ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.118.2011:70
sp. zn. 4 Ads 118/2011 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: L. S.,
zast. Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou, se sídlem Národní třída 301/26, Hodonín, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 Ad
12/2011 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Česká správa sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) rozhodnutím ze dne
10. 9. 2010, č. j. X (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“) rozhodla, že podle §
39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o důchodovém pojištění“), náleží žalobkyni od 6. 11. 2010 namísto
invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně.
Ve výroku rozhodnutí dále uvedla, že podle čl. II bodu 13 věty první zákona č. 306/2008 Sb.,
kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, výše tohoto invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně
zůstává beze změny, takže invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně nadále náleží ve výši
invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně.
V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně odkázal na posudek Okresní
správy sociálního zabezpečení v Hodoníně vydaný dne 30. 7. 2010 v rámci první kontrolní
lékařské prohlídky konané po roce 2009, podle něhož již žalobkyně není ve smyslu §39 odst. 2
písm. c) zákona o důchodovém pojištění invalidní pro invaliditu třetího stupně. Podle tohoto
posudku totiž byla žalobkyně podle §32 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění uznána
invalidní pouze pro invaliditu prvního stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu její pracovní schopnost poklesla o 45 %. Z tohoto důvodu náleží žalobkyni
namísto invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně invalidní důchod pro invaliditu
prvního stupně.
V námitkách proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítala, že nevychází ze spolehlivě
zjištěného stavu věci, neboť součástí spisového materiálu jsou výsledkové listy vydané Fakultní
nemocnicí Královské Vinohrady, Ústav biochemie a pathobiochemie ze dne 13. 1. 2010,
z nichž vyplývá, že u žalobkyně byl zjištěn virus hepatitis C – PRC kvantitativně pozitivní –
242 000 IU/ml, což představuje varovnou hodnotu výsledku. K tomuto důkazu však nebyl vůbec
brán zřetel. Dále žalobkyně namítala, že nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že naposledy
v červenci roku 2009 došlo k přerušení kombinované terapie Interferonem, která je velmi
psychicky a fyzicky náročná, a to z důvodu špatných jaterních výsledků. Rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně proto podle žalobkyně nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Uvedené námitky zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 12. 2010, č. j. X, neboť při
dalším posouzení zdravotního stavu žalovanou podle §5 písm. j) a §8 odst. 9 zákona č.
582/1999 Sb., o organizaci a provádění zákona o sociálním zabezpečení, bylo v rámci řízení o
námitkách novým posudkem o invaliditě vypracovaným lékařskou posudkovou službou ČSSZ
(dále též „LPS ČSSZ“) ze dne 13. 12. 2010 zjištěno, že žalobkyně je invalidní podle §39 odst. 2
zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná dále konstatovala, že rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní
schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole I. (infekce), položce 1b (chronické virové
hepatitidy – B, C, D - lehké funkční postižení s rozpětím hodnoty poklesu pracovní schopnosti
20 – 35 %), přílohy k vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí č. 359/2009 Sb., o posuzování
invalidity, se stanovenou mírou poklesu pracovní schopnosti 35 %. Vzhledem k dalšímu postižení
zdravotního stavu (páteřní syndrom) byla tato hodnota zvýšena o 10 % a celkově tak činí 45 %.
K vyšetření ze dne 13. 1. 2010 provedeného Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady
v Praze, ústavem biochemie žalovaná uvedla, že výsledek tohoto vyšetření – „zjištěný vir
hepatitidy C-PCR kvantitativně 242 000 IU/l“ - znamená varovnou hodnotu výsledku. Zkratka
PCR je polymerázová řetězová reakce, která signalizuje přítomnost viru hepatitidy typu C v krvi,
ale neříká nic o stupni postižení jater. Přítomnost protilátek, které se vytvořily jako reakce
na infekci nic neříká o poškození jater a úspěšnosti léčby. K ukončení nebo přerušení léčby
Interferonem před více jak rokem žalovaná uvedla, že nebylo posudkově významné. Zdravotní
stav žalobkyně byl posouzen objektivně z dostatečně doložené zdravotní dokumentace, ze které
nevyplývá posudkově významná progrese zdravotního stavu, který je stacionární. Lékařské nálezy
použité v průběhu řízení o námitkách neobsahují nové skutečnosti posudkově významné
pro hodnocení stavu do data vydání napadeného rozhodnutí, naopak potvrzují, že zdravotní
postižení žalobkyně není závažné. Mezi doloženými lékařskými nálezy nejsou rozpory,
které by se dotýkaly skutečností významných pro posudkový závěr. Zdravotní stav žalobkyně tak
byl posouzen objektivně na základě dostatečné zdravotní dokumentace.
Žalovaná dále poukázala na znění ustanovení §41 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění, čl. II bod 13 větu první zákona č. 306/2008 Sb., a uzavřela, že vzhledem k tomu,
že žalobkyně absolvovala první kontrolní lékařskou prohlídku po roce 2009 dne 30. 7. 2010
a bylo na ní zjištěno, že je nadále invalidní pro nižší stupeň invalidity – první stupeň, náleží
žalobkyni od data konání této první kontrolní lékařské prohlídky po roce 2009 ještě 12 splátek
v dosavadní výši již vypláceného invalidního důchodu.
Naposledy uvedené rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou, v níž v prvé řadě
namítala nesprávnost a nezákonnost tohoto rozhodnutí spočívající v tom, že se žalovaná
nezabývala laboratorními výsledky, které žalobkyně předložila k jednání o námitkách dne
13. 12. 2010. Řízení v prvním stupni a řízení námitkové totiž podle žalobkyně tvoří jeden celek
a pokud u námitkového řízení předložila žalobkyně laboratorní výsledky ze dne 7. 12. 2010, bylo
povinností žalované k nim přihlížet. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že lékařské nálezy
předložené v řízení o námitkách neobsahují nové skutečnosti posudkově významné
pro hodnocení jejího zdravotního stavu do data vydání rozhodnutí a nesouhlasila se závěrem
žalované, že lékařské nálezy předložené v průběhu správního řízení potvrzují, že zdravotní
postižení není příliš závažné. Další pochybení spatřovala žalobkyně v tom, že žalovaná
nepřihlédla v průběhu námitkového řízení k poslední léčbě Interferonem, která musela být
přerušena, přičemž od doby tohoto přerušení trvají problémy žalobkyně. S ohledem na výše
uvedené má žalobkyně za to, že její pracovní schopnost poklesla nejméně o 50 % a jedná se tudíž
o invaliditu druhého stupně. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud doplnil dokazování znaleckým
posudkem o zdravotním stavu žalobkyně, vypracovaným znalcem, jenž by nebyl ve vztahu
k žádnému z účastníků a u něhož by nebyly pochybnosti o jeho nepodjatosti. Navrhla rovněž,
aby krajský soud rozhodnutí žalované ze dne 17. 12. 2010, č. j. X zrušil, věc jí vrátil k dalšímu
řízení a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady soudního řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 Ad 12/2011 – 40, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel
přitom především z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně
ze dne 6. 5. 2011, v němž uvedená komise dospěla po zhodnocení doložené a dožádané
dokumentace a po vlastním šetření při jednání k závěru, že ve zdravotním stavu stěžovatelky lze
prokázat dlouhodobou příznivou stabilizaci, kterou shledává v trvale uspokojivých, tzn. jen
intermitentně lehce zvýšených hodnotách jaterního souboru, v nepřítomnosti známek cirhotické
přestavby jaterní tkáně, nepřítomnosti poruch krvetvorby a nepřítomnosti mimojaterních projevů
orgánového postižení. Podle PK MPSV v Brně se jedná o funkčně lehké jaterní postižení, neboť
testy buněčného poškození byly po většinu sledovaného období zvýšeny méně než 5x (ALT,
AST, ALP a GT), testy charakterizující syntetickou činnost jater (albumin a koagulační faktory)
byly dlouhodobě v normě a testy eliminační schopnosti jater byly jen lehce zvýšeny nebo byly
zcela v normě (bilirubin). I přes pokus o 3 série protivirové terapie přetrvává pozitivita viru
hepatitidy C, což je faktor, který vypovídá spíše o prognóze, než o funkci jaterního parenchymu.
Ohledně páteřního postižení PK MPSV uvedla, že šlo o intermitentní bolesti dolních zad,
s dráždivými projevy do levé dolní končetiny, ale bez kořenového postižení a bez výpadové
neurologické symptomatologie. Po ambulantní krátkodobé léčbě akutní bolestivý stav odezněl,
takže nebyla nutná intenzivní léčba za hospitalizace nebo operační intervence.
Gastroenterologické vyšetření neprokázalo přítomnost jiné patologie zažívacího traktu
než je chronické jaterní postižení, stav výživy byl přiměřený. Hereditární trombofilie typu
MTHFR C677T je v populaci běžný trombofilní stav, který nevyžaduje jiná než preventivní
opatření před operacemi, dlouhými lety a v graviditě.
PK MPSV v Brně tak uzavřela, že k datu vydání napadeného rozhodnutí šlo
u stěžovatelky o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož rozhodující příčinou byla chronická
virová hepatitida. Míru poklesu pracovní schopnosti PK MPSV ohodnotila podle kapitoly I,
položky 1b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. (rozmezí 20 – 35 %) na 35 %. Horní hranici
daného procentního rozmezí použila pro přetrvávající pozitivitu viru hepatitidy C. Podle
PK MPSV nejde o stav uvedený pod písm. c) a d) stejné položky, neboť funkční porucha není
středního nebo těžkého stupně a nesplňuje medicínská kritéria zde uvedená. Pro změnu
procentního hodnocení poklesu pracovní schopnosti podle §3 předmětné vyhlášky neshledala
PK MPSV důvod, s ohledem na malou funkční závažnost ostatních zdravotních postižení
a získaný kvalifikační potenciál stěžovatelky. PK MPSV konstatovala, že stěžovatelka je schopna
využít získanou kvalifikaci, popřípadě je schopna dokvalifikace. Při uvedeném zdravotním stavu
byla schopna vykonávat výdělečnou činnost v menším rozsahu a intenzitě. Od 30. 7. 2010 tak šlo
u stěžovatelky o invaliditu I. stupně.
K námitkám stěžovatelky uvedeným v žalobě PK MPSV uvedla, že hodnoty jaterních
testů v čase kolísají, a to v závislosti na aktuální zátěži způsobené např. prodělávaným infektem,
podanými léky ale i v závislosti na dekondici způsobené jinými zevními příčinami. V dokumentaci
praktické lékařky sice není čitelný záznam, z jakého důvodu byl jaterní soubor dne 7. 12. 2010
proveden (záznam o návštěvě je z 3. 12. 2010), ale již vyšetření z 9. 3. 2011 vykazuje opětovný
pokles jaterního souboru (stěžovatelka prodělala horečnatý infekt dolních dýchacích cest
a levostranný zánět plic, pro který byla vyšetřena a s efektem léčena na plicním oddělení). Výše
uvedené podle PK MPSV jen potvrzuje skutečnost, že aktivita jaterního postižení v čase
a v závislosti na okolnostech odběru kolísala, trvale však nedosahovala hodnot 5 – 10 ti násobku
fyziologických hodnot, aby bylo možno hodnotit jaterní poškození jako středně těžké. Léčba
interferonem byla přerušena při jen hraničních hodnotách jaterního souboru, pro nepřítomnost
efektu léčby ve smyslu poklesu pozitivity virové ribonukleové kyseliny. Jak již bylo uvedeno výše,
samotná přítomnost viru hepatitidy C nevypovídá o stupni jaterního postižení a nezpůsobuje
subjektivní potíže stěžovatelky, ale spíše vypovídá o možné prognóze onemocnění.
K námitkám žalobkyně a dokumentaci předložené při jednání PK MPSV dne 6. 5. 2011
posudková komise uvedla, že doplněk znaleckého posudku ze dne 27. 5. 2010
doc. MUDr. Stránského CSc. se týká odškodnění bolesti a společenského odškodnění, nikoli tedy
pracovní schopnosti a je vypracován podle zcela jiného zákonného předpisu. Znalecký posudek
Doc. MUDr. Dostála vyhotovený na základě žádosti stěžovatelky ze dne 20. 10. 2010, byl rovněž
vypracován ke zhodnocení ztížení společenského uplatnění a z hlediska bolestného, přičemž
odborné nálezy, které cituje, jsou stejné, jako ty, které měla k dispozici PK MPSV.
Ohledně subjektivních potíží stěžovatelky PK MPSV uvedla, že spadají do obrazu
jaterního postižení a jsou již v posudkovém hodnocení zahrnuty. Pokud by nebyly přítomny
žádné subjektivní obtíže, stav by neodpovídal žádnému stupni invalidity.
K námitce žalobkyně, že lékař LPS ČSSZ nepřihlédl k laboratorním výsledkům ze dne
7. 12. 2010 krajský soud připomněl, že tyto výsledky byly posudkově zhodnoceny a vyhodnoceny
posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně (dále též „PK MPSV v Brně“).
K subjektivním potížím žalobkyně krajský soud uvedl, že nejsou – li objektivizovány z hlediska
medicínského, pak nemohou ani být zhodnoceny, neboť objektivní nález nekoreluje s klinickými
projevy, resp. se subjektivně udávanými potížemi. Proti těmto závěrům, z nichž PK MPSV
v Brně vycházela a jejichž obraz bezrozporně doplňují výsledky odborných vyšetření žalobkyně,
nepřináší žalobkyně žádné námitky, až na subjektivní vnímání svých vlastních potíží. Krajský
soud v této souvislosti poznamenal, že od roku 2009 nejsou žalobkyni předepisovány žádné léky,
byla jí pouze doporučena doplňková léčba. K ukončení nebo přerušení léčby Interferonem v roce
2009 se podrobně vyjádřila lékařka LPS ČSSZ v posudku ze dne 13. 12. 2010.
Krajský soud tak shledal za prokázané, že pokles pracovní schopnosti žalobkyně k datu
vydání napadeného rozhodnutí žalované činil 35 % s tím, že PK MPSV v Brně z důvodu malé
funkční závažnosti ostatních zdravotních postižení a kvalifikačnímu potenciálu neshledala důvod
k procentnímu navýšení podle §3 vyhl. č. 359/2009 Sb. Krajský soud uzavřel, že ke dni vydání
rozhodnutí žalované byla žalobkyně invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění,
přičemž šlo o invaliditu prvního stupně podle §39 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Podle názoru
krajského soudu byl v dostatečné míře vzat v úvahu časový průběh, charakter a rozsah změn
postižení, celkové omezení zdravotního stavu, projevy onemocnění, stejně tak i další prognóza
a způsob léčby. Bylo prokázáno, že ke zhoršení zdravotního stavu nedošlo, PK MPSV v Brně
naopak po zhodnocení doložené dokumentace a po vlastním šetření konstatovala,
že ve zdravotním stavu žalobkyně lze prokázat dlouhodobou příznivou stabilizaci, kterou
shledává v trvale uspokojivých, tzn. jen intermitentně lehce zvýšených hodnotách jaterního
souboru, v nepřítomnosti známek cirhotické přestavby jaterní tkáně, nepřítomnosti
poruchy krvetvorby a nepřítomnosti mimojaterních projevů orgánového postižení.
Pokud posudková komise nepřihlédla k obsahu znaleckého posudku doc. MUDr. Dostála
a doc. MUDr. Stránského, CSc. pak nutno přisvědčit její argumentaci, neboť byť oba uvedené
posudky vycházely z jaterního onemocnění, byly zaměřeny nikoliv na hledisko posuzování
pracovní schopnosti, nýbrž na posuzování odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění
v občanskoprávním řízení, jinými slovy hodnocení zdravotního stavu žalobkyně na základě
vypracovaných posudků podléhalo jinému právnímu režimu, než posuzování zdravotního stavu
dle kritérií zákona o důchodovém pojištění ve spojení s vyhl. č. 359/2009 Sb.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítala, že posudek o invaliditě ze dne 30. 7. 2010 se vůbec
nezabývá jejími zdravotními potížemi. Vyjádřila přesvědčení, že žalovaná rozhodla nesprávně,
když zamítla její námitky, jelikož rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je v rozporu s §39
zákona o důchodovém pojištění, neboť nerespektuje fakt, že trpí zdravotním postižením, které
odpovídá středně těžkému funkčnímu postižení podle přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
kapitole I., položce 1c). Stěžovatelka poukázala na lékařskou dokumentaci, kterou předložila
a vyjádřila nesouhlas se závěrem krajského soudu, že nelze přihlížet k obsahu znaleckých
posudků doc. MUDr. Dostála a doc. MUDr. Stránského, CSc., neboť nebyly zaměřeny
na hledisko posuzování pracovní schopnosti, ale na posuzování bolesti a ztížení jejího
společenského uplatnění. Podle názoru stěžovatelky se však právě uvedené znalecké posudky
zabývají jejím zdravotním stavem a vystihují jej, přičemž nezáleží na tom, pro jaké účely byly
vypracovány. PK MPSV v Brně se především měla těmito posudky zabývat.
Podle stěžovatelky se krajský soud nevypořádal s jejím návrhem na doplnění dokazování
znaleckým posudkem o zdravotním stavu, vypracovaný znalcem, jenž by nebyl ve vztahu
k žádnému z účastníků a u něhož by nebyly pochybnosti o jeho nepodjatosti. Krajský soud
se pouze odvolal na závěry PK MPSV v Brně a nevyhověl návrhu stěžovatelky na doplnění
dokazování nezávislým znaleckým posudkem, ani její návrh na doplnění dokazování nezamítl,
pouze se jím nezabýval a své rozhodnutí opřel pouze o závěry PK MPSV v Brně. S ohledem
na výše uvedené má stěžovatelka za to, že kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 26. 5. 2011, č. j. 22 Ad 12/2011 – 40, je v rozporu se skutkovým stavem a navrhla,
aby Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že ji podává z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodů tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení spočívá v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován
správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval,
napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Všechny stížnostní námitky stěžovatelky je možno podle jejich obsahu zahrnout mezi
důvod kasační stížnosti obsažený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka v podstatě
nenamítala aplikaci nesprávného právního názoru či jeho nesprávného vyložení krajským soudem
(důvod uvedený pod písm. a) citovaného ustanovení), ani nevytýkala žalované procesní
pochybení, na něž především pamatuje písm. b) §103 odst. 1 s. ř. s. Všechny stížnostní námitky
stěžovatelky je podle jejich obsahu možno zahrnout mezi důvod kasační stížnosti obsažený
v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatelka namítala, že krajský soud vyšel při svém rozhodování
z posudků posudkových orgánů, které byly podány na základě neúplně zjištěného zdravotního
stavu, čímž došlo k podhodnocení míry její schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Dále
vytýkala krajskému soudu, že neprovedl důkaz, který by mohl tento závěr zvrátit. Tímto
způsobem tedy stěžovatelka zpochybňovala závěr o objektivním a přesvědčivém posouzení
svého zdravotního stavu a pracovní schopnosti, který učinil krajský soud. V této souvislosti
je možné odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž neúplné a nepřesvědčivé
posouzení rozhodujícího zdravotního postižení v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu,
jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání přezkoumávaného rozhodnutí, je třeba považovat za vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné stanovení míry poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti stěžovatelky k uvedenému dni a v jeho důsledku nesprávné posouzení
zákonných podmínek invalidity ve smyslu §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění,
jako základního předpokladu pro posouzení dalšího trvání nároku na dávku důchodového
pojištění, jíž se stěžovatelka domáhá. Jde tedy o jinou vadu řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54,
publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS). Principiálně stěžovatelka namítá nedostatečně zjištěný skutkový
stav, z něhož krajský soud vycházel při právním posouzení dané věci.
Z obsahu posudkové dokumentace Nejvyšší správní zjistil tyto rozhodné skutečnosti:
Podle posudku o invaliditě ze dne 30. 7. 2010 vypracovaného v souladu s §8 odst. 1
písm. a) zákona č. 582/1991 Sb., lékařem OSSZ Hodonín, se v případě stěžovatelky jedná
o chronickou hepatitidu typu C. V posudku je dále zmíněno chronické vertebrogenní
onemocnění. Posudkový lékař dospěl k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatelky s nejvýznamnějším dopadem na pokles její pracovní schopnosti
je zdravotní postižení uvedené v kapitole I., položce 1b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.,
pro které stanovil míru poklesu pracovní schopnosti 35 % s tím, že vzhledem k dalšímu postižení
zdravotního stavu se tato hodnota podle §3 odst. 1 cit. vyhlášky zvyšuje o 10 % a celkově činí 45
%.
V průběhu řízení o námitkách vypracovala lékařka LPS ČSSZ dne 13. 12. 2010 posudek
o invaliditě podle §8 odst. 9 zákona č. 582/1991 Sb. Po prostudování doložené dokumentace
a vlastních zjištěních při jednání dospěla k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky je chronická virová hepatitida typu C po krevním
převodu. Dne 13. 1. 2010 byla provedena ultrasonografie jater se závěrem, že jde o mírné
zvětšení jater bez strukturálních změn, jinak byl zjištěn normální výsledek sono břicha. V lednu
2010 byla provedena v nemocnici Královské Vinohrady řada laboratorních vyšetření, jedno
z vyšetření bylo vyšetření viru hepatitidy C-PCR s výsledkem - kvantitativně pozitivní 242 000
IU/l, označené jako varovná hodnota výsledku. PCR je polymerázová řetězová reakce
a signalizuje přítomnost viru hepatitidy C v krvi, ale nic neříká o stupni postižení jater, stejně jako
zjištěná hodnota protilátek anti HCV, u které není uvedena přesná hodnota, pouze je v nálezu
uvedeno, že je pozitivní. Přítomnost protilátek, které se vytvořily jako reakce na infekci, také nic
neříká o poškození jater. Výše protilátek nesvědčí o úspěšnosti léčby. V nálezech se také uvádí,
že hodnota ALT je 1,20 ukat/l, triglyceridy v séru jsou 6,18 mmol/l, ostatní laboratorní
biochemická vyšetření krve jsou v normě. Alfa-fetoprotin je 2,1 kU/l, což je v referenčních
mezích, Quickův test je 13,3 s, což je také v normě. V krevním obraze jsou některé z hodnot
hraniční. Lékař OSSZ Hodonín se hodnotou polymerázové řetězové reakce ze dne 13. 1. 2010
zabýval. K ukončení nebo přerušení léčby stěžovatelky Interferonem před více jak rokem lékařka
LPS ČSSZ uvedla, že při jednání u lékaře OSSZ Hodonín dne 30. 7. 2010 již nebylo posudkově
významné.
Z vedlejších onemocnění je podle lékařky LPS ČSSZ posudkově nejvýznamnější
levostranný lumboischiadický syndrom po pádu v červenci 2009, ve více jak rok starých
neurologických nálezech je popsána paramediální a mediální protruze ploténky L4/5 5 – 6 mm.
Lze předpokládat, že lumboischiadický syndrom při degenerativních změnách páteře
je chronický. Dále uvedla, že k laboratorním výsledkům doloženým stěžovatelkou při jednání dne
13. 12. 2010 nelze přihlížet, neboť byly naměřeny po vydání rozhodnutí žalované.
Lékařka LPS ČSSZ dále konstatovala, že zdravotní stav stěžovatelky byl posouzen
objektivně z dostatečně doložené zdravotní dokumentace, ze které nevyplývá posudkově
významná progrese zdravotního stavu, který je stacionární. Lékařské nálezy použité v průběhu
řízení o námitkách jako doplnění informací o zdravotním stavu stěžovatelky neobsahují nové
skutečnosti posudkově významné pro hodnocení zdravotního stavu stěžovatelky do data vydání
rozhodnutí žalované a naopak potvrzují, že zdravotní postižení stěžovatelky není tak závažné.
Lékařka LPS ČSSZ tak dospěla k závěru, že posudkový závěr referátu LPS Hodonín ze dne
30. 7. 2010 lze potvrdit.
Lékařka LPS ČSSZ se shodla v závěru s lékařem správního orgánu prvního stupně,
že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky
s nejvýznamnějším dopadem na pokles její pracovní schopnosti je chronická virová hepatitida C,
lehké funkční postižení ve fázi imunoaktivní, s lehce zvýšenou biochemickou a histologickou
aktivitou, s lehkými komplikacemi a s lehkým poklesem celkové výkonnosti při běžném zatížení,
kterou podřadila pod kapitolu I, položku 1b, přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., a pro kterou
stanovila míru poklesu pracovní schopnosti 35 %. Vzhledem k dalšímu postižení zdravotního
stavu stěžovatelky (páteřní syndrom) lékařka LPS ČSSZ podle §3 odst. 1 cit. vyhlášky zvýšila tuto
hodnotu o 10 % a celkově tak činí 45 %.
Poté byl vypracován posudek PK MPSV v Brně, který vzal krajský soud za podklad
pro svá skutková zjištění a právní posouzení věci.
Předmětem přezkumného soudního řízení v posuzované věci bylo rozhodnutí žalované
ze dne 17. 12. 2010, č. j. X, jímž byly zamítnuty námitky stěžovatelky proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně ze dne 10. 9. 2010, č. j. 705 326 9047, s tím, že stěžovatelka je invalidní
podle §39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, neboť pokles její pracovní
schopnosti činí 45 %. Stěžovatelka v průběhu řízení před krajským soudem i v kasační stížnosti
namítala, že její pracovní schopnost poklesla nejméně o 50 % a jedná se tak o invaliditu druhého
stupně ve smyslu §39 odst. 2 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Bylo tedy třeba zjistit, zda
stěžovatelka ke dni 17. 12. 2010 splňovala podmínky invalidity ve smyslu tohoto ustanovení, tj.
zda pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u ní činil nejméně 50 %. Nutno zdůraznit, že
v daném případě se jedná o důchod podmíněný dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem a
rozhodnutí soudu závisí především na jeho odborném lékařském posouzení. V přezkumném
soudním řízení ve věcech důchodového pojištění posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost
občanů podle §4 odst. 2 zák. č. 582/1991 Sb. Ministerstvo práce a sociálních věcí, které za tímto
účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise MPSV jsou oprávněny
nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, ale
též k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti i k zaujetí posudkových závěrů
o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je tedy specifická
forma správní činnosti spočívající v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z
něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Jde tedy o postup
posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková činnost, která předpokládá vedle
odborných lékařských znalostí i znalosti z oboru posudkového lékařství. Nicméně i tyto posudky
hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s.,
avšak takový posudek, který splňuje požadavek úplnosti, celistvosti a přesvědčivosti a který se
vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, bývá zpravidla rozhodujícím pro posouzení
správnosti a zákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Předně musí být z posudku zřejmé, že
zdravotní stav pojištěnce byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotní dokumentace i s
přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím, aby tak nevznikly pochybnosti o úplnosti a
správnosti stanovené klinické diagnózy. Dále v něm musí být uvedeno, v jakém rozsahu je v
důsledku rozhodujícího zdravotního postižení (samozřejmě za předpokladu, že zakládá
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav), pracovní schopnost omezena, tj. v jakém rozsahu
poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti. Procentní míru tohoto poklesu vyhodnotí
pak posudková komise podle přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb., v platném znění, postižení
posléze podřadí podle jeho druhu a intenzity pod příslušnou kapitolu, oddíl a položku zmíněné
přílohy a současně objasní, proč v rámci zde stanoveného rozpětí určila míru poklesu pracovní
schopnosti ve výši jí stanovené. Rovněž uvede, proč rozhodující zdravotní postižení nepodřadila
pod položku, u níž míra uvedeného poklesu je z hlediska nároku na dávku pro žadatele
příznivější. Konečně též uváží rozsah a závažnost případných dalších zdravotních postižení
(event. i jiných příčin zde uvedených) pro možné zvýšení základního bodového ohodnocení, řídíc
se hledisky upravenými v ustanovení §3 zmíněné již vyhlášky. Posudkový závěr by měl být
náležitě odůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který nemá a ani nemůže mít potřebné
odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity plné či částečné závisí především.
V případě, kdy dochází k odnímání pobírané dávky důchodového pojištění, je posudková komise
navíc povinna přesvědčivě odůvodnit, v čem spočívá zlepšení zdravotního stavu nebo jeho
stabilizace při porovnání s obdobím kdy odnímaná dávka byla přiznána nebo naposledy
ponechána, případně co jiného vedlo komisi k závěru o zániku plné (či částečné) invalidity,
např. zda odnímaná dávka nebyla přiznána na základě posudkového omylu. Pro přesvědčivost
posudkových závěrů je nezbytné, aby v posudku uváděný důvod zániku nebo změny stupně
invalidity byl zcela konkrétně a jednoznačně vysvětlen, neboť jen tak může soud získat potřebný
skutkový základ pro správné právní posouzení věci.
Z podané kasační stížnosti je zřejmý nesouhlas stěžovatelky se závěrem posudku
PK MPSV, která rovněž dospěla k závěru, že u stěžovatelky jde o invaliditu toliko prvního
stupně, avšak na rozdíl od posudků lékařů OSSZ v Hodoníně a LPS ČSSZ s mírou poklesu
pracovní schopnosti jen v rozsahu 35 %. Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas se závěrem
krajského soudu, podle kterého nelze přihlížet k obsahu znaleckého posudku
doc. MUDr. Dostála a doc. MUDr. Stránského, CSc., neboť nebyly zaměřeny na hledisko
posuzování pracovní schopnosti, nýbrž na posuzování bolesti a ztížení společenského uplatnění
stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud se k námitkám stěžovatelky zabýval nejen obsahem a náležitostmi
posudku PK MPSV ze dne 6. 5. 2011, ale zároveň zkoumal, zda tento posudek potvrzuje
posudkové hodnocení i závěry provedené lékařkou LPS ČSSZ v námitkovém řízení. Nejvyšší
správní soud především shledal, že PK MPSV v Brně zasedala v řádném složení za přítomnosti
odborné lékařky z oboru posudkového lékařství a dále lékařky, jejíž specializace internisty
odpovídala zdravotnímu postižení určujícímu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky;
jejímu složení nelze tudíž ničeho vytknout, neboť takto složené komisi nepochybně náleží
hodnotit zdravotní stav a pracovní schopnost stěžovatelky.
Za zdravotní postižení, které je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatelky označila PK MPSV chronickou virovou hepatititu typu C,
kterou podřadila pod kapitolu I (infekce), položku 1b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb.
Chronické virové hepatitidy B, C, D jsou seřazeny do čtyř stupňů (položky 1a – 1d
kapitoly I cit. vyhlášky): a) minimální funkční postižení s minimální biochemickou a histologickou
aktivitou, nekomplikovaný průběh nebo stabilizované stavy s nízkou sérokonverzí HBsAg
do anti-HBs, stavy s nízkou virovou náloží, ve fázi imunotolerantní, stavy se zvýšenou
unavitelností, u něhož míra poklesu pracovní schopnosti činí 10 - 15 %, b) lehké funkční
postižení ve fázi imunoaktivní, s lehce zvýšenou biochemickou a histologickou aktivitou,
s lehkými komplikacemi, s lehkým poklesem celkové výkonnosti při běžném zatížení, které
znamená míru poklesu pracovní schopnosti 20 – 35%, c) středně těžké funkční postižení
se zvýšenou biochemickou a histologickou aktivitou, kompenzovaná cirhóza, závažné
mimojaterní projevy, kde poruchy mají rozsah středně těžké poruchy, se středně těžkým
poklesem výkonnosti při běžném zatížení, podle rozsahu postižení u kterého míra poklesu
pracovní schopnosti dosahuje 40 – 60 %, d) těžké funkční postižení, dekompenzovaná cirhóza,
těžké mimojaterní projevy, kde poruchy mají rozsah více než poloviny úplné poruchy nebo
s asociací s hepatocelulárním karcinomem nebo konečná stadia s indikací k transplantaci jater,
s mírou poklesu uvedené schopnosti 70 – 80 %.
Ve vztahu k dominantnímu zdravotnímu postižení stěžovatelky je Nejvyšší správní soud
stejně jako krajský soud toho názoru, že posudek PK MPSV v Brně ze dne 6. 5. 2011 je úplný,
správný a přesvědčivý, obsahuje odkaz na lékařské nálezy, z nichž vycházel a popisuje, jak byly
hodnoceny výsledky jednotlivých vyšetření. V posudku PK MPSV je jednoznačně uvedeno,
v čem dominantní postižení stěžovatelky spočívá, jak se projevuje a rovněž je stanoveno pracovní
omezení stěžovatelky. Posudkové hodnocení pak je k tomuto onemocnění řádně vztaženo
a přesvědčivým způsobem je toto zařazení vysvětleno. Komise především vycházela
z infektologických nálezů MUDr. Š. z Fakultní nemocnice Brno a z laboratorního vyšetření
Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Praha ze dne 13. 1. 2010. Dostatečně zdůvodnila,
z jakého důvodu podřadila dominantní zdravotní postižení stěžovatelky pod položku 1b, kapitolu
I., přílohy ke zmíněné vyhlášce, kam jsou zařazeny chronické virové hepatitidy B, C, D.
Podle zde uvedeného posudkového hlediska je při stanovení míry poklesu pracovní
schopnosti nutno zhodnotit funkční kapacitu jater podle biochemické a histologické aktivity
(zánětlivé a fibrotické), poruchy metabolismu, encefalopatii, mimojaterní projevy a výsledek
léčby. U chronické virové hepatitidy C se hodnotí sérologický průkaz anti-HCV, molekulárně
genetický průkaz HCV RNA, jaterní biopsie a stanovení gradingu a stagingu. Pro stanovení míry
poklesu pracovní schopnosti je rozhodující dopad vlastního postižení jater a mimojaterních
projevů na celkovou výkonnost a schopnost vykonávat denní aktivity. Funkční postižení bylo
u stěžovatelky podle výsledků vyšetření hodnoceno jako lehké ve fázi imunoaktivní s lehce
zvýšenou biochemickou histologickou aktivitou, s lehkým poklesem celkové výkonnosti
při běžném zatížení.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že posudkovému hledisku zde uvedenému posudek
PK MPSV vyhověl, neboť PK MPSV při hodnocení dominantního zdravotního postižení
stěžovatelky vycházela z testů buněčného poškození, testů charakterizujících syntetickou činnost
jater a testů eliminační schopnosti jater, z kterých zjistila, že měřené hodnoty jaterních testů
stěžovatelky byly dlouhodobě v normě, popřípadě lehce zvýšené. Na základě těchto výsledků
testů PK MPSV dospěla k závěru, že ve zdravotním stavu stěžovatelky lze prokázat dlouhodobě
příznivou stabilizaci, kterou shledává v trvale uspokojivých, tzn. jen intermitentně lehce
zvýšených hodnotách jaterního souboru, v nepřítomnosti známek cirhotické přestavby jaterní
tkáně, nepřítomnosti poruch krvetvorby a nepřítomnosti mimojaterních projevů orgánového
postižení. PK MPSV rovněž uvedla důvod, pro který zvolila horní hranici daného procentního
rozmezí položky 1b, kapitoly I., přílohy k vyhl. č. 359/2009 Sb. (přetrvávající pozitiva viru
hepatitidy C) a odůvodnila, proč se nejedná o stav uvedený pod položkami 1c a 1d (funkční
porucha není středního nebo těžkého stupně a nesplňuje medicínská kritéria zde uvedená).
Vysvětlila rovněž, že výsledky jaterních testů v čase kolísají v závislosti na aktuální zátěži
způsobené např. prodělávanou infekci, podanými léky ale i jiných zevních příčinách zatěžujících
organismus. V této souvislosti posudková komise rovněž zdůraznila, že aktivita jaterního
postižení stěžovatelky v čase kolísala, trvale však nedosahovala hodnot 5 – 10 ti násobku
fyziologických hodnot, aby bylo možno hodnotit jaterní poškození stěžovatelky jako středně
těžké.
Závěr uvedeného posudku PK MPSV v Brně je ve vztahu k dominantnímu onemocnění
stěžovatelky navíc totožný se závěrem, ke kterému dospěla lékařka LPS ČSSZ při posouzení
zdravotního stavu stěžovatelky, a to jak ve vztahu k určení rozhodujícího postižení stěžovatelky,
tak i ve vztahu ke stanovené míře poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky odpovídající tomuto
rozhodujícímu postižení. Posouzení PK MPSV v Brně se od posudku lékařky LPS ČSSZ liší
v ohodnocení dalších zdravotních postižení stěžovatelky, kdy PK MPSV na rozdíl od lékařky LPS
ČSSZ neshledala důvod pro zvýšení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky dle §3
vyhl. č. 359/2009 Sb. Nejvyšší správní soud má za to, že tato skutečnost nic nemění
na přesvědčivosti závěru PK MPSV ohledně hodnocení dalších zdravotních postižení
stěžovatelky, neboť posudková komise tento svůj závěr řádně zdůvodnila poukazem na malou
funkční závažnost ostatních zdravotních postižení a získaný kvalifikačnímu potenciálu
stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto neshledal žádnou oporu pro to, aby mohl přisvědčit námitce
stěžovatelky, že PK MPSV pochybila při hodnocení jejího zdravotního stavu. Také postup
krajského soudu při dokazování považuje Nejvyšší správní soud za správný a dostačující
k řádnému zjištění skutkového stavu.
Námitce stěžovatelky, v níž zpochybňovala závěr krajského soudu, že nelze přihlížet
k obsahu znaleckého posudku doc. MUDr. Dostála (jednalo se o odborné posouzení zdravotního
stavu stěžovatelky na základě její žádosti ze dne 20. 10. 2010) a doplnění znaleckého posudku
doc. MUDr. Stránského, CSc., ze dne 27. 5. 2010, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, neboť je
stejně jako krajský soud toho názoru, že tyto posudky nebyly zaměřeny na hledisko posuzování
míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky, ale byly vypracovány za zcela jiným účelem, jímž
je posouzení výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stěžovatelky. Míru
poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky, která je jedním z klíčových hledisek pro posouzení,
zda stěžovatelka splňuje podmínky pro přiznání některého ze stupňů invalidity uvedených v §39
odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, tak tyto posudky vůbec nehodnotily a nelze z nich proto
při posouzení této věci vycházet. Další důvod, pro který nelze uvedené posudky v tomto řízení
zohlednit pak představuje skutečnost, že tyto posudky nebyly vypracovány ke dni rozhodnutí
žalované (17. 12. 2010).
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že se krajský soud
nevypořádal s jejím návrhem na doplnění dokazování znaleckým posudkem o zdravotním stavu,
vypracovaným znalcem, jenž by nebyl ve vztahu k žádnému z účastníků a u něhož by nebyly
pochybnosti o jeho nepodjatosti. Krajský soud tento návrh stěžovatelky neshledal důvodným
s ohledem na přesvědčivost a úplnost závěrů PK MPSV. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
konstatuje, že náležitě odůvodněný posudek PK MPSV, který splňuje požadavek úplnosti,
celistvosti a který se vypořádává se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a jehož posudkový závěr
je náležitě a přesvědčivě zdůvodněn, aby byl přesvědčivý i pro soud, který z povahy věci nemá,
a ani nemůže mít potřebné odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity plné
či částečné závisí především, je dostatečným důkazem pro posouzení správnosti a zákonnosti
přezkoumávaného rozhodnutí. Již výše přitom bylo uvedeno, že posudek PK MPSV v Brně
ze dne 6. 5. 2011 veškeré tyto náležitosti v potřebné míře splňuje a není zde tudíž důvodu
vyžadovat posudek další. Ten se vyžaduje jen tehdy, pokud takový posudek je nepřesvědčivý,
neúplný, či z nějakého jiného důvodu vzbuzuje pochybnosti. Takovýto postup by ostatně byl
v rozporu se zásadou procesní ekonomie, kterou je při vyřizování věci soud povinen respektovat.
Nejvyšší správní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu
netrpí vadami uvedenými v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. (za použití §120 téhož zákona). Protože stěžovatelka byla v řízení neúspěšná a žalovaná
nemá na náhradu nákladů řízení právo ve smyslu §60 odst. 2 s. ř. s., bylo rozhodnuto tak,
že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu