ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.33.2012:25
sp. zn. 3 Azs 33/2012 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: Z. H., zast.
JUDr. Davidem Jarošem, advokátem, se sídlem Jílovská 1167/71a, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha
7, poštovní schránka 21/OAM, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2011, č. j. OAM-
173/VL-18-PA03-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 4. 2012, č. j. 1 Az 16/2011 – 20,
takto:
I. Návrh žalobkyně na spojení řízení o kasačních stížnostech vedených pod spisovými
značkami 3 Azs 18/2012, 3 Azs 19/2012, 3 Azs 33/2012 a 3 Azs 34/2012 se zamítá.
II. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2011, č. j. OAM-173/VL-18-PA03-2009 (dále jen
„napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný stěžovatelce neudělil mezinárodní ochranu podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“).
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že stěžovatelka podala
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR, v níž uvedla, že je státní příslušnicí
Ukrajiny arménské národnosti a gregoriánského náboženského vyznání. Je svobodná a má
středoškolské vzdělání ekonomického zaměření. Její otec A. H., nar. X, matka Z. H., nar. X,
a bratr E. H., nar. X, bez státní příslušnosti, arménské národnosti jsou také společně s ní žadateli
o mezinárodní ochranu.
V průběhu správního řízení o žádosti o udělení mezinárodněprávní ochrany,
v němž žalovaný vedl se stěžovatelkou dva pohovory (19. 3. 2009, 19. 4. 2011) byly
zjištěny následující skutečnosti. Již z předchozího správního řízení o první žádosti stěžovatelky
v roce 2005 vyplynulo, že motivem odchodu stěžovatelčiny rodiny z Ukrajiny byla skutečnost,
že se při předvolební kampani v létě a na podzim 2004 její otec za úplatu podílel na dopravě
agitátorů a přívrženců neúspěšného kandidáta Janukovyče. Po volbách se měl dostat
do problémů s podporovateli vítězného kandidáta Juščenka. Svou opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany a humanitárního azylu si stěžovatelka podala nyní proto, že měla problémy
se státem a lidmi, a to hlavně se spolužáky a lidmi v okolí, kteří ji ponižovali. Dále byla
utiskovaná, a to jak ve formě fyzických útoků (bití), tak urážek („smradlavá“ či „černá“
Arménka). Pokud by se na Ukrajině měla dobře, nežádala by o azyl. Potvrdila plně to,
co vypověděli její rodiče ve svých pohovorech. Důvodem pro podání současné žádosti o udělení
mezinárodní ochrany byla stěžovatelčina snaha o legalizaci jejího pobytu v ČR, protože se nechce
vrátit na Ukrajinu, kde mělo docházet k šikanování její rodiny z národnostních důvodů. Hlavním
cílem rodiny je zůstat v ČR, neboť její bratr je velice úspěšný sportovec a ona zde má české
přátele i českého přítele. Podle stěžovatelčina mínění jí a jejím rodičům hrozí na Ukrajině
nebezpečí, konkrétně ale neví, jaké podmínky tam panují. Domnívá se, že už asi nemá
ani ukrajinské občanství.
Žalovaný při posouzení opětovné žádosti o udělení mezinárodní ochrany vyšel z toho,
že důvodem k podání současné žádosti o udělení mezinárodní ochrany je stěžovatelčina snaha
o legalizaci dalšího pobytu na území ČR proto, že se nechce vrátit na Ukrajinu, kde měla být
diskriminována z národnostních důvodů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil
ustanovení §28 odst. 1 a §12 písm. a), b) zákona o azylu a vymezil pojem pronásledování. Dále
vycházel i z rozhodnutí cizinecké policie o správním vyhoštění stěžovatelky z území ČR, jakož
i z informací o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině
(MZV ČR, č. j. 113176/2009-LPTP ze dne 23. 7. 2009, č. j. 111193/2009 – LP ze dne
29. 7. 2009, č. j. 106362/2009-LPTP ze dne 13. 5. 2009, a č. j. 129871/2010-LPTP ze dne
19. 1. 2010). Přitom neshledal, že by stěžovatelka byla během svého pobytu na Ukrajině, případně
v ČR jakkoliv politicky činná, anebo že by významně uplatňovala svá politická práva
nebo svobody tak, jak to předpokládá ustanovení §12 zákona o azylu. V době svého pobytu
na Ukrajině byla ještě ve věku, kdy se takové aktivity ani nepředpokládají. Stěžovatelčiny obavy
z jednání soukromých osob vůči její rodině v důsledku otcových placených aktivit v předvolební
kampani v roce 2004 nedosahovaly intenzity pronásledování. Stěžovatelka nedala státním
orgánům Ukrajiny, nevládním organizacím či dokonce ombudsmanovi prostor k tomu, aby jí i její
rodině zajistily ochranu před negativními jevy, které ve svých výpovědích zmínila. Tyto důvody
stěžovatelčina odchodu z Ukrajiny ve vztahu k žádosti o mezinárodní ochranu byly již posouzeny
v minulém řízení. Žalovaný tedy uzavřel, že stěžovatelka nebyla ve vlasti pronásledována
za uplatňování politických práv a svobod podle ustanovení §12 písm. a) zákona o azylu.
Dále v průběhu správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly
tomu, že byla pronásledována z důvodu rasy, pohlaví, národnosti, náboženství, příslušnosti
k určité sociální skupině či politickému přesvědčení, jak stanovuje §12 písm. b) zákona o azylu.
Pokud se zdál stěžovatelce přístup jejího okolí neadekvátním, měla možnost se domoci ochrany
prostřednictvím svých rodičů, kteří však tuto ochranu zřejmě dostatečně stěžovatelce nezajistili.
Stěžovatelka opustila Ukrajinu bez problémů a sama jednoznačně sdělila, že v současné době
jí nehrozí pronásledování státními orgány země původu. Tvrzené problémy stěžovatelky a její
rodiny na Ukrajině nelze považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 5 zákona o azylu,
neboť nedošlo k ohrožení života ani svobody stěžovatelky nebo její rodiny. O další pomoc
nikoho nepožádali a nedali tak ukrajinským orgánům možnost ve věci konat. V této souvislosti
žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Azs
8/2003, jakož i na rozsudek téhož soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 7 Azs 186/2004 týkající
se národnostně motivovaných útoků ze strany soukromých osob. Stran obecných informací
o Ukrajině žalovaný vycházel z citovaných zpráv Ministerstva zahraničních věcí, podle nichž
občanům Ukrajiny nehrozí diskriminace či pronásledování z důvodů jejich názorů,
ani dlouhodobého pobytu v zahraničí. Stran tvrzené šikany stěžovatelky ve škole žalovaný rovněž
neshledal důvody pro udělení azylu dle výše uvedených ustanovení a poukázal na již citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, č. j. 7 Azs 186/2004.
Žalovaný se věnoval také námitce stěžovatelky, že rodina nemohla vycestovat, protože
její bratr neměl cestovní doklad a bez něho nemohli odjet. Ukrajinský právní řád dává každému
svému občanu možnost si obstarat potřebný doklad o své totožnosti. Překážkou k takovému
kroku nemůže být ani nutnost dojet si pro tyto doklady na Ukrajinu. Ve stejné situaci se podle
žalovaného nachází i stěžovatelka, která má pouze občanský průkaz Ukrajiny a cestovní doklad
jí může být vydán pouze osobně na Ukrajině. Žalovaný uvedl, že skutečnost, že se stěžovatelce
ani její rodině nepodařilo obstarat si potřebné doklady k vycestování na území Ukrajiny, případně
doklady zajišťující jí pobyt na cizím území, nemůže být podnětem k udělení některé formy
mezinárodní ochrany.
Žalovaný tak shrnul, že stěžovatelka neuvedla v průběhu řízení o udělení azylu žádnou
skutečnost, na základě které by bylo možno usuzovat, že se důvodně obává pronásledování
z důvodu své rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání určitých politických názorů dle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Proto
neudělil stěžovatelce azyl ve smyslu §12 písm. a), b) zákona o azylu. Dále se žalovaný zabýval
důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny (§13 odst. 3 zákona o azylu), důvody
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu a také důvody pro udělení doplňkové
ochrany ve smyslu §14a odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný posoudil v této souvislosti sociální,
ekonomickou a rodinnou situaci stěžovatelky a přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu podle
doložených podkladů. Osobní ani zdravotní situaci stěžovatelky neshledal žalovaný jako natolik
mimořádnou a hodnou zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu. V tomto ohledu žalovaný nedospěl ani k závěru, že by stěžovatelce mohl být uložen
na Ukrajině trest smrti či jí hrozilo vykonání tohoto trestu, ani neshledal důvod k tomu domnívat
se, že by stěžovatelka mohla být v případě svého návratu do vlasti vystavena mučení nebo
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Mnozí ukrajinští občané se po neúspěšném
pobytu v zahraničí navracejí zpět do vlasti. Pokud konkrétní ukrajinský občan sám místním
úřadům nenahlásí skutečnost, že je neúspěšným žadatelem o azyl, úřady se o tom nedozví.
V případě, že by se státní orgány Ukrajiny dozvěděly, že stěžovatelka požádala v ČR o udělení
mezinárodní ochrany, nejsou známy případy, kdy by někdo byl z tohoto důvodu perzekuován.
Každé nucené vycestování bude pro žadatelku a její blízké újmou, ale žalovaný vyjádřil
přesvědčení, že nepůjde o újmu vážnou. Žalovaný uzavřel, že stěžovatelka nesplňuje podmínky
pro udělení doplňkové ochrany ani podle §14a odst. 1a 2, ani podle §14b zákona o azylu.
Napadeným rozsudkem městský soud rozhodl o zamítnutí žaloby proti napadenému
rozhodnutí. Městský soud v prvé řadě odkázal na předchozí řízení před žalovanými i správními
soudy, kde byla důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany neochota
stěžovatelky k návratu na Ukrajinu, kde mělo docházet k pronásledování z důvodu národnosti
a diskriminace stěžovatelky ze strany vrstevníků. Dalším důvodem byly potíže v důsledku činnosti
jejího otce pro prezidentského kandidáta Viktora Janukovyče. Městský soud se plně ztotožnil
s názorem žalovaného, že dané věci nešlo o projev politického názoru stěžovatelky, nýbrž
o přivýdělek jejího otce. Podle názoru soudu sice jsou státy, kde již samotná účast na demonstraci
může způsobit perzekuci občana ze strany státních orgánů, ale tato situace nenastala s ohledem
na popis události a činnosti otce stěžovatelky v kampani. Soud se přitom zabýval i tvrzeními
stěžovatelky o diskriminaci ze strany vrstevníků, nicméně dospěl k závěru, že tyto okolnosti nelze
podřadit pod důvody uvedené v §12 zákona o azylu. Městský soud tedy potvrdil názor
žalovaného, že stěžovatelce z tohoto důvodu nebylo možno udělit mezinárodní ochranu podle
§12 zákona o azylu. Dále se městský soud zabýval tím, zda stěžovatelčina rodina požádala
o pomoc státní orgány, přičemž poukázal na to, že ani v průběhu správního řízení rodina
stěžovatelky netvrdila, že by se domáhala přešetření postupu policistů, kteří jejich věc odmítli
prošetřit a sepsat s nimi alespoň protokol, a proto nelze jejich postup pokládat za účinné
domáhání se nápravy u ukrajinských státních orgánů. Podmínkou pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu jako jedné z forem mezinárodní ochrany je, že se postižená osoba
v zásadě vždy musí obrátit nejprve s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány v zemi původu,
pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout.
V případě Ukrajiny se o takovou zjevnou situaci nejedná. Žalovaný podle městského soudu
nemohl posoudit, zda by adekvátní ochrana byla v zemi původu poskytnuta, jestliže
se stěžovatelka prostřednictvím svých rodičů neobrátila na ukrajinské orgány kvůli nečinnosti
policie. Ani skutková zjištění podle městského soudu nenasvědčovala tomu, že by v zemi původu
nebyla pro žalobce dostupná kvalifikovaná ochrana ve smyslu čl. 7 odst. 2 Směrnice Rady
2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo
osoby, které z jiných důvodů potřebují mezinárodní ochranu. Výhrůžky a útoky spoluobčanů
podle městského soudu lze považovat za útoky soukromých osob, nikoliv však za pronásledování
ve smyslu azylového zákona. S odkazem na čl. 7 odst. 2 kvalifikační směrnice a jí definované
podmínky pro existenci účinné ochrany v zemi původu městský soud zdůraznil, že tyto
podmínky byly naplněny, neboť na Ukrajině podle zpráv Ministerstva zahraničních věcí ČR
existuje systém ochrany práv občanů, jakkoliv je v řadě ohledů nedokonalý, přičemž stěžovatelka
při pohovorech nesdělila, že by jí byla ochrana státními orgány odepřena. K námitce
nedostatečného zjištění skutkového stavu žalovaným městský soud poukázal na to, že dle
ustálené judikatury má žalovaný povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Povinnost zjistit skutkový stav věci má žalovaný pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Žalovaný vycházel z dostatečného
množství podkladů, takže řízení nebylo zatíženo hrubým pochybení při zjišťování skutkového
stavu. Napadené rozhodnutí bylo žalovaným dostatečně odůvodněno, a proto městský soud
žalobu shledal jako nedůvodnou.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku podané z důvodu §103 odst. 1
písm. b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“) stěžovatelka uvedla, že považuje rozhodnutí žalovaného i městského soudu
za nezákonná, neboť městský soud v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí,
nesprávně posoudil stěžovatelkou uváděný skutkový stav, neboť již v řízení před žalovaným byly
porušeny základní zásady správního řádu a žalovaný se důsledně nezabýval všemi okolnostmi
stěžovatelkou uváděnými, přičemž městský soud ve věci nenařídil jednání a spokojil
se v odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko s vyjádřením žalovaného, které nekriticky
převzal. Podle názoru stěžovatelky městský soud měl nařídit ústní jednání a provést dokazování
podle ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. Skutkové okolnosti, z nichž žalovaný vycházel, neměly oporu
ve správním spisu, avšak městský soud v řízení o správní žalobě i přes tuto vytýkanou vadu
rozhodnutí žalované nezrušil. Stěžovatelka již ve správním řízení uváděla, že primárním důvodem
pro podání žádosti o azyl je obava o život svůj i její rodiny, neboť na Ukrajině byla ona sama
i její rodina vystaveni diskriminaci mj. ve formě fyzických útoků, jimž nebylo možné
se pro rozšířenost korupčního prostředí na Ukrajině bránit. Tyto útoky měly přímou souvislost
s činností stěžovatelčina otce v politickém životě, přičemž faktickou nemožnost ochrany
ze strany státu je nutno vykládat jako nepřímou represi, a tudíž prokázaný důvod k udělení azylu
ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb. Žalovaný měl zjistit, nakolik je ochrana poskytovaná
veřejnými orgány v praxi účinná a zda k ní mohla stěžovatelka mít jakožto cizinka na Ukrajině
skutečně přístup. Pronásledování je nutno v řízení o udělení mezinárodní ochrany tvrdit, nikoliv
prokázat, přičemž v ČR je k dispozici dostatek zpráv o soustavném porušování základních
lidských práv na Ukrajině (Human Rights Watch, OBSE apod.). Městský soud se dostatečně
nevypořádal s důkazy, které stěžovatelka v řízení o žalobě navrhovala (např. Studie pracovní
skupiny OSN z roku 2009 o mučení zadržených osob). Kasační stížnost je podle názoru
stěžovatelky přijatelná, neboť jde o způsob, jakým se žalovaný vypořádal s žádostí bez ohledu
na konkrétní situaci žadatele pouze podle země původu, přičemž neúnosně přenáší na žadatele
nejen břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní, ačkoliv si tyto důkazy nemohou opatřit. Na druhé
straně ČR poskytuje azyl nebo jinou formu mezinárodní ochrany osobám, které by o ni primárně
nežádaly, na principu jakési nabídky, aby se prezentovala navenek v rámci mezinárodního
společenství jako země podporující dodržování lidských práv. Stěžovatelka nakonec navrhla
spojení řízení vedeného o předmětné kasační stížnosti s ostatními řízeními ve věci mezinárodní
ochrany její rodiny, tzn. řízení vedená pod spisovými značkami 3 Azs 18/2012, 3 Azs 19/2012,
3 Azs 33/2012 a 3 Azs 34/2012.
Protože Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost je podána včas a je proti
napadenému rozsudku přípustná, zabýval se v prvé řadě návrhem stěžovatelky na spojení všech
řízení o kasačních stížnostech ve věcech udělení mezinárodní ochrany členům rodiny H. Podle
ustanovení §39 s. ř. s. platí, že samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí anebo proti
rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu usnesením spojit ke
společnému projednání. Toto ustanovení lze použít na základě §120 s. ř. s. podpůrně i pro řízení
o kasační stížnosti. V posuzované věci je zřejmé, že kasační stížnosti podané A., Z., Z. a E. H.
vedené pod spisovými značkami 3 Azs 18/2012, 3 Azs 19/2012, 3 Azs 33/2012 a 3 Azs 34/2012
spolu skutkově souvisejí, nicméně spojení věcí zde brání procesní režim řízení o těchto kasačních
stížnostech. S účinností od 1. 1. 2012 došlo k novelizaci ustanovení §16 odst. 2 s. ř. s., kde bylo
zrušeno pravidlo obsazení Nejvyššího správního soudu pro rozhodování kasačních stížností ve
věcech mezinárodní ochrany v pětičlenném senátu, přičemž od uvedeného data jsou tyto kasační
stížnosti rozhodovány v tříčlenném senátu. Podle ustanovení čl. II bodu 10 přechodných
ustanovení zákona č. 303/2011 Sb. platí, že kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany,
které byly podány přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou
v senátu Nejvyššího správního soudu složeném dle dosavadních právních předpisů.
Zatímco kasační stížnosti A. a Z. H., vedené pod sp. zn. 3 Azs 18/2012 a sp. zn. 3 Azs
19/2012, byly podány dne 29. 12. 2011, tedy před účinností novelizace s. ř. s. zákonem
č. 303/2011 Sb., kasační stížnosti Z. a E. H. byly doručeny Městskému soudu v Praze až dne
30. 4. 2012, tedy již za účinnosti citované novelizace s. ř. s. Z uvedeného tedy vyplývá,
že obsazení soudu se v těchto věcech s ohledem na datum podání kasačních stížností musí
odlišovat. Věci, pro které je stanoveno jiné obsazení soudu, v zásadě nelze spojovat. Proto
Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatelky nevyhověl a rozhodl o její kasační stížnosti, jakož i o
kasačních stížnostech členů její rodiny, samostatně pod uvedenými spisovými značkami.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda kasační stížnost podstatně přesahuje
svým významem vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo,
musela by být podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že stěžovatelce byla již jednou poskytnuta soudní ochrana individuálním
projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci, přičemž další procesní
postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany stěžovatelky,
ale je podmíněn již zmíněným přesahem jejích vlastních zájmů.
Zároveň je třeba přihlédnout i k tomu, že případ stěžovatelky a celé její rodiny byl
již dříve řešen jak v řízení o udělení mezinárodní ochrany, tak i v následném přezkumu
ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tehdy po přezkoumání věci shledal, že kasační
stížnost stěžovatelky a jejích rodinných příslušníků proti zamítnutí žaloby Krajského soudu v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci nebyla přijatelná (viz k tomu usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Azs 18/2007 – 104). V posuzované věci žalovaný přitom
opětovnou žádost stěžovatelky znovu prozkoumal, provedl všechna potřebná dokazování (nový
pohovor) a vydal ve věci nové (napadené) rozhodnutí o zamítnutí žádosti.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad, který
demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden např. usnesením
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaným ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 933/2006, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně (rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu); 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon (to znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně); 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka spatřuje důvody přijatelnosti své kasační stížnosti v nezákonnosti způsobu,
jakým se žalovaný vypořádal s žádostí bez ohledu na její konkrétní situaci, pouze podle země
původu, přičemž neúnosně přenáší na žadatele nejen břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní.
Dále zpochybnila azylovou politiku České republiky jako takovou
V prvé řadě Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný neporušil svým postupem ve věci
procesní pravidla vedení řízení ve věcech mezinárodní ochrany, jak tvrdí stěžovatelka. Především
lze poukázat na to, že žalovaný opětovně provedl celé řízení a individuálně posoudil žádost
stěžovatelky ze všech možných důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Stran
problematiky důkazního břemene ve věcech mezinárodní ochrany lze odkázat na konstantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany
nese břemeno tvrzení, a pokud má k dispozici i důkazy pro svá tvrzení, je povinen je žalovanému
předložit. Na druhé straně, žádost o udělení mezinárodní ochrany nemůže být žalovaným
zamítnuta jen pro to, že žadatel nemá k dispozici konkrétní důkazy, jimiž by podložil svá tvrzení.
Stejně tak nepostačuje k zamítnutí žádosti tvrzení, že žadatel o mezinárodní ochranu chce
legalizovat svůj pobyt v ČR (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5.2011,
č. j. 5 Azs 6/2011 - 49, přístupný na www.nssoud.cz). Z výše popsaného skutkového stavu
i z kasačních námitek stěžovatelky vyplývá, že její případ nepřináší žádné nové právní otázky,
které by dosud nebyly v judikatuře správních soudů řešeny. Taktéž Nejvyšší správní soud
neshledal, že by bylo nutné přistoupit k judikaturnímu odklonu, či sjednotit judikaturu správních
soudů co do problematiky důkazního břemene ve věcech mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní
soud v neposlední řadě dospěl k závěru, že ze strany žalovaného ani městského soudu nedošlo
pochybením, která by měla za následek intenzivní zásah do právního postavení stěžovatelky,
pro který by bylo nutné kasační stížnost jako přijatelnou přezkoumat. Žalovaný zhodnotil
stěžovatelčinu žádost o udělení mezinárodní ochrany v rámci jí uvedených tvrzení a skutečností.
K tomuto zhodnocení si opatřil dostatek podkladů a uvedl, jaké závěry z nich ve vztahu k věci
stěžovatelky vyvodil. Nelze tedy tvrdit, že by v tomto případě došlo k nepřiměřenému přenesení
břemena důkazu na bedra stěžovatelky. Městský soud postup žalovaného přezkoumal a nenalezl
žádná pochybení. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud a na základě výše
uvedeného zhodnotil, že námitka stěžovatelky týkající se přenosu důkazního břemene v její
neprospěch nemohla obstát jako námitka, která by způsobila přijatelnost kasační stížnosti
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. V posuzované věci je zřejmé, že tvrzení stěžovatelky
o diskriminaci v kolektivu jejích vrstevníků a ústrcích, které zažívala na Ukrajině v důsledku
svého arménského původu, nemohou sama o sobě (bez ohledu na jejich pravdivost
či dokazatelnost) naplnit pojem pronásledování ve smyslu §12 písm. a), b) zákona o azylu
či důvodů pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení §14a zákona o azylu. Obdobně
nepodřaditelná pod pojem pronásledování či důvody pro udělení humanitárního azylu
je neskrývaná neochota stěžovatelky k návratu do vlasti z důvodu sociálního zázemí a studijních
i pracovních příležitostí v ČR. Námitka o přesouvání důkazního břemene v řízení o udělení
mezinárodní ochrany tedy není v předmětné věci relevantní, neboť samotný příběh stěžovatelky
nenaplňuje na první pohled podmínky přijatelnosti meritorního přezkumu napadeného rozsudku.
Ohledně stěžovatelčiny námitky spočívající v nejednotnosti přístupu orgánů ČR
k žadatelům o azyl ze zemí, u nichž je důvod se domnívat, že v nich nejsou dodržována lidská
práva či že v nich zcela nefunguje systém ochrany práv, Nejvyšší správní soud uvádí, že není jeho
úkolem hodnotit samotnou azylovou politiku České republiky. Institut mezinárodní ochrany má
samozřejmě nejen rovinu právní, ale i rovinu politickou, které jsou spolu neodmyslitelně spjaty.
Úkolem správního soudnictví je přezkum zákonnosti postupu správních orgánů rozhodujících
ve věcech mezinárodní ochrany, nikoliv kontrola správnosti či korektnosti politické linie
diplomatické aktivity státu. Na základě takto formulované námitky proto nelze založit závěr
o přijatelnosti kasační stížnosti.
Stran příkladů uvedených stěžovatelkou Nejvyšší správní soud nad rámec posouzení
přijatelnosti kasační stížnosti podotýká, že nelze relevantně srovnávat politickou situaci a režim
na Ukrajině, která patří k demokratickým zemím Evropy, se situací v asijské Barmě, která patří
z hlediska úrovně zachovávání lidských práv a svobod v důsledku svého nedemokratického
vojenského režimu dlouhodobě k nejhůře fungujícím státům světa, o čemž vypovídají i počty
uprchlíků z této země po celém světě.
Ke kasačním námitkám stěžovatelky, že jí v případě návratu na Ukrajinu hrozí nelidské
zacházení a týrání ze strany soukromých osob, přičemž státní orgány nejsou schopny jí zaručit
dostatečnou ochranu ve smyslu pravidla v čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES, a proto
se jedná o pronásledování, pro něž měla být stěžovatelce udělena některá z forem mezinárodní
ochrany, Nejvyšší správní soud zhodnotil, že problematika pronásledování ze strany soukromých
osob a výklad ustanovení čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES jsou taktéž dostatečně řešeny
v judikatuře správních soudů (srv. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008,
č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, přístupný na www.nssoud.cz). Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal
pochybení v řízení před městským soudem ani v řízení před žalovaným, neboť žalovaný
i městský soud kritéria uvedená v čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES uplatnily a zabývaly
se situací na Ukrajině z hlediska ochrany lidských práv a svobod (městský soud vycházel ze zpráv
o stavu lidských práv na Ukrajině pořizovaných Ministerstvem zahraničí ČR, přičemž ve spisu
žalovaného jsou založeny další podklady, např. Informace Člověka v tísni – společnosti při ČT,
o.p.s. ze dne 6. 4. 2005 či zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv
na Ukrajině, které byly podkladem rozhodování žalované), přičemž svou úvahu konkretizovaly
směrem ke skutkovému příběhu stěžovatelky i její rodiny. Nelze proto než uzavřít, že ani v tomto
ohledu nedošlo k zásahu do postavení stěžovatelky. Tyto námitky stěžovatelky tedy z výše
uvedených důvodů taktéž nemohly být důvodem pro přijatelnost její kasační stížnosti ve smyslu
§104a s. ř. s. Co do stěžovatelčiny námitky, že nebyly zohledněny zprávy neziskových organizací,
které se věnují ochraně lidských práv, je třeba konstatovat, že stěžovatelka zmiňuje pouze studii
pracovní skupiny OSN pro svévolná zatčení z roku 2009 a rozhodnutí Evropského soudu
pro lidská práva konstatující porušení čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech v individuálních
případech, které ovšem nesvědčí o plošném porušování lidských práv na Ukrajině.
Námitka, že městský soud neprovedl dokazování navrhovanými dokumenty (které nejsou
součástí správního spisu) a zatížil tak své rozhodnutí procesní vadou, spočívající v porušení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., rovněž nemůže být relevantní za situace, kdy stěžovatelka ve svém
vyjádření ze dne 10. 10. 2011 výslovně souhlasila s rozhodnutím bez nařízení jednání. Městský
soud tak nebyl povinen ke svému rozhodnutí jednání nařizovat, měl-li za to, že je možné
při přezkumu napadeného rozhodnutí žalovaného vycházet z obsahu správního spisu, zejména
z podkladů vážících se k situaci na Ukrajině. Možnost soudu doplnit dokazování nelze
bez dalšího zaměnit za povinnost (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 11. 2008, č. j. 8 As 47/2005 - 104, dále také rozsudek téhož soudu ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, přístupný na www.nssoud.cz). Městský soud tedy ani v tomto ohledu
nepochybil a nezpůsobil zásah do právního postavení stěžovatelky. Krom toho ani v tomto
ohledu není nutné doplnit, změnit či vyjasnit již ustálenou judikaturu správních soudů, která
se k této problematice dostatečně vyjadřuje. Tato námitka tedy po zhodnocení Nejvyššího
správního soudu taktéž neobstojí co do možné přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatelky.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky obsažené
v kasační stížnosti. Současně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě žádné
ze stěžovatelčiných námitek nelze shledat pochybení ze strany městského soudu či žalovaného,
které by znamenalo intenzivní zásah do právního postavení stěžovatelky. Stěžovatelkou tvrzené
důvody přijatelnosti kasační stížnosti tedy nebyly shledány Nejvyšším správním soudem
v souladu s jeho ustálenou judikaturou v obdobných věcech jako opodstatněné.
Nejvyšší správní soud shledal z uvedených důvodů kasační stížnost nepřijatelnou, a proto
ji podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu