ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.162.2011:145
sp. zn. 4 Ads 162/2011 - 145
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: R. P., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8.
2011, č. j. 1 Ad 41/2010 - 122,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 960 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 20. 5. 2010,
č. j. MHMP 287609/2010, bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části
Praha 12 ze dne 23. 2. 2010, č. j. 2331/2010/AAL, kterým podle §2 odst. 5 a §66 zákona
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné
nouzi“), nebyla žalobkyni přiznána dávka mimořádné okam žité pomoci na úhradu nezbytného
jednorázového výdaje. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání Magistrát hlavního města Prahy
uvedl, že žalobkyně podala žádost o tuto dávku pomoci v hmotné nouzi na úhradu přijímacího
řízení vysokoškolského studia v předpokládané částce 500 Kč. Tímto studiem získá kvalifikaci
pro práci s nevidomými, která je vhodná s ohledem na její zdravotní stav. Úhradu správního
poplatku za přijímací řízení na vysokou školu však nelze považovat za mimořádný výdaj
ani se nejedná o odůvodněné náklady související se vzděláním nebo zájmovou činností
nezaopatřeného dítěte ve smyslu §2 odst. 5 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi,
neboť žalobkyni nelze podle §18 téhož zákona za nezaopatřen é dítě považovat.
Rovněž tak ji nelze pokládat za osobu v hmotné nouzi, a proto jí nevzniká ani nárok na dávku
mimořádné okamžité pomoci podle §36 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2011,
č. j. 1 Ad 41/2010 - 122, žalobu proti uvedenému rozhodnutí odvolacího orgánu jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že primárním účelem
poskytování dávek pomoci v hmotné nouzi je to, aby v určitých sociálně vypjatých situacích,
kterým může být vystaven každý jedinec, nedošlo k propadu členů společnosti do sociální
beznaděje. Nezaplacení poplatku spojeného s přijímacím řízením na vysokou školu
však nepředstavuje sociálně vypjatou situaci, jejímž následkem by byla hrozba sociálního
vyloučení. Správním orgánům lze proto přisvědčit v tom, že úhradu poplatku za přijímací řízení
na vysokou školu nelze považovat za mimořádnou událost ve smyslu §2 odst. 4 zákona
o pomoci v hmotné nouzi. Okolnosti uváděné žalobkyní pak nelze po kládat ani za mimořádný
výdaj ve smyslu §2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. V daném případě totiž žalobkyni
nevznikly náklady zcela nepředvídatelně či při náhle vzniklé skutečnosti, jak předpokládá zákon
o pomoci v hmotné nouzi. Žalobkyně nesplňuje ani podmínky pro přiznání dávky mimořádné
okamžité pomoci podle §2 odst. 6 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť neuhrazení
poplatku za přihlášku na vysokou školu nezpůsobí její sociální vyloučení. Je sice zřejmé,
že žalobkyně se nachází v neuspokojivé sociální situaci a bez finančních prostředků, nicméně
zákon o pomoci v hmotné nouzi jí neumožňuje přiznat mimořádnou hmotnou pomoc z důvodu,
který v posuzované věci uvedla. Účelem poskytování dávek pomoci v hmotné nouzi totiž není
zvýšení kvalifikace studiem na vysoké škole, nýbrž zajištění základních životních podmínek
osobám, které se nacházejí v hmotné nouzi.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost. V ní stěžovatelka stejně jako v žalobě namítla, že splňuje podmínky
pro přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných a odůvodněných
nákladů. Za ně lze totiž považovat náklad spojený s úhradou poplatku za přijímací řízení
na vysokou školu, neboť tímto studiem by mohla získat kvalifikaci pro práci s nevidomými,
která je vhodná s ohledem na její zdravotní stav. Vzhledem ke svým osobním a majetkovým
poměrům si přitom tento náklad nemohla uhradit z vlastních prostředků. Navíc
i při její nemajetnosti a špatném zdravotním stavu mělo být naplněno její ústavně zaručené právo
na vzdělání. Kromě toho ji bylo možné považovat za osobu v hmotné nouzi ve smyslu §2
odst. 6 písm. d) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Podle tohoto ustanovení totiž může orgán
pomoci v hmotné nouzi považovat za osobu v hmotné nouzi též osobu, která nesplňuje
podmínky uvedené v odstavci druhém, avšak v daném čase, s ohledem na neuspokojivé sociální
zázemí a nedostatek finančních prostředků nemůže úspěšně řešit s voji situaci a je ohrožena
sociálním vyloučením, jestliže zejména nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby
vzhledem k tomu, že je osobou bez přístřeší. Tyto podmínky přitom v podstatě vzhledem
ke svým neuspokojivým majetkovým poměrům naplňuje, jak je známo správním orgánům
i soudům z jejich rozhodovací činnosti. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2011,
č. j. 1 Ad 41/2010 - 122, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Magistrát hlavního města Prahy se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb.
působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi
na Ministerstvo práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem
žalovaných krajských úřadů v soudních řízeních v těchto věcech, jak vyplývá z §69 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. V řízení o kasační
stížnosti proto Nejvyšší správní soud jednal jako se žalovaným namísto Magistrátu hlavního
města Prahy s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka dne 10. 2. 2010 podala žádost
o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje.
Podle §36 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na mimořádnou
okamžitou pomoc
a) osoba uvedená v §2 odst. 3,
b) osoba uvedená v §2 odst. 4 a 5, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi,
c) osoba uvedená v §2 odst. 6, pokud je považována za osobu v hmotné nouzi.
Osoba se podle §2 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi nachází v hmotné nouzi,
není-li dále stanoveno jinak, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob
a) po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí
(§24), přičemž si nemůže tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu
stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním a zabezpečení jejích základních
životních podmínek je tak ohroženo, nebo
b) dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle §4 odst. 1 písm. a) částek
živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§34) a služby
s bydlením bezprostředně spojené.
Podle §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi se osoba považuje za osobu v hmotné
nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odsta vci 2, avšak s přihlédnutím k jejím
příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví.
Za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi podle §2 odst. 4
téhož zákona považovat též osobu, kterou postihne vážná mimořádná událost a její celkové
sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními
silami; vážnou mimořádnou událostí se rozumí zejména živelná pohroma (například povodeň,
vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost,
ekologická nebo průmyslová havárie.
Podle §2 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi za osobu v hmotné nouzi může orgán
pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, která nemá vzhledem k příjmům a celkovým
sociálním a majetkovým poměrům dostatečné prostředky:
a) k úhradě nezbytného jednorázového výdaje, spojeného zejména se zaplacením správního
poplatku při prokázané ztrátě osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo
dokladů potřebných k přijetí do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty
peněžních prostředků, a v případě nezbytné potřeby s úhradou noclehu, nebo
b) na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů
dlouhodobé potřeby a na základní vybavení domácnosti a odůvodněných nákladů
souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte.
Konečně podle §2 odst. 6 téhož zákona za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci
v hmotné nouzi považovat též osobu, která v daném čase, s ohledem na neuspokojivé sociální
zázemí a nedostatek finančních prostředků nemůže úspěšně řešit svoji situaci a je ohrožena
sociálním vyloučením, jestliže zejména:
a) je propuštěna z výkonu zabezpečovací detence, z výkon u vazby nebo z výkonu trestu
odnětí svobody, nebo
b) je po ukončení léčby chorobných závislostí propuštěna ze zdravotnického zařízení,
psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti, nebo
c) je propuštěna ze školského zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy nebo
z pěstounské péče po dosažení zletilosti, respektive v 19 letech, nebo
d) nemá uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že je osobou
bez přístřeší, nebo
e) je osobou, jejíž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby.
Stěžovatelka v žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného
jednorázového výdaje uvedla, že žádá o úhradu správního poplatku za přijímací řízení
na vysokoškolské studium, jímž by získala kvalifikaci pro práci s nevidomými, která je vhodná
pro její zdravotní stav. Předpokládanou výši jednorázového výdaje vyčíslila stěžovatelka
na 500 Kč. V daném případě se tedy stěžovatelka dovolávala okamžité pomoci k úhradě
jednorázového výdaje, který považovala za nezbytný a na něh ož neměla vzhledem k celkovým
a majetkovým poměrům dostatečné prostředky.
Důvody pro poskytnutí mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytných
nebo odůvodněných nákladů jsou stanoveny v §2 odst. 5 písm. a) a b) zákona o pomoci
v hmotné nouzi, jak již bylo zmíněno. Výdaj spočívající v úhradě správního poplatku za přijímací
řízení na vysokou školu však nelze pod toto ustanovení podřadit, neboť nepředstavuje
jednorázový výdaj spojený zejména se zaplacením správního poplatku při prokázané ztrátě
osobních dokladů, při vydání duplikátu rodného listu nebo dokladů potřebných k přijetí
do zaměstnání, s úhradou jízdného v případě ztráty peněžních prostředků, a v případě nezbytné
potřeby s úhradou noclehu, nebo úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou
nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby a na základní vybavení domácnosti
a odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného
dítěte. O žádný takto zákonem vymezený či obdobný nezbytný výdaj se totiž v případě
stěžovatelky, která není nezaopatřeným dítětem ve smyslu §18 zákona o pomoci v hmotné nouzi,
nejednalo a nelze jí proto pokládat za osobu nacházející se v hmotné nouzi ve smyslu citovaného
ustanovení.
Stěžovatelkou uvedený jednorázový výdaj nepředstavuje ani důvod pro přiznání
mimořádné okamžité pomoci podle §2 odst. 3 a 4 zákona o pomoci nouzi,
neboť jí neposkytnutím jednorázové peněžní částky k úhradě správního poplatku za přijímací
řízení na vysokou školu s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým
poměrům nehrozí vážná újma na zdraví. Rovněž se nejedná o vážnou mimořádnou událost
v podobě živelní pohromy, požáru či jiné destruktivní události, ekologické nebo průmyslové
havárii. Za takovou událost není možné v žádném případě pokládat vysokoškolské studium,
byť směřuje k získání předpokladů pro práci s osobami se zdravotním postižením, která by byla
vhodná i vzhledem k zdravotnímu stavu stěžovatelky, neboť studium na vysoké škole bylo
předem plánované, stěžovatelka se k němu sama dobrovolně přihlásila a mohla tudíž uvážit,
zda je schopna si ho financovat.
Stěžovatelkou uvedený důvod nespadá ani pod výčet životních událostí uvedených v §2
odst. 6 zákona o pomoci v hmotné nouzi, při nichž je též možno pokládat osobu za osobu
nacházející se v hmotné nouzi a přiznat jí mimořádnou okamžitou pomoc. Správní poplatek
za přijímací řízení na vysokou školu totiž nelze považovat za životně důležitou potřebu a jeho
neuhrazením ze systému pomoci v hmotné nouzi není stěžovatelka ohrožena sociálním
vyloučením. V této souvislosti je nutné znovu uvést, že účelem mimořádné okamžité pomoci
jakožto dávky pomoci v hmotné nouzi není úhrada nákladů na získání kvalifikace studiem
na vysoké škole, nýbrž řešení náhlé a nepředvídatelné negativní životní situace, se kterou se není
osoba s ohledem na své sociální a majetkové poměry schopna vypořádat.
Nejvyšší správní soud dodává, že si je vzhledem k obsahu správního a soudního spisu
vědom toho, že se stěžovatelka nachází v nepříliš dobré sociální situaci a že jí mohlo činit vážné
obtíže uhradit správní poplatek za přijímací řízení na vysokou školu. Jak však již bylo
zdůvodněno výše, zákon o pomoci v hmotné nouzi neumožňuje stěžovatelce z důvodu,
který v posuzované věci uvedla, přiznat mimořádnou okamžitou pomoc. Ta totiž není určena
pro úhradu uvedeného nákladu. Jeho neuhrazením pak nedošlo ani k porušení ústavně
zaručeného práva stěžovatelky na vzdělání, neboť z něho nevyplývá povinnost státu hradit
náklady spojené s přijímacím řízením na vysokoškolské studium ze systému po moci v hmotné
nouzi.
Z uvedených důvodů tedy orgány pomoci v hmotné nouzi ani městský soud nepochybily,
když dospěly k závěru, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání mimořádné
okamžité pomoci stěžovatelce.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 a 2 nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a správnímu orgánu takové
právo ve věcech pomoci v hmotné nouzi nepřísluší.
Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 960 Kč, která se skládá z částky 500 Kč
za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti ze dne 22. 9. 2011 podle §7, §9 odst. 2
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advo kátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů), z částky 300 Kč za s tím
související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 160 Kč
odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, kterou byla advokátka povinna podle zvláštního
právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány (§35 odst. 8
s. ř. s.). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni
stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu