ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.166.2011:155
sp. zn. 4 Ads 166/2011 - 155
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: R. P.,
zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9.
2011, č. j. 1 Ad 55/2010 - 65,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2011, č. j. 1 Ad 55/2010 - 65,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 5. 2010,
č. j. MHMP 278580/2010, a usnesení Úřadu městské části Praha 12 ze dne 22. 2. 2010,
č. j. 2318/2010/AAL, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
a o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 5. 2010,
č. j. MHMP 278580/2010.
IV. V řízení o kasační stížnosti se ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové
Dřímalové, p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce
960 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 5. 2010,
č. j. MHMP 278580/2010, bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno usnesení Úřadu městské části
Praha 12 ze dne 22. 2. 2010, č. j. 2318/2010/AAL, kterým podle §48 odst. 2 a §66 správního
řádu došlo k zastavení řízení o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - příspěvku na živobytí
- zahájené na základě žádosti č. j. 2085/2010 AAL, podané žalobkyní dne 10. 2. 2010.
V odůvodnění rozhodnutí o odvolání Magistrát hlavního města Prahy uvedl, že podle §48 odst. 2
správního řádu lze přiznat totéž právo z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. Vzhledem
ke skutečnosti, že není dosud skončeno správní řízení o žádosti žalobkyně o příspěvek
na živobytí ze dne 30. 9. 2009, nelze v daném případě rozhodnout o její žádosti ze dne
10. 2. 2010. Správní orgán prvního stupně tudíž postupoval správně, když řízení o nové žádosti
zastavil.
Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2011,
č. j. 1 Ad 55/2010 - 65, žalobu proti shora uvedenému rozhodnutí o odvolání jako nedůvodnou
zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle přípisu správního orgánu prvního stupně ze dne
26. 7. 2011 byla žádost žalobkyně ze dne 30. 9. 2009 o příspěvek na živobytí zamítnuta
rozhodnutím Úřadu městské části Praha 12 ze dne 22. 10. 2009, č. j. 11830/2009/AAL. Toto
rozhodnutí však bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího orgánu (Magistrátu hlavního města
Prahy) ze dne 13. 1. 2010, č. j. 9398110/2009, a věc byla vrácena prvoinstančnímu správnímu
orgánu k novému projednání a rozhodnutí. Následně žalobkyně dne 10. 2. 2010 podala další
žádost o příspěvek, která byla předmětem nyní posuzované věci. Odvolací orgán argumentoval
tím, že v něm nastala překážka věci pravomocně rozhodnuté, ačkoliv o žádosti žalobkyně ze dne
30. 9. 2009 nebylo v době vydání prvoinstančního správního aktu rozhodnuto. Jednalo se tedy ve
skutečnosti o překážku řízení založenou na litispendenci podle §48 odst. 1 správního řádu,
neboť u správního orgánu prvního stupně již probíhalo jiné řízení o téže dávce. I pro tuto
překážku však nebylo možné v řízení o žádosti žalobkyně ze dne 10. 2. 2010 pokračovat a správní
orgán prvního stupně byl povinen ho podle §66 odst. 1 písm. e) správního řádu zastavit.
Uvedené nesprávné právní posouzení tedy podle městského soudu nemělo žádný vliv
na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Lhůta pro vydání rozhodnutí uvedená v §71
odst. 3 správního řádu je podle městského soudu pořádková, neboť s jejím marným uplynutím
nespojuje zákon žádné důsledky. Nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí, na které poukazuje
žalobkyně, tedy nezpůsobuje jeho nezákonnost. Na druhou stranu lze souhlasit s názorem
žalobkyně, že se nejednalo o zvlášť složitý případ ve smyslu §71 odst. 3 písm. a) správního řádu,
a proto měl správní orgán rozhodnout bez zbytečného odkladu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost. Stěžovatelka v ní stejně jako v žalobě namítla, že v dané věci nebyly
splněny podmínky pro zastavení řízení pro překážku řízení uvedenou v §48 odst. 1 ani v odst. 2
správního řádu, neboť správním orgánům dokladovala své osobní a majetkové poměry za jiná
období. Dále stěžovatelka namítla, že správní orgán prvního stupně měl rozhodnout
bez zbytečného odkladu, jelikož se nejednalo o zvlášť složitý případ. S ohledem na tyto
skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 20. 9. 2011, č. j. 1 Ad 55/2010 – 65, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Magistrát hlavního města Prahy se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb.
působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání ve věcech dávek pomoci v hmotné nouzi
na Ministerstvo práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem
žalovaných krajských úřadů v soudních řízeních v těchto věcech, jak vyplývá z §69 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. V řízení o kasační
stížnosti proto Nejvyšší správní soud jednal jako se žalovaným namísto Magistrátu hlavního
města Prahy s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
V dané věci správní orgán prvního stupně o žádosti stěžovatelky o příspěvek na živobytí,
která byla podána dne 10. 2. 2010, rozhodl usnesením ze dne 22. 2. 2010, č. j. 2318/2010/AAL,
jímž toto řízení zastavil. Prvoinstanční správní orgán tedy v souladu s §71 odst. 3 správního řádu
vydal rozhodnutí do 30 dnů od zahájení řízení. Případné nedodržení této lhůty pro vydání
rozhodnutí o žádosti o příspěvek na živobytí ze dne 30. 9. 2009 nemá pro posuzovanou věc
žádný význam, neboť jejím předmětem je žádost o tutéž dávku pomoci v hmotné nouzi ze dne
10. 2. 2010. V řízení o žádosti ze dne 10. 2. 2010 bylo toliko podstatné, zda v něm byla založena
překážka věci zahájené nebo překážka věci pravomocně rozhodnuté s ohledem na předchozí
žádost stěžovatelky ze dne 30. 9. 2009. Navíc lhůta zakotvená v §71 odst. 3 správního řádu
je pouze pořádkové povahy, jak již správně uvedl městský soud, a proto její případné nedodržení
v řízení o žádosti ze dne 30. 9. 2009 nemělo za následek nutnost přiznání příspěvku na živobytí
na základě této žádosti.
Stížnostní námitce o nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí tedy Nejvyšší správní soud
nepřiznal důvodnost.
Městský soud poukázal na přípis Úřadu městské části Praha 12 ze dne 26. 7. 2011,
z něhož vyplývá, že po podání žádosti ze dne 30. 9. 2009 rozhodnutím Úřadu městské části Praha
12 ze dne 22. 10. 2009, č. j. 11830/2009/AAL, nebyl stěžovatelce přiznán příspěvek na živobytí.
Toto prvoinstanční rozhodnutí však Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne
13. 1. 2010, č. j. 9398110/2009, zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k novému
projednání. Ten rozhodnutím ze dne 26. 2. 2010, č. j. 2505/2010/AAL, stěžovatelce příspěvek
na živobytí opětovně nepřiznal s odůvodněním, že stěžovatelka ve lhůtě dané správním orgánem
neosvědčila ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci
v hmotné nouzi, skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, tj. nedoložila řádně vyplněný
formulář „Informace o užívaném bytu“, nájemní smlouvu, doklad o výši a úhradě nájemného,
doklad o úhradě poplatků za elektrickou energii a plyn. Magistrát hlavního města Prahy
rozhodnutím ze dne 11. 6. 2010, č. j. 332617/2010 odvolání stěžovatelky zamítl a toto druhé
prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, což zjistil městský soud ze své úřední činnosti, jak uvedl
v odůvodnění napadeného rozsudku.
V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne
21. 5. 2010, č. j. MHMP 278580/2010 ani jemu předcházejícího usnesení Úřadu městské části
Praha 12 ze dne 22. 2. 2010, č. j. 2318/2010/AAL, které byly vydány ve věci žádosti stěžovatelky
o příspěvek na živobytí ze dne 10. 2. 2010, tedy ještě nebylo o její žádosti o stejnou dávku
pomoci v hmotné nouzi ze dne 30. 9. 2009 pravomocně rozhodnuto. V řízení o žádosti ze dne
10. 2. 2010 tedy nemohla být založena překážka věci pravomocně rozhodnuté, a to ani v případě
totožnosti této věci s věcí zahájenou na základě žádosti ze dne 30. 9. 2009. Městský soud tedy
učinil správný závěr, podle něhož nebyly v nyní posuzované věci z tohoto důvodu (pro překážku
věci pravomocně rozhodnuté) splněny podmínky pro zastavení řízení podle §48 odst. 2 a §66
správního řádu.
V řízení o žádosti stěžovatelky o příspěvek na živobytí ze dne 10. 2. 2010 však nebyla
založena ani překážka věci zahájené a toto řízení proto nebylo možné zastavit ani za použití §66
odst. 1 písm. e) a §48 odst. 1 správního řádu. Podle §38 odst. 1 a 3 zákona č. 111/2006 Sb.,
o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném v době vydání rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů, totiž příspěvek na živobytí náležel osobě ode dne, kdy splnila všechny podmínky nároku
na dávku, nejdříve však od prvního dne měsíce, v němž bylo zahájeno řízení o přiznání této
dávky. V dané věci tedy mohl být příspěvek na živobytí stěžovatelce přiznán a vyplácen nejdříve
od počátku měsíce, ve kterém bylo zahájeno řízení o poskytnutí této dávky, tedy od počátku
února 2010. Naproti tomu v řízení o žádosti stěžovatelky o příspěvek na živobytí ze dne
30. 9. 2009 mohl být stěžovatelce příspěvek na živobytí přiznán a vyplácen od počátku září 2009.
Z tohoto důvodu musel orgán pomoci v hmotné nouzi rozhodovat o žádostech ze dne
30. 9. 2009 a 10. 2. 2010 v samostatných řízeních, neboť se nejednalo o totožné věci ve smyslu
§48 odst. 1 správního řádu. Předchozí žádost stěžovatelky o příspěvek na živobytí ze dne
30. 9. 2009 tedy nemohla založit překážku řízení, které bylo zahájeno podáním její žádosti o tutéž
dávku pomoci v hmotné nouzi ze dne 10. 2. 2010. Městský soud tedy pochybil, když dospěl
k závěru, že v posuzované věci byly dány podmínky pro zastavení řízení z důvodu litispendence.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek městského soudu podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil. Již v řízení o žalobě
zde byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a městský soud
by v novém žalobním řízení nemohl učinit nic jiného, než tato rozhodnutí zrušit, neboť shora
uvedená neexistence překážky věci pravomocně rozhodnuté a neexistence překážky věci zahájené
vede k nutnosti vydání meritorního rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o příspěvek na živobytí
ze dne 10. 2. 2010, což nelze v soudním řízení správním učinit. Proto povaha věci umožňuje
Nejvyššímu správnímu soudu o žalobě sám rozhodnout a podle §110 odst. 2 písm. a), §78
odst. 1 věty první, odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012, současně se zrušením
napadeného rozsudku zrušit pro nezákonnost také rozhodnutí správních orgánů obou stupňů,
a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný v souladu s §78 odst. 5 s. ř. s.
použitého přiměřeně podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán výše vysloveným právním názorem
Nejvyššího správního soudu.
Jelikož Nejvyšší správní soud současně se zrušení napadeného rozsudku rozhodl
i o zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, musí kromě nákladů řízení o kasační
stížnosti rozhodnout i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského
soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012). O nákladech řízení
o kasační stížnosti a o žalobě rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. Stěžovatelka sice měla ve věci plný úspěch, avšak z obsahu soudního spisu nevyplývá,
že by ji v těchto řízeních nějaké náklady vznikly. Proto Nejvyšší správní soud tyto náklady
žádnému z účastníků nepřiznal.
Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 960 Kč, která se skládá z částky 500 Kč
za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti ze dne 21. 10. 2011 podle §7, §9 odst. 2
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů), z částky 300 Kč za s tím
související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 160 Kč
odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, kterou byla advokátka povinna podle zvláštního
právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány (§35 odst. 8
s. ř. s.). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni
stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu