předmětné rozhodnutí
žalovaného mu bylo doručeno poštou, převzal je 25. 8. 2011.
Nejvyšší správní soud podotýká, že převzetí rozhodnutí předcházelo řádné předvolání
k tomuto úkonu, doručené stěžovateli 17. 8. 2011. O úkonu byl informován i zástupce
stěžovatele, který reagoval, jak shora uvedeno. Tento postup byl zcela v souladu s ustanovením
§24a zákona o azylu a jeho zákonnost není ani stěžovatelem zpochybněna, stejně jako uvedená
data doručení rozhodnutí stěžovatelovi a jeho zástupci.
Nezpochybnitelný je rovněž fakt, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného byla podána
k poštovní přepravě dne 1. 9. 2011.
Stěžovatel napadal z již popsaných důvodů správnost a zákonnost poučení účastníků.
Proto Nejvyšší správní soud považuje za vhodné tuto část rozhodnutí žalovaného ocitovat:
„Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze do 7 dnů ode dne jeho doručení podat žalobu ke krajskému soudu, v jehož
obvodě je žalobce v den podání žaloby hlášen k pobytu. Podání žaloby má v souladu s §32 odst. 3 zákona
o azylu odkladný účinek“.
Předně nutno konstatovat, že stěžovatel nečinil sporným, že v jeho případě byly splněny
zákonné podmínky pro to, aby se na délku lhůty pro podání žaloby aplikovalo ustanovení §32
odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Podle něho lze žalobu proti rozhodnutí o žádosti o udělení
mezinárodní ochrany podané v zařízení pro zajištění cizinců podat ve lhůtě 7 dnů ode dne
doručení rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v souvislosti s tím pouze připomíná, že uvedené
ustanovení zákona o azylu představuje jednu z odchylek od obecné dvouměsíční lhůty pro podání
žaloby, jež je stanovena v §72 odst. 1 s. ř. s., jehož věta první určuje, že „Žalobu lze podat do dvou
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou.“
Stěžovatel zpochybňoval způsob, jakým byl o běhu této lhůty poučen, tedy zákonnost
jedné z částí správního rozhodnutí. Na řízení vedená podle zákona o azylu se dle jeho §9 odst. 1
použije správní řád, s výjimkou tam taxativně vyjmenovaných ustavení. Pokud jde o náležitosti
rozhodnutí, zákon o azylu zvláštní úpravu této problematiky neobsahuje, a proto je nutno
aplikovat příslušná ustanovení správního řádu.
Nejvyšší správní soud podotýká, že jednou z nejvýznamnějších zvláštních úprav
správního řízení v zákoně o azylu je právě úprava doručování provedená v §24 a 24a tohoto
zákona. Dle stěžovatelem zmiňovaného §24a je-li účastník řízení zastoupen, doručuje
se rozhodnutí ministerstva ve věci mezinárodní ochrany zástupci i žalovanému. Právní účinky
doručení nastávají doručením zastoupenému.
Náležitosti správního rozhodnutí stanoví §68 odst. 1 správního řádu, podle něhož
obsahuje rozhodnutí výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Dle odst. 5 se v poučení
uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit,
od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého
správního orgánu se odvolání podává.
Toto ustanovení tedy ukládá správnímu orgánu prvního stupně povinnost poučovat
účastníky řízení pouze o odvolání, resp. rozkladu (§152 odst. 1 a 4 správního řádu), nikoliv
též o dalších možných způsobech přezkoumávání rozhodnutí, například o mimořádných
opravných prostředcích podle správního řádu nebo o soudním přezkumu rozhodnutí, tedy
o možnosti podat proti rozhodnutí žalobu podle soudního řádu správního či podle páté části
občanského soudního řádu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008,
č. j. 8 Afs 47/2007 – 90 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 3 Ads 68/2011 - 47;
dostupné na www.nssoud.cz).
Správní řízení o mezinárodní ochraně je řízením jednoinstančním. Rozhodnutí
žalovaného ve věci mezinárodní ochrany nabývá právní moci dnem doručení účastníku řízení
(§31a zákona o azylu). Řádný opravný prostředek (odvolání, rozklad) proti němu podat nelze.
Pokud tedy žalovaný v přezkoumávaném rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany poučil
stěžovatele o možnosti podat proti rozhodnutí žalobu ke krajskému soudu, v jaké lhůtě tak má
možnost učinit a od kterého dne se tato lhůta počítá, stejně jako který krajský soud je ve věci
místně příslušný, učinil tak nad rámec svých zákonných povinností.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu je však s ohledem na zásadu dobré správy
nanejvýš vhodné, aby správní orgán poučil účastníka řízení o možnosti podat proti správnímu
rozhodnutí žalobu dle soudního řádu správního v případech, kdy zvláštní zákon stanoví lhůtu
pro podání takové žaloby kratší, než je obecná dvouměsíční lhůta. Pokud tak žalovaný učinil,
nelze než takový přístup kvitovat, a to hlavně s přihlédnutím k výjimečnosti správního řízení
ve věci mezinárodní ochrany, kdy účastníkem řízení je cizinec, u kterého zejména s ohledem
na jazykovou bariéru nelze předpokládat vysoké právní povědomí o možnostech a způsobu
obrany proti rozhodnutí správního orgánu ve věci.
Poučí-li správní orgán účastníka řízení v uvedeném smyslu nad rámec svých zákonných
povinností, neznamená to však, že na obsah poučení nelze klást žádné požadavky. I v takovém
případě musí být poučení v souladu jak se zásadou přiměřenosti zakotvenou ustanovením §4
odst. 2 správního řádu, tak s obsahem těch zákonných ustanovení, která možnost a způsob
obrany proti rozhodnutí správního orgánu upravují. Poučením tedy nesmí být účastník řízení
zejména uveden v omyl ohledně těch náležitostí poučení, které má rozhodnutí obsahovat dle §68
odst. 5 správního řádu.
Těmto požadavkům poučení v rozhodnutí žalovaného v přezkoumávané věci dostojí,
neboť všechny shora náležitosti stanovené citovanou normou obsahuje. Ohledně informace
o lhůtě pro podání žaloby u správního soudu, respektive ohledně jejího počátku a konce, nelze
toto poučení považovat ani za nepřesné, neurčité či nepřezkoumatelné, jak tvrdil stěžovatel.
Obsah poučení v podstatě kopíruje ustanovení §32 odst. 2 zákona o azylu. Znění poučení
tak není v rozporu ani s již zmíněnou zásadou přiměřenosti poučení.
Pokud žalobce vytýkal žalovanému, že poučení nereflektovalo ustanovení §24a odst. 3
zákona o azylu, tedy neobsahovalo výslovně informaci o tom, od kterého dne běží lhůta
pro podání žaloby v případě, kdy je rozhodnutí doručováno jak účastníkovi řízení, tak jeho
zástupci, nemůže Nejvyšší správní soud důvodnosti takového požadavku přisvědčit, neboť
přesahuje požadavky kladené na poučení zákonem, tedy ustanovením §68 odst. 5 správního
řádu. V souvislosti s tím nelze přehlédnout, že stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen
advokátem, tedy osobou práva znalou, u které lze předpokládat znalost ustanovení §24a odst. 3
zákona o azylu a schopnost podat žalobu v zákonem stanovené lhůtě. Pokud tedy poučení
dotčeného rozhodnutí nepamatovalo na situaci, kdy je účastník řízení zastoupen, nemůže být
tato skutečnost s ohledem na shora uvedené způsobilá způsobit nezákonnost rozhodnutí.
Obiter dictum k tomu Nejvyšší správní soud ještě dodává, že i kdyby poučení žalovaný
neprovedl v souladu se shora uvedenými požadavky (například kdyby obsahovalo nesprávný údaj
o lhůtě pro podání opravného prostředku), neprodlužuje se v důsledku takové skutečnosti lhůta
pro podání žaloby dle soudního řádu správního. Takový důsledek totiž soudní řád správní
v žádném ze svých ustanovení s uvedeným pochybením nespojuje. Na závěr o opožděnosti
žaloby by tedy taková skutečnost vliv neměla. Dle §72 odst. 4 s. ř. s. pak zmeškání lhůty
pro podání žaloby nelze prominout.
V přezkoumávané věci měl tedy stěžovatel podat žalobu ve lhůtě 7 dnů ode dne,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno (22. 8. 2011). Jak správně uvedl krajský soud, tato lhůta
končila dnem 29. 8. 2011 (pondělí). Pokud tedy stěžovatel zastoupen zástupcem podal žalobu
k poštovní přepravě až dne 1. 9. 2011, stalo se tak po uplynutí uvedené lhůty. Právní závěr
krajského soudu o opožděnosti žaloby tak Nejvyšší správní soud shledal zákonným. Za tohoto
stavu věci se již pochopitelně nemusel krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat
meritem věci, tedy oprávněností žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany.
Protože kasační stížnost důvodná nebyla, Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo,
než aby ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce coby stěžovatel nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.). Pokud jde o žalovaného,
pak ten úspěch ve věci měl, ale ze soudního spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. června 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu