ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.174.2011:199
sp. zn. 4 Ads 174/2011 - 199
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: R. P., zast. Mgr.
Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9.
2011, č. j. 1 Ad 27/2010 - 122,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 960 Kč, která jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 1. 2008,
č. j. MHMP 547043/2007, SSP 423/07, bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
městské části Praze 12 ze dne 14. 11. 2007, č. j. 4102/7/ALA-1/2, kterým podle §24 zákona
č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní
sociální podpoře“) byla zamítnuta žádost žalobkyně o dávku státní sociální podpory příspěvek na
bydlení ode dne 1. 8. 2007. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání Magistrát hlavního města Prahy
uvedl, že žalobkyně požádala dne 22. 10. 2007 o příspěvek na bydlení od 1. 8. 2007. Žalobkyně
byla upozorněna na nedostatky v žádostech a předložených dokladech s tím, že do osmi dnů
je povinna tyto nedostatky odstranit. Především však žalobkyně nedoložila doklad o tom,
že je nájemkyní nebo vlastnicí bytu, což je podle §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře
zásadní podmínka pro přiznání příspěvku na bydlení. Navíc pravomocným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 8 C 198/2003 - 26, byla žalobkyni stanovena povinnost
do šesti měsíců od jeho právní moci, tedy do 18. 2. 2006, vyklidit byt na adrese K. X, P. X – M.
Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že je nájemkyní, případně vlastnicí bytu, byla její žádost o
příspěvek na bydlení zamítnuta v souladu se zákonem.
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2011,
č. j. 1 Ad 27/2010 - 122, žalobu proti uvedenému rozhodnutí o odvolání jako nedůvodnou
zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že podle §24 odst. 1 zákona o státní
sociální podpoře má nárok na příspěvek na bydlení jen vlastník nebo nájemce bytu,
který je v bytě hlášen k trvalému pobytu. Orgán státní sociální podpory však zjistil, že žalobkyně
neužívá byt na základě nájemní smlouvy, protože její nájemní poměr skončil podle rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 8 C 198/2003 - 26, ke dni 18. 2. 2006. Za nájemce bytu
se podle §24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře považuje též nájemce obytné místnosti
v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně sice
předložila dohody o dočasném přístřeší v Azylovém domě sv. Terezie ze dne 11. 9. 2007
a 27. 10. 2007, podle nichž měla v tomto zařízení zajištěno ubytování v září a říjnu 2007, nicméně
v tomto řízení se rozhodovalo o přiznání příspěvku na bydlení ode dne 1. 8. 2007. Za této situace
orgán státní sociální podpory postupoval v souladu s právními předpisy, když žádost o tuto
dávku zamítl, neboť žalobkyně neprokázala rozhodné skutečnosti pro její přiznání. Žalobkyně
byla upozorněna na nedostatky žádosti a měla osvědčit právní důvod k užívání bytu. Její
povinností stanovenou v §61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře bylo ve lhůtě osmi dnů
této žádosti vyhovět a požadované podklady doplnit. Žalobkyně byla přitom náležitě poučena
o tom, že v případě nedoložení vyžádaných dokladů jí příspěvek na bydlení nebude přiznán.
I přesto uvedené výzvě nevyhověla a tudíž nese následky této své nečinnosti.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené
lhůtě kasační stížnost. Stěžovatelka v kasační stížnosti stejně jako v žalobním řízení namítla,
že doposud není zcela vyjasněn její vztah k bytu č. 24, I. kategorie, o velikosti 3+1, v 7. patře
domu č. p. X v ulici K. 16, P. X – M. Podáním ze dne 28. 12. 2010 proto požádala městský soud
o přerušení řízení. Soud měl tomuto návrhu vyhovět i s ohledem na dovolání, které podala
v řízení o vyklizení předmětného bytu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8
C 198/2003. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, č. j. 1 Ad 27/2010 - 122, zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Magistrát hlavního města Prahy se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb.
působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání ve věcech dávek státní sociální podpory
na Ministerstvo práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem
žalovaných krajských úřadů v soudních řízeních v těchto věcech, jak vyplývá z §69 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. V řízení o kasační
stížnosti proto Nejvyšší správní soud jednal jako se žalovaným namísto Magistrátu hlavního
města Prahy s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Byl-li příjemce dávky vyzván příslušným orgánem státní sociální podpory, aby osvědčil
skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, je podle §61 odst. 2 zákona
o státní sociální podpoře povinen této výzvě vyhovět, a to ve lhůtě do osmi dnů ode dne
doručení výzvy, neurčil-li orgán státní sociální podpory delší lhůtu; neučiní-li tak v určené lhůtě,
může být výplata dávky zastavena, dávka může být odejmuta nebo nepřiznána, jestliže příjemce
byl ve výzvě na tento následek prokazatelně upozorněn. Skutečnosti rozhodné pro nárok
na dávku a na její výši se v řízení o dávkách státní sociální podpory osvědčují především doklady,
které musí být součástí žádosti o dávku.
U stěžovatelky jako samostatně posuzované osoby musela žádost o příspěvek na bydlení
podle §68 odst. 1 písm. d), g) zákona o státní sociální podpoře obsahovat tyto doklady:
a) doklad o výši jejího příjmu v rozhodném období,
b) doklad o tom, že byt je užíván na základě nájemní smlouvy nebo na základě vlastnictví
k nemovitosti, a
c) doklad o výši nájemného, nákladů za plnění poskytovaná s užíváním bytu, nejsou-li tyto
náklady zahrnuty do nájemného, a nákladů za plyn, elektřinu, vodné, stočné, odvoz
odpadu a centrální vytápění nebo za pevná paliva.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka podala dne 22. 10. 2007 žádost
o příspěvek na bydlení s datem přiznání od 1. 8. 2007. K ní připojila formulář o výši jejích příjmů
a za druhé čtvrtletí 2007, v němž však vyplnila pouze své osobní údaje a údaj o trvalém pobytu.
Totéž učinila i na formuláři o výši jejích nákladů na bydlení za druhé čtvrtletí 2007 s tím rozdílem,
že v něm navíc vyplnila údaje o nákladech za plyn a elektřinu za jiné než rozhodné období.
Při ústním projednání žádosti o příspěvek na bydlení ze dne 22. 10. 2007, které se uskutečnilo
téhož dne, orgán státní sociální podpory stěžovatelku upozornil na to, že k této žádosti nejsou
doloženy příslušné doklady, a to nájemní smlouva, rozhodné příjmy a potvrzení o nákladech
spojených s užíváním bytu. Zároveň stěžovatelku poučil o tom, že nebudou-li tyto nedostatky
odstraněny do osmi dnů od 22. 10. 2007, nemůže být její žádosti o příspěvek na bydlení
vyhověno. Stěžovatelka však v této lhůtě ani později požadované doklady nepředložila.
Nárok na příspěvek bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen
k trvalému pobytu, jestliže a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného
příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a b) součin
rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu
0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení (§24 odst. 1 zákona o státní sociální
podpoře). Náklady na bydlení u bytů užívaných na základě nájemní smlouvy podle §25 odst. 1
a 3 zákona o státní sociální podpoře tvoří nájemné, náklady za plnění poskytované s užíváním
bytu, nejsou-li tyto náklady zahrnuty do nájemného, náklady za plyn, elektřinu, vodné, stočné,
odvoz odpadu a centrální vytápění nebo za pevná paliva. Tyto náklady na bydlení a rozhodné
příjmy ve smyslu §4 a násl. zákona o státní sociální podpoře tedy představují veličiny
při posuzování nároku na příspěvek na bydlení i na jeho výši, jak vyplývá z §27 téhož zákona.
Jestliže tedy stěžovatelka nepředložila žádné doklady vztahující se k užívanému bytu, nebylo
možné stanovit výši rozhodného příjmu ani nákladů na bydlení a tím ani rozhodnout o jejím
nároku na příspěvek na bydlení.
Navíc v žádosti o příspěvek na bydlení ze dne 22. 10. 2007 stěžovatelka uvedla,
že je hlášena k trvalému pobytu v bytě č. 24, I. kategorie, o velikosti 3+1, v 7. patře domu č. p. X
v ulici K. X, P. X – M. Z obsahu správního spisu však vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2004, č. j. 8 C 198/2003 - 26, ve znění opravného usnesení ze dne 22.
9. 2004, č. j. 8 C 198/2003 - 43, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2005, bylo rozhodnuto o
povinnosti stěžovatelky vyklidit tento byt do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku kvůli
neplacení nájemného. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebyl tento rozsudek
zrušen. Proto městský soud, který byl podle §75 odst. 1 s. ř. s. vázán skutkovým stavem
existujícím v době rozhodování správního orgánu, musel vycházet z toho, že stěžovatelka nebyla
v rozhodné době nájemkyní bytu, k němuž byla hlášena k trvalému pobytu, a tudíž nesplnila
jednu z podmínek pro přiznání příspěvku na bydlení zakotvenou v §24 odst. 1 zákona o státní
sociální podpoře. Za této situace nebyly dány důvody pro přerušení řízení o žalobě proti
rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi do skončení řízení o dovolání ve věci vyklizení shora
uvedeného bytu, které je vedeno u Nejvyššího soudu. S poukazem na tytéž skutečnosti zde
nejsou dány důvody ani pro přerušení řízení o kasační stížnosti, takže Nejvyšší správní soud o ní
meritorně rozhodl. Navíc stěžovatelka ničím neprokázala, že byt, ve kterém byla hlášena
k trvalému pobytu, v rozhodné době fakticky užívala a že jí v souvislosti s tím vznikly nějaké
náklady na bydlení ve smyslu §25 zákona o státní sociální podpoře, jak již bylo zmíněno.
Ubytováním stěžovatelky v Azylovém domě sv. Terezie v září a říjnu 2007 na základě
dohod o dočasném přístřeší, které uzavřela ve dnech 11. 9. 2007 a 27. 10. 2007 s Arcidiecézní
charitou Praha, nemohl v dané věci vzniknout nárok na příspěvek na bydlení. Azylové domy
totiž podle §57 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších
předpisů, poskytují pouze pobytové služby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální
situaci spojené se ztrátou bydlení, a tudíž stěžovatelku nebylo možné považovat za nájemkyni
obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení ve smyslu §24 odst. 2 zákona o státní
sociální podpoře. Navíc stěžovatelka nebyla v azylovém domě hlášena k trvalému pobytu,
takže nesplnila ani tuto podmínku pro přiznání příspěvku na bydlení uvedenou v §24 odst. 1
zákona o státní sociální podpoře.
Stěžovatelka tedy neosvědčila skutečnosti rozhodné pro nárok na příspěvek na bydlení
a na jeho výši a v důsledku toho nemohla být žádost o jeho poskytnutí náležitě posouzena.
Proto orgán pomoci v hmotné nouzi postupoval v souladu se zákonem, když po předchozím
upozornění příspěvek na bydlení stěžovatelce nepřiznal.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch
a žalovanému ani jeho právnímu předchůdci v něm žádné náklady nad rámec jejich běžné úřední
činnosti nevznikly.
Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu
za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 960 Kč, která se skládá z částky 500 Kč
za jeden úkon právní služby [podání kasační stížnosti ze dne 25. 10. 2011 podle §7, §9 odst. 2
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů], z částky 300 Kč za s tím
související režijní paušál (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 160 Kč
odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, kterou byla advokátka povinna podle zvláštního
právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány (§35 odst. 8
s. ř. s.). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni
stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2012
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu