ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.26.2012:48
sp. zn. 4 Ads 26/2012 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. M.,
zast. Mgr. Františkem Drlíkem, advokátem, se sídlem náměstí Míru 9, Šumperk, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha
2 (dříve Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc), o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2011, č. j. 38 Cad
15/2005 - 435,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci žalobce Mgr. Františku Drlíkovi, advokátovi, se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 960 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 5. 2005, č. j. KUOK/9881/05/OSV-DS/7025/SD-80, Krajský
úřad Olomouckého kraje (dále jen „krajský úřad“) k odvolání žalobce změnil rozhodnutí
Městského úřadu Zábřeh ze dne 25. 3. 2005, č. j. Soc/552/2695/2005/Dv, kterým žalobci nebyla
přiznána dávka sociální péče,
takto:„Po provedeném řízení podle příslušných ustanovení zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, v souladu s ustanovením §40a zákona ČNR
č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, dle
§90 odst. 1 a §94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle §1
až 4 a §7 zákona ČNR č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, a §2, 3 a 6
zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 664/2004 Sb.,
kterým se zvyšují částky životního minima, se žádost S. M., nar. dne X, bytem B. 134, X D., ze dne 1. 3.
2005 o přiznání dávky sociální péče od 1. 12. 2003 zamítá.“
V odůvodnění krajský úřad po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení a skutkových zjištění
uvedl, že prvoinstanční orgán zjistil přesně a úplně skutečný stav věci a opatřil si podklady
potřebné pro rozhodnutí. Rozhodnutí však nebylo vydáno zcela v souladu s §47 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť
prvoinstanční orgán neuvedl ve výroku všechna ustanovení právních předpisů, podle kterých
rozhodoval. Konkrétně opomenul ustanovení §7 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti,
ve znění účinném do 31. 12. 2006, podle něhož vyzýval k osvědčení skutečností rozhodných pro
nárok na dávku sociální péče, její výši a výplatu a upozorňoval na následky nedodržení této výzvy.
Krajský úřad tuto vadu odstranil, když změnil výrok napadeného rozhodnutí. Spisová
dokumentace neobsahuje rozhodnutí o tom, že by jakýkoli pracovník Městského úřadu Zábřeh
byl z tohoto řízení vyloučen. Starosta města Zábřeh vydal naposledy dne 5. 1. 2005 zamítavé
rozhodnutí, neboť žalobce neprokázal žádný důvod, proč by měli být pracovníci tohoto úřadu
v dané věci podjatí. Krajský úřad konstatoval, že žalobce nelze v souladu s §1 odst. 1 zákona
o sociální potřebnosti považovat za sociálně potřebného, neboť si odmítá zvýšit příjem vlastním
přičiněním uplatněním nároku na výplatu částečného invalidního důchodu, resp. se odmítá
podrobit kontrolní lékařské prohlídce lékařem příslušné okresní správy sociálního zabezpečení.
Od 1. 10. 2004 žalobce neplní další podmínku sociální potřebnosti stanovenou v §3 odst. 3
písm. a) zákona o sociální potřebnosti, neboť toho dne byl vyřazen z evidence uchazečů
o zaměstnání. Krajský úřad dále podotkl, že žalobce odmítá spolupracovat se správním orgánem
a cokoliv sdělovat, proto není možné jeho sociální potřebnost a nárok na dávku sociální péče
posoudit.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je provedeno
vyloučenými pracovníky, zcela zmatečné, v rozporu se záznamem a důkazy Městského úřadu
Zábřeh ze dne 28. 3. 2005. Krajský úřad žalobci opakovaně od 1. 12. 2003 odmítá přiznat sociální
pomoc, na krajském soudu je ve stejné věci nevyřízeno na 50 žalob. Krajský úřad porušil práva
žalobce zaručená v čl. 30 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Porušil rovněž ustanovení §1, §3, §6 a §7 zákona č. 463/1991 Sb. Žalobce
navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, a žádal o uhrazení majetkové a nemajetkové
újmy. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
V doplnění žaloby ze dne 4. 8. 2008 žalobce uvedl, že krajský úřad pouze změnil způsob
rozhodnutí ve věci, když výsledek zůstal stejný a krajský úřad nekriticky převzal i závěr,
že žalobce není občanem sociálně potřebným. Podle názoru žalobce tento závěr neodpovídá
příslušným ustanovením zákona č. 422/2003 Sb. Správní orgán nepostupoval v odvolacím řízení
v souladu s §89 odst. 2 správního řádu, napadené rozhodnutí nesplňuje ani náležitosti uvedené
v §68 správního řádu, zejména zde chybí vyčerpávající odkaz na podklady, ze kterých správní
orgán vycházel, a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů.
Obsahem odvolání žalobce, kromě otázky vyloučení pracovníků, se krajský úřad vůbec nezabýval.
Usnesením ze dne 13. 7. 2011, č. j. 38 Cad 15/2005 - 336, Krajský soud v Ostravě
ustanovil zástupcem žalobce Mgr. Františka Drlíka, advokáta.
Podáním ze dne 1. 12. 2011 žalobce požádal o odročení jednání a přerušení řízení s tím,
že v téže věci Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, č. j. 38 Cad 2/2004 - 272,
zrušil prvotní rozhodnutí krajského úřadu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně žalobce
poznamenal, že uplatňuje hmotněprávní nároky podle nařízení Vlády České republiky
k provedení zákona č. 198/1993 Sb.
Přípisem ze dne 8. 12. 2011 Krajský soud v Ostravě žalobci sdělil, že jeho návrhu
na odročení ústního jednání se nevyhovuje.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, č. j. 38 Cad 15/2005 - 435,
žalobu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, odměnu ustanoveného
zástupce určil částkou 5.303 Kč a vyslovil, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů
řízení. V odůvodnění soud uvedl, že pro zákon č. 482/1991 Sb., který v době vydání napadeného
rozhodnutí upravoval sociální potřebnost, je charakteristický důraz na adresnost dávek sociální
péče; dávka nemůže být poskytována tomu, kdo ji vzhledem ke svým majetkovým a sociálním
poměrům nepotřebuje. Soud se ztotožnil s názorem krajského úřadu, že žalobce neposkytl
odpovídající součinnost, neměl snahu prokázat své majetkové poměry, ač byl řádně vyzván
a poučen o následku nepředložení požadovaných dokladů. Krajský úřad nepochybil, pokud
shodně s orgánem prvního stupně nespolupráci žalobce vyhodnotil jako důvod pro zamítnutí
žádosti; podle soudu šlo o důvod dostačující. Správní orgán současně na základě vlastních zjištění
bez součinnosti žalobce vyhodnotil jeho majetkové poměry. Soud krajskému úřadu přisvědčil,
že žalobce nelze považovat za sociálně potřebného, neboť výplata částečného invalidního
důchodu byla zastavena z důvodu nepodrobení se lékařskému vyšetření a z evidence uchazečů
o zaměstnání byl žalobce od 1. 10. 2004 vyřazen. Námitce žalobce, že rozhodovali vyloučení
pracovníci, soud nepřisvědčil a poukázal na rozhodnutí starosty města Zábřeh ze dne 5. 1. 2005,
č. j. P/842/04/SK, jímž byl návrh žalobce na vyloučení všech pracovníků Městského úřadu
Zábřeh zamítnut. Soud konstatoval, že zamítnutí žádosti v důsledku nesplnění povinnosti
žadatele osvědčit splnění podmínky nároku na dávku a nezájem žadatele zajistit si příjem z jiných
systémů sociálního zabezpečení nelze hodnotit jako porušení práv žalobce zaručených Listinou
základních práv a svobod, jestliže tyto povinnosti jsou zcela jasně vymezeny v zákoně. K návrhu
na uhrazení nemajetkové újmy soud poznamenal, že o takovém návrhu rozhoduje soud
v občanském soudním řízení, nikoliv ve správním soudnictví. Soud žalobu zamítl jako
nedůvodnou podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Návrhu žalobce na odročení jednání soud nevyhověl, neboť žalobce
neuvedl žádný závažný důvod pro odročení, a rozhodl bez přítomnosti žalobce, který byl
k jednání řádně předvolán. Soud neshledal ani důvod pro přerušení řízení. K námitce podjatosti
vznesené zástupcem žalobce při jednání soud poznamenal, že o této námitce již bylo rozhodnuto
usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. Nao 28/2005 - 26, a žalobce žádný
nový konkrétní důvod podjatosti neuvedl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) obtížně čitelnou kasační
stížnost ze dne 20. 1. 2012. Bez bližší konkretizace uplatnil kasační důvody podle §103 odst. 1
písm. a) až d) s. ř. s. a konstatoval, že napadený rozsudek je zmatečný, bludný, provedený
vyloučenou soudkyní, v jeho nepřítomnosti. Namítal, že soud nerozhodl o jeho návrhu
na přerušení řízení. Uvedl, že krajský soud zrušil prvotní rozhodnutí krajského úřadu z roku 2003
a věc je ve správním řízení. Tvrdil, že soud je povinen posuzovat podání podle jejich obsahu
a zjistit skutečný stav věci. Dále podotkl, že uplatňuje své hmotněprávní nároky podle zákona
č. 198/1993 Sb. Po odebrání důchodu v roce 1993 soud údajně zadržuje veškerou dokumentaci
a Česká správa sociálního zabezpečení nemůže provádět žádné úkony. Stěžovatel požadoval,
aby soud prokázal, proč stěžovatel nepracuje, z čeho žije, kde má příjmy od roku 1986 a kde
má vyděláno na jakýkoliv důchod. Dále žádal o předvolání svědka „estébák H.“, který proti
stěžovateli „na rozkaz KS Ostrava a Jana Záviská vedl několik teroristických útoků“. Stěžovatel rovněž
zmínil porušení svých ústavních práv zaručených v čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 96 odst. 2 Ústavy
České republiky a v čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, čl. 30 odst. 1 a 2, čl. 31, čl. 36 odst. 2, čl. 37
odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 2. 2012, č. j. 4 Ads 26/2012 - 30, stěžovatele
vyzval, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení doplnil kasační stížnost tak, že uvede,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá rozsudek krajského soudu.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že krajský soud byl povinen řízení v této
věci přerušit, neboť v téže věci již řízení u krajského soudu probíhá. Tuto skutečnost podle
stěžovatele prokazují rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 38 Cad 2/2004 - 272, rozhodnutí
krajského úřadu ze dne 8. 2. 2011, č. j. KUOK 15522/2011, a usnesení Krajského soudu
v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. 7. 2011, č. j. 73 Ad 17/2011 - 33. Stěžovatel
konstatoval, že podání je třeba vždy posuzovat podle jejich obsahu a přihlížet k oprávněným
zájmům účastníka řízení, nikoliv jen opakovat nepravdy správních orgánů. Navrhl provedení
důkazu svědeckými výpověďmi úředníků, kteří věc vyřizovali. Stěžovatel žádal, aby bylo
napadené rozhodnutí zrušeno v celém jeho rozsahu.
Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb.
působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání ve věcech dávek státní sociální podpory, dávek
pomoci v hmotné nouzi (dříve dávek sociální péče) a příspěvku na péči na Ministerstvo práce
a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem žalovaných krajských
úřadů v soudních řízeních v těchto věcech (srov. §69 s. ř. s., podle kterého žalovaným je správní
orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla). V probíhajícím
řízení proto Nejvyšší správní soud namísto Krajského úřadu Olomouckého kraje jednal jako
se žalovaným výhradně s Ministerstvem práce a sociálních věcí.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a v jejím doplnění.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Ačkoliv stěžovatel ve svých podáních odkazuje na §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s.,
z obsahu těchto podání je zjevné, že se dovolává důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), c)
a d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
Podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené zmatečnosti
řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud
nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 1. 3. 2005
návrh na zahájení správního řízení, ve kterém uvedl, že je od 1. 12. 2003 ve stavu hmotné nouze
bez finančních prostředků a žádá o poskytnutí sociální pomoci ve výši 7.300 Kč na každý měsíc
(životní minimum + sociální potřebnost). Podotkl, že v téže věci jednají vyloučení pracovníci
Městského úřadu Zábřeh a Krajského úřadu Olomouckého kraje. Žádal, aby věc byla postoupena
na Městský úřad Ústí nad Orlicí.
Ve správním spisu je založeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
27. 10. 2003, č. 530 701 246, kterým byla stěžovateli od 2. 12. 2003 zastavena výplata částečného
invalidního důchodu s odůvodněním, že se nepodrobil vyšetření zdravotního stavu, přestože byl
na možnost zastavení výplaty důchodu upozorněn.
Úřad práce v Šumperku, pobočka Zábřeh, přípisem ze dne 10. 1. 2005 sdělil Městskému
úřadu Zábřeh, že stěžovatel byl od 1. 10. 2004 vyřazen z evidence úřadu práce, proti tomu
se odvolal a celý případ řeší Ministerstvo práce a sociálních věcí. Na tomto sdělení je dopsán
úřední záznam ze dne 23. 3. 2005, že bylo telefonicky ověřeno, že případ je stále v řešení
ministerstvem.
Okresní správa sociálního zabezpečení Šumperk přípisem ze dne 2. 3. 2005 sdělila
Městskému úřadu Zábřeh, že stěžovatel nepožádal o uvolnění výplaty částečného invalidního
důchodu, zastavené od 2. 12. 2003, a nepodrobil se lékařskému vyšetření.
Městský úřad Zábřeh přípisem ze dne 9. 3. 2005 vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě osmi dnů
od doručení výzvy doložil čestné prohlášení o majetku, skutečné náklady na domácnost a aktuální
potvrzení úřadu práce o tom, že je nadále v evidenci úřadu práce. Dále stěžovateli uložil,
aby sdělil, jaké opatření učinil k uvolnění svého částečného invalidního důchodu a jakým
způsobem a u kterých zaměstnavatelů se ucházel o zaměstnání. Městský úřad stěžovatele
upozornil, že jeho žádost o dávku sociální péče bude zamítnuta, pokud ve stanovené lhůtě
nepředloží požadované doklady. Tato výzva byla stěžovateli doručena dne 11. 3. 2005.
Podáním ze dne 14. 3. 2005 stěžovatel městskému úřadu sdělil, že ve stejné věci
je na městském úřadu nařízeno jednání na 18. 3. 2005, „kde jste povinni se osobně dostavit, tam
se dozvíte to, co chcete vědět“.
Podle protokolu o ústním jednání ze dne 18. 3. 2005 stěžovatel při tomto jednání uvedl,
že první žádost o dávku sociální péče podal v listopadu 2003 a žádá opakovaně každý měsíc;
pracovníci městského úřadu mu odmítají tuto dávku přiznat. V roce 1993 byl stěžovateli odebrán
plný invalidní důchod, soudní řízení v té věci dosud neskončilo. Proti rozhodnutí o zastavení
výplaty částečného invalidního důchodu podal stěžovatel žalobu, o které rovněž nebylo
rozhodnuto. Paní M. a paní D. jsou podle stěžovatele z projednávání této věci vyloučeny z
důvodu podjatosti. Stěžovatel podotkl, že nepatří pod Okresní správu sociálního zabezpečení
Šumperk, ale pod železniční lékařství - Železniční polikliniku v Olomouci. Podjatost pracovníků
spatřoval stěžovatel v tom, že mu odmítají přiznat sociální dávku, stále opakují lži. Stěžovatel
napadal rovněž starostu a tajemníka, protože nebyl nikdy předvolán k výslechu a nemohl
předložit důkazy. Stěžovatel navrhl zrušit původní rozhodnutí o vyloučení pracovníků a obnovit
řízení.
Podle záznamu o sociálním šetření ze dne 23. 3. 2005 byl stěžovatel doma, ale šetření
neumožnil. Paní D. nepustil do domu, jednal s ní mezi dveřmi. Nechtěl být seznámen s podklady
pro rozhodnutí a odmítl cokoliv sdělovat nebo podepisovat.
Městský úřad Zábřeh rozhodnutím ze dne 25. 3. 2005, č. j. Soc/552/2695/2005/Dv,
nepřiznal stěžovateli dávku sociální péče. V odůvodnění předeslal, že stěžovatel žádá o dávku
sociální péče opakovaně, k žádosti nepřiložil žádné doklady. Náklady na domácnost byly
doloženy z dřívějších řízení rozpisem SIPO (zálohové platby na elektřinu a plyn). Dotazem
na Českou správu sociálního zabezpečení bylo zjištěno, že stěžovatel nadále odmítá uplatnit
zákonné nároky na zvýšení svých příjmů. Městský úřad poukázal na výsledky předchozích
sociálních šetření. Podotkl, že stěžovatel pravidelně měsíčně hradí inkaso, ale odmítá sdělit, kde
bere finance na úhradu plynu a elektřiny, a jakým způsobem se stravuje. Na základě zjištěných
skutečností městský úřad zhodnotil situaci stěžovatele a shledal, že není důvod pro přiznání
dávky sociální péče v mimořádných případech podle §8a odst. 1 zákona o sociální potřebnosti.
Stěžovatel nejeví známky podvýživy a nehrozí mu vážná újma na zdraví. Městský úřad
nepovažoval stěžovatele za občana sociálně potřebného, neboť odmítá možnost požádat
o uvolnění důchodu a podrobit se vyšetření zdravotního stavu, ačkoliv byl k tomu městským
úřadem opakovaně vyzván.
V odvolání stěžovatel namítal, že rozhodnutí městského úřadu bylo vydáno vyloučenými
pracovníky a správní orgán neuvedl, kde má stěžovatel příjmy a z čeho žije od 1. 12. 2003
ve stavu hmotné nouze.
Následně vydal krajský úřad žalobou napadené rozhodnutí o odvolání.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil Nejvyšší správní soud jednotlivé
námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou zmatečnosti řízení spočívající v tom,
že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Tento kasační důvod
má z povahy věci přednost před ostatními, neboť rozhodnutí vydané vyloučeným soudcem musí
Nejvyšší správní soud zrušit bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí správné a řádně
odůvodněné. Ke zmatečnosti řízení je navíc Nejvyšší správní soud povinen přihlížet z úřední
povinnosti (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.).
V projednávané věci ovšem Nejvyšší správní soud žádné skutečnosti svědčící o vyloučení
soudkyně JUDr. Jany Záviské nezjistil; ostatně ani stěžovatel v kasační stížnosti nepřednesl žádný
relevantní argument podporující jeho domněnku, že tato soudkyně je podjatá. Nejvyšší správní
soud připomíná, že usnesením ze dne 1. 2. 2006, č. j. Nao 28/2005 - 26, rozhodl o námitce
podjatosti, která byla v tomto řízení proti JUDr. Janě Záviské vznesena, a vyslovil, že jmenovaná
soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci. Z obsahu spisu přitom nic
nenasvědčuje tomu, že by se okolnosti případu v tomto ohledu jakkoliv změnily; námitka
zmatečnosti řízení tudíž není důvodná. Na tento závěr Nejvyššího správního soudu nemůže mít
žádný vliv ani absurdní tvrzení stěžovatele o údajných teroristických útocích vedených proti jeho
osobě na rozkaz krajského soudu a JUDr. Jany Záviské.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele, v nichž dovozoval
vady řízení před soudem ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Jednání krajského
soudu, na kterém byl vyhlášen napadený rozsudek, se sice konalo v nepřítomnosti stěžovatele,
nicméně stěžovateli žádné právo, ani právo účasti na jednání, upřeno nebylo. Stěžovatel byl
k jednání řádně předvolán, o čemž kromě doručenky založené ve spisu (předvolání osobně
převzal dne 21. 11. 2011) svědčí i žádost o odročení jednání doručená soudu dne 5. 12. 2011.
Této žádosti krajský soud nevyhověl a stěžovatele o tom informoval přípisem doručeným dne
13. 12. 2011. Stěžovatel se přesto k jednání dne 14. 12. 2011 nedostavil, proto krajský soud jednal
jen v přítomnosti jeho zástupce a zástupce protistrany.
Postup krajského soudu, který žádosti o odročení jednání nevyhověl a jednání provedl
v nepřítomnosti stěžovatele, nezakládá vadu řízení podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť
nedostaví-li se řádně předvolaný účastník řízení k jednání a svou žádost o odročení zákonným
způsobem nedoloží, může soud jednat a rozhodnout v jeho nepřítomnosti (srov. ustanovení §49
odst. 3 s. ř. s.). Z obsahu předmětné žádosti nevyplývá žádný důvod, pro který by byl krajský
soud povinen jednání odročit. Takovým důvodem může být jen překážka, která účastníku řízení
brání jednání se zúčastnit, např. zdravotní indispozice, řádně doložená lékařským potvrzením.
Stěžovatelem uvedený důvod, že v téže věci Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
30. 11. 2010, č. j. 38 Cad 2/2004 - 272, zrušil prvotní rozhodnutí krajského úřadu a vrátil mu věc
k dalšímu řízení, není pro odročení jednání relevantní; stěžovatel naopak mohl tento argument při
jednání uplatnit. Krajský soud tedy postupoval správně, nebylo porušeno ani stěžovatelem
uváděné ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo,
aby jeho věc byla projednána veřejně. Tento požadavek byl naplněn, přičemž jednání se zúčastnil
a práva stěžovatele aktivně hájil soudem ustanovený zástupce.
Pochybení krajského soudu neshledal Nejvyšší správní soud ani v tom, že nerozhodl
o návrhu stěžovatele na přerušení řízení. Důvod pro přerušení řízení spatřoval stěžovatel v tom,
v téže věci již u krajského soudu řízení probíhá, resp. krajský soud zrušil prvotní rozhodnutí
krajského úřadu z roku 2003 a věc je ve správním řízení.
Podle §48 odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2011 (v době rozhodování
krajského soudu), předseda senátu řízení usnesením přeruší, jestliže
a) ve věci byl předložen Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy,
b) účastník ztratil procesní způsobilost a není zastoupen,
c) nelze v řízení bez zbytečného odkladu pokračovat s právním nástupcem účastníka,
d) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení soud oprávněn řešit,
e) rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce,
f) stanoví tak tento zákon.
Podle odst. 2 téhož ustanovení předseda senátu řízení usnesením může přerušit, jestliže
a) zjistí, že ve věci byl podán zákonem připouštěný podnět nebo návrh na změnu nebo zrušení rozhodnutí
nebo takové řízení bylo zahájeno,
b) zákonný zástupce navrhovatele zemřel nebo ztratil procesní způsobilost,
c) navrhovatel je neznámého pobytu nebo sídla nebo se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší
povahy,
d) senát nebo samosoudce, který má o návrhu rozhodnout, dospěl k závěru, že právní předpis nebo jednotlivé
ustanovení, kterého má být ve věci použito, je v rozporu se zákonem, podal-li návrh na zrušení takového
právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení,
e) senát nebo samosoudce, který má o návrhu rozhodnout, dospěl k závěru, že opatření obecné povahy nebo
jeho část, kterého bylo ve věci použito, je v rozporu se zákonem, podá-li návrh na jeho zrušení,
f) zjistí, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé nebo takové
řízení sám vyvolá.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že soudní řád správní rozlišuje obligatorní
a fakultativní přerušení řízení. Nastane-li některá z okolností uvedených v prvním odstavci,
předsedovi senátu vzniká povinnost řízení přerušit. Naopak v situacích popsaných ve druhém
odstavci záleží na předsedovi senátu, zda dospěje k závěru, že v řízení je možné pokračovat, nebo
zda využije možnosti řízení přerušit. V obou případech se však jedná o postup soudu nezávislý
na vůli účastníků řízení; podání stěžovatele, v němž navrhuje přerušení řízení, tudíž nelze
považovat za návrh, o kterém by soud měl povinnost rozhodnout. Stěžovatel byl pochopitelně
oprávněn upozornit soud na existenci okolností, které vnímal jako důvod pro přerušení řízení,
a podat soudu podnět, aby řízení přerušil. Krajskému soudu však nemůže být vytýkáno, pokud
o takovémto podnětu samostatně nerozhodl.
Krajský soud se k požadavku stěžovatele na přerušení řízení vyjádřil v odůvodnění
napadeného rozsudku, kde uvedl, že důvod pro přerušení řízení neshledal. Nejvyšší správní soud
se s tímto názorem plně ztotožňuje. Stěžovatelem uplatněný důvod přerušení řízení totiž
neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů obligatorního přerušení řízení. Stěžovatel měl patrně
na mysli, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé.
Krajský soud tento náhled nesdílel a nesdílí jej ani Nejvyšší správní soud. Další řízení vedená
u krajského soudu, včetně věci vedené pod sp. zn. 38 Cad 2/2004, se týkají dávek sociální péče
za jiná období a jejich předmětem je přezkum jiných správních rozhodnutí. Krajský soud tedy
zcela správně usoudil, že o podané žalobě může rozhodnout nezávisle na tom, zda ještě probíhají
nebo s jakými výsledky skončila řízení o dávkách sociální péče za jiná období. Námitka
stěžovatele, že krajský soud byl povinen řízení přerušit, proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatel sice opakovaně u městského úřadu
uplatňoval žádosti o dávku sociální péče od téhož data, tj. od 1. 12. 2003 v souvislosti
se zastavením výplaty částečného invalidního důchodu, nicméně městský úřad postupoval
správně, pokud o každé žádosti rozhodl v samostatném řízení. Na všechny uplatněné žádosti
se totiž vztahuje ustanovení §94 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení,
ve znění účinném do 26. 2. 2006, podle kterého dávka, na kterou vzniká nárok rozhodnutím příslušného
orgánu, a dávka uvedená v §80 může být přiznána a vyplácena nejdříve od počátku měsíce, ve kterém bylo
zahájeno řízení o poskytnutí této dávky.
V projednávané věci bylo správní řízení zahájeno podáním žádosti dne 1. 3. 2005. Správní
orgán tudíž postupoval správně, pokud žádost stěžovatele posuzoval ve vztahu k období
následujícím po uvedeném datu. Předchozí žádosti a o nich běžící řízení (každé se vztahovalo
k jinému časovému úseku) pak nemohly být pokládány za překážku probíhajícího řízení
či překážku věci rozhodnuté, neboť nešlo o věci totožné. Stejně tak nejde o totožnou věc
z hlediska soudního řízení, neboť totožnost věci je dána nejen totožností účastníků řízení, ale
i totožností přezkoumávaného správního rozhodnutí, tj. v dané věci rozhodnutí Krajského úřadu
Olomouckého kraje ze dne 2. 5. 2005, č. j. KUOK/9881/05/OSV-DS/7025/SD-80, o odvolání
stěžovatele ve věci žádosti ze dne 1. 3. 2005. Žádné jiné soudní řízení, jehož předmětem by byl
přezkum téhož správního rozhodnutí, neprobíhalo a nebyla dána ani překážka věci pravomocně
rozsouzené.
K obecnému tvrzení stěžovatele, že soud je povinen posuzovat podání podle jejich
obsahu, zjistit skutečný stav věci a přihlížet k oprávněným zájmům účastníka řízení, Nejvyšší
správní soud podotýká, že z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by v tomto ohledu krajský soud
cokoliv zanedbal. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou námitku nevztáhl k žádnému
konkrétnímu podání či skutečnosti, Nejvyšší správní soud se k ní nemohl blíže vyjádřit.
V souhrnu lze uzavřít, že krajský soud nikterak nezkrátil právo stěžovatele na spravedlivý
proces a nedošlo ani k porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky nebo čl. 36 až 38 Listiny
základních práv a svobod.
Nejvyšší správní soud dále zkoumal zákonnost napadeného rozsudku z hlediska
správnosti posouzení právních otázek soudem. Stěžovatel v tomto ohledu pouze obecně
konstatoval, že napadený rozsudek je bludný a krajský soud jen opakuje nepravdy správních
orgánů. Této námitce Nejvyšší správní soud nepřisvědčil, naopak se ztotožnil se závěrem
krajského soudu, že stěžovatele nebylo možno k datu podání žádosti pokládat za sociálně
potřebného.
Podle §1 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti občan se považuje za sociálně potřebného, jestliže
jeho příjem nedosahuje částek životního minima stanovených zvláštním zákonem (dále jen „částky životního
minima“) a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných
důvodů vlastním přičiněním.
Ve správním řízení bylo bezpečně prokázáno, že stěžovatel si mohl v době podání žádosti
zvýšit příjem vlastním přičiněním, pokud by odstranil překážku bránící výplatě částečného
invalidního důchodu. Stěžovatel se totiž odmítl podrobit kontrolní lékařské prohlídce
zdravotního stavu v roce 2003, a proto mu byla výplata částečného invalidního důchodu
zastavena. Je nepochybné, že v době podání žádosti stěžovatel tuto dávku nepobíral, pobírat
ji však mohl, pokud by se vyšetření zdravotního stavu příslušnými orgány sociálního zabezpečení
podrobil. Provedení kontrolní prohlídky nebránila žádná objektivní okolnost; překážku nelze
spatřovat ani v nepodloženém tvrzení stěžovatele, že po odebrání důchodu v roce 1993 zadržoval
soud veškerou dokumentaci a Česká správa sociálního zabezpečení nemohla provádět žádné
úkony. Stěžovatelem naznačený stav totiž nemohl přetrvávat do doby rozhodování správních
orgánů, neboť již dne 27. 10. 2003 musela mít Česká správa sociálního zabezpečení spis
stěžovatele k dispozici, aby mohla rozhodnout o zastavení výplaty částečného invalidního
důchodu. Pokud by se dávkový spis v době podání případné žádosti o uvolnění výplaty tohoto
důchodu nacházel u soudu, Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že příslušný soud
by na žádost České správy sociálního zabezpečení dávkový spis vrátil a rozhodnutí o žádosti
stěžovatele by umožnil. Na základě uvedených skutečností lze uzavřít, že stěžovatele nebylo
možné považovat za sociálně potřebného.
Nejvyššímu správnímu soudu je ostatně z jeho vlastní činnosti známo, že stěžovateli byla
posléze výplata částečného invalidního důchodu uvolněna a Česká správa sociálního zabezpečení
mu důchod vyplatila zpětně za dobu od 1. 12. 2003. Stalo se tak rozhodnutím ze dne 4. 9. 2007,
č. X. Doplacená částka pokryla i dobu, která je předmětem tohoto řízení, tj. dobu po podání
žádosti ze dne 1. 3. 2005.
Dávka sociální péče nemohla být stěžovateli přiznána také proto, že odmítáním
součinnosti se správními orgány nesplnil ani požadavky ustanovení §7 odst. 1 zákona o sociální
potřebnosti, podle kterého žadatel o dávku sociální péče nebo příjemce dávky sociální péče je povinen osvědčit
skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, dát písemně souhlas k ověření těchto skutečností
a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému orgánu, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména
zdravotní stav. Tato povinnost platí obdobně pro společně posuzované osoby.
Ustanovení čl. 30 odst. 3 Listiny základních práv a svobod počítá s tím, že podrobnosti
týkající se práva na pomoc v hmotné nouzi upraví zákon. V době rozhodování správních orgánů
se jednalo mimo jiné o zákon o sociální potřebnosti, jehož podmínkám stěžovatel navzdory
poučením a pokusům o součinnost ze strany správních orgánů nevyhověl. K porušení jeho
ústavního práva na pomoc v hmotné nouzi tudíž nemohlo dojít.
Nejvyšší správní soud se nezabýval tvrzeným porušením dalších ustanovení Ústavy České
republiky a Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně měla
tato porušení spočívat. Upozornění stěžovatele, že uplatňuje své hmotněprávní nároky podle
zákona č. 198/1993 Sb., nemá k projednávané věci žádný vztah.
Požaduje-li stěžovatel po soudu, aby prokázal, proč stěžovatel nepracuje, z čeho žije, kde
má příjmy od roku 1986 a kde má vyděláno na jakýkoliv důchod, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku a její výplatu nese
stěžovatel, nikoliv soud. Krajský soud je povolán k tomu, aby v mezích žalobních bodů
přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí správního orgánu, což v projednávané věci beze
zbytku splnil. Prokazování stěžovatelem vyjmenovaných okolností nepřísluší ani Nejvyššímu
správnímu soudu, jehož úkolem je toliko posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Stěžovatel dále žádal o předvolání několika svědků, aniž osvětlil, jaké skutečnosti by měly
jejich výpovědi prokázat. Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud náležitě zjistil skutkový
stav a výslech navrhovaných svědků nemůže nijak ovlivnit jeho závěr o správnosti a zákonnosti
rozhodnutí krajského úřadu. Návrhu stěžovatele proto Nejvyšší správní soud nevyhověl.
Za této situace Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 14. 12. 2011, č. j. 38 Cad 15/2005 - 435, není zmatečný, nepřezkoumatelný
a netrpí ani vadou nesprávného posouzení právní otázky. Kasační námitky nejsou důvodné,
a proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. za použití
ustanovení §120 téhož zákona. Protože stěžovatel nebyl v řízení úspěšný a žalovanému
ze zákona náhrada nákladů řízení nepřísluší, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odměna soudem ustanovenému zástupci stěžovatele Mgr. Františku Drlíkovi, advokátovi
byla stanovena podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Ustanovenému zástupci náleží odměna za jeden úkon právní služby ve výši 500 Kč
podle §9 odst. 2 a §7 advokátního tarifu [doplnění kasační stížnosti - písemné podání soudu
týkající se věci samé podle §11 odst. 1 písm. d) této vyhlášky] a režijní paušál podle §13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon, celkem tedy 800 Kč. Zástupce stěžovatele
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. odměna
zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí 20 % z částky 800 Kč, tj. 160 Kč. Zástupci
stěžovatele bude vyplacena částka ve výši 960 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu