ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.115.2011:59
sp. zn. 4 Ads 115/2011 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: T. H. D.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
24. 6. 2011, č. j. 1 Ad 70/2010 – 28,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2011, č. j. 1 Ad 70/2010 – 28,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 9. 2010, č. j. 2009/45924-424, bylo zamítnuto
odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku (dále též „úřad práce“) ze dne
14. 5. 2009, č. j.: 31/09/OSVČ. Tímto rozhodnutím úřad práce podle §100 odst. 2 zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále též „zákon o zaměstnanosti“) žalobci odejmul povolení
k zaměstnání, neboť shledal, že žalobce vykonával ve d nech 1. 4. 2009 a 2. 4. 2009
na provozovně zaměstnavatele úklidové práce v rozporu s platným povolením k zaměstnání
(vydaným Úřadem práce v Jeseníku dne 7. 11. 2008 pod č. j. JEA-23-1/2007 na dobu
od 1. 12. 2008 do 30. 11. 2009 u zaměstnavatele VÍTKOVICE POWER ENGINEERING, a. s.
v pracovním zařazení 82116 Svářeč kovů – obsluha poloautomatického,
automatizovaného svářecího stroje s místem výkonu práce VÍTKOVICE POWER
ENGINEERING, a. s. – Jaroslava Ježka, č. p. 925/20, Jeseník) a bez povolení k zaměstnání
k zaměstnavateli M. O.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný nepřisvědčil odvolání žalobce, v němž bylo
namítáno, že se nejednalo o výkon práce ale o sousedskou výpomoc, což bylo potvrzeno
výpověďmi pana O. a dalších cizinců, k nimž však úřad práce nepřihlédl, prohlásil je za účelové,
což žalobce považuje za neodůvodněné. Při kontrole se kontrolní pracovníci cizinců vůbec
nedotazovali a neumožnili se jim k věci vyjádřit. Žalobce dále v odvolání namítal, že kontrola
proběhla v rozporu s §16 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť při ní nebyl
přítomen tlumočník. Žalovaný konstatoval, že ze spisové dokumentace považuje za zcela
jednoznačně prokázané, že žalobce vykonával práci v rozporu s vydaným povolením
k zaměstnání, když nejméně dne 1. 4. 2009 prováděl úklidové práce na pracovišti Ranč Orel, jak
je uvedeno v protokolu o výsledku kontroly. Podle žalovaného i tato „výpomoc“, jak ji nazývá
žalobce, nesla znaky závislé práce: jednalo se o osobní výkon činnosti žalobce podle pokynů pana
O., v době jím určené a na jeho pracovišti - Ranč Orel. Dále je podle žalovaného zřejmé, že byla
stanovena naturální mzda v podobě stravy a piva. Žalovaný tak dospěl k závěru, že všechny
uvedené skutečnosti naplňují znaky závislé práce definované v §2 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též „zákoník práce“). Zda se jednalo o práci jménem pana O . a na jeho
odpovědnost nelze dovodit, když, jak tvrdí žalobce, žádný pracovněprávní vztah uzavřen nebyl.
Žalovaný však má s ohledem na výše uvedené za jednoznačně prokázané, že na pracovišti Ranč
Orel došlo k umožnění výkonu nelegální práce a zároveň k výkonu práce v rozporu s povolením
k zaměstnání, když žalobce pro ni neměl povolení k zaměstnání. K absenci tlumočníka při
kontrole žalovaný uvedl, že žalobce nikdy neprohlásil, že neovládá český jazyk. Ve správním
řízení navíc sám sepsal vyjádření v českém jazyce, z něhož je zřejmé, že úřední jazyk ovládá.
Z uvedených důvodů označil žalovaný námitku žalobce týkající se absence tlumo čníka při
kontrole za irelevantní.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, v níž namítal, že jím vykonávaná činnost
nevykazovala známky závislé práce, ale sousedské výpomoci, kdy se žalobce se svými
spolubydlícími rozhodl pomoci panu M. O. – majiteli restaurace sousedící s jejich ubytovnou –
s jarním úklidem. Žádnou mzdu ani jinou odměnu za tuto činnost neměli slíbenou ani ji
neočekávali, chtěli si jen zkrátit volný čas a být nějakým způsobem užiteční. Pokud jim majitel
restaurace nabídl oběd a pivo, není to důkazem toho, že zde vznikl pracovněprávní či obdobný
vztah. Výklad, že jakákoliv činnost vykonávaná ve prospěch jiné osoby, by automaticky a bez
ohledu na další okolnosti znamenala nelegální práci, by vedla k absurdnímu závěru, že když
žalobce pomůže staré sousedce s nákupem do schodů a ona ho za to odmění čokoládou nebo
pozváním na kávu, musí s ní mít uzavřenu dohodu o provedení práce. Zde by podle žalobce měla
být brána v úvahu otázka společenské nebezpečnosti o které se zmiňuje úřad práce ve svém
rozhodnutí, v němž uvedl, že „společenská nebezpečnost výkonu práce bez povolení k zaměstnání plyne
především ze skutečnosti, že účastník řízení svým jednáním vytvořil prostor pro neregulovaný přístup pracovních sil
ze zahraničí na domácím trhu a toto jednání správní orgán kvalifikuje jako zvlášť závažné“. V posuzovaném
případě, kdy byl prováděn jednodenní několikahodinový jarní úklid prostor přiléhajících
k provozovně M. O. je takový závěr úřadu práce o zvláštní závažnosti podle žalobce
neopodstatněný. Žalobce dále poukázal na nepřítomnost tlumočníka u prováděné kontroly a
uzavřel, že rozhodnutí žalovaného považuje za neodůvodněné a poškozujícího jej na jeho
právech. Navrhl proto, aby Městský soud zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2011, č. j. 1 Ad 70/2010 – 28, rozhodnutí
žalovaného i úřadu práce zrušil, věc vrátil úřadu práce k dalšímu řízení a žalovanému uložil,
aby uhradil žalobci náklady řízení ve výši 2 000 Kč, a to do 30 dnů od nabytí prá vní moci tohoto
rozsudku. V odůvodnění rozsudku městský soud nejprve konstatoval, že mu je z úřední činnosti
známo, že pan M. O. podal žalobu proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne
20. 8. 2010, č. j. 2010/50011 – 424, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Jeseníku ze
dne 27. 5. 2010, č. j. JEA -2010/95012-4, jímž byla jmenovanému podle §140 odst. 4 zákona o
zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 80 000 Kč. Správního deliktu se měl pan O . dopustit tím,
že dne 1. 4. 2009 umožnil c izím státním příslušníkům výkon nelegální práce spočívající
v provádění úklidu pokáceného porostu na jeho pozemku a dále výkon nelegální práce spočívající
v provádění úklidových prací kolem provozní budovy (Steak salon), mezi nimiž byl i žalobce.
Řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ad 25/2010. Z obsahu s právního
spisu v něm založeného soud zjistil, že obsahuje totožný protokol o kontrolním zjištění ze dne 1.
4. 2009. K oznámení o zahájení správního řízení pan O. sdělil, že cizinci prováděli úklidové práce
pro něho jako pro fyzickou osobu, nikoliv jako pro podnikatele a zaměstnavatele. Tyto práce
nevykonávali v jakémkoliv pracovněprávním vztahu. Podle pana O. šlo o občanskou výpomoc,
která nesouvisela s provozem jeho společnosti a nešlo o plnění úkolů souvisejících se zajištěním
nebo poskytováním služeb jeho společnosti. Doplnil, že za brigádnickou činnost nebyla sjednána
žádná finanční odměna. Pokud mu cizinci ve svém volném čase pomáhali, nešlo o žádné plnění
běžných úkolů, ani o žádnou formu pracovní činnosti, jak ji mají na mysli příslušné
pracovněprávní předpisy.
Městský soud dále konstatoval, že správní orgány obou stupňů vych ázely toliko
z protokolu o kontrolním zjištění ze dne 1. 4. 2009 a protokolu o kontrole z téhož dne. Ze spisu
sp. zn. 10 Ad 25/2010 soud ověřil, zda správní orgány opatřil y i další podklady pro vydání
rozhodnutí a zjistil, že nikoliv. Za situace, kdy protokol o kontrolním zjištění ze dne 1. 4. 2009
a protokol o kontrole z téhož dne jsou považovány za klíčové důkazy, z nichž vycházely správní
orgány obou stupňů, je třeba, aby byly konkrétní, jednoznačné a prokazovaly tvrzené skutečnosti.
V daném případě je v protokolu o kontrolních zjištěních konstatováno, že osm cizinců
vykonávalo činnost spočívající v pomocných a úklidových pracech. V protokolu o kontrole je
zachyceno vyjádření pana O., který od samého počátku tvrdil, že se jednalo o dobrovolnou
výpomoc za stravu, čímž dokazování skončilo. Správní orgán nezajistil ani výpověď žalobce
a ostatních cizinců, aby mohl alespoň porovnat jejich výpovědi. Zjištěný skutkový stav v řízení
před správním orgánem tak městský soud označil za zcela nedostatečný, neboť záznam
o kontrole a protokol o skutkovém zjištění je příliš stručný a neurčitý. Podle městského soudu
nelze na základě těchto důkazů učinit závěr, že by žalobce prováděl úklidové práce
v pracovněprávním nebo obdobném poměru. Žalobce i pan O. se během správního řízení
opakovaně bránili tím, že šlo jen o výpomoc s úklidem po zimě. Za situace, kdy nebyl dostatečně
zjištěn skutkový stav věci, nebylo možné označit aktivitu žalobce za výkon závislé práce ve
smyslu §2 odst. 4 zákoníku práce.
K žalobcem namítanému porušení práva na tlumočníka městský soud s poukazem na
znění §16 ods t. 3 správního řádu uvedl, že povinnost ustanovit určit tlumočníka vzniká
správnímu orgánu pouze tehdy, pokud by účastník řízení pro jazykovou bariéru nemohl účinně
obhajovat svá práva v řízení před správním orgánem. Potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná
a musí z řízení vyplynout sama. Městský soud se s žalovaným ztotožnil v tom směru, že tato
povinnost správnímu orgánu nevyvstala, neboť žalobce svá práva v řízení účinně hájil, když
písemně reagoval na přípisy úřadu práce.
Městský soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že skutkový stav, kt erý vzal správní
orgán za základ napadeného rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění a byla tak porušena zásada
materiální pravdy zakotvená v §3 správníh o řádu. Vzhledem k tomu, že shledal pochybení
zejména v řízení před úřadem práce, které však žalovaný nena pravil, zrušil postupem podle §78
odst. 3 s. ř. s. také rozhodnutí úřadu práce.
Shora uvedený rozsudek městského soudu napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“ ) kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), c) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále též „s. ř. s.“). V prvé řadě namítal zmatečnost řízení, spočívající v tom, že soud byl
nesprávně obsazen. Stěžovatel poukázal na znění §31 odst. 2 s. ř. s. a rozvrh práce městského
soudu pro rok 2010 a konstatoval, že podle rozvrhu práce ani uvedeného ustanovení soudního
řádu správního nebyl samosoudce soudního oddělení 1 Ad oprávněn rozhodovat ve věcech
odejmutí povolení k zaměstnání cizinci podle zákona o zaměstnanosti, neboť tato pravomoc
přísluší specializovaným senátům.
Stěžovatel dále namítal nesprávnost závěru městského soudu, který po nahlédnutí do
spisu téhož soudu vedeného pod sp. zn. 10 Ad 25/2010, shledal, že správní orgány rozhodovaly
pouze na základě protokolu o kontrolním zjištění ze dne 1. 4. 2009. Stěžovatel v této souvislosti
poukázal na skutečnost, že při původním projednávání odvolání M. O. bylo rozhodnutí úřadu
práce o uložení pokuty ze dne 27. 5. 2009, č. j. JEA -2009/28707-4, rozhodnutím žalovaného o
odvolání ze dne 3. 3. 2010, č. j. 2009/53898- 424, zrušeno a věc byla úřadu práce vrácena
k dalšímu projednání. Do spisové dokumentace poté bylo založeno dalších 41 příloh, které se
staly podklady pro vydání rozhodnutí a není tudíž pravdou, že by správní orgány rozhodovaly
pouze na základě protokolu o kontrolním zjištění ze dne 1. 4. 2009 a protokolu o kontrole
z téhož dne.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že řízení ve věci odejmutí povolení k zaměstnání bylo
rozhodnuto teprve poté, kdy došlo k pravomocnému uložení pokuty zaměstnavateli za umožnění
výkonu nelegální práce. Správní orgány tedy vyčkaly, dokud nebude pravomocně prokázáno,
že došlo k výkonu práce v rozporu s vydanými povoleními k zaměstnání a teprve poté žalobci
a ostatním cizincům tato povolení pravomocně odejmuly. Stěžovatel dodal, že pokuta uložená M.
O., jakožto zaměstnavateli, za umožnění výkonu nelegální práce, je stále pravomocná a že o
žalobě proti rozhodnutí o uložení pokuty doposud specializovaným senátem nebylo rozhodnuto.
Přesto si samosoudce o této věci dokázal udělat úsudek, přičemž presumoval, že výkon nelegální
práce v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání prokázán nebyl. Podle stěžovatele je zcela
jednoznačné, že správní delikt zaměstnavatele spočívající v umožnění výkonu nelegální práce
žalobci v rozporu s jemu vydaným povolením k zaměstnání bezprostředně souvisí s následným
odejmutím povolení k zaměstnání. Pokud tedy samosoudce konstatoval, že nebyl prokázán
výkon práce ze strany žalobce v rozporu s povolením k zaměstnání, v podstatě tím podle
stěžovatele konstatoval, že nebyl prokázán ani správní delikt umožnění výkonu nelegální práce,
ačkoli specializovaný senát o této věci dosud vůbec nerozhodl. Tím dle názoru stěžovatele došlo
k porušení jeho procesních práv také v soudním řízení o žalobě proti rozhodnutí o uložení
pokuty, jelikož samosoudce, který není kompetentní rozhodovat v řízení o jiných správních
deliktech konstatoval, že skutek, v němž bylo naplnění skutkové podstaty správního deliktu
spatřováno, nebyl prokázán.
Podle další námitky stěžovatele se městský soud nevypořádal s argumentací žalovaného
uvedenou v přezkoumávaném rozhodnutí. Pokud soud tvrdí, že činnost žalobce nevykazovala
znaky závislé práce, pak by dle názoru stěžovatele měl vyvráti t závěry uvedené v rozhodnutí
o odvolání, což však neučinil a závěr žalovaného odmítl jedinou větou, aniž by se vůbec
odůvodnění rozhodnutím žalovaného zabýval.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností
napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc mu vrátil k novému projednání a žalobci
nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
z hledisek stanovených v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
Stěžovatel se v kasační stížnosti výslovně dovolával důvodů uvede ných v §103 odst. 1
písm. a), c) a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci
rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto
v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla -li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a zaměstnanec stěžovatele, který
za něj vystupuje, má v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. vysokoškolské právnické vzdělání, které je
podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté Nejvyšší správní soud
přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že je třeba
rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Dříve než se Nejvyšší správní soud mohl zabývat samotnou hmotněprávní podstatou
věci, byl povinen zkoumat dodržení základních procesních pravidel při vydání kasační stížností
napadeného rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že při rozhodování ve věci byl městský soud
nesprávně obsazen, a řízení před ním bylo proto zmatečné.
Podle §31 odst. 1 s . ř. s. krajský soud ve věcech správního soudnictví, nestanoví- li zákon jinak,
rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců. Podle odst. 2 téhož ustanovení
ve věcech důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění, uchazečů o zaměstnání
a jejich podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle předpisů o zaměstnanosti, sociální péče
a státní sociální podpory, ve věcech přestupků, mezinárodní ochrany, jakož i v dalších věcech, v nichž tak stanoví
zvláštní zákon, rozhoduje specializovaný samosoudce.
Citovaná ustanovení, stejně jako obdobná ustanovení zákona č. 99/1963 Sb.,
Občanského soudního řádu (§36), či zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád) - §2 odst. 9, §314a t. ř . stanoví základní pravidla pro obsazení soudu a výjimky z nich.
Ve správním soudnictví v řízeních před krajským soudem, tedy obecně rozhoduje senát složený
z předsedy a dvou soudců a výjimky z tohoto pravidla, v nichž rozhoduje samosoudce, jsou
taxativně vymezeny v §31 odst. 2 s. ř. s.
Smysl a účel uvedených pravidel a výjimek z nich je zřejmý. Pro většinu věcí řešených
krajskými soudy ve správním soudnictví soudní řád správní stanoví, že mají být rozhodovány
kolegiálně, a to senátem složeným ze tří soudců, neboť takové obsazení soudu považuje
zákonodárce za vhodné zejména s ohledem na obecnou typovou obtížnost a závažnost
projednávaných věcí. Kvůli úspoře veřejných prostředků a za účelem zjednodušení řízení
v některých vybraných věcech, které zákonodárce považuje za typově jednodušší, stanoví soudní
řád správní výjimku z pravidla, že v těchto věcech rozhoduje krajský soud ve správním soudnictví
samosoudcem.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodoval ve věci přezkumu rozhodnutí
žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí úřadu práce, jímž tento
odejmul žalobci povolení k zaměstnání. Jednalo se tedy o věc vydání či odnětí povolení
k zaměstnání cizince spadající pod zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí, které upravuje část
čtvrtá zákona o zaměstnanosti. Při vydání napadeného rozsudku městského soudu ve věci
rozhodovala samosoudkyně. Takový postup je ovšem v rozporu se zákonem, neboť povolování
zaměstnávání cizinců není uvedeno ve výčtu věcí, o nichž ve smyslu §31 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje
samosoudce, a je proto nutné, aby o těchto věcech soud rozhodoval podle §31 odst. 1 s. ř. s.,
tedy v tříčlenném senátě složeném z předsedy a dvou soudců. Na projednávanou
věc je proto třeba aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 5/2003 – 32, (dostupný z: ), v němž zdejší soud vyslovil,
že rozhodoval-li místo senátu ve věci samosoudce, jedná se o rozhodování soudu v nesprávném obsazení zakládající
zmatečnost řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Povolování zaměstnání cizinců nelze podřadit pod žádnou z kategorií, vymezených v ustanovení
§31 odst. 2 s. ř. s., neboť je nelze kvalifikovat jako věci uchazečů o zaměstnání a jejich podpory
v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle předpisů o zaměstnanosti. Jak již bylo uvedeno výše,
žalobci bylo úřadem práce odňato povolení k zaměstnání a žalobce tudíž v posuzované věci, v níž
se jednalo o přezkum tohoto rozhodnutí, nebyl v postavení uchazeče o zaměstnání ve smyslu
§24 zákona o zaměstnanosti v nyní platném znění, podle kterého uchazečem o zaměstnání je fyzická
osoba, která osobně požádá o zprostředkování vhodného zaměstnání krajskou pobočku Úřadu práce, v jejímž
územním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem stanovených podmínek je úřadem práce zařazena do evidence
uchazečů o zaměstnání. V době vydání napadeného rozhodnutí bylo znění §24 zákona
o zaměstnanosti prakticky shodné: Uchazečem o zaměstnání je fyzická osoba, která osobně požádá
o zprostředkování vhodného zaměstnání úřad práce, v jehož správním obvodu má bydliště, a při splnění zákonem
stanovených podmínek je úřadem práce zařazena do evidence uchazečů o zaměstnání.
Nutno zdůraznit, že je třeba rozlišovat věci uchazečů o zaměstnání a jejich podpory
v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci na straně jedné a věci týkající se povolování
zaměstnávání cizinců na straně druhé. Vyplývá to především ze systematiky zákona
o zaměstnanosti, kdy každá z těchto oblastí je upravena v jiné části zákona o zaměstnanosti.
Ustanovení řešící věci uchazečů o zaměstnání se nacházejí v části druhé (zprostředkování
zaměstnání), hlavě II. tohoto zákona (zprostředkování zaměstnání krajskými pobočkami úřadu
práce – dříve zprostředkování zaměstnání úřady práce), kdežto ustanovení týkající
se zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí - pod něž spadá též povolování k zaměstnávání
cizinců (a jejich odnímání) – se nacházejí v části čtvrté, hlavě II . téhož zákona. Rozhodnutí, resp.
povolení k zaměstnání cizince, včetně procesu jeho vydání či naopak odejmutí, je přitom jiného
charakteru (i ve smyslu závažnosti jeho dopad ů), než rozhodnutí o zařazení uchazeče do evidence
uchazečů o zaměstnání či o ukončení vedení v evidenci, event. o vyřazení uchazeče z této
evidence. Povolení k zaměstnání cizince je vydáváno před přijetím do zaměstnání a je zákonem
požadovaným předpokladem pro přijetí cizince do zaměstnání. Rozdílný je též obsah těchto
rozhodnutí; rozhodnutí o povolení zaměstnání cizince musí obsahovat zákonem požadované
náležitosti (§92 odst. 3 zákona o zaměstnanosti) a je vydáváno na určitou dobu – nejdéle
na 2 roky. Případné nevydání povolení k zaměstnání cizince a tím spíše jeho odejmutí,
je z hlediska jeho dopadů do právní sféry cizince nepochybně závažnější než případné vyřazení
z evidence uchazečů o zaměstnání, či ukončení vedení této evidence. Proto i přezkoumání
rozhodnutí o vydání povolení k zaměstnání cizince či jeho odejmutí je typově obtížnější než
rozhodování ve věcech z oblasti vedení evidence uchazečů o zaměstnání.
Dále je nutno zdůraznit, že p ravomoc k rozhodování o věcech povolení k zaměstnání
cizince samosoudcem nevyplývá ani z žádného jiného zvláštního zákona. Rozhodování
samosoudcem přitom představuje snížení standardu ochrany subjektivních práv účastníků řízení,
a je proto nepřípustné aplikovat §31 odst. 2 s. ř. s. na základě extenzivní (rozšiřující) interpretace
na věci, které v tomto ustanovení nejsou výslovně uvedeny. V již citovaném rozsudku ze dne
15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 5/200 3 – 32, se k této otázce Nejvyšší správní soud vyjádřil tak, že pokud
místo samosoudce rozhodoval senát, jde sice také o nesprávné obsazení soudu, ale není to vadou takové intenzity,
která by sama o sobě byla důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvého stu pně. V takovém případě není žalobce
nikterak krácen na svých subjektivních právech veřejnoprávního charakteru.
Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Městského soudu v Praze k závěru, že řízení před tímto soudem bylo
zmatečné, přičemž tato zmatečnost spočívala v tom, že soud byl nesprávně obsazen. Byl proto
naplněn důvod pro podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s, kasační stížnost je
důvodná a Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Samotnou hmotně právní podstatou věci se již Nejvyšší
správní soud nemohl zabývat, neboť je nutno, aby městský soud nejdříve posoudil žalobní
námitky v řádném řízení. Teprve závěry rozhodnutí vydaného jako výsledek řízení za dodržení
veškerých zákonných procesních náležitostí by bylo možné podrobit případnému přezkumu
v řízení o kasační stížnosti.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí. Na Městském soudu v Praze nyní bude, aby ve věci rozhodl znovu
v tříčlenném senátě, složeném z předsedy a dvou soudců a určeném podle rozvrhu práce.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne v souladu s §110 odst. 2 s. ř. s.
také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu