ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.27.2012:25
sp. zn. 4 Ads 27/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: R. K. J.,
zast. Mgr. Stanislavem Servusem, LL.M., advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8, proti
žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 2020/4,
Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
30. 5. 2011, č. j. 3 Ad 5/2011 - 35,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011, č. j. 3 Ad 5/2011 - 35,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím rozhodčího orgánu žalované ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9334/10/EK, bylo
zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny České
republiky, Krajské pobočky pro Ústecký kraj, Územního pracoviště Chomutov, ze dne
11. 5. 2010, č. j. 105/10, jímž byla žalobkyni podle §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.,
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 592/1992 Sb.“), uložena povinnost zaplatit penále ve výši 12 519 Kč.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011, č. j. 3 Ad 5/2011 - 35, byla
žaloba podaná proti rozhodnutí žalované o odvolání odmítnuta jako opožděná. Soud uvedl,
že při doručování tohoto rozhodnutí nebyla žalobkyně zastižena a dne 12. 1. 2011 jí byla
zanechána výzva k vyzvednutí zásilky a poučení o právních důsledcích nevyzvednutí písemnosti.
Téhož dne byla písemnost uložena a připravena k vyzvednutí na poště. Žalobkyně převzala
rozhodnutí osobně dne 27. 1. 2011. Soud citoval ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož nevyzvedne-li
si adresát uložené písemnosti písemnost do deseti dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena,
považuje se písemnost za doručenou posledním dnem této lhůty. Dospěl přitom k závěru,
že za den, kdy bylo žalobkyni rozhodnutí doručeno, je třeba považovat pondělí dne 24. 1. 2011,
neboť desátý den lhůty by připadl na sobotu dne 22. 1. 2011, a proto v souladu s §40
odst. 1 písm. c) správního řádu byl posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Soud dále uvedl, že podle §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo
rozhodnutí žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Dnem, který určil počátek běhu
lhůty pro podání žaloby, bylo v projednávané věci pondělí dne 24. 1. 2011, kdy došlo k fikci
doručení rozhodnutí, a jelikož se jednalo o lhůtu dvouměsíční, posledním dnem lhůty pro podání
včasné žaloby byl čtvrtek dne 24. 3. 2011. Žalobkyně však předala žalobu k poštovní přepravě
až dne 27. 3. 2011, tedy po marném uplynutí lhůty pro podání žaloby, která skončila
již dne 24. 3. 2011. Proto Městský soud v Praze podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl žalobu
jako opožděně podanou.
Ve včasné kasační stížnosti žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) namítla, že zásilku
obsahující předmětné rozhodnutí osobně převzala dne 27. 1. 2011. V poučení, které stěžovatelka
obdržela od držitele poštovní licence, bylo uvedeno, že poslední den zákonné lhůty končí
dne 27. 1. 2011, s tím, že pokud nebude zásilka vyzvednuta nejpozději dne 27. 1. 2011, bude
následujícího dne vrácena žalovanému. Jelikož si stěžovatelka zásilku v souladu s poučením řádně
převzala dne 27. 1. 2011, začala běžet lhůta pro podání žaloby až ode dne 28. 1. 2011. Podle
stěžovatelky nelze případný nesprávný postup, jímž jí byl poslední den lhůty stanoven
na den 27. 1. 2011, přičítat k její tíži. Ustanovený zástupce stěžovatelky v doplnění kasační
stížnosti namítl, že soud nesprávně vycházel z obecné právní úpravy, tedy z §24 odst. 1
správního řádu. Zákon č. 592/1992 Sb. však obsahuje vlastní úpravu doručování písemností,
kdy podle §26d odst. 3 věty druhé zákona nastává fikce doručení písemností doručovaných
podle tohoto zákona až patnáctým dnem úložní lhůty. Soud měl tedy aplikovat speciální právní
úpravu a neměl vycházet z toho, že fikce doručení žalobou napadeného rozhodnutí nastala
již desátým dnem úložní lhůty. Úložní lhůta začala v souzené věci běžet dne 12. 1. 2011 a měla
skončit dne 27. 1. 2011, přičemž fikce doručení vůbec nenastala, neboť stěžovatelka si písemnost
téhož dne osobně u držitele poštovní licence převzala. Podala-li pak stěžovatelka zásilku
obsahující žalobu k poštovní přepravě dne 27. 3. 2011, učinila tak ve dvouměsíční lhůtě
pro podání žaloby, a žalobu je tedy třeba pokládat za včasnou. Stěžovatelka proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011,
č. j. 3 Ad 5/2011 - 35, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovila přesvědčení, že podle §26d zákona
č. 592/1992 Sb. jsou doručovány písemnosti, jimiž se plátci pojistného oznamují skutečnosti
významné pro plnění jeho povinností, s výjimkou písemností doručovaných ve správním řízení.
Žalovaná odkázala na §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 48/1997 Sb.“),
jenž stanoví aplikaci obecných předpisů o správním řízení též na rozhodování zdravotních
pojišťoven ve věcech dlužného pojistného a penále, s výjimkou doručování veřejnou vyhláškou,
jejíž speciální úpravu obsahuje §53b zákona č. 48/1997 Sb. Pro doručování předmětné
písemnosti měly být tedy použity obecné předpisy o správním řízení a mělo být aplikováno
ustanovení §24 odst. 1 správního řádu. Žalovaná se tedy ztotožnila s právním názorem
Městského soudu v Praze o opožděnosti podané žaloby.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. a dospěl k závěru, že je naplněn důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
a kasační stížnost je tedy důvodná.
V souzené věci je spornou otázka, zda pro doručování žalobou napadeného rozhodnutí
vydaného podle zákona č. 592/1992 Sb., mělo být aplikováno obecné ustanovení o doručování
podle §24 odst. 1 správního řádu nebo ustanovení §26d odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. Podle
§24 odst. 1 správního řádu jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla
k vyzvednutí připravena, nevyzvedne, písemnost se považuje za doručenou posledním dnem této lhůty. Podle
§26d odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou,
zastižen, ačkoliv se v místě doručování zdržuje, uloží ten, kdo písemnost doručuje, písemnost v místně příslušné
provozovně držitele poštovní licence nebo u místně příslušné organizační jednotky zdravotní pojišťovny,
jejíž písemnost má být doručena, a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát
písemnost do patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za de n doručení, i když se adresát
o uložení nedozvěděl. V souzené věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ustanovení
o doručování písemnosti podle §26d odst. 3 zákona 592/1992 Sb. je třeba považovat
za lex specialis ve vztahu k obecné úpravě doručování podle §24 odst. 1 správního řádu,
přičemž lex specialis derogat legi generali, tedy speciální zákon se použije namísto zákona obecného.
V souzené věci bylo rozhodováno o uložení povinnosti žalobkyni zaplatit penále za dlužné
pojistné ve výši 12 519 Kč podle §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb. Bylo tedy rozhodováno
podle zákona č. 592/1992 Sb., a tudíž bylo rozhodnutí stěžovatelce doručováno v souladu
s úpravou doručování obsaženou v tomto zákoně.
Podle §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., na který poukázala žalovaná ve vyjádření
ke kasační stížnosti, se skutečně na rozhodování zdravotních pojišťoven ve věcech týkajících
se penále vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Nicméně
uložení povinnost zaplatit penále představuje skutečnost, s níž zákon č. 592/1992 Sb. spojuje
právní důsledky k tíži plátce pojistného, a proto se podle jeho §26d odst. 2 tato skutečnost
oznamuje plátci pojistného doručením písemnosti do vlastních rukou. Způsob toho doručování
je pak upraven v §26d odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., který stanovuje patnáctidenní úložní
lhůtu. Zákon č. 592/1992 Sb. tedy obsahuje vlastní úpravu doručování písemností do vlastních
rukou, a proto jeho ustanovení §26d je tedy ve vztahu speciality i vůči §53 odst. 1 zákona
č. 48/1997 Sb.
Městský soud v Praze tedy pochybil, pokud dospěl k závěru, že v souzené věci byla úložní
lhůta desetidenní podle §24 odst. 1 správního řádu, neboť v daném případě měl aplikovat
speciální ustanovení o doručování obsažené v §26d zákona č. 592/1992 Sb. Pokud si tedy
stěžovatelka napadené rozhodnutí převzala v poslední den úložní lhůty dne 27. 1. 2011 a toto
rozhodnutí bylo v souladu s §26d odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb. stěžovatelce řádně doručeno
dne 27. 1. 2011, byla žaloba proti tomuto rozhodnutí podaná k poštovní přepravě dne 27. 3. 2011
žalobou včasnou ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s. Nebyl tedy dán důvod k odmítnutí žaloby podle
§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2011, č. j. 3 Ad 5/2011 - 35, zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. V něm je Městský soud v Praze podle odstavce čtvrtého stejného
ustanovení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. O nákladech
řízení o kasační stížnosti, včetně odměny soudem ustanoveného advokáta, rozhodne podle §110
odst. 3 věty první s. ř. s. Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu