ECLI:CZ:NSS:2012:4.ADS.48.2012:24
sp. zn. 4 Ads 48/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně:
CZ-CARBON PRODUCTS s.r.o., se sídlem Sedlec 42, Starý Plzenec, zast. JUDr. Tomášem
Kociánem, advokátem, se sídlem Jetelová 2, Plzeň, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, pracoviště Plzeň, se sídlem Lobezská 12, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2012, č. j. 57 A 60/2010 - 30,
ve znění opravného usnesení ze dne 10. 2. 2012, č. j. 57 A 60/2010 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 21. 5. 2010, č. j. 44091/010-9010-23.4.2010-30/HS,
bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního
zabezpečení Plzeň - město (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 25. 3. 2010,
č. j. 44006/110-9010-25.3.2010-92/VPOJ-2/352. Uvedeným rozhodnutím správního orgánu
prvního stupně byla podle §104a zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“) zamítnuta žádost
žalobkyně o vrácení přeplatku v neurčené výši na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti, vzniklého za měsíce leden 2007 až červen 2007. Řízení před
správním orgánem prvního stupně bylo přerušeno z důvodu neskončeného řízení v obdobné věci
vedené u Nejvyššího správního soudu. Poté, co Nejvyšší správní soud vydal dne 25. 2. 2010
rozsudek pod č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, vydal následně správní orgán prvního stupně
své rozhodnutí.
Žalovaná se ve svém rozhodnutí dále ztotožnila s argumentací Nejvyššího správního
soudu obsaženou ve výše citovaném rozsudku, podle níž i v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007
byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe,
a proto jejich platební povinnost nezanikla. Žalobkyni tedy její platební povinnost nemohla
zaniknout a pojistné jí uhrazené proto bylo odvedeno v souladu se zákonem. Z tohoto důvodu
nemohl žalobkyni vzniknout přeplatek na pojistném, a proto byla její žádost zamítnuta jako
nedůvodná. Žalobkyně v odvolání tvrdila, že zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“),
ve znění účinném od 1. 1. 2007, neobsahoval výslovné ustanovení o vyměřovacím základu
organizace a malé organizace pro stanovení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku
na státní politiku zaměstnanosti, jak bylo původně uvedeno v §5 odst. 1 písm. b) zákona
č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006. V případě, kdy zákon od 1. 1. 2007
do 30. 6. 2007 neobsahoval definici veškerých předpokladů ke stanovení výše pojistného
na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti organizace, resp. malé organizace, nebylo
možné dospět k závěru o trvání povinnosti organizace, resp. malé organizace platit pojistné.
Proto vznikl žalobkyni za uvedené období přeplatek na pojistném, o jehož vrácení požádala.
Žalovaná však v reakci na tuto argumentaci žalobkyně plně odkázala na závěry Nejvyššího
správního soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88,
který je pro správní orgány závazný. Přitom uvedla, že vyměřovacím základem organizace i malé
organizace byla i v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 částka odpovídající úhrnu vyměřovacích
základů jejích zaměstnanců. Tomuto vyměřovacímu základu ostatně v uvedené době odpovídaly
i odvody pojistného ze strany žalobkyně. Vyměřovací základ organizace odpovídající úhrnu
vyměřovacích základů jejích zaměstnanců bylo z výše uvedených důvodů možné stanovit
na základě tehdy účinných ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., tedy bez nutnosti aplikace nařízení
vlády č. 37/2007 Sb. Žalovaná zdůraznila, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, č. j. 59 Ca 15/2009 - 38, s nímž se žalobkyně v odvolání ztotožnila, byl zrušen
právě rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88.
Žalovaná věc uzavřela tak, že žalobkyni nevznikl přeplatek na pojistném a její žádosti o vrácení
tohoto přeplatku proto nebylo možné vyhovět.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2012, č. j. 57 A 60/2010 - 30, byla
žaloba proti tomuto rozhodnutí žalované jako nedůvodná zamítnuta. Soud v odůvodnění
rozsudku uvedl, že je vázán závazným právním názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, z něhož obsáhle citoval a s nímž
se plně ztotožnil. Ve shodě se žalovanou pak krajský soud uzavřel, že vyměřovacím základem
organizace a malé organizace byla i v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 částka odpovídající
úhrnu vyměřovacích základů jejích zaměstnanců. Takto stanovenému vyměřovacímu základu
za uvedené období odpovídaly i odvody pojistného učiněné žalobkyní. Žalobkyně jako plátkyně
pojistného tedy řádně a včas spočítala a odvedla pojistné za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007.
Soud dále odmítl, že by napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy,
jak namítá žalobkyně, a neztotožnil se ani s jejím tvrzením, že v případě vzniku a trvání
vratitelného přeplatku na pojistném a zároveň splnění podmínek pro vrácení přeplatku
uvedených v §17 zákona č. 589/1992 Sb., je správní orgán povinen tento přeplatek vrátit.
Jak již totiž bylo výše uvedeno, žalobkyni nevznikl vratitelný přeplatek na pojistném, a proto
ani nevznikla správnímu orgánu povinnost jej vrátit. Žalovaná tedy zamítla odvolání žalobkyně
v souladu se zákonem, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Opravným usnesením
ze dne 10. 2. 2012, č. j. 57 A 60/2010 - 45, pak Krajský soud v Plzni doplnil do výše uvedeného
rozsudku výrok III., jímž byl žalobkyni vrácen zaplacený soudní poplatek.
Ve včasné kasační stížnosti žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) namítla, že se krajský soud
dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky následků absence
výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb.,
ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007. Krajský soud v Plzni nepřisvědčil této
námitce žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, jenž se podle názoru krajského soudu zabýval obdobným problémem.
Podle stěžovatelky nebylo v situaci, kdy zákon č. 589/1992 Sb. ve znění účinném do 1. 1. 2007
do 30. 6. 2007, neobsahoval definici veškerých předpokladů k tomu, aby bylo možno stanovit
výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti organizace,
resp. malé organizace, možné dovodit, že organizaci, resp. malé organizaci, trvala povinnost platit
pojistné. Jinak řečeno, povinnost platit pojistné trvala, nebylo však možné určit její výši
s ohledem na absenci definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace. Stěžovatelka
upozornila na to, že práva a povinnosti lze ukládat pouze zákonem. Pokud má být někomu
uložena povinnost platit, musí tak být učiněno ústavně konformním způsobem; zákonná norma
musí stanovit, jaká částka, kdy a kam má být zaplaceno. Pokud tedy nebyla stanovena povinnost
platit pojistné, resp. nebyla určena výše této povinnosti, pak z plateb uhrazených stěžovatelkou
za období leden až červen 2007 vznikl vratitelný přeplatek na pojistném. Krajský soud dále
pochybil tím, že se neztotožnil s názorem žalobkyně týkajícím se účelovosti výkladu Nejvyššího
správního soudu, jenž je v rozporu s principy demokratického právního státu. K tíži stěžovatelky
nelze přičíst její jednání, jímž předcházela sankcím ze strany orgánů sociálního zabezpečení,
jak se stalo v případě řešeném Nejvyšším správním soudem. Pochybení zákonodárce
a z něj plynoucí následky přitom nelze omlouvat s ohledem na preventivní jednání žalobkyně
spočívající v zaplacení pojistného. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2012, č. j. 57 A 60/2010 - 30, zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem Krajského soudu
v Plzni, zejména pak zdůraznila skutečnost, že stěžovatelka byla schopná v období měsíců leden
až červen 2007 správně spočítat a odvést pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní
politiku zaměstnanosti. Žalovaná proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v souladu
s §109 odst. 3 a 4 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem
a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Neshledal přitom vady,
k nimž by podle §109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V souzené věci má stěžovatelka za to, že jí za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 vznikl
přeplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti,
neboť v tomto období zákon č. 589/1992 Sb. neobsahoval definici veškerých předpokladů
k tomu, aby bylo možné stanovit výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní
politiku zaměstnanosti organizace a malé organizace. Z toho stěžovatelka dovozuje,
že za uvedené období nelze dovodit trvání povinnosti platit pojistné. Jelikož však stěžovatelka
pojistné za toto období uhradila, domáhá se nyní vrácení přeplatku.
Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovanou i s krajským soudem konstatuje,
že uvedenou právní otázku již komplexně vyřešil ve svém rozsudku ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, dostupném na www.nssoud.cz a publikovaném pod č. 2058/2010 Sb.
NSS, přičemž z tohoto rozhodnutí při svém rozhodování vycházely správní orgány i krajský
soud. Jelikož všechna rozhodnutí dosud vydaná v souzené věci obsahovala rozsáhlé citace
z tohoto rozhodnutí, omezí se Nejvyšší správní soud na shrnutí klíčových závěrů tohoto
rozhodnutí. Podle nich nařízení vlády č. 39/2007 Sb., o způsobu určení vyměřovacího základu
zaměstnavatele pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku
zaměstnanosti, nebylo ústavně konformní, neboť zasahovalo do věcí vyhrazených zákonu a bylo
nepřípustně retroaktivní. Pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, byť nebyl
pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, výslovně definován, však bylo možné
spolehlivě a zcela jednoznačně z jednotlivých ustanovení tohoto zákona dovodit jako částku
odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejích zaměstnanců. Nejvyšší správní soud opětovně
zdůrazňuje, že tento závěr nemá výkladovou alternativu a podporují ho všechny v úvahu
přicházející interpretační metody, přičemž žádná jiná interpretace vůbec nepřichází v úvahu.
Pokud jde o názor žalobkyně o účelovosti citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, jež mělo být vydáno v rozporu s principy demokratického správního státu, Nejvyšší
správní soud poukazuje na to, že předmětný právní názor již prošel testem ústavnosti, přičemž
ústavní stížnost podaná proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010,
č. j. 4 Ads 120/2009 - 88, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2012,
sp. zn. I. ÚS 1904/10. Uvedené tvrzení stěžovatelky je tedy třeba považovat za pouze
její subjektivní přesvědčení bez relevance pro souzenou věc.
Dále Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatelky podotýká, že pokud stěžovatelka řádně
odvedla za období 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 pojistné, toliko splnila svou zákonnou povinnost,
která, jak již bylo výše uvedeno, trvala i v uvedeném období. Takové jednání jí tedy nebylo
a nemohlo být přičteno k tíži. Naopak případné neodvedení pojistného za toto období by bylo,
stejně jako v již opakovaně citované věci vedené u Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 4 Ads 120/2009, považováno za nedoplatek na pojistném.
Věc lze uzavřít tak, že stěžovatelka provedla platbu pojistného na sociální zabezpečení
a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 v souladu
se zákonem a proto správní orgány postupovaly správně, pokud zamítly její žádost o vrácení
přeplatku na pojistném za uvedené období, neboť takový přeplatek stěžovatelce nevznikl.
Krajský soud v Plzni pak v souladu se zákonem i s konstantní judikaturou Nejvyššího správního
soudu žalobu zamítl, přičemž Nejvyšší správní soud po přezkoumání tohoto rozhodnutí
neshledal žádné jeho pochybení při aplikaci hmotného či procesního práva.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnosti jako nedůvodnou
zamítl podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl
Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s., neboť neúspěšné stěžovatelce
náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalované v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu