ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.19.2012:31
sp. zn. 3 Azs 19/2012 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jana Vyklického, JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Vojtěcha
Šimíčka v právní věci žalobkyně: Z. H., zast. JUDr. Davidem Jarošem, advokátem, se sídlem
Jílovská 1167/71a, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační
politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 7. 2011, č. j. OAM-172/VL-18-PA03-2009, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, č. j. 1 Az 15/2011 – 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2011, č. j. OAM-172/VL-18-PA03-2009 (dále
jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný stěžovatelce neudělil mezinárodní ochranu podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že stěžovatelka podala
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, v níž uvedla, že je státní příslušnicí
Ukrajiny arménské národnosti a gregoriánského náboženského vyznání. Je vdaná a má
středoškolské vzdělání ekonomického zaměření. Její manžel A. H., nar. X, dcera Z. H., nar. X,
a syn E. H., nar. X, bez státní příslušnosti a arménské národnosti jsou také společně s ní žadateli
o mezinárodní ochranu. Svou opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany
a humanitárního azylu si stěžovatelka podala nyní proto, že její syn E. má potíže se získáním
povolení k pobytu na území ČR, nemá cestovní doklad ani žádný doklad o své totožnosti.
Ukrajinské orgány odmítly uvedené doklady synovi vydat a česká cizinecká policie mu nehodlá
vydat povolení k pobytu, i když zde boxuje za oddíl policie.
V průběhu správního řízení o žádosti o udělení mezinárodněprávní ochrany, v němž
žalovaný vedl se stěžovatelkou dva pohovory (16. 4. 2009, 17. 4. 2009) byly zjištěny následující
skutečnosti. Již z předchozího správního řízení o první žádosti stěžovatelky v roce 2005
vyplynulo, že motivem odchodu stěžovatelčiny rodiny z Ukrajiny byla skutečnost, že se při
předvolební kampani v létě a na podzim 2004 její manžel za úplatu podílel na dopravě agitátorů
a přívrženců neúspěšného kandidáta Janukovyče. Po volbách se měl dostat do problémů
s podporovateli vítězného kandidáta Juščenka. Bylo jim rozbito sklo na autě, poškozen prodejní
stánek a na jejich dům byly vhozeny petardy. Jejich děti byly šikanovány ve škole a ve sportovním
klubu. Důvodem pro podání současné žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla stěžovatelčina
snaha o legalizaci jejího pobytu v ČR, protože se nechce vrátit na Ukrajinu, kde mělo docházet
k šikanování její rodiny z národnostních důvodů. Nově k těmto důvodům přistoupily i potíže se
zajištěním občanského průkazu a cestovního dokladu pro jejího syna E. H., který nebyl na rozdíl
od ostatních členů rodiny vyhoštěn, protože je osobou bez státní příslušnosti. K podání nové
žádosti o udělení mezinárodní ochrany se rozhodli z humanitárních důvodů kvůli synovi a také
kvůli tomu, že jmenovaná dostala kvůli všem výše uvedeným problémům cukrovku, má vysoký
cholesterol a problémy s krevním oběhem. Lékař ji varoval, že kdykoliv může dostat srdeční
příhodu. Nemají se na Ukrajině kam vrátit. Hlavním cílem rodiny je zůstat v ČR, neboť syn je
velice úspěšný sportovec a může se zúčastnit olympijských her. Členové rodiny nemají žádnou
kriminální činnost. S Ukrajinou rodina stěžovatelky již nemá nic společného a chtějí být spolu se
svými dětmi, což je podle názoru stěžovatelky humanitární důvod. Podle jejího názoru jejich
deportace byla nezákonná, chtějí normálně žít v ČR. Stěžovatelka neví, co by se s rodinou stalo,
pokud by se vrátila na Ukrajinu. Žalovaný při posouzení opětovné žádosti o udělení mezinárodní
ochrany vyšel z toho, že důvodem k podání současné žádosti o udělení mezinárodní ochrany je
stěžovatelčina snaha o legalizaci dalšího pobytu na území ČR proto, že se nechce vrátit na
Ukrajinu, kde mělo docházet k diskriminaci jejích dětí z národnostních důvodů.
Žalovaný vyložil ustanovení §28 odst. 1 a §12 písm. a), b) zákona o azylu a vymezil
pojem pronásledování. Vycházel z rozhodnutí cizinecké policie o správním vyhoštění
stěžovatelky z území ČR, jakož i z informací o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování
lidských práv na Ukrajině (MZV ČR, č. j. 113176/2009-LPTP ze dne 23. 7. 2009, č. j. 111193/
2009–LP ze dne 29. 7. 2009, č. j. 106362/2009-LPTP ze dne 13. 5. 2009, a č. j. 129871/2010-
LPTP ze dne 19. 1. 2010). Přitom neshledal, že by stěžovatelka byla během svého pobytu
na Ukrajině, případně v ČR jakkoliv politicky činná, anebo že by významně uplatňovala
svá politická práva nebo svobody tak, jak to předpokládá ustanovení §12 zákona o azylu.
Stěžovatelčiny obavy z jednání soukromých osob vůči její rodině v důsledku manželových
placených aktivit v předvolební kampani v roce 2004 nedosahovaly intenzity pronásledování.
Stěžovatelka nedala státním orgánům Ukrajiny, nevládním organizacím či dokonce
ombudsmanovi prostor k tomu, aby jí a její rodině zajistily ochranu před negativními jevy, které
ve svých výpovědích zmínila. Tyto důvody stěžovatelčina odchodu z Ukrajiny ve vztahu k žádosti
o mezinárodní ochranu byly již posouzeny v minulém řízení. Žalovaný tedy uzavřel,
že stěžovatelka nebyla ve vlasti pronásledována za uplatňování politických práv a svobod podle
ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu.
Dále v průběhu správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly
tomu, že byla pronásledována z důvodu rasy, pohlaví, národnosti, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině či politickému přesvědčení, jak stanovuje §12 písm. b) zákona o azylu.
Stěžovatelka neopustila vlast na základě žádného z uvedených důvodů. Svou situaci ve vztahu
k ústrkům ze strany svého okolí se ona i její rodina snažila řešit jen zčásti a spokojili
se s konstatováním, že další domáhání se pomoci nemá smysl. Tvrzené problémy stěžovatelky
a její rodiny na Ukrajině nelze považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu,
neboť nedošlo k ohrožení života ani svobody stěžovatelky nebo její rodiny. O další pomoc
nikoho nepožádali a nedali tak ukrajinským orgánům možnost ve věci konat. V této souvislosti
žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 6 Azs
8/2003, jakož i na rozsudek téhož soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 7 Azs 186/2004 týkající
se národnostně motivovaných útoků ze strany soukromých osob. Stran obecných informací
o Ukrajině žalovaný vycházel z citovaných zpráv Ministerstva zahraničních věcí, podle nichž
občanům Ukrajiny nehrozí diskriminace či pronásledování z důvodů jejich názorů,
ani dlouhodobého pobytu v zahraničí. Stran tvrzené šikany dětí stěžovatelky ve škole
či sportovním klubu žalovaný rovněž neshledal důvody pro udělení azylu dle výše uvedených
ustanovení a poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004,
č. j. 7 Azs 186/2004.
Žalovaný se věnoval také námitce stěžovatelky, že nemohli s rodinou po vydání
výjezdního příkazu odjet, protože jejich syn neměl potřebný doklad. Žalovaný k tomu uvedl,
že stěžovatelčin syn se nachází zřejmě ve stejné situaci, neboť je podle všeho občanem Ukrajiny,
ale bez dokumentů. Ukrajinský právní řád dává každému svému občanu možnost si obstarat
potřebný doklad o své totožnosti. Překážkou k takovému kroku nemůže být ani nutnost dojet
si pro tyto doklady na Ukrajinu. Z toho důvodu stěžovatelka požádala i pro své děti
o humanitární azyl. Stěžovatelka k tomu nedokázala odpovědět na otázku, proč v minulosti
nemohli opustit ČR, když byl nezletilý syn ještě uveden v cestovním dokladu matky.
Žalovaný tak shrnul, že stěžovatelka neuvedla v průběhu řízení o udělení azylu žádnou
skutečnost, na základě které by bylo možno usuzovat, že se důvodně obává pronásledování
z důvodu své rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů dle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Proto
neudělil stěžovatelce azyl ve smyslu §12 písm. a), b) zákona o azylu. Dále se žalovaný zabýval
důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny (§13 odst. 3 zákona o azylu), důvody
pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu (který stěžovatelka výslovně požadovala)
a také důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný
posoudil v této souvislosti sociální, ekonomickou a rodinnou situaci stěžovatelky a přihlédl
k jejímu věku a zdravotnímu stavu podle doložených podkladů. Osobní ani zdravotní situaci
stěžovatelky neshledal žalovaný jako natolik mimořádnou a hodnou zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. V tomto ohledu žalovaný nedospěl ani k závěru,
že by stěžovatelce byl uložen na Ukrajině trest smrti či jí hrozilo vykonání tohoto trestu,
ani neshledal důvod k tomu domnívat se, že by stěžovatelka mohla být v případě svého návratu
do vlasti vystavena mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Mnozí
ukrajinští občané se po neúspěšném pobytu v zahraničí navracejí zpět do vlasti. Pokud konkrétní
ukrajinský občan sám místním úřadům nenahlásí skutečnost, že je neúspěšným žadatelem o azyl,
úřady se o tom nedozví. V případě, že by se státní orgány Ukrajiny dozvěděly, že stěžovatelka
požádala v ČR o udělení mezinárodní ochrany, nejsou známy případy, kdy by někdo byl z tohoto
důvodu perzekuován. Žalovaný uzavřel, že stěžovatelka nesplňuje podmínky pro udělení
doplňkové ochrany ani podle §14a odst. 1a 2, ani podle §14b zákona o azylu.
Napadeným rozsudkem městský soud rozhodl o zamítnutí žaloby proti napadenému
rozhodnutí. Městský soud v prvé řadě odkázal na předchozí řízení před žalovaným i správními
soudy, kde byla důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany neochota
stěžovatelky k návratu na Ukrajinu, kde mělo docházet k šikaně její rodiny z důvodů
národnostních, dále potíže v důsledku činnosti jejího manžela pro prezidentského kandidáta
Viktora Janukovyče, a konečně problémy s cestovním dokladem pro syna E. H. Městský soud
se plně ztotožnil s názorem žalovaného, že v dané věci nešlo o projev politického názoru
stěžovatelky, nýbrž o přivýdělek manžela stěžovatelky. Podle názoru soudu sice jsou státy, kde již
samotná účast na demonstraci může způsobit perzekuci občana ze strany státních orgánů, ale tato
situace nenastala s ohledem na popis událostí a charakteru činnosti manžela stěžovatelky
v kampani. Městský soud tedy potvrdil názor žalovaného, že stěžovatelce z tohoto důvodu
nebylo možno udělit mezinárodní ochranu podle §12 zákona o azylu. Dále se městský soud
zabýval tím, zda stěžovatelka požádala o pomoc státní orgány, přičemž poukázal na to, že ani
v průběhu správního řízení netvrdila, že by se domáhala přešetření postupu místních milicionářů,
kteří její věc odmítli prošetřit a sepsat s ní alespoň protokol, a proto nelze její postup pokládat
za účinné domáhání se nápravy u ukrajinských státních orgánů. Podmínkou pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu jako jedné z forem mezinárodní ochrany je,
že se postižená osoba v zásadě vždy musí obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní
orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou
ochranu poskytnout. V případě Ukrajiny se o takovou zjevnou situaci nejedná. Žalovaný podle
městského soudu nemohl posoudit, zda by adekvátní ochrana byla v zemi původu poskytnuta,
jestliže se žalobce neobrátil na ukrajinské orgány kvůli nečinnosti policie. Ani skutková zjištění
podle městského soudu nenasvědčovala tomu, že by v zemi původu nebyla pro žalobce dostupná
kvalifikovaná ochrana ve smyslu čl. 7 odst. 2 Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004
o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, které z jiných důvodů potřebují
mezinárodní ochranu. Výhrůžky a útoky spoluobčanů podle městského soudu lze považovat
za útoky soukromých osob, nikoliv však za pronásledování ve smyslu azylového zákona.
S odkazem na čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice a jí definované podmínky pro existenci účinné
ochrany v zemi původu městský soud zdůraznil, že tyto podmínky byly naplněny, neboť
na Ukrajině podle zpráv Ministerstva zahraničních věcí ČR existuje systém ochrany práv občanů,
jakkoliv je v řadě ohledů nedokonalý, přičemž stěžovatelka při pohovorech nesdělila, že by mu
byla ochrana státními orgány odepřena. K námitce nedostatečného zjištění skutkového stavu
žalovaným městský soud poukázal na to, že dle ustálené judikatury má žalovaný povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Povinnost zjistit
skutkový stav věci má žalovaný pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Žalovaný vycházel z dostatečného množství podkladů, takže řízení nebylo zatíženo
hrubým pochybení při zjišťování skutkového stavu. Napadené rozhodnutí bylo žalovaným
dostatečně odůvodněno, a proto městský soud žalobu shledal jako nedůvodnou.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku podané z důvodu §103 odst. 1 písm. a),
b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
stěžovatelka uvedla, že považuje rozhodnutí žalovaného i městského soudu za nezákonná, neboť
žalovaný nesprávně vyhodnotil podklady pro rozhodnutí. Ze skutečností, které stěžovatelka
uvedla, nelze dovodit, že hlavním důvodem její žádosti o mezinárodní ochranu je snaha
o legalizaci pobytu na území ČR. Z důvodu příslušnosti k arménské národnosti byla
stěžovatelčina rodina rovněž opakovaně podrobena svévolným výslechům ze strany policejních
orgánů. Z toho stěžovatelka dovozuje, že byla porušována její práva z důvodu příslušnosti
k určité národnostní skupině. Dále podotkla, že původcem pronásledování nebo vážné újmy
může být i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát není schopen odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. Stěžovatelka poukázala na čl. 7
kvalifikační směrnice a namítla, že násilnosti páchané místním obyvatelstvem vůči její rodině
opakovaně hlásili na policii, avšak ve věci se nic nezměnilo a policie neučinila žádná opatření
k zajištění ochrany rodiny. Naopak vůči nim byla ze stran policie uplatněna policejní opatření,
která byla prováděna bez konkrétního podezření ve věci s odkazem na jejich národní příslušnost,
tedy diskriminačním způsobem. Poskytovatelé ochrany tedy neposkytli ve smyslu kvalifikační
směrnice stěžovatelce účinnou ochranu, a proto lze státní orgány považovat za původce
pronásledování ve smyslu §2 odst. 9 zákona o azylu. Kromě toho stěžovatelka namítla,
že městský soud se nevypořádal s žalobní námitkou hrozícího nebezpečí krutého a nelidského
zacházení, neboť nezohlednil zprávy neziskových organizací věnujících se ochraně lidských práv,
z nichž vyplývá, že v ukrajinských věznicích a výslechových celách byly podezřelé osoby
vystaveny nelidskému a krutému zacházení včetně bití, kopání a odpírání stravy. Stěžovatelka
se obává, že skutečnost, že celá její rodina požádala o mezinárodní ochranu, by v případě jejich
návratu na území Ukrajiny vedla k jejich zatčení, po němž by byli podrobení krutému
a nelidskému zacházení. Proto se stěžovatelka nemůže vrátit na území Ukrajiny. Z uvedených
důvodů tedy navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení.
Protože Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas a je proti
napadenému rozsudku přípustná, zabýval se otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje
svým významem vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovatelce byla již jednou poskytnuta soudní ochrana individuálním
projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci, přičemž další procesní
postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatelky,
ale je podmíněn již výše uvedeným přesahem jejích vlastních zájmů.
Zároveň je třeba přihlédnout i k tomu, že případ stěžovatelky a celé její rodiny byl
již dříve řešen jak v řízení o udělení mezinárodní ochrany, tak i v následném přezkumu
ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tehdy po přezkoumání věci shledal, že kasační
stížnost stěžovatelky a jejích rodinných příslušníků proti zamítnutí žaloby Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, nebyla přijatelná (viz k tomu usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Azs 18/2007 – 104). V posuzované věci žalovaný přitom
opětovnou žádost stěžovatelky znovu prozkoumal, provedl všechna potřebná dokazování (nový
pohovor) a vydal ve věci nové (napadené) rozhodnutí o zamítnutí žádosti.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu
správního byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který
demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně (rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu); 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon (to znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně); 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Zde je nutné upozornit, že stěžovatelka neuvedla žádné důvody přijatelnosti kasační
stížnosti. Poukazovala jednak na to, že práva její rodiny byla z důvodu příslušnosti k arménské
národnosti porušována, že původcem pronásledování mohou být i soukromé osoby a také
že jí i její rodině hrozí v případě návratu na Ukrajinu důvodné nebezpečí z důvodu krutého
a nelidského zacházení. Na všechny tyto námitky ovšem dává ustálená judikatura Nejvyššího
správního soudu ve věcech mezinárodní ochrany odpovědi. Nejvyšší správní soud se tak mohl
zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatelky pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kriterií.
K první námitce stěžovatelky lze uvést, že již byla v obdobném obsahu a rozsahu
posouzena v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Azs 18/2007 – 104, přístupném
na www.nssoud.cz). V tomto usnesení Nejvyšší správní soud dospěl stran posouzení nebezpečí,
které mělo manželu stěžovatelky a jeho rodině hrozit na Ukrajině od různých soukromých osob
k závěru, že „…se jedná přesně o situaci, kdy se stěžovatelé dostali do konfliktu nikoliv s ukrajinskou státní
mocí, nýbrž s organizovanými skupinami osob, které svým vyhrožováním a poškozováním majetku i fyzickým
násilím projevovaly svůj nesouhlas se zaměstnáním stěžovatele A. H. u jedné z politických stran. Jak bylo již ve
správním řízení postaveno najisto, problémy stěžovatelů nebyly způsobeny vyjadřováním jejich politického
přesvědčení či orientace, nýbrž faktem, že stěžovatel A. H. vykonával práci pro politickou stranu Viktora
Janukovyče.“ Stěžovatelka ve své druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany tuto námitku
v podstatě zopakovala s tím, že kromě politické činnosti manžela zdůrazňovala údajnou
diskriminaci své rodiny z důvodu arménské národnosti. Nejvyšší správní soud poukazuje
na to, že nestátní subjekty (soukromé osoby) mohou být původci jak pronásledování ve vztahu
k osobám majícím nárok na udělení azylu, tak vážné újmy ve vztahu k osobám s nárokem
na doplňkovou ochranu. Pro posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou ze strany státu,
kam má být žadatel navrácen, dostatečná, se uplatní výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2 směrnice
Rady 2004/83/ES, podle něhož se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže stát,
či strany nebo organizace ovládající stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo
způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání
a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této
ochraně přístup (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs
48/2008 - 57, přístupný na www.nssoud.cz). Vzhledem k tomu, že tvrzení stěžovatelky
o konfliktu s těmito osobami v době jeho pobytu na Ukrajině se opírá o tytéž skutkové okolnosti
(stěžovatelka i její rodina pobývali i po odmítnutí první kasační stížnosti pro nepřijatelnost stále
v České republice) a městský soud postupoval při přezkumu napadeného rozhodnutí žalované
ve shodě s tímto právním názorem, nemá Nejvyšší správní soud důvod ke změně svého právního
názoru o nepřijatelnosti této námitky. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že ve druhé
žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatelka požadovala udělení humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu, a to z důvodu svého zdravotního stavu a kvůli problémům
s opatřením cestovního dokladu pro jejího syna E. Podmínky pro udělení této formy mezinárodní
ochrany jsou řešeny podrobně judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tato forma azylu
je podmíněna tím, že musí jít o případ zvláštního zřetele hodný, a rozhodnutí o ní je tedy
ovládáno správním uvážením. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy,
jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování
humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících
z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory),
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce
je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (viz k tomu rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, přístupný na www.nssoud.cz).
V tomto případě nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud v judikatuře Nejvyššího
správního soudu nebyla řešena. Neudělení humanitárního azylu stěžovatelce bylo přezkoumáno
v předchozím řízení dostatečně a v souladu se zákonem, takže nedošlo k zásahu do právního
postavení žadatele.
K druhé námitce týkající se nebezpečí nelidského zacházení a hrozícího týrání osoby
stěžovatelky a její rodiny po případném návratu na Ukrajinu se městský soud vyjádřil rovněž
přezkoumatelně, přičemž vycházel ze zpráv o stavu lidských práv na Ukrajině pořizovaných
Ministerstvem zahraničí ČR. Stěžovatelka se přitom sama vyjádřila v tom smyslu, že neví, co by
její rodinu čekalo v případě návratu do vlasti. Tento důvod byl již v judikatuře Nejvyššího
správního soudu řešen a v tomto případě nevyvstaly žádné nové skutkové ani právní skutečnosti,
které by vyžadovaly doplnění, sjednocení či změnu judikatury. Zároveň soud dospěl k závěru,
že nedošlo k zásahu do právního postavení stěžovatelky v takové intenzitě, že by bylo třeba
kasační stížnost přezkoumat meritorně jako přijatelnou. Nejvyšší správní soud k tomu navíc
uvádí, že tato argumentace není relevantní v situaci, kdy byl v době vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného a dosud je na Ukrajině prezidentem právě Viktor Janukovyč, pro něhož
měl stěžovatelčin manžel dle svého tvrzení pracovat v předvolební kampani. Není tedy logické
ani přesvědčivé tvrdit, že by stávající režim na Ukrajině měl ať již přímo či nepřímo působit právě
stěžovatelce jako manželce jeho politického příznivce jakékoliv potíže v případě návratu
rodiny do země původu. Ani tuto námitku tedy nelze považovat za přijatelnou, přičemž tato
argumentace se vztahuje jak k samotnému důvodu pro udělení azylu, tak i důvodům
pro neudělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje její vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud shledal z uvedených důvodů kasační stížnost nepřijatelnou, a proto
ji podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu