ECLI:CZ:NSS:2012:3.AZS.36.2012:29
sp. zn. 3 Azs 36/2012 - 29
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: A. H.,
zast. Mgr. Jiřím Ostrýtem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 14, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 11. 2011, č. j. OAM-331/LE-BE02-ZA12-2011, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, č. j. 47 Az 10/2011 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi, Mgr. Jiřímu Ostrýtovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2.880 Kč. Tato částka bude jmenovanému vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2011,
č. j. OAM-331/LE-BE02-ZA12-2011. Tímto rozhodnutím žalovaný podle §25 písm. i) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany
z důvodu nepřípustnosti žádosti podle §10a písm. e) zákona o azylu, neboť žalobce v opakované
žádosti neuvedl nové skutečnosti.
Krajský soud se ztotožnil se závěry správního orgánu. Rovněž podle jeho názoru
je základní důvod, pro který žalobce žádá o udělení mezinárodní ochrany, stále týž, tj. obava
z teroristů. Tato není novou skutečností, neboť se o ní žalobce zmiňoval ve všech třech
předchozích žádostech. Novou skutečností není ani tvrzení žalobce, že jeho rodina měla
problémy s vládou. Tyto problémy nedokázal žalobce blíže popsat, uvedl, že o tom nic bližšího
neví, ale bylo to prý proto, že nikdo nebyl odsouzen za smrt jeho bratra. Jelikož šlo o problémy
ještě z doby před odchodem žalobce ze země původu, měl žalobce možnost se o nich zmínit
již při podání první žádosti, což neučinil, ač mohl. Žalobce tedy neunesl břemeno tvrzení,
a rozhodnutí žalovaného je proto v souladu se zákonem.
Novou skutečností pak podle soudu není ani tvrzený rodinný život žalobce. Aby šlo
o novou skutečnost významnou z hlediska rozhodnutí o mezinárodní ochraně, musel by vztah
dosahovat určité intenzity a hloubky. Tak tomu ale v případě žalobce není. Žalobce žádný
faktický společný život s přítelkyní na území ČR až dosud nevedl, neboť byl ve výkonu trestu,
přítelkyně pracovala ve Velké Británii a do České republiky pouze dojížděla. Ani v tomto směru
tedy osud žádné pochybení žalovaného neshledal.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel ve správním řízení i v řízení před soudem uvedl
okolnost, kterou nemohl bez svého zavinění uvést v předešlých řízeních a která je relevantní
z hlediska azylového řízení, konkrétně z hlediska použití §14a zákona o azylu. Touto novou
skutečností byl a je vztah s jeho přítelkyní, se kterou žil již před nástupem výkonu trestu odnětí
svobody. Správní orgán však jeho vztah, resp. eventuální existenci rodinného života ve smyslu
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod vůbec nezkoumal a celou věc v tomto ohledu
uzavřel pouze tak, že k úpravě pobytu s přítelkyní lze využít institutů zákona č. 326/1999 Sb.
Právě neexistenci řádného odůvodnění dle §68 odst. 3 správního řádu vytýkal stěžovatel
napadenému správnímu rozhodnutí.
Soud pak podle stěžovatele zcela nahradil činnost správního orgánu úvahou o nutné
intenzitě a hloubce vztahu. Soud tedy jako první posuzoval existenci nových skutečností
týkajících se rodinného života žalobce. Toto by však měl – zejména s ohledem na aplikaci §14a
zákona o azylu – posoudit správní orgán a svůj závěr také náležitě odůvodnit. Úlohou soudu
je přezkum zákonnosti správního rozhodnutí, nikoli nahrazení činnosti správního orgánu.
Nesprávný je podle stěžovatele nakonec i způsob, kterým uvedenou otázku posoudil správní
soud, neboť odporuje obsahu správního spisu.
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Předně tak zkoumal, je-li kasační stížnost přijatelná
ve smyslu ust. §104a s. ř. s., tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení
je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. §103
odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním
případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační
stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit přijatelnost kasační stížnosti
ve smyslu ust. §104a s. ř. s. a ani Nejvyšší správní soud žádný důvod pro její přijatelnost
neshledal. K podmínkám zastavení řízení podle §25 písm. i) ve spojení s §10a písm. e) zákona
o azylu se již Nejvyšší správní soud dostatečně vyjádřil v rozsudcích ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs
6/2011 - 96 (rozhodnutí rozšířeného senátu); ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65; či ze dne
30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 - 64, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud
proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační
stížnost dle ust. §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna
za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 2.100 Kč, a dále náhrada
hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy
2.400 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok
vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 7 s. ř. s.). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle §37 odst. 1
a §47 ods t. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 480 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává
náhrada nákladů v celkové výši 2.880 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení
stěžovatele nese dle ust. §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 30. srpna 2010
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu