ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.29.2012:21
sp. zn. 3 Azs 29/2012 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: D. S. A., zast.
JUDr. Janem Žateckým (ml.), advokátem se sídlem Na Podkovc e 171/16, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky , se sídlem Nad Štolou 3,
170 34 Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2011,
č. j. OAM-186/LE-LE20-LE05-2011, e. č. L009001, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2012, č. j. 49 Az 54/2011 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Zástupci stěžovatele JUDr. Janu Žateckému, advokátovi se sídlem Na Podkovce 16,
147 00 Praha 4, se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobce ve výši 2.400 Kč,
která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od nabytí právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále také „stěžovatel“) podal včas kasační stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) ze dne 27. 2. 2012, č. j. 49 Az 54/2011 – 53 (dále
jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 9. 2011, č. j. OAM-186/LE-LE20-LE05-2011, e. č. X (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto
rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/199 1 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V napadeném rozhodnutí stěžovatel uvedl, že žalobce je národnosti Akan,
křesťanského vyznání a on sám ani nikdo z jeho rodiny není členem žádné politické strany či jiné
organizace. Ghanskou republiku žalobce spolu se svým bratrem opustil dne 6. 5. 2011. Nejprve
odcestovali do Belgie, následně do České republiky, kde na základě českého víza za účelem účasti
na tenisovém turnaji pobývali asi tři dny. Posléze s bratrem odjeli do Itálie a poté se letecky
dopravili do Finska, kde požádali o mezinárodní ochranu. Po cestě do Finska v letadle zahodili
pasy, protože se obávali, aby nebyli posláni zpět do Ghany. V České republice nepožádali o azyl
kvůli tomu, že sem přijeli soutěžit na tenisový turnaj. Na základě nařízení Rady (ES) č. 343/2003
byla jako členský stát příslušný k posouzení žalobcovy žádosti o azyl určena Česká republika,
a proto byl žalobce z Finska dopraven zpět do České republiky za účelem posouzení jeho žádosti.
Jako důvod opuštění země původu žalobce uvedl obavu z „vesnických starších“, od nichž
by mu v případě návratu do Ghany hrozilo zabití. Otec žalobce byl hlavním knězem a jeden
z jeho synů musí po jeho smrti nastoupit na jeho místo. Žalobce se od své matky dozvěděl,
že po smrti jeho otce se vesničtí starší rozhodují mezi ním a jeho bratrem, a dále mu jeho matka
řekla, že má odjet ze země. Po dobu rozhodování vesnických starších nesměl žalobce opustit
vesnici. Pokud se nevrátí, budou jej nějakou dobu hledat a zadržovat jeho matku, nevěděl
však, jak dlouho. Důvodem, proč se žalobce nechtěl stát hlavním knězem po svém otci, bylo
tvrzení, že podle tradice by musel provádět náboženské obřady, jejich ž součástí je zabití muže
a ženy jako obětí bohům. Jako křesťan by však nemohl nikoho zabít. Pokud by to ale neudělal,
obětovali by jeho. Žalobce k dotazu nevěděl, jak se jmenuje kult, jehož by se měl stát nejvyšším
knězem, protože tu skupinu nezná. O obřadech žalobci řekla matka a zároveň uvedl, že některé
z nich sám viděl. Na policii se neobrátil, protože mu matka řekla, že má odejít. V Akkře by jej dle
jeho názoru našli a poslali do vesnice. Žalobce uvedl, že nebezpečí mu hrozí jen ze strany
vesnických starších a že výše uvedené důvody jsou jedinými důvody, které je j vedly k opuštění
země původu.
Stěžovatel při svém rozhodování vycházel z výpovědí a doložení žalobce, Zprávy
Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Ghaně ze dne 17. 11. 2010, informace
Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze d ne 3. 9. 2010, č. j. 112857/2010 -LPTP,
Zprávy organizace Freedom House Svoboda ve světě – Ghana za rok 2009 a z aktuální
Infobanky České tiskové kanceláře Země světa - Ghana. S těmito informacemi měl žalobce
možnost se seznámit a vyjádřit se k nim.
Stěžovatel žalobci neudělil azyl podle §12 písm. a) zákona o azylu, protože
z jeho výpovědí nevyplývalo, že by jakýmkoliv způsobem v zemi původu uplatňoval svá politická
práva a svobody, a proto nemohl být ani v tomto smyslu ve vlasti pronásledován. Stěžovatel
zhodnotil, že žalobci nelze udělit ani azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť v jeho
případě nebylo prokázáno, že by byl pronásledován pro některý z důvodů, které jsou obsaženy
v tomto ustanovení, tedy z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Stěžovatel k tomuto dále uvedl,
že z podkladů, které měl při rozhodování této věci k dispozici, vyplývá, že náboženská svoboda
je v Ghaně uznávána a široce respektována, a to jak ze strany státních orgánů, tak ze strany
společnosti. Tvrzení žalobce, že mu hrozí nebezpečí ze strany vesnických starších, stěžovatel
označil za nekonkrétní, nepodložené a po porovnání s dalšími okolnostmi případu
za nevěrohodné. Stěžovatel také poukázal na to, že veškeré obavy žalobce vycházejí z toho,
co mu řekla matka. Podle informace Ministerstva zahraničních věcí ČR však tradiční vládci
nemají v Ghaně žádné zákonné pravomoci, a to ani v otázkách náboženství. Nástupnictví
je řešeno liberálně, tedy pokud syn zemřelého vládce odmítne nastoupit na jeho místo, je pozice
nabídnuta jinému členu klanu či vesnice. Z důvodu odmítnutí není ohrožen život dané osoby.
Nikomu není dovoleno, aby kohokoliv nutil do dodržování místních tradic. Státní orgány
do otázek těchto tradic nezasahují. Podle téže informace Ministerstva zahraničních věcí ČR není
v Ghaně omezena svoboda pohybu a každý má právo utajit místo svého pobytu, a to i před členy
rodiny či klanu. Obyvatelé Ghany mají taktéž právo se obrátit na policii v případě, že se cítí být
ohroženi, přičemž policejní orgány následně postupují obdobně jako v jiných státech. Stěžovatel
tedy na základě výše uvedeného uzavřel, že v případě žalobce nebyly zjištěny žádné důvody,
pro něž by byl v zemi původu vystaven pronásledování ve smyslu zákona o azylu, nebo
že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Stěžovatelem nebyl shledán
ani důvod k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, neboť žalobce je dospělou
a plně právně způsobilou osobou s dobrým zdravotním stavem. V jeho případě tedy nevyvstaly
žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo možné mu humanitární azyl udělit.
Neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu bylo stěžovatelem zdůvodněno
tím, že v případě žalobce nebylo zjištěno nic, z čeho by bylo možné dojít k závěru,
že by mu v případě návratu do země původu hrozila vážná újma uložením nebo vykonáním
trestu smrti. Ohledně otázky, zda žalobci ve vlasti hrozí nebezpečí mučení nebo nelidského
či ponižujícího zacházení nebo trestu, stěžovatel dospěl k závěru, že žalobcem tvrzené obavy
z nebezpečí ze strany vesnických starších jsou nedůvodné, a proto nemůže žadateli ani z tohoto
důvodu hrozit vážná újma. Dále stěžovatel podotknul, že i kdyby uznal, že žalobcovy obavy jsou
důvodné, musely by pocházet od veřejné moci, případně i od soukromé osoby, pokud by stát,
strana nebo organizace kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nebyly schopny nebo
ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu osoby před vážnou újmou. Vzhledem k tomu,
že žalobce se na příslušné orgány Ghany neobrátil a zároveň nedoložil, že by mu tyto orgány
v případě, že by tak učinil, odmítly poskytnout ochranu, nelze dospět k závěru, který
by odůvodňoval udělení doplňkové ochrany žalobci. Stěžovatel v této souvislosti dále uvedl,
že podle informace Ministerstva zahraničních věcí ČR mají obyvatelé Ghany neomezenou
možnost obrátit se na policii, pokud by se cítili ohroženi. Policejní orgány by pak postupovaly
obdobně jako jinde ve světě. Zároveň je v Ghaně dodržována svoboda pohybu a každý má právo
utajit místo svého pobytu např. před členy rodiny či klanu, přičemž toto přání je následně
respektováno.
Stěžovatel neshledal ani důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle §13
zákona o azylu, ani důvody pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle
§14b zákona o azylu. Stěžovatel v závěru napadeného rozhodnutí dovodil, že podle výše
uvedených zdrojů neprobíhal v době jeho rozhodování na území Ghany žádný ozbrojený
konflikt, který by pro žalobce mohl představovat riz iko vážné újmy, a neshledal,
že by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Proti napadenému rozhodnutí žalobce podal žalobu ke krajskému soudu, v níž uvedl,
že správní orgán nepostupoval tak, aby zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a porušil proto §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř.“). Dále žalobce stěžovateli vytkl, že při hodnocení podkladů pro vydání rozhodnutí
nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, čímž porušil §50 odst. 4 s. ř. , a žádost o azyl
posoudil nesprávně. Žalobce zopakoval, že důvodem jeho obav z návratu do vlasti je skutečnost,
že by musel po svém otci převzít funkci kn ěze fetiše a provádět spirituální obřady, což v praxi
znamená, že by musel provádět oběti. Neprovedení oběti by přitom mělo nejen duchovní,
ale i rituální trest. Dle žalobce tedy stěžovatel neposoudil praktikování tradičního náboženství
správně. Dále uvedl, že se nemohl obrátit na policii, protože by si ho následně náboženské
společenství našlo a „vyřídilo si to s ním“. Dle jeho názoru tedy stěžovatel nevěnoval
jeho tvrzením náležitou pozornost a azyl dle §12 zákona o azylu mu měl být udělen.
Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů, a proto jej napadeným rozsudkem s odkazem na §76 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Stěžovateli v odůvodnění napadeného rozsudku
především vytkl, že při hodnocení skutkového stavu případu vycházel z informace Ministerstva
zahraničních věcí ČR ze dne 3. 9., č. j. 112857/2010- LPTP, která se však vztahovala
k problematice odmítnutí nástupnictví po zemřelém otci ve funkci krále kmene, zatímco
v posuzovaném případě se jednalo o odmítnutí nastoupení do funkce kněze fetiše po zemřelém
otci. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel nevycházel z dostatečně zjištěného
skutkového stavu a že předmětná informace se daného případu netýkala. Krajský soud dále uvedl,
že považuje za dostatečně prokázané, že žalobce cítil odpor k výkonu funkce kněze fetiše
a současně, že pociťoval obavy z jednání stoupenců tradičního kultu, které nelze bez bližších
znalostí o situaci v zemi původu bagatelizovat. Krajský soud taktéž nepovažoval výpověď žalobce
za zcela nekonkrétní. V dalším řízení krajský soud stěžovateli uložil, aby doplnil správní spis
o informaci o zemi původu k otázce následnictví kněze fetiše a informaci ohledně důvodnosti
či nedůvodnosti jeho obav z jednání stoupenců tradičního kultu.
Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku krajského soudu dne 12. 4. 2012 kasační
stížnost. Tvrzenými důvody kasační stížnosti byla nezákonnost napadeného rozsudku ve smyslu
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů rozhodnutí
dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel považoval napadený rozsudek za nezákonný, protože dle jeho názoru krajský
soud nerespektoval ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. Ačkoliv krajský soud uvedl, že vycházel
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování stěžovatele, stěžovatel
je přesvědčen, že krajský soud nahradil zjištěný stav věci svými názory, které nemají oporu
ve spisu. Ke skutkovému stavu uvedl, že žalobce výslovně potvrdil, že do České republiky
přicestoval hrát tenis na tenisový turnaj (viz. protokol o pohovoru ze dne 19. 8. 2011),
a to legálně na pas s českým vízem, a následně odjel do Finska, kde požádal o udělení
mezinárodní ochrany. Dále žalobce potvrdil, že o kultu svého otce nic neví, nezná tu skupinu,
neměl s ní žádné potíže a vše, čeho se od této skupiny obává, spočívá na tom, co mu řekla jeho
matka. Na policii či jiné státní orgány se neobrátil. Stěžovatel si následně na základě zjištěného
skutkového stavu opatřil aktuální a věrohodné informace o Ghaně, z nichž vyplývalo, že Ghana
je zemí s fungujícím státním aparátem, dodržovanou náboženskou svobodou a s možností
dosáhnout účinné pomoci ze strany policie a dalších bezpečnostních složek. Dle názoru
stěžovatele informace o zemi původu vyvrátily tvrzení žalobce, která se ukázala být účelová
a nevěrohodná. Stěžovatel taktéž uvedl, že žalobce nebyl vystaven žádnému sk utečně hrozícímu
nebezpečí pronásledování či vážné újmy a celý jeho příběh byl založen na spekulacích
a nepodložených tvrzeních, přičemž žalobce neznal a nebyl tedy schopen stěžovateli uvést
některé zásadní skutečnosti, které měly vést k opuštění domovského státu. Z výše uvedeného měl
stěžovatel jednoznačně za to, že tvrzení žalobce byla nekonkrétní, úče lová a nevěrohodná
a že toto zhodnocení jednoznačně vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, což však krajský soud
nerespektoval, a proto vydal nezákonný rozsudek, který je kasační stížností napadán.
Dalším důvodem nezákonnosti napadeného rozsudku byla dle stěžovatele skutečnost,
že soud aplikoval ustanovení §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., přestože k tomu v tomto případě
nebyl oprávněn. Dle názoru stěžovatele lze toto ustanovení aplikovat pouze, pokud neproběhlo
ve věci ústní jednání, nebo pak v případě, kdy během ústního jednání vyvstaly zásadní vady (§76
odst. 3 s. ř. s.), a to pouze na základě nových právních nebo skutkových skutečností. Při ústním
jednání však dle názoru stěžovatele nevyšla najevo žádná nová právní či skutková skutečnost,
a tedy ani vada řízení, která by odůvodňovala použití výše uvedeného ustanovení. Podle názoru
stěžovatele tedy krajský soud neměl zákonnou oporu pro aplikaci §76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a napadený rozsudek je i z tohoto důvodu nezákonný.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
pak stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud nezohlednil zásadní okolnosti případu žalobce
a nerespektoval svou povinnost vypořádat se se všemi zjištěnými skutečnostmi. Jmenovitě
pak stěžovatel krajskému soudu vytkl, že při svém rozhodování nevzal v úvahu fakt, že žalobce
vycestoval ze země původu legálně, že Česká republika nebyla původně jeho cílovou zemí, neboť
poprvé o azyl požádal ve Finsku, ačkoliv podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, má cizinec požádat o azyl neprodleně poté, co k tomu
má příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Krajský soud také nevzal
dle stěžovatele v úvahu skutečnost, že údajné potíže žalobce v Ghaně vyvěrají pouze z domněnek
jeho matky. Krajský soud se podle stěžovatele zabýval pouze několika vyb ranými tvrzeními, která
byla navíc v průběhu řízení vyvrácena a vyhodnocena z pohledu udělení mezinárodní ochrany
jako nedůvodná, a nepostupoval v souladu se zásadou skutečně zjištěného skutkového stavu.
Tento skutkový stav nahradil vlastními subjektivními soudy a zatížil tak napadený rozsudek
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel byl přesvědčen, že jeho kasační stížnost je přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.,
neboť v daném případě došlo k nezákonnému postupu soudu, který nevycházel ze skutečně
zjištěného skutkového stavu věci, ale ze svých vlastních závěrů, které nemají oporu ve spisu.
Napadený rozsudek je proto v rozporu s §75 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je přijatelná také
pro porušení §76 s. ř. s., spočívající v aplikaci tohoto ustanovení za situace, kdy při ústním
jednání nevyvstala žádná nová skutková či právní okolnost, což je dle názoru stěžovatele
nezákonné. Krajský soud také nevycházel ze všech důkazů a zabýval se jen vybranými tvrzeními
žalobce, které navíc neposuzoval ve světle zjištění, která jsou obsažena ve správním rozhodnutí
stěžovatele. Ze všech výše uvedených důvodů považoval stěžovatel kasační stížnost
za přijatelnou, neboť přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu §104a s. ř. s.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 22. 5. 2012 žalobce uvedl, že krajský
soud vyhodnotil skutkový stav správně z právního i skutkového hlediska. Dále znovu popsal
své problémy v zemi původu včetně svých obav z návratu do vlasti kvůli tomu, že by musel
převzít funkci nejvyššího kněze po svém otci a vykonávat náboženské rituály, s nimiž
se neztotožňuje a které odsuzuje. Těchto rituálů se mohl jako nejstarší syn svého otce účastnit,
ale když se o nich dozvěděl víc, rozhodl se odejít, protože na základě křesťanských hodnot
odmítá zabíjet lidi. Stěžovatel z jeho pohledu nedostatečně posoudil jeho výpovědi ve světle
všech skutečností, které během řízení vyšly najevo, a nesprávně interpretoval praktikování
tradičního náboženství v Ghaně. Stěžovatel se zároveň nezabýval situací, která by mohla nastat
po jeho návratu do vlasti v souvislosti s nebezpečím, které mu hrozí. Žalobce se taktéž ztotožnil
s argumentací krajského soudu, že informace Ministerstva zahran ičních věcí ČR ze dne
3. 9. 2010, č. j. 112857/2010- LPTP, se nevztahovala k jeho případu, neboť pojednávala
o nástupnictví krále kmene, nikoliv kněze fetiše. V této souvislosti poukázal na informace
plynoucí ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Ghaně ze dne
17. 11. 2010, podle níž v Ghaně doposud existují rituální vraždy. S ohledem na výše uvedené
žalobce uzavřel, že dle jeho názoru nejsou námitky uváděné stěžovatelem v kasační stížnosti
oprávněné a že je ze správního spisu zřejmé, že stěžovatel se posouzením otázky důvodů udělení
azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu a případně udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu skutečně řádně nezabýval. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval přípustností kasační stížnosti. Dospěl
k závěru, že kasační stížnost je přípustná ve smyslu ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Dále musel Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti posoudit, zda jsou
splněny podmínky řízení. Zkoumal proto otázku, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu
§104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, v němž byl podán výklad pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, o nějž
se i nadále opírá rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu ve věcech mezinárodní
ochrany. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních
otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené
právní otázky nad rámec konkrétního případu. Kasační stížnost je podle výše uvedeného
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dále shledána jako přijatelná v případě, že napadené
rozhodnutí krajského soudu vykazuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení žadatele. Zásadní pochybení je dáno, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu, nebo pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Jedná se však pouze o pochybení tak výrazné intenzity, že by v případě, pokud
by k pochybení nedošlo, bylo věcné rozhodnutí krajského soudu odlišné. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační
stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky příp ustnosti kasační stížnosti
a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje - v mezích kritérií přijatelnosti - v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Bylo tedy na stěžovateli, aby ve své kasační stížn osti uvedl konkrétní důvody, na základě
kterých by bylo možné posoudit jeho kasační stížnost jako přijatelnou ve smyslu §104a s . ř. s.
Stěžovatel v tomto smyslu v kasační stížnosti uvedl, že ji po važuje za přijatelnou, protože
přesahuje jeho vlastní zájmy. Přesah vlastních zájmů spatřoval v tom, že v daném případě
se jedná o nezákonný postup soudu, který nevycházel ze skutečně zjištěného skutkového stavu
věci, ale ze svých závěrů, které neměly oporu ve spise, a tímto porušil §75 odst. 1 s. ř. s. Přesah
vlastních zájmů stěžovatele dle jeho názoru spočíval taktéž v tom, že soud nerespektoval
ustálenou judikaturu ohledně výkladu §76 s. ř. s., když toto ustanovení aplikoval v situaci, kdy při
ústním jednání nevyšla najevo žádná nová skutková či právní okolnost. Žádný z těchto důvodů
uvedených stěžovatelem však nebyl Nejvyšším správním soudem vyhodnocen jako důvod,
pro nějž by byla kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.
Ohledně prvého důvodu přijatelnosti, který stěžovatel ve své kasační stížnosti uvedl,
tedy že krajský soud pochybil, protože nevycházel ze skutečně zjištěného skutkového stavu věci,
ale pouze ze svých vlastních závěrů, které neměly oporu ve spis u, Nejvyšší správní soud
zhodnotil, že tímto nebyla nastolena žádná nová právní otázka, která by nebyla dostatečně řešena
judikaturou správních soudů, či by jimi byla řešena rozdílně nebo vyžadovala přistoupení
k judikatornímu odklonu. Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by napadeným rozsudkem
či postupem krajského soudu bylo zásadním způsobem zasaženo do právního postavení
stěžovatele. V rámci zhodnocení tohoto kritéria se Nejvyšší správní soud zabýval otázk ou,
zda krajský soud postupoval tak, jak je mu vyčítáno stěžovatelem , tedy že porušil §75 odst. 1
s. ř. s. tím, že nevycházel ze skutečně zjištěného skutkového stavu . Nejvyšší správní soud
dal stěžovateli za pravdu, že krajský soud se v odůvodnění napaden ého rozsudku vyjádřil pouze
k některým otázkám, které byly součástí skutkového stavu případu. Takový postup krajského
soudu však není v rozporu s právem, pokud soud v rozhodnutí správního orgánu nalezl takové
pochybení, kvůli němuž samotnému bylo nutné napadené rozhodnutí zrušit bez ohledu
na to, zda by se v rám ci zhodnocení ostatních právních či skutkových otázek daného případu
ztotožnil s názorem správního orgánu, či nikoliv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 11. 2003, č. j. 7 A 38/2001 – 37, publikováno pod číslem 127/2004 Sb. NSS, nebo
rozsudek téhož soudu ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 – 35, publikováno pod číslem
359/2004 Sb. NSS). Konkrétně se tedy krajský soud zabýval tím, zda je informace Ministerstva
zahraničních věcí ČR ze dne 3. 9. 2010, č. j. 112857/2010- LPTP, aplikovatelná na daný případ,
přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Informace se totiž nezabývá problematikou nástupnictví
po zemřelém knězi fetiše, ale pouze nástupnictvím po zemřelém králi kmene. Společenská role
krále kmene a nejvyššího náboženského představitele kmene je ze samé podstaty těchto dvou
funkcí - světské a náboženské - natolik odlišná, že je nezbytné v tomto ohledu doplnit
dokazování v rámci řízení před stěžovatelem a zabývat se otázkou, zda je osoba, která odmítne
přijmout funkci kněze fetiše po zemřelém otci v zemi původu žalobce, následně vystavena
hrozbě nelidského či ponižujícího zacházení, vykonání trestu smrti či jinému azylově
relevantnímu pronásledování. Krajský soud dále vyjádřil přesvědčení, že nastolený skutkový stav
tak, jak byl zjištěn v řízení před stěžovatelem, by mohl v žalobcově případě nastolit azylově
relevantní důvod. Tento názor je přitom zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního
soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 3. 11. 2 011, č. j. 2 Azs 28/2011 – 82 (dostupný
na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se ztotožnil i se zhodnocením krajského soudu,
že žalobce nepodal v rámci řízení před stěžovatelem zcela nekonkrétní výpověď, na jejímž
základě by bylo možné dospět ke zcela jednoznačnému závěru, že žalobce nesplňuje podmínky
pro udělení mezinárodní ochrany v některé z jejích forem předvídaných zákonem o azylu.
Po prostudování správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce naopak uvedl mnoho
naprosto konkrétních a v dostatečné míře hodnověrných tvrzení, která by ve svém souhr nu
a za podmínky, že jsou založena na pravdě, mohla založit důvod pro udělení mezinárodní
ochrany žalobci. Za této situace bylo tedy na s těžovateli, aby v souladu s §3 s. ř. zjistil stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž rozsah tohoto zjišťování byl stanoven právě
výpověďmi žalobce. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel této povinnosti v úplnosti nedostál.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud ve svém postupu nepochybil
a nemohl tedy zasáhnout do právního postavení stěžovatele takovým způsobem, aby byla jeho
kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s.
Druhý tvrzený důvod přijatelnosti kasační stížnosti se týkal výkladu §76 odst. 1 písm. a),
b) ve spojení §76 odst. 3 s. ř. s. (které ovšem krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
explicitně necitoval), konkrétně tedy otázky, zda druhá věta tohoto ustanovení může být
aplikována pouze v případě, že během jednání vyvstanou zcela nové skutkové nebo právní
skutečnosti, které nebyly a ani nemohly být uvedeny v žalobě, neboť v době jejího podání nebyly
žalobci bez jeho viny známy. Tato právní otázka je již řešena v judikatuře Nejvyššího správního
soudu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007, č. j. 2 Afs 57/2007 – 92,
dostupný na www.nssoud.cz ), z něhož vyplývá, že v tomto ohledu je nutné dát za pravdu
stěžovateli, tedy že napadené rozhodnutí je možné v případě, že bylo nařízeno a proběhlo
jednání, zrušit podle §76 odst. 1 a 2 s. ř. s. pouze tehdy, pokud při jednání vyjdou najevo vady,
které nebyly zřejmé při podání žaloby, přičemž se musí jednat o nové právní či sk utkové
skutečnosti, které nebyly žalobci v době podání žaloby známy bez jeho vlastní viny. V tomto
ohledu tedy krajský soud pochybil, nicméně toto pochybení nezpůsobilo dostatečně intenzivní
zásah do právního postavení stěžovatele, který by odůvodňoval vyslovení přijatelnosti kasační
stížnosti. Vzhledem k tomu, že postup krajského soudu byl v ostatních ohledech Nejvyšším
správním soudem zhodnocen jako správný, pak jediné pochybení, které by mohl zdejší soud
krajskému soudu vytknout je aplikace nesprávného procesního pravidla (ustanovení §76 odst. 3
s. ř. s.) místo správné aplikace §78 odst. 1 s. ř. s. Výsledkem by však stále bylo zrušení
napadeného rozhodnutí a jeho vrácení stěžovateli k dalšímu řízení. Tato vada řízení tedy nemohla
mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Situace stěžovatele ani rozhodnutí o věci samé by se tedy po právní ani faktické stránce nijak
podstatně nezměnily, a tudíž ani nelze než shledat, že ze strany krajského soudu nedošlo
k takovému pochybení, které by svou intenzitou mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uzavřel, že neshledal přijatelnost kasační stížnosti z důvodů
tvrzených stěžovatelem (§104a s. ř. s.), a ani z úřední povinnosti pak nenalezl žádnou zásadní
právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů
a rozhodovací činnosti krajských soudů. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
ve věcech mezinárodní ochrany dává uspokojivou odpověď na všechny uplatněné námitky
stěžovatele. Proto stěžovatelovu kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
Podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna
za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 2 .100 Kč za úkon
(vyjádření žalobce ke kasační stížnosti ze dne 22. 5. 2012) a dále náhrada hotových výdajů ve výši
paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky. Ustanovený zástupce soudu
podáním ze dne 17. 5. 2012 oznámil, že není plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem tedy činí
odměna ustanoveného zástupce 2.400 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu